Jdi na obsah Jdi na menu
 


„Co se to tu děje? Co je to tady?“
Argus Filch, jehož bezpochyby přivolal Malfoyův řev, se objevil na chodbě a razil si cestu zástupem studentů. Když ale uviděl paní Norrisovou, ucouvl a zděšeně si rukama zakryl tvář.
„Má kočka! Moje kočka! Co se stalo paní Norrisové?“ kvílel.
Hned nato si jeho vypoulené oči našly Harryho.
„To vy!“ zavřískl. „Vy! Vy jste zabil moji kočku! To vy jste ji zavraždil! Já vás zabiju! Já…“
„Argusi!“
Brumbál sem dorazil s několika dalšími učiteli v patách. Za pár vteřin prošel kolem Harryho, Rona a Hermiony a svěsil paní Norrisovou z držáku na pochodně.
„Pojďte se mnou, Argusi,“ vyzval Filche. „A vy také, pane Pottere, pane Weasleyi a slečno Grangerová.“ Lockhart horlivě vystoupil vpřed.
„Můj kabinet je nejblíž, pane řediteli – stačí vyjít po schodech – je vám plně…“
„Děkuji vám, Zlatoslave,“ řekl Brumbál.
Mlčící dav se rozestoupil a nechal je projít. Lockhart se tvářil vzrušeně a důležitě a pospíchal za Brumbálem, stejně jako profesorka McGonagallová a profesor Snape.
Když vstupovali do Lockhartova neosvětleného kabinetu, po stěnách se to zahemžilo jeho podobenkami – Harry stačil zahlédnout ještě několik Lockhartů s natáčkami na hlavě, jak prchají pryč, aby je příchozí neviděli. Skutečný Lockhart rozžehl svíce na svém psacím stole a ustoupil stranou. Brumbál položil paní Norrisovou na naleštěnou desku a začal ji prohlížet. Harry, Ron a Hermiona se po sobě nervózně podívali, zabořili se do křesel, kam už světlo nedosáhlo, a sledovali, co se bude dít.
Brumbál se špičkou dlouhého křivého nosu teď téměř dotýkal kožichu paní Norrisové. Bedlivě si ji prohlížel přes půlměsícové brýle a dlouhými prsty ji opatrně prohmatával. Rovněž profesorka McGonagallová se ke kočce skláněla, oči přimhouřené. Za zády jim stál Snape, napůl ve stínu, a ve tváři měl prapodivný výraz: jako by se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Navíc kolem všech tří kroužil Lockhart a chrlil na ně své rady a názory.
„Docela určitě ji zabilo nějaké kouzlo – nejspíš Transmogrifiánská muka. Viděl jsem to mnohokrát na vlastní oči, opravdu škoda, že jsem nebyl přítomen, když se to stalo, protože znám protikouzlo, které ji mohlo zachránit…“
Lockhartovy výklady přerušovalo Filchovo chraplavé vzlykání. Zhrouceně seděl v křesle u psacího stolu, tvář zabořenou v dlaních, ramena se mu chvěla a na paní Norrisovou nebyl s to se ani podívat. I když ho Harry upřímně nesnášel, teď mu ho bylo málem líto, sám sebe ovšem litoval o dost víc: pokud totiž Brumbál uvěří Filchovi, určitě ho ze školy vyloučí.
Brumbál právě mumlal jakási podivná slova a poklepával na kočku svou hůlkou, ale bezvýsledně – paní Norrisová i nadále vypadala, jako by ji právě vycpali.
„…dobře se vzpomínám, že se něco velice podobného stalo v Ougadogou,“ vykládal Lockhart. „Došlo tam k celé řadě útoků, které podrobně popisuji ve svém životopisu. Podařilo se mi však tenkrát vybavit místní obyvatele různými amulety, a tak bylo všechno zase hned v pořádku…“
Všechny Lockhartovy fotografie na stěnách souhlasně přikyvovaly. Jedna z nich si dokonce zapomněla sundat z vlasů síťku.
Potom se Brumbál konečně napřímil.
„Ta kočka není mrtvá, Argusi,“ řekl konejšivě.
Lockhart se náhle zarazil uprostřed dlouhého výčtu vražd, kterým kdy dokázal zabránit.
„Že není mrtvá?“ ztěžka ze sebe vypravil Filch a zadíval se na paní Norrisovou přes vějíř prstů. „Ale proč potom – proč je celá ztuhlá a jako kus ledu?“
„Protože zkameněla,“ vysvětloval Brumbál. („Ach! To jsem si myslel celou dobu!“ řekl Lockhart.) „Ale jak se to stalo, to nevím…“
„Zeptejte se tamtoho!“ zavřeštěl Filch a obrátil svou trudovitou, uslzenou tvář k Harrymu.
„Tohle by žádný druhák nedokázal,“ prohlásil Brumbál rázně. „K něčemu takovému je zapotřebí znát černou magii toho nejvyššího…“
„Ale udělal to, on to udělal!“ vyprskl Filch a jeho opuchlý obličej zrudl až do fialova. „Přece jste viděl, co napsal na tu zeď! Našel totiž – u mě v kanceláři – on totiž ví, že jsem – že jsem…“ a Filch úděsně zkřivil tvář, „on ví, že jsem moták!“ dokončil.
