Jdi na obsah Jdi na menu
 


Profesor Brumbál poslal všechny nebelvírské zpátky o Velké síně, kde se k nim o deset minut později při­pojili i žáci z Mrzimoru, Havraspáru a Zmijozelu, kteří vesměs vypadali neobyčejně zmateně.

„Profesorský sbor i já osobně musíme provést dů­kladnou prohlídku celého hradu,“ oznámil jim profesor Brumbál poté, co profesorka McGonagallová a profesor Kratiknot pozavírali všechny dveře vedoucí do síně. „Obávám se, že v zájmu vlastní bezpečnosti budete mu­set dnešní noc strávit tady. Požaduji, aby prefekti stáli na stráži u všech vchodů do síně, a předávám velení naše­mu primusovi a primusce. Stane-li se cokoli mimořád­ného, okamžitě mi to ohlaste,“ otočil se na Percyho, kte­rý se tvářil nesmírně hrdě a důležitě. „Pošlete mi zprávu po některém z duchů.“

Profesor Brumbál se už chystal opustit síň, pak se však zarazil se slovy:

„Ach ano, budete potřebovat...“

Stačilo, aby Albus Brumbál mávl jedinkrát nonšalant­ně hůlkou a dlouhé stoly odlétly k obvodu síně a vyrov­naly se podél stěn; následovalo další mávnutí a podlaha se pokryla stovkami měkkých karmínových spacích pytlů.

„Dobře se vyspěte,“ popřál jim profesor Brumbál a za­vřel za sebou dveře.

Síň okamžitě zaplnilo vzrušené štěbetání; žáci Nebel­víru informovali zbytek školy o tom, k čemu u nich prá­vě došlo.

„Zalezte si všichni do spacích pytlů!“ zaburácel Percy. „Pospěšte si, žádné další povídání! Za deset minut se zha­síná!“

„Pojďte,“ pobídl Ron Harryho a Hermionu. Popadli tři spací pytle a odtáhli je do kouta.

„Co myslíte, je Black pořád ještě na hradě?“ zašeptala nervózně Hermiona.

„Jak je vidět, Brumbál si myslí, že by tu být mohl,“ od­pověděl Ron.

„Já vám řeknu, že to je opravdu štěstí, že si vybral zrov­na dnešní večer,“ uvažovala Hermiona, když oblečení zalezli do spacích pytlů a opřeli se o lokty, aby si spolu mohli dál povídat. „Jediný večer, kdy jsme nebyli ve vě­ži...“

„Počítám, že na útěku ztratil přehled o čase,“ mínil Ron. „Nejspíš si neuvědomil, že je svátek Všech svatých. Jinak by byl vrazil sem.“

Hermiona se zachvěla.

Také jejich spolužáci si kladli stejnou otázku: „Jak se dostal dovnitř?“

„Třeba se umí přemisťovat pomocí kouzel,“ říkal prá­vě jeden žák z Havraspáru, který ležel kousek od nich. „Víte, co myslím - prostě se tady objevil zčistajasna.“

„Pravděpodobně v přestrojení,“ doplnil ho mrzimor­ský žák pátého ročníku.

„Taky sem mohl přiletět,“ napadlo Deana Thomase. „Proboha, jsem tady snad jediná, kdo si dal tu práci a přečetl si Dějiny bradavické školy?“ zeptala se Hermio­na popuzeně Harryho a Rona.

„Nejspíš ano,“ přisvědčil Ron. „Proč?“

„Protože hrad chrání víc než jenom zdi, abyste věděli,“ odsekla Hermiona. „Je chráněn všelijakými kouzelnými zaříkadly, která mají zabránit právě tomu, aby sem ně­kdo tajně pronikl. Přemístit se sem pomocí kouzel pro­stě není možné. A chtěla bych vidět přestrojení, které by dokázalo oklamat mozkomory. Ti přece hlídají všechny vchody na školní pozemky. Viděli by ho, i kdyby sem při­letěl. A Filch zná všechny zdejší tajné chodby, takže ty ta­ky určitě nechali hlídat...“

„Budeme zhasínat!“ zahulákal Percy. „Rád bych, abys­te byli všichni uložení ve spacích pytlech a nechci sly­šet žádné další povídání!“

Všechny svíčky naráz zhasly. Jediné světlo nyní vychá­zelo ze stříbřitě světélkujících duchů, kteří poletovali

sem a tam a vážně promlouvali s prefekty, a z kouzelné­ho stropu, který byl stejně jako obloha venku poset hvěz­dami. Díky jejich světelnému efektu a díky šepotu, kte­rý stále ještě naplňoval celou síň, si Harry připadal, jako by spal za mírného vánku pod širákem.

Vždy jednou za hodinu se v síni objevil některý z uči­telů, aby se přesvědčil, že je všude klid. Někdy kolem tře­tí hodiny ranní, když už mnozí konečně usnuli, vstou­pil profesor Brumbál. Harry sledoval, jak se rozhlíží a hledá Percyho, který procházel mezi spacími pytli a na­pomínal ty, kteří se spolu bavili. Percy byl v té chvíli jen kousek od Harryho, Rona a Hermiony, kteří začali před­stírat spánek v okamžiku, kdy se k nim přiblížily Brum­bálovy kroky.

„Máte nějaké stopy, pane profesore?“ zeptal se šeptem Percy.

„Ne. Tady je všechno v pořádku?“ „Všechno pod kontrolou, pane.“

„Výborně. Teď už by nemělo smysl je všechny stě­hovat. Pro otvor v nebelvírském portrétu jsem našel dočasného strážce. Zítra je budete moci přestěhovat zpátky.“

„A co Buclatá dáma, pane?“

„Schovává se v mapě Argyllshiru v druhém patře. Oči­vidně odmítla pustit Blacka dovnitř bez hesla, proto na ni zaútočil. Pořád ještě je silně rozrušená, ale jen co se trochu uklidní, požádám pana Filche, aby ji vrátil na pů­vodní místo.“

Harry slyšel, jak se dveře do síně se zavrzáním znovu otevřely, a pak se ozvaly další kroky.

„Pane řediteli?“ Byl to Snape. Harry ležel ani se nehnul a pozorně naslouchal. „Celé třetí poschodí bylo prohle­dáno. Black tam není. A Filch prošel všechna sklepení. Tam také nikdo není.“

„A co astronomická věž? Pracovna profesorky Trelaw­neyové? Sovinec?“

„Všechno jsme prohledali...“

„Nuže dobrá, Severusi. Tak jako tak jsem nečekal, že by se tu Black zdržel.“

„Máte nějakou teorii ohledně toho, jak se dostal do­vnitř?“ zeptal se Snape.

Harry velice opatrně nadzvedl hlavu položenou na pa­žích, aby měl volné i druhé ucho.

„Mám jich spoustu, Severusi, ale každá je nepravdě­podobná.“

Harry nepatrně pootevřel oči a podíval se směrem, kde stáli; Brumbál byl k němu obrácen zády, zahlédl však váš­nivě zaujaty' Percyho obličej a Snapeův profil, který vy­padal popuzeně.

„Vzpomínáte si na ten rozhovor, pane řediteli, který jsme měli těsně před - no, před začátkem pololetí?“ otá­zal se Snape, ale téměř přitom nerozevíral rty, jako by chtěl z diskuse vyloučit Percyho.

„Vzpomínám, Severusi,“ přikývl Brumbál a v jeho hla­se zaznělo cosi jako varování.

„Zdá se mi - téměř nemožné - že by se Black mohl do­stat do školy bez pomoci někoho zevnitř. Dal jsem naje­vo svoje obavy, když jste jmenoval -“

„Nevěřím, že by uvnitř tohoto hradu existoval jediný člověk, který by byl ochoten pomáhat Blackovi dostat se sem,“ prohlásil Brumbál a z tónu, jakým to řekl, jed­noznačně vyplynulo, že pokládá toto téma za uzavřené; Snape už proto nedopověděl. „Musím zajít dolů za moz­komory, pokračoval Brumbál. „Slíbil jsem, že jim řeknu, až skončíme s prohledáváním hradu.“

„Nechtěli nám s tím hledáním vypomoct, pane?“ zají­mal se Percy.

„Jistěže ano,“ odpověděl chladně Brumbál. „Obávám se ale, že dokud zde budu ředitelem já, žádný mozkomor nepřekročí práh tohoto hradu.“

Percy se zatvářil poněkud rozpačitě. Brumbál rychlým a tichým krokem opustil síň. Snape ještě chvíli zůstal stát a díval se za ředitelem se záštiplným výrazem, pak ale také odešel.

Harry pohlédl na Rona a Hermionu. I oni měli oči ote­vřené a zrcadlil se jim v nich hvězdný strop.

„Co to všechno mělo znamenat?“ zeptal se bezhlesým šepotem Ron.

V příštích několika dnech se ve škole nemluvilo o ni­čem jiném než o Siriusi Blackovi. Teorie o tom, jak se do­stal do hradu, nabývaly stále nepravděpodobnější po­doby. Hannah Abbottová z Mrzimoru strávila většinu následující hodiny bylinkářství tím, že každému, kdo byl ochoten ji poslouchat, vykládala, jak je Black schopen proměnit se v kvetoucí keř.