„Já jsem se paní Norrisové ani nedotkl!“ ohradil se Harry nahlas; ke své pramalé radosti si uvědomoval, že se celý kabinet, včetně Lockhartů na stěnách, dívá na něj. „A co je to moták, ani nevím!“ dodal.
„Hlouposti!“ zavrčel Filch. „Viděl dopis, který jsem dostal od Rychločar!“
„Pokud bych směl něco říci, pane řediteli,“ to se ozval ze stínu Snape, a tak Harryho neblahé předtuchy ještě zesílily; byl přesvědčený, že cokoli Snape řekne, jemu to nijak neprospěje.
„Možná že Potter a jeho přátelé prostě jen byli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě,“ řekl Snape a ústa mu zkřivil lehký úšklebek, jako by o tom pochyboval. „Máme tu ovšem řadu podezřelých okolností. Co vůbec pohledávali v tě chodbě nahoře? Jak to, že se nezúčastnili školní slavnosti?“
Harry, Ron i Hermiona se všichni najednou pustili do vysvětlování, že byli pozváni na oslavu úmrtí: „…byly tam stovky duchů, potvrdí vám, že jsme tam opravdu byli…“
„Ale proč jste se potom nevrátili na školní slavnost?“ zeptal se Snape a černé oči mu v záři svící zajiskřily. „Proč jste šli do té chodby nahoře?“
Ron a Hermiona se podívali na Harryho.
„Protože – protože…“ začal Harry a srdce mu bušilo jako splašené. Něco mu říkalo, že by všem připadalo přitažené za vlasy, kdyby se jim pokoušel vysvětlit, že ho tam vedl hlas bez těla, který neslyšel nikdo jiný než on. „…protože jsme byli unavení a chtěli jsme si hned jít lehnout.“
„Bez večeře?“ naléhal Snape a v pochmurném obličeji se mu rozhostil vítězoslavný úsměv. „Nemyslím, že by duchové na svých večírcích podávali něco, co by mohli jíst normální smrtelníci.“
„Neměli jsme hlad,“ řekl Ron hlasitě a v žaludku mu hromově zakničelo.
Snape se usmíval stále zlověstněji.
„Domnívám se, pane řediteli, že Potter nemluví tak úplně pravdu,“ řekl. „Možná by se mu měly odejmout jisté výsady, dokud nám nebude ochoten vysvětlit, jak to všechno bylo. Osobně si myslím, že by měl být vyřazen z nebelvírského famfrpálového družstva, dokud nebude ochoten mluvit pravdu.“
„Prosím vás, Severusi,“ ohradila se ostře profesorka McGonagallová, „nevidím žádný důvod, proč by ten chlapec neměl hrát famfrpál. Tu kočku nikdo neuhodil do hlavy koštětem; a nemáme sebemenší důkaz, že by se Potter dopustil něčeho špatného.“
Brumbál se na Harryho zkoumavě zadíval mžikajícíma světlemodrýma očima a Harry měl pocit, jako by ho prohlížel rentgenem.
„Dokud se mu neprokáže vina, je nevinný, Severusi,“ řekl důrazně.
Snape se zatvářil rozzuřeně, a Filch také.
„Mou kočku někdo přeměnil v kámen!“ rozkřikl se a oči mu vylézaly z důlků. „Chci vidět, jak za to bude potrestán!“
„Dokážeme ji vyléčit, Argusi,“ řekl Brumbál trpělivě. „Madame Prýtové se nedávno podařilo získat nějaké sazeničky mandragory. Jakmile dorostou, dám připravit lektvar, který přivede paní Norrisovou zpátky k životu.“
„Já ho připravím,“ vmísil se Lockhart. „Musel jsem ho dělat už nejmíň stokrát. Oživovací odvar z mandragory bych dokázal připravit i ve spaní…“
„Promiňte,“ pronesl Snape ledovým hlasem. „Pokud se ovšem nemýlím, jsem učitelem lektvarů na zdejší škole já.“
Na chvíli zavládlo velice rozpačité mlčení.
„Můžete jít,“ řekl Brumbál Harrymu, Ronovi a Hermioně.
Pospíšili si ven co nejrychleji, jako útěk to ale nevypadalo. Jakmile byli o patro výš nad Lockhartovým kabinetem, zahnuli do jedné prázdné učebny a opatrně za sebou zavřeli dveře. Harry se kradmo podíval na své zasmušilé kamarády.
„Myslíte, že jsem jim měl říct o tom hlasu, který jsem slyšel?“
„Ne,“ řekl Ron bez zaváhání. „Slyšet hlasy, které nikdo jiný neslyší, to není dobré znamení, dokonce ani v kouzelnickém světě ne.“
Něco v Ronově hlasu Harryho přimělo, aby se zeptal: „Ale věříš mi, že jsem ho slyšel, ne?“
„Samozřejmě,“ přitakal Ron rychle. „Jenže – musíš uznat, že je to opravdu podivné…“
„Já vím, že je to podivné,“ souhlasil Harry. „Ono je to vůbec celé nějaké divné. Cože bylo napsané na té stěně? Komnata je znovu otevřena… ale co to má znamenat?“
„Abych řekl pravdu, něco mi to připomíná,“ řekl Ron pomalu. „Myslím, že mi jednou někdo vypravoval o tom, že v Bradavicích je nějaká tajná komnata… možná to byl Bill…“
„A co pro všechno na světě je moták?“ zeptal se Harry. K jeho údivu Ron jen stěží potlačil zahihňání.
„Totiž – ona to vlastně žádná legrace není, ale když jde o Filche…“ vysvětloval, „…víš, moták je někdo, kdo se narodil v kouzelnické rodině, ale nemá žádné čarodějné schopnosti. Svým způsobem je to opak kouzelníků, co se narodili v mudlovských rodinách, ovšem motáci se vyskytují málokdy. Jestli se Filch snaží naučit kouzlům podle kurzu Rychločar, potom bych řekl, že je doopravdy moták. Spousta věcí by se tím vysvětlila; třeba to, proč tak nenávidí studenty.“ Ron se spokojeně usmál. „Je prostě zatrpklý.“
Někde odbily hodiny.
„Půlnoc,“ poznamenal Harry. „Radši si půjdeme lehnout, než se tu objeví Snape a vymyslí si na nás ještě něco dalšího.“

Několik dnů se ve škole nemluvilo o ničem jiném než o útoku na paní Norrisovou. Filch to všem neustále připomínal; věčně obcházel po chodbě, kde se to stalo, jako by si myslel, že se tam útočník může vrátit. Harry ho viděl, jak drhne nápis na stěně Univerzálním čističem kouzelných nečistot paní Skowerové, nebylo to však nic platné – písmena na kameni zářila stejně jasně jako předtím. Pokud Filch právě nehlídal místo zločinu, plížil se po chodbách se zarudlýma očima, vrhal se na nic netušící studenty a požadoval, aby dostali školní trest třeba za to, že „hlasitě dýchali“ a „tvářili se šťastně“.
Ginny Weasleyovou osud paní Norrisové zřejmě hluboce rozrušil. Podle toho, co říkal Ron, měla kočky velice ráda.
„Jenomže ty jsi paní Norrisovou pořádně neznala,“ snažil se ji Ron povzbudit. „Namouduši, bez ní je nám o hodně líp.“ Ginny se roztřásly rty. „Takové věci se v Bradavicích nestávají nijak často,“ ubezpečoval ji bratr. „Toho pošuka, který to udělal, chytí a vyrazí s ním dveře, než by řekl švec. Doufám jen, že než ho vyloučí, stihne ještě udělat kámen z Filche. To jsem řekl jen v legraci,“ dodal honem Ron, když Ginny zbledla.
Útok mimořádně zapůsobil i na Hermionu. Byli sice zvyklí, že celé hodiny jen čte a čte, teď však málem nedělala nic jiného. Harry i Ron se jí vyptávali, co má za lubem, ale nedostali z ní skoro nic a zjistili to až příští středu.
Harry se zdržel v učebně lektvarů, protože mu Snape nařídil, aby ze všech lavic seškrábal rournatce. Jakmile zhltl oběd, vydal se do knihovny, kde se měl sejít s Ronem, a cestou potkal Justina Finch–Fletchleyho, studenta z Mrzimoru, se kterým chodil na hodiny bylinkářství. Harry ho chtěl právě pozdravit, ale Justin se otočil na podpatku a honem zamířil opačným směrem.
Rona našel Harry vzadu v knihovně, přeměřoval si tam svůj domácí úkol z dějin čar a kouzel. Profesor Binns jim totiž zadal pojednání na téma Středověké uskupení evropských kouzelníků, které mělo být tři stopy dlouhé.
„To snad není možné, ještě pořád mi chybí osm palců,“ vztekal se Ron. Upustil pergamen, a ten se okamžitě stočil. „Hermiona už má čtyři stopy a sedm palců, a přitom píše písmenka jak blechy.“
„Kde vůbec je?“ zeptal se Harry, vzal si krejčovský metr a rozvinul svůj pergamen s domácím úkolem.
„Někde tamhle,“ ukázal Ron mezi regály. „Hledá nějakou další knížku. Mám pocit, že chce do Vánoc přečíst celou knihovnu.“
Harry mu vylíčil, jak před ním Justin Finch–Fletchley právě utekl.
„Nevím, proč z toho děláš vědu, vždycky jsem si o něm myslel, že je dost hloupý,“ mínil Ron, čmáral dál a snažil se psát co největšími písmeny. „Všechny ty žvásty o tom, jak je Lockhart úžasný–“
Mezi regály s knihami se objevila Hermiona. Vypadala podrážděně, nakonec však byla přece jen ochotná s nimi promluvit.
„Dějiny bradavické školy jsou absolutně rozpůjčené,“ postěžovala si a přisedla si k oběma kamarádům. „Musíte se zapsat do seznamu, a čeká se dva týdny. Opravdu mě mrzí, že jsem ty svoje nechala doma, jenomže se všemi Lockhartovými knihami už se mi do kufru prostě nevešly.“
„A proč po nich tolik toužíš?“ zeptal se Harry.