Rozcupované plátno Buclaté dámy bylo sejmuto ze zdi a nahrazeno obrazem sira Cadogana a jeho tlustého še­divého poníka. Nikdo z toho nejásal radostí. Sir Cadogan polovinu času trávil tím, že žáky vyzýval na souboj, a zby­tek tím, že si vymýšlel směšně komplikovaná vstupní hes­la, která přinejmenším dvakrát denně měnil.

„Je to absolutní cvok,“ stěžoval si Percymu rozzlobe­ně Seamus Finnigan. „Nemůžeme dostat někoho jiného?“ „Nikdo jiný tu práci nechtěl vzít,“ vysvětloval Percy. „To, co se stalo Buclaté dámě, nahnalo všem strach. Pou­ze sir Cadogan byl natolik statečný, že se přihlásil dob­rovolně.“

Sir Cadogan byl však tím nejmenším z Harryho pro­blémů. Harry sám se teď ocitl pod přísným dohledem. Učitelé nacházeli nejrůznější záminky, aby ho mohli do­provázet po chodbách, a Percy Weasley (který se podle Harryho názoru řídil matčinými příkazy) ho sledoval na každém kroku jako nějaký neobyčejně důležitý hlídací pes. Všechno to pak bylo korunováno tím, když si ho pro­fesorka McGonagallová pozvala k sobě do kabinetu a uví­tala ho s výrazem tak truchlivým, až si Harry myslel, že nejspíš někdo zemřel.

„Nemá už smysl dál to před vámi tajit, Pottere,“ oslo­vila ho tím nejvážnějším tónem. „Vím, že to pro vás bu­de šok, ale Sirius Black -“

„Já vím, že jde po mně,“ přerušil ji unaveně Harry. „Zaslechl jsem to říkat Ronova tatínka paní Weasleyové. On totiž pracuje na ministerstvu kouzel.“

Profesorku McGonagallovou jeho sdělení očividně za­razilo. Vteřinu nebo dvě na Harryho pozorně hleděla a pak prohlásila: „Dobře tedy! V tom případě jistě po­chopíte, Pottere, proč myslím, že není zrovna dobré, abyste po večerech chodil na tréninky famfrpálu. Tam venku na hřišti, kde jsou s vámi jen ostatní členové va­šeho týmu, jste příliš vystaven nebezpečí, Pottere -“

„Jenže my v sobotu hrajeme první zápas,“ skočil jí roz­hořčeně do řeči Harry. „Musím přece trénovat, paní pro­fesorko!“

Profesorka McGonagallová ho upřeně pozorovala. Har­ry věděl, že jí na prospěchu nebelvírského týmu do­opravdy záleží; koneckonců to byla právě ona, kdo ho původně navrhl na post chytače. Čekal a napětím ani ne­dýchal.

„Hmmm...“ Profesorka McGonagallová vstala a zadíva­la se oknem ven na famfrpálové hřiště, kam bylo pro déšť sotva vidět. „No... musím přiznat, že bych se ráda dočkala toho, jak ten pohár konečně vyhrajeme... Stejně ale mu­sím říct, Pottere - byla bych klidnější, kdyby tam s vámi byl někdo z učitelů. Požádám madame Hoochovou, aby chodila na vaše tréninky dohlížet.“

Jak se první famfrpálový zápas blížil, počasí se neustále zhoršovalo. Nebelvírské mužstvo se tím však nenechalo odradit a pod pečlivým dohledem madame Hoochové trénovalo ještě intenzivněji než kdy dřív. Na poslední tré­nink před sobotním zápasem ale přišel Oliver Wood s dosti nepříjemnou zprávou.

„Nebudeme hrát se Zmijozelem!“ oznámil svému druž­stvu a tvářil se nesmírně rozčileně. „Zrovna za mnou byl Flint. Namísto s nimi se utkáme s Mrzimorem.“

„Proč?“ vyhrkli svorně členové týmu.

„Flint se vymlouvá, že jejich chytač má pořád ještě po­raněnou ruku,“ vysvětloval Wood a vztekle skřípal zuby. „Je ale naprosto jasné, proč to dělají. Nechce se jim hrát v tomhle počasí. Mají strach, že by jejich šance ještě víc klesly...“

Celý den dul silný vítr a hustě pršelo a Woodova slova teď doprovodilo vzdálené zadunění hromu.