„A proč je chtějí všichni ostatní?“ opáčila Hermiona. „Přece abych si mohla přečíst pověst o Tajemné komnatě.“
„A ty víš, oč v ní jde?“ vyhrkl Harry.
„V tom je právě ta potíž. Nemůžu si vzpomenout,“ a Hermiona se kousla do rtu. „A nemůžu to nikde jinde najít…“
Hermiono, dej mi přečíst to svoje pojednání,“ zaškemral Ron a podíval se zoufale na hodinky.
„To tedy ne,“ odmítla Hermiona a zatvářila se přísně. „Měl jsi na to deset dnů, abys to napsal.“
„Nebuď taková, Hermiono, potřebuju už jen dva palce…“
Vtom zazvonilo. Ron s Hermionou zamířili na přednášku o dějinách čar a kouzel a cestou se ještě hašteřili. Dějiny čar a kouzel byly ten nejnudnější předmět, který měli. Přednášel je profesor Binns, jediný duch mezi učiteli, který způsobil největší rozruch, když na svoji hodinu vstoupil do třídy tabulí. Byl velice starý a vrásčitý a spousta lidí pochybovala, jestli si vůbec všiml, že je po smrti. Jednoho dne prostě vstal s tím, že jde do třídy, a zanechal své tělo v křesle před krbem ve sborovně; na jeho zavedeném pořádku se to však neprojevilo ani v nejmenším.
Jeho dnešní hodina byla stejně nudná jako všechny ostatní. Profesor Binns otevřel svoje poznámky a začal z nich číst drmolivým, jednotvárným tónem jako starý vysavač. Téměř všech ve třídě se zmocnila hluboká otupělost, z které se probrali jen občas, aby si zapsali nějaké jméno nebo datum; poté hned zase usnuli. Profesor mluvil už půl hodiny, když Hermiona zdvihla ruku, což se mu ještě nikdy nestalo.
Profesor Binns vzhlédl uprostřed příšerně nudného výkladu o mezinárodní úmluvě kouzelníků z roku 1289 a zatvářil se užasle.
„Slečno – ehm…“
„Grangerová, pane profesore. Chtěla jsem se zeptat, jestli byste nám nemohl něco říci o Tajemné komnatě,“ pronesla Hermiona jasným hlasem.
Dean Thomas, který až do té chvíle seděl s pusou otevřenou a nepřítomně civěl z okna, sebou trhl a probral se z transu, Lavender Brownová prudce vztyčila hlavu a Nevillovi sklouzl loket z lavice.
Profesor Binns zamrkal.
„Já přednáším dějiny čar a kouzel,“ řekl svým suchým, dýchavičným hlasem. „Zabývám se fakty, slečno Grangerová, ne bájemi a pověstmi.“ Potichu si odkašlal (znělo to, jako když se zlomí křída) a pokračoval ve svém výkladu: „V září onoho roku se podvýbor sardinských čarodějů…“
Pak se však zakoktal a zmlkl. Hermiona totiž znovu mávala rukou ve vzduchu.
„Ano, slečno Grantová?“
„Promiňte, pane profesore, cožpak se pověsti vždycky nezakládají na faktech?“
Profesor Binns na ni jen užasle zíral a Harrymu došlo, že jeho výklad až dosud žádný student – ať už živý nebo mrtvý – nikdy nepřerušil.
„Tedy,“ řekl profesor Binns pomalu, „to by se zřejmě opravdu mohlo tvrdit.“ Upíral oči na Hermionu, jako by si až do té doby žádného studenta doopravdy neprohlédl. „Jenomže pověst, o které mluvíte, je taková senzační, dokonce bych řekl směšná historka…“
Celá třída teď hltala každé jeho slovo. Profesor Binns nemohl uvěřit vlastním očím, když zjistil, že se na něj všichni dívají. Harrymu bylo jasné, že ho ten nenadálý zájem úplně vyvedl z míry.
„Dobrá,“ řekl pomalu. „Takže… jak to bylo s Tajemnou komnatou…
Všichni samozřejmě víte, že bradavickou školu založili víc než před tisíci lety – přesné datum neznáme – čtyři největší kouzelníci a čarodějky tehdejší doby. Jejich jména nesou čtyři koleje naší školy; byli to Godric Nebelvír, Helga z Mrzimoru, Rowena z Havraspáru a Salazar Zmijozel. Společně zbudovali zdejší hrad, daleko od slídivých očí mudlů, poněvadž prostí lidé za oněch časů měli z kouzel strach a čarodějky i kouzelníci byli vystaveni neustálému pronásledování.“
Odmlčel se, kalnýma očima se rozhlédl po učebně a pokračoval: „Po několik let zakladatelé pracovali ve vzájemné shodě, vyhledávali mladé chlapce a dívky u nichž se projevovaly čarodějné schopnosti, přiváděli je na hrad a vyučovali je. Potom však mezi nimi začaly neshody a rozepře mezi Zmijozelem a ostatními byla den ze dne větší. Zmijozel požadoval, aby studenty přijímané do Bradavic vybírali pečlivěji. Zastával názor, že výuka kouzelných umění by měla zůstat jen v rodinách, kde všichni jsou kouzelníci, a bránil se přijímat studenty z mudlovských rodin, o kterých se domníval, že jim nelze důvěřovat. Po nějaké době v této otázce došlo k vážnému střetu mezi Zmijozelem a Nebelvírem, a Zmijozel ze školy odešel.“
Profesor Binns se znovu odmlčel a sešpulil ústa; vypadal jako stará, vrásčitá želva.