„Malfoy s tou rukou vůbec nic nemá!“ rozkřikl se roz­zuřeně Harry. „Simuluje to!“

„To já vím,“ přisvědčil hořce Wood, „jenže to nemůžeme dokázat. A všechny nacvičené signály jsme trénova­li v přesvědčení, že budeme hrát se Zmijozelem, jenže teď proti nám místo nich nastoupí Mrzimor a ten má úpl­ně jiný styl hry. Mají nového kapitána a chytače, Cedri­ka Diggoryho -“

Angelina, Alice a Katie se náhle zahihňaly.

„Co je?“ reagoval zamračeně Wood na jejich lehkováž­né počínání.

„To je takový ten vysoký pohledný kluk, že?“ ujišťova­la se Angelina.

„Silný a tichý,“ dodala Katie a všechny tři se znovu za­čaly hihňat.

„Tichý je jen proto, že je to takový tupec, že nedá dvě slova dohromady,“ odsekl netrpělivě Fred. „Nechápu, s čím si děláš starosti, Olivere, s Mrzimorem to bude procházka růžovým sadem. Když jsme s nimi hráli po­sledně, chytil Harry Zlatonku asi po pěti minutách, pa­matuješ?“

„Tentokrát budeme hrát za úplně jiných podmínek!“ zařval hlasitě Wood a oči mu lehce vylezly z důlků. „Dig­gory dal dohromady pořádně silnou sestavu! A kromě toho on sám je vynikající chytač. Ostatně toho jsem se bál, že se na to budete dívat takhle. Nesmíme je podce­nit! Nesmíme polevit v soustředění! Zmijozel se nás sna­ží vypéct! My musíme vyhrát!“

„Tak se nerozčiluj, Olivere,“ uklidňoval ho Fred s mír­ně poplašeným výrazem v obličeji. „My přece Mrzimor bereme vážně. „Absolutně vážně.“

Den před zápasem nabyl vítr intenzity skučivé vichři­ce a pršelo ještě vytrvaleji než dosud. Na chodbách a v učebnách byla taková tma, že musely být rozsvíceny další pochodně a lucerny. Mužstvo Zmijozelu vypadalo nadmíru spokojeně a nejspokojeněji se tvářil Malfoy.

„Ach bože, jen kdybych se s tou rukou cítil aspoň o tro­chu lip,“ povzdechl si, když sledoval, jak zvenčí lomcuje okny vichřice.

Harry neměl v hlavě prostor na to, aby si dělal staros­ti s čímkoli jiným než s nadcházejícím dnem a chystaným zápasem. Oliver Wood za ním o přestávkách mezi hodinami neustále přibíhal a dával mu různé rady. Když se to stalo potřetí, mluvil tak dlouho, že si Harry náhle uvědomil, že má už deset minut zpoždění na hodinu obrany proti černé magii; rozběhl se do učebny a Wood za ním hulákal: „Diggory má hrozně rychlou kličku, Har­ry, takže by možná bylo nejlepší zkusit ho obejít velkým obloukem -“

Harry prudce zabrzdil před učebnou obrany proti čer­né magii, otevřel dveře a vpadl dovnitř.

„Omlouvám se, pane profesore, ale -“

Nebyl to však profesor Lupin, který k němu zdvihl oči od katedry; seděl u ní Snape.

„Hodina začala před deseti minutami, Pottere, takže myslím, že Nebelvíru strhneme deset bodů. Posaďte se.“ Harry se však nehýbal.

„Kde je profesor Lupin?“ zeptal se.

„Říká, že se dnes cítí příliš nemocen na to, aby mohl učit,“ oznámil Snape s -pokřiveným úsměvem. „Neříkal jsem vám, abyste se posadil?“

Harry však zůstal stát na místě. „Co mu je?“

V Snapeových černých očích se zablýsklo.

„Nic, co by ho ohrožovalo na životě,“ pronesl tónem, který naznačoval, že opak by ho těšil mnohem víc. „Str­hávám Nebelvíru dalších pět bodů, a jestli vás budu mu­set ještě jednou vybídnout, abyste se posadil, bude to už za padesát bodů.“

Harry se odloudal na své místo a posadil se. Snape se rozhlédl po třídě.

„Jak jsem říkal, než nás Potter vyrušil, profesor Lupin nezanechal žádné poznámky o tom, které učivo jste do­posud probrali -“

„Prosím, pane profesore,“ vyhrkla kvapně Hermiona, „probírali jsme bubáky, karkulinky, tůňodavy a děsovce a právě jsme měli začít -“

„Buďte zticha!“ zarazil ji chladně Snape. „Žádné infor­mace jsem po vás nežádal. Poukazoval jsem jen na orga­nizační nedostatky profesora Lupina.“

„Je to nejlepší učitel obrany proti černé magii, jakého jsme kdy měli,“ ozval se neohroženě Dean Thomas a zby­tek třídy ho podpořil tichým souhlasným zabrečením. Snape vypadal hrozivěji než kdy jindy.

„To vám tedy ke spokojenosti stačí málo. Lupin vás do­opravdy nepřepíná - že se dokážete vypořádat s karku­linkami a děsovci, to bych od vás očekával už v prvním ročníku. Dnes si promluvíme o -“

Harry sledoval, jak listuje učebnicí, dokud se nedostal k úplně poslední kapitole, o níž si mohl být jistý, že ji ješ­tě neprobírali.

„- o vlkodlacích,“ dokončil Snape.

„Ale, pane profesore,“ pípla Hermiona, která se oči­vidně nedokázala udržet, „my ještě vlkodlaky probírat nemáme, dnes máme začít bludníčky -“

„Slečno Grangerová,“ okřikl ji Snape hlasem mrazivým jako smrt, „až doposud jsem žil v domnění, že tuhle ho­dinu řídím já a ne vy. A říkám vám všem, abyste si nali­stovali stranu tři sta devadesát čtyři.“ Znovu se rozhlédl po celé třídě. „Všichni! A to hned!“

Nebelvírští si otevřeli učebnice s mnoha zahořklými kradmými pohledy stranou a s tichým vzdorovitým mumláním.

„Kdo z vás mi dokáže povědět, jak odlišíme vlkodlaka od pravého vlka?“ otázal se Snape.

Všichni nehybně seděli a mlčeli - totiž všichni až na Hermionu, jejíž ruka, jak bylo jejím častým zvykem, do­slova vystřelila vzhůru.

„Ví to někdo?“ ušklíbl se Snape a Hermiony si nevšímal. Na rtech mu už zas pohrával ten pokřivený úsměv. „Chcete mi snad tvrdit, že vás profesor Lupin nenaučil dokonce ani základní rozdíly mezi -“

„Říkali jsme vám přece,“ ozvala se náhle Parvati, „že jsme se k vlkodlakům zatím nedostali, jsme teprve u -“ „Ticho!“ zavrčel Snape. „Ale, ale, ale, v životě by mě nenapadlo, že ve třetím ročníku narazím na třídu, jejíž žá­ci nepoznají vlkodlaka, když se před nimi objeví. Ne­smím zapomenout informovat profesora Brumbála o tom, jak hrozně jste pozadu...“

„Prosím, pane profesore,“ vyhrkla Hermiona, která stá­le ještě mávala rukou ve vzduchu, „vlkodlak se od pra­vého vlka liší několika drobnými detaily. Čenich vlko­dlaka -“

„To je už podruhé, co jste promluvila bez dovolení, slečno Grangerová,“ otočil se k ní chladně Snape. „Ode­bírám Nebelvíru dalších pět bodů za to, že jste takový ne­snesitelný šprt.“

Hermiona zrudla jako mák, konečně ruku spustila a usl­zenýma očima se zavrtala do podlahy. Způsob, jakým ny­ní celá třída na Snapea zahlížela, byl nejvýmluvnější známkou toho, jak upřímně ho všichni nenávidí, proto­že každý z nich už minimálně jednou Hermionu za špr­ta označil také, a Ron, který jí tak říkal přinejmenším dvakrát týdně, hlasitě zaprotestoval: „Položil jste nám otázku a ona zná odpověď. Tak proč se ptáte, když to nechcete slyšet?“

Třídě bylo okamžitě jasné, že přestřelil. Snape k němu pomalu dokráčel a všichni přítomní zadrželi dech. „Uděluji vám školní trest, Weasleyi,“ usmál se sladce Snape s obličejem skloněným těsně k Ronovi. „A jestli vás ještě jednou uslyším, jak kritizujete moje výukové me­tody, budete toho hodně dlouho litovat.“

Po celý zbytek hodiny nikdo nevydal sebemenší hlá­sek. Seděli a vypisovali si z učebnice poznámky o vl­kodlacích, zatímco Snape procházel sem a tam mezi la­vicemi a prohlížel si práce, které sepsali pro profesora Lupina.

„Velice uboze vysvětleno... tohle je nepřesné, tůňoda­va častěji nacházíme v Mongolsku... profesor Lupin to ohodnotil osmi body z deseti možných? Já bych tomu nedal ani tři...“

Když konečně zazvonilo, Snape je ještě na okamžik za­držel ve třídě.

„Každý z vás napíše esej, který mi předá osobně do ru­ky, a sice o metodách rozpoznávání a zabíjení vlkodlaků. Požaduji, abyste na toto téma popsali dva svitky perga­menu, a své práce mi odevzdáte v pondělí dopoledne. Je načase, aby tuhle třídu někdo vzal pevně do ruky. Vy tu ještě zůstaňte, Weasleayi, musíme se dohodnout na vašem trestu.“

Harry a Hermiona odešli z učebny spolu s ostatními. Jejich spolužáci počkali, dokud se nedostali bezpečně mimo Snapeův doslech, a pak začali na profesora svor­ně nadávat.