„Až potud existují spolehlivé historické prameny,“ zdůraznil, „poctivá fakta však zatemnila smyšlená legenda o Tajemné komnatě. Tvrdí se, že Zmijozel zbudoval na hradě skrytou místnost, o které ostatní zakladatelé nevěděli.
Podle té pověsti Zmijozel komnatu zavřel a zapečetil, aby ji nikdo nemohl otevřít až do chvíle, kdy do školy přijde jeho právoplatný dědic. Jedině Zmijozelův dědic dokáže Tajemnou komnatu otevřít, vypustit hrůzu, která se v ní skrývá, a s její pomocí očistit školu ode všech, kdo nejsou hodni studovat kouzelná umění.“
Profesor Binns skončil a ve třídě se rozhostilo ticho. Nebylo to však ospalé ticho, jaké při jeho hodinách obvykle vládlo; všichni se na profesora dívali s nadějí, že jim ještě něco řekne. Profesor Binns se tvářil poněkud rozmrzele.
„To všecko jsou ovšem naprosté nesmysly,“ pokračoval. „Celou školu samozřejmě nesčetněkrát propátrali ti nejučenější kouzelníci a čarodějky, jen aby komnatu našli. Žádná taková komnata tu není, je to jen báchorka, která má vystrašit prosťáčky.“
Hermiona se už zase hlásila.
„Pane profesore – co přesně jste měl na mysli tou hrůzou, která se v komnatě skrývá?“
„Má to být nějaká nestvůra, které prý dokáže poručit jedině Zmijozelův dědic,“ vysvětlil profesor Binns suchým, řezavým hlasem.
Studenti se po sobě nervózně podívali.
„Říkám vám, že nic takového neexistuje,“ pravil profesor Binns a přehraboval se ve svých poznámkách. „Není tu žádná taková komnata ani žádná nestvůra.“
„Ale pane profesore,“ namítl Seamus Finnigan, „jestliže tu komnatu dokáže otevřít jedině Zmijozelův skutečný dědic, pak by ji nikdo jiný nedokázal ani najít, nemyslíte?“
„Nesmysl, O’Flaherty,“ řekl profesor Binns dotčeně. „Jestliže ji nenašlo tolik ředitelů a ředitelek, kteří se za ta léta v Bradavicích vystřídali…“
„Ale pane profesore,“ ozvala se Parvati Patilová, „to byste nejspíš musel použít černou magii, abyste ji otevřel…“
„Slečno Pennyfeatherová, to, že nějaký kouzelník nepoužívá černou magii, ještě neznamená, že to neumí,“ odsekl profesor Binns. „Opakuji vám, že kdyby takoví jako profesor Brumbál…“
„Možná byste ale musel být příbuzný se Zmijozelem, takže profesor Brumbál by nemohl…“ začal Dean Thomas, ale profesor Binns už toho měl dost.
„To stačí,“ řekl ostře. „Je to jen báchorka! Nic takového neexistuje! Nemáme ani sebemenší důkaz, že by Zmijozel postavil třeba jen tajný přístěnek na košťata! Mrzí mě, že jsem vám tu pošetilou historku vůbec vypravoval. Když dovolíte, vrátíme se teď k dějinám, k solidním, věrohodným a ověřitelným faktům!“
A během pěti minut ve třídě znovu zavládla obvyklá otupělost.

„Vždycky jsem říkal, že Salazar Zmijozel musel mít švába na mozku,“ řekl Ron Harrymu a Hermioně, když se po vyučování tlačili přeplněnými chodbami, aby si před večeří odložili brašny. „Nikdy jsem ovšem netušil, že to on začal s těmi nesmysly o čistokrevných rodech. Do jeho koleje bych nešel, ani kdyby mi za to platili. Namouduši, kdyby se mě Moudrý klobouk pokusil zařadit do Zmijozelu, v tu chvíli bych nasedl do zpátečního vlaku…“
Hermiona horlivě přitakala, Harry však neřekl ani slovo. Cítil podivnou tíhu v žaludku.
Nikdy se Ronovi ani Hermioně nesvěřil, že Moudrý klobouk vážně uvažoval o tom, že zařadí do Zmijozelu jeho. Dokázal si to vybavit, jako kdyby to bylo včera, ten tichý hlásek, který mu šeptal do ucha, když si před rokem nasadil klobouk na hlavu.