„I kdyby byla pravda, že Snape o to místo usiluje, tak­hle se ještě vůči žádnému jinému našemu učiteli obra­ny proti černé magii nikdy nechoval,“ řekl Harry Her­mioně. „Proč je zrovna proti Lupinovi tak zaujatý? Myslíš, že to je všechno kvůli tomu bubákovi?“

„Já nevím,“ zavrtěla zamyšleně hlavou Hermiona. „Váž­ně ale doufám, že se profesor Lupin brzy uzdraví...“

O pět minut později je dohonil Ron, který se ještě třá­sl vztekem.

„Víte, jakou práci si pro mě ten...“ (použil pro Snapea označení, po němž Hermiona šokovaně vyjekla Rone!) „vymyslel? Mám jít na ošetřovnu drhnout bažanty! Bez kouzlení!“ Rozzuřeně přitom oddechoval a prsty bez­děčně zalamoval v pěst. „Proč jen se Black neschoval v je­ho pracovně, no řekněte? Mohl nám přece udělat tu las­kavost a zbavit nás Snapea jednou provždy!“

Druhého dne ráno se Harry probudil neobvykle brzo; tak brzo, že byla ještě tma. Na okamžik měl dojem, že ho probudilo burácení větru, potom však v týlu pocítil proud studeného vzduchu a prudce se posadil - školní strašidlo Protiva se vznášel těsně nad ním a usilovně mu foukal do ucha.

„Co to děláš?“ vyjel na něj Harry vztekle.

Protiva nadmul tváře, důkladně si odfoukl a s kráko­ravým smíchem pozpátku vylétl z ložnice.

Harry rozespale sáhl po budíku a podíval se na něj. By­lo půl páté. V duchu Protivu proklel, převalil se na dru­hý bok a pokusil se znovu usnout, jenže teď, když už byl jednou vzhůru, bylo velice obtížné ignorovat údery hro­mu, které se mu rozléhaly nad hlavou, svist větru nará­žejícího do hradních zdí a vzdálený praskot stromů v Za­povězeném lese. Věděl, že za několik málo hodin bude venku na famfrpálovém hřišti a bude v té bouři zápasit o vítězství. Nakonec se vzdal pomyšlení na další spánek, vstal, oblékl se, zdvihl svůj Nimbus Dva tisíce a tiše vy­klouzl z ložnice.

Když otevíral dveře, něco se mu otřelo o nohu. Sklo­nil se právě včas, aby stačil polapit Křivonožku za konec huňatého ocasu a vytáhnout ho ven.

„Tak poslyš, mám takový dojem, že se v tobě Ron ne­zmýlil,“ otočil se ke Křivonožkovi podezřívavě. „Celý ten­hle hrad je plný myší,, tak běž a hoň se za nimi. No tak běž,“ vybídl ho znovu a přitom ho nohou strkal dolů z to­čitého schodiště. „A Prašivce dej pokoj!“

Rachot bouře se ve společenské místnosti rozléhal ješ­tě mohutněji. Harry věděl, že nemá smysl doufat, že by zápas mohl být zrušen. Famfrpálová utkání se nikdy ne­odvolávala kvůli takovým prkotinám, jako byly bouře. Přesto začínal pochovat určitou nervozitu. Wood mu jed­nou na chodbě ukázal Cedrika Diggoryho; byl to žák pá­tého ročníku a byl o hodně větší než Harry. Za chytače se obvykle vybírali lehcí a rychlí hráči, v takovémhle po­časí však Diggoryho váha představovala určitou výhodu, protože bylo méně pravděpodobné, že ho vítr vychýlí z kurzu.

Hodiny, které zbývaly do svítání, strávil Harry u ohně, od něhož jen čas od času vstal, aby zabránil Křivonož­kovi proplížit se znovu vzhůru po schodišti k chlapec­kým ložnicím. Konečně pak usoudil, že už musí být čas snídaně, a prošel osamoceně otvorem v podobizně.

„Postav se mi a bojuj, ty prašivý pse!“ hulákal na něj sir Cadogan.

„Sklapni, prosím tě,“ zazíval Harry.

Nad velkou miskou ovesné kaše trochu pookřál, a když se zakousl do topinky, dostavil se k snídani i zbytek muž­stva.

„Bude to těžký zápas,“ prorokoval Wood, který nesně­dl ani sousto.

„Přestaň se už bát, Olivere,“ konejšila ho Alice, „nám přece trocha deště nevadí.“

Venku však padalo něco podstatně horšího než jen trocha deště. Famfrpál se těšil takové oblibě, že se na zápas vydala jako obvykle celá škola, diváci však k hřišti přibí­hali po trávnících s hlavou skloněnou proti zuřivému vět­ru, který jim cestou vytrhával deštníky z rukou. Těsně předtím, než vešel do šatny, všiml si Harry, jak se Mal­foy, Crabbe a Goyle chechtají a ukazují si na něj zpod ob­rovitého deštníku, pod nímž přicházeli na stadion.

Mužstvo se převléklo do svých zářivě červených hábi­tů a všichni čekali, až k nim Wood jako obvykle před zá­pasem povzbudivě promluví, tentokrát se však jeho ře­či nedočkali. Wood se o to několikrát pokusil, ale vydal ze sebe jen jakési podivné zajíknutí, pak zoufale zavrtěl hlavou a pokynul jim, aby ho následovali.

Vál tak silný vítr, že když vykročili na hřiště, smýkl ji­mi stranou, až se zapotáceli. Pokud jim diváci aplaudo­vali, neslyšeli to přes čerstvé burácení hromu. Harrymu bušily do brýlí velké dešťové kapky. Jak má pro všechno na světě v tomhle počasí vidět Zlatonku?

Od protějšího konce hřiště se k nim blížilo mužstvo Mrzimoru v kanárkově žlutých hábitech. Kapitáni obou mužstev k sobě přistoupili a potřásli si rukama. Diggo­ry se na Wooda usmál, Wood však nyní vypadal, jako by ho postihl tetanus, a pouze přikývl. Harry viděl, jak ma­dame Hoochová naznačuje ústy Nasedněte na košťata. S hlasitým mlasknutím vytáhl pravou nohu z bahna a pře­hodil ji přes svůj Nimbus Dva tisíce. Madame Hoocho­vá nasadila k ústům píšťalku a vzápětí se rozlehl hvizd, který zněl pronikavě a vzdáleně zároveň: zápas byl za­hájen.

Harry rychle vylétl do výše, jeho Nimbus se však v po­ryvech větru lehce kymácel. Snažil se ho držet v rovno­váze, jak nejvíc mohl, otočil se a zamžoural do deště.

Během pěti minut byl promočený až na kůži a celý zmrzlý; sotva viděl své spoluhráče, natož maličkou Zla­tonku. Poletoval nad hřištěm tam a zpátky, míjel rozma­zané červené a žluté skvrny a neměl sebemenší ponětí, jak se zápas vyvíjí. Komentář v ohlušivém větru nesly­šel. Diváci byli schovaní pod oceánem pršiplášťů a po­chroumaných deštníků. Dvakrát nechybělo mnoho, aby ho jeden z Potlouků nesrazil z koštěte. Harry měl rozhled tak zamlžený deštěm, jenž mu stékal po brýlích, že je ne­viděl přilétat.

Absolutně ztratil pojem o čase. Stále více sil musel vy­nakládat na to, aby udržel koště ve vodorovné poloze. Obloha tmavla, jako by se noc rozhodla přijít dřív než obvykle. Při dvou příležitostech Harry div nenaletěl do jiného hráče, přičemž vůbec nevěděl, zda to byl spolu­hráč nebo protihráč. Všichni už teď byli tak promočení a déšť padal tak hustě, že je od sebe sotva rozeznával...

S prvním šlehnutím blesku zazněl i hvizd píšťalky ma­dame Hoochové. Harry hustým deštěm viděl jen Woo­dovu siluetu: kapitán ho máváním volal dolů na zem. Ce­lé mužstvo se sneslo do bláta.

„Požádal jsem o oddechový čas!“ hulákal Wood na svůj tým. „Pojďte sem, schovejte se tady -“

Všichni se k sobě přikrčili pod velkým deštníkem na okraji hřiště; Harry si sundal brýle a spěšně si je otíral okrajem hábitu.

„Kolik to je?“

„Vedeme o padesát bodů,“ sdělil mu Wood, „pokud ale rychle nechytíme Zlatonku, budeme hrát do noci.“

„Já s tímhle krámem na nose nemám šanci,“ stěžoval si podrážděně Harry a mával ve vzduchu svými brýlemi. Právě v tom okamžiku se vedle něj objevila Hermio­na; plášť měla přetažený přes hlavu a z jakéhosi nevy­světlitelného důvodu se šťastně zubila.