„Mohl by z tebe být veliký kouzelník, tady v hlavě to všecko máš, a Zmijozel by ti pomohl na cestě k velikosti, o tom nepochybuj…“
Jenže Harry, který se už doslechl, že zmijozelská kolej je známá tím, že z ní vycházejí zlí čarodějové, si v duchu zoufale přál: „Jenom ne do Zmijozelu, tam ne!“ a klobouk na to řekl: „Jestli to víš určitě, ať je to tedy – Nebelvír.“
Postupovali chodbou spolu se semknutým davem, když se potkali s Colinem Creeveym.
„Ahoj, Harry!“
„Nazdar, Coline,“ odpověděl Harry automaticky.
„Harry, Harry – jeden kluk z naší třídy říkal, že prý jsi…“
Colin však byl tak malý, že se nedokázal postavit proudu studentů, který ho unášel do Velké síně. Slyšeli ještě, jak zapištěl: „Uvidíme se potom, Harry!“ a byl pryč.
„Co o tobě mohl říkat někdo z jeho třídy?“ uvažovala Hermiona.
„Nejspíš, že jsem Zmijozelův dědic,“ dostal ze sebe Harry a žaludek mu ztěžkl ještě o něco víc, když si vzpomněl, jak se mu Justin Finch–Fletchley po obědě nečekaně vyhnul.
„Teda – tady snad lidi uvěří úplně všemu,“ mínil Ron znechuceně.
Dav konečně zřídl, takže po dalším schodišti už vystupovali bez problémů.
„Ty si opravdu myslíš, že nějaká Tajemná komnata existuje?“ zeptal se Ron Hermiony.
„Já nevím,“ svraštila Hermiona čelo. „Brumbál přece nedokázal paní Norrisovou vyléčit, proto si myslím, že to, co ji napadlo – ať už to bylo cokoli – možná nemělo nic společného s člověkem.“
Právě když to dořekla, zahnuli za roh a octli se na konci chodby, kde k útoku došlo. Zůstali stát a dívali se před sebe. Všechno vypadalo stejně jako tehdy večer, jen z držáku na pochodně nevisela žádná ztuhlá kočka a u stěny, na které byl nápis Tajemná komnata je znovu otevřena, stála prázdná židle.
„Tady vysedává na stráži Filch,“ zamumlal Ron.
Podívali se na sebe. Chodba byla opuštěná.
„Určitě nebude na škodu, když se tu trochu porozhlédneme,“ rozhodl Harry, odložil brašnu a spustil se na všechny čtyři, aby mohl lézt po zemi a hledat stopy.
„Tady je něco spáleného!“ vyhrkl. „Tady – a tamhle…“
„Pojďte se na něco podívat!“ vybídla je Hermiona. „To je zvláštní…“
Harry vstal a došel k oknu vedle nápisu na stěně. Hermiona ukazovala na nejvyšší tabulku, po níž pobíhalo snad dvacet pavouků, a všichni se očividně snažili prolézt malou prasklinou ve skle. Z okna viselo jako provaz dlouhé stříbřité vlákno a vypadalo to, že po něm všichni vylezli nahoru, aby se dostali co nejrychleji ven.
„Už jste někdy viděli, že by se pavouci chovali takhle?“ zeptala se Hermiona udiveně.
„Já ne,“ řekl Harry. „A ty, Rone? – Rone…?“
Ohlédl se přes rameno. Ron stál o dost velký kus za nimi a působil dojmem, že by nejraději utekl pryč.
„Co je s tebou?“ zeptal se Harry.
„Já – totiž – já – pavouky nesnáším,“ odpověděl Ron hlasem plným napětí.
„To od tebe slyším poprvé,“ a Hermiona se na něj překvapeně podívala. „Do lektvarů jsi je přece přidával už kolikrát…“
„Mrtví mi nevadí,“ vysvětlil Ron a díval se všude jinde, jenom ne na okno, „já prostě jen nesnáším, jak se pohybují…“
Hermiona se zahihňala.
„Nevím, co je ti na tom k smíchu,“ osopil se na ni Ron. „Jestli chceš něco vědět, byly mi tři roky, když Fred proměnil mého medvídka ve velkého špinavého pavouka. To proto, že jsem mu zlomil jeho oblíbené koště. Taky bys nesnášela pavouky, kdybys vzala do náruče svého medvídka a on měl najednou celou spoustu noh a…“
Utichl a celý se roztřásl. Na Hermioně bylo vidět, že se přemáhá, aby znovu nevyprskla smíchy. Harry si uvědomil, že bude nejlíp začít o něčem jiném, a zeptal se: „Vzpomínáte si na tu kaluž, co tady byla? Odkud se všechna ta voda vzala? A někdo ji pak setřel.“
„Byla někde tady,“ ukazoval Ron; už se natolik vzchopil, že popošel několik kroků od Filchovy židle dál. „Tady u těch dveří,“ dodal.
Natáhl ruku k mosazné kouli na dveřích, vzápětí však ucukl, jako by se spálil.
„Co je zas?“ podivil se Harry.