„Něco mě napadlo, Harry! Dej mi ty brýle, honem!“ Podal jí je, Hermiona na ně před očima užaslého tý­mu poklepala hůlkou a zadeklamovala: „Repellentus!“ „A je to!“ oddechla si a podala brýle zpátky Harrymu. „Teď budou odpuzovat vodu.“

Wood vypadal, že by ji nejraději políbil.

„Geniální!“ volal za ní chraptivě, když mizela v davu. „Tak, kamarádi, jdeme zas na to!“

Hermionino zaklínadlo se ukázalo jako účinné. Harry byl sice pořád ztuhlý zimou, však ještě nikdy v životě nebyl promočenější než teď, nicméně alespoň viděl. Na­plněn novým odhodláním hnal své koště vířivými vzdušnými proudy, na všechny strany se rozhlížel po Zlaton­ce, vyhnul se Potlouku, skrčený prolétl pod Diggorym, který se proti němu hnal opačným směrem...

Vtom opět zaburácel hrom a bezprostředně za ním sjel klikatý blesk. Tahle hra byla čím dál nebezpečnější. Har­ry věděl, že musí Zlatonku rychle chytit...

Otočil se, aby zamířil zpět ke středu hřiště, vtom však divácké tribuny osvětlil další zášleh blesku a Harry spat­řil něco, co dokonale rozptýlilo jeho pozornost: v hor­ní, teď už liduprázdné řadě sedadel se krčila nehybně si­lueta obrovského chundelatého černého psa a jasně se rýsovala proti obloze.

Harrymu sklouzly zkřehlé ruce po násadě koštěte a je­ho Nimbus se propadl o několik stop níž. Harry trhl hla­vou, odhodil si promočenou čupřinu z očí a mžoural na tribunu za sebou. Pes zmizel.

„Harry!“ ozval se zoufalý Woodův výkřik od nebelvír­ských brankových tyčí. „Za tebou, Harry!“

Honem se vyděšeně rozhlédl. Nad hřištěm se o pře­kot řítil vzhůru Cedric Diggory a v deštěm naplněném prostoru mezi nimi se třpytila drobná zlatavá skvrnka -

Mírně popletený Harry se přitiskl k násadě koštěte a rozletěl se za Zlatonkou.

„Tak dělej!“ zavrčel na svůj Nimbus a déšť mu šlehal do tváře. „Rychleji!“

Dělo se však něco podivného. Nad stadionem zavládlo zlověstné ticho. Vítr dul sice neztenčenou silou, ale zapo­mněl zřejmě burácet. Bylo to, jako by někdo vypnul zvuk nebo jako by Harry přestal náhle slyšet - co se to stalo?

A pak ho zalila ta úděsně povědomá vlna chladu - pro­nikla mu až do útrob přesně v okamžiku, kdy si uvědo­mil, že na hřišti pod ním se něco hýbe...

Než měl čas se nad tím zamyslet, sjel pohledem ze Zla­tonky dolů.

Stála tam přinejmenším stovka mozkomorů, stovka za­halených tváří vzhlížela k němu vzhůru. Připadal si, ja­ko by mu v hrudi stoupala ledová voda a zaplavovala mu vnitřnosti. A pak to uslyšel znovu... někdo ječel, uvnitř jeho hlavy někdo ječel... byla to žena...

„Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne!“ „Ustup, ty hloupá holko... tak uhni...“

„Harryho ne, prosím ne, vezmi si mě, zabij mě místo něj - “

Jeho mozek teď zaplňovala jakási otupující, vířivá bílá mlha... Co tady dělá? Proč letí na koštěti? Věděl, že musí té ženě přispěchat na pomoc... Jinak určitě zemře... ur­čitě bude zavražděna...

Padal, řítil se dolů ledovou mlhou.

„Harryho ne! Prosím... slitování... slitování... “

Jakýsi pronikavý hlas se smál, žena ječela a Harry ztra­til vědomí.

„Ještě štěstí, že byla půda tak rozměklá.“ „Vážně jsem myslel, že je po něm.“

„A přitom si ani nerozbil brýle.“

Harry vnímal tlumeně šeptající hlasy, ale to, co říkaly, mu nedávalo ani špetku smysl. Neměl sebemenší poně­tí, kde vlastně je, jak se tam dostal nebo co dělal před­tím, než se tam ocitl. Jediné, co si uvědomoval, bylo, že ho bolí celé tělo, jako by dostal pořádný výprask.

„Byla to ta nejhroznější věc, jakou jsem kdy v životě viděla.“

Nejhroznější... ta nejhroznější věc... postavy v černých kápích... zima... křik...

Harry prudce otevřel oči. Ležel na ošetřovně. Kolem jeho postele se shromáždilo celé nebelvírské famfrpá­lové mužstvo, od hlavy k patě