„Tam nemůžeme,“ zachraptěl Ron, „to jsou dívčí záchody.“
„Klid, Rone, tam určitě nikdo není!“ prohlásila Hermiona, zvedla se a došla k toaletám. „Tohle je království Ufňukané Uršuly. Jen pojďte, podíváme se dovnitř.“
Tabulku s nápisem Mimo provoz nechala bez povšimnutí a otevřela dveře.
Byla to ta nejponuřejší a nejsmutnější umývárna, do které Harry kdy vkročil. Pod velkým popraskaným zrcadlem plným skvrn byla řada otlučených kameninových umyvadel a mokrá podlaha odrážela mdlé světlo z oharků několika svíček, jež dohořívaly v držácích; dřevěné dveře kabinek byly oprýskané a poškrábané, jedny byly dokonce vyvěšené.
Hermiona si přitiskla prst na ústa a zamířila k poslední kabince až úplně vzadu. Když k ní došla, řekla: „Nazdar, Uršulo! Jak se máš?“
Harry a Ron se na ni také šli podívat. Ufňukaná Uršula plavala ve splachovací nádržce a dloubala se na bradě.
„Tohle je dívčí umývárna,“ prohlásila a podezřívavě si Harryho i Rona změřila. „Ti dva přece nejsou děvčata.“
„To nejsou,“ přisvědčila Hermiona. „Chtěla jsem jim jen ukázat – ehm – jak je to tu pěkné.“
Neurčitě mávla rukou směrem k špinavému starému zrcadlu a k mokré podlaze.
„Zeptej se jí, jestli něco neviděla,“ naznačil Harry.
„Co si to šuškáte?“ zpozorněla Uršula a podívala se na něj.
„Ale nic,“ řekl Harry rychle. „Chtěli jsme se jen zeptat…“
„Nepřeji si, abyste se mi domlouvali za zády!“ ufňukla Uršula. „Abyste věděli, já mám cit, i když jsem mrtvá.“
„No tak, Uršulo, nikdo tě přece nechce rozčilovat,“ bránila se Hermiona. „Harry jenom…“
„Nikdo mě nechce rozčilovat! To je dobré!“ zakvílela Uršula. „Měla jsem život samé utrpení a teď si sem přijdete, abyste mi zkazili i moji smrt!“
„Chtěli jsme se tě zeptat, jestli jsi tu v poslední době nezahlédla něco divného,“ řekla Hermiona honem. „Protože v předvečer Všech svatých tady někdo přímo před umývárnou napadl kočku.“
„Neviděla jsi tady ten večer někoho?“ zeptal se Harry.
„Já jsem si ničeho nevšímala,“ prohlásila Uršula teatrálně. „Protiva mě tak rozčílil, že jsem se vrátila sem a chtěla jsem se zabít. Pak jsem si ovšem uvědomila, že jsem – že jsem…“
„Už mrtvá,“ napověděl jí Ron.
Uršula tragicky vzlykla, vznesla se vzhůru, udělala ve vzduchu přemet, po hlavě vklouzla do klozetu, všechny přitom postříkala a zmizela z dohledu. Podle tlumených vzlyků, které k nim doléhaly, se zastavila někde v odpadovém kolenu.
Harry a Ron zůstali stát s otevřenou pusou, Hermiona však jen rozmrzele pokrčila rameny: „Tohle bylo na Uršulu ještě dost veselé, jestli chcete něco vědět… A pojďte, jdeme pryč.“
Sotva Harry zavřel dveře, za nimiž bylo ještě slyšet Uršuliny kloktavé vzlyky, všichni tři málem nadskočili, když něčí zvučný hlas zvolal:
„RONE!“
Percy Weasley stál nahoře na schodišti, jako by do něj hrom uhodil; na prsou se mu leskl prefektský odznak, ale tvářil se zděšeně a pobouřeně.
„To je přece dívčí umývárna!“ vyjekl. „Co jste tam…“
„Chtěli jsme si to jen obhlédnout,“ pokrčil Ron rameny. „Rozumíš, hledáme stopy…“
Percy se nadmul způsobem, který Harrymu připomněl paní Weasleyovou.
„Zmizte – odtud – a hodně – rychle!“ vyzval je, dlouhými kroky dorazil až k nim, zamával pažemi a odstrkoval je pryč. „Copak vám nesejde na tom, jak to vypadá? Klidně si sem přijdete, když jsou všichni na večeři…“
„A proč bychom tu nesměli být?“ odsekl Ron, nehnul se z místa a nasupeně se díval na bratra. „Aby bylo jasno, té kočky jsme se ani prstem nedotkli!“
„To jsem Ginny říkal taky,“ vztekal se Percy, „jenže ona si pořád myslí, že vás vyloučí ze školy. Ještě nikdy jsem ji neviděl tak rozrušenou, div si oči nevypláče. Mohli byste brát ohled aspoň na ni, všichni z prvního ročníku jsou z toho úplně vedle…“
„Tobě na Ginny vůbec nezáleží,“ řekl Ron a zčervenal až za ušima. „Tobě dělá starost jedině to, že bys kvůli mně mohl ztratit důležité postavení.“
„Srážím Nebelvíru pět bodů!“ prohlásil Percy rázně a dotkl se svého prefektského odznaku. „A doufám, že si z toho vezmeš ponaučení! S tím hraním na detektiva přestaneš, nebo to napíšu mamce!“
A dlouhými kroky zamířil pryč; zátylek mu hořel stejně, jako Ronovi hořely uši.

Toho večera se Harry, Ron a Hermiona usadili ve společenské místnosti co možná nejdál od Percyho. Ron měl pořád náladu pod psa a dělal v domácím cvičení z kouzelných formulí jednu kaňku za druhou. Když potom bezmyšlenkovitě sáhl po hůlce, aby všechny šmouhy odstranil, podařilo se mu pergamen zapálit. Sám vzplanul málem stejně jako jeho domácí úkol a prudce sklapl svou Příručku kouzelných slov a zaklínadel pro druhý ročník. Harry jen překvapeně zíral, když Hermiona udělala totéž.
„Ale kdo to může být?“ zeptala se ho klidným hlasem, jako by pokračovala v rozhovoru, který jen na chvíli přerušili. „Kdo by chtěl z Bradavic vyhnat motáky a všechny žáky z mudlovských rodin?“
„Tak přemýšlej se mnou,“ vybídl ji Ron a předstíral rozpaky „Kdopak tvrdí, že všichni z mudlovských rodin nejsou víc než chamraď?“
Podíval se na Hermionu a ona zase na něj; nezdálo se, že by ji přesvědčil.
„Jestli mluvíš o Malfoyovi…“
„A o kom jiném?“ řekl Ron. „Přece jsi ho slyšela: Příště je řada na vás, vy mudlovští šmejdi! Stačí se podívat na ten jeho nemožný krysí obličej a musí ti být jasné, že je to on…“
„Malfoy že by byl Zmijozelův dědic?“ zeptala se Hermiona pochybovačně.
„Tak si vezmi jeho rodinu,“ připojil se Harry a také zavřel učebnici. „Všichni odjakživa chodili do Zmijozelu, aspoň Malfoy se tím věčně chlubí. Docela dobře by to mohli být Zmijozelovi potomci. Jeho otec je rozhodně zlý až až.“
„Mohli by klíč k Tajemné komnatě mít celá staletí!“ nadhodil Ron. „Předávat si ho z otce na syna…“
„Hm,“ kývla Hermiona opatrně. „Připouštím, že je to možné…“
„Ale jak to dokážeme?“ namítl Harry pochmurně.
„Možná by to šlo,“ řekla Hermiona zvolna, přitom vrhla přes celou společenskou místnost bleskurychlý pohled na Percyho a ještě víc ztlumila hlas. „Bylo by to ale těžké a nebezpečné, hodně nebezpečné. Počítám, že bychom kvůli tomu museli porušit dobrých padesát článků školního řádu.“
„Víš co? Jestli budeš ochotná nám to tak za měsíc vysvětlit, dej nám vědět, prosím tebe,“ vyzval ji Ron podrážděně.
„Tak dobrá,“ Hermiona nasadila chladný tón. „Prostě se potřebujeme dostat do zmijozelské společenské místnosti a položit Malfoyovi pár otázek, ale tak, aby nevěděl, že jsme to my.“
„Ale to přece není možné,“ namítl Harry a Ron se rozesmál.
„A je, abyste věděli,“ řekla Hermiona. „Jediné, co k tomu potřebujeme, je trochu Mnoholičného lektvaru.“
„Co je to?“ vyhrkli Ron i Harry zároveň.
„Snape o něm před několika týdny při hodině mluvil…“
„Ty myslíš, že při hodinách lektvarů nevíme nic lepšího než poslouchat, co Snape vykládá?“ zamumlal Ron.
„Ten lektvar vás promění v někoho jiného. Jen si to představte! Mohli bychom se proměnit ve tři žáky ze Zmijozelu. Nikdo by netušil, že jsme to my a Malfoy by nám možná pověděl úplně všecko. Nejspíš se tím právě teď chlubí v jejich společenské místnosti. Kdybychom ho tak mohli slyšet!“
„S tím Mnoholičným lektvarem se mi to moc nezamlouvá,“ kabonil se Ron. „Co když nám to zůstane a budeme pořád vypadat jako někdo ze Zmijozelu?“
„Po nějaké době přestane působit,“ odbyla ho Hermiona netrpělivě mávnutím ruky. „Jenomže získat recepturu bude těžké. Snape říkal, že je v knize, která se jmenuje Lektváry nejmocnější, ale ta v bude knihovně určitě v oddělení s omezeným přístupem.“
Dostat se k nějaké knize z oddělení s omezeným přístupem bylo možné pouze jediným způsobem: mít k tomu povolení podepsané některým z učitelů.
„Sotva někomu dokážeme vysvětlit, nač tu knížku potřebujeme,“ mínil Ron, „pokud nemáme zrovna v úmyslu některý z těch lektvarů připravit.“
„Možná by nám to mohlo projít,“ namítla Hermiona, „museli bychom ovšem tvrdit, že nás to zajímá čistě teoreticky…“
„Prosím tě, na to přece nikdo z učitelů neskočí,“ řekl Ron. „To by museli být padlí na hlavu…“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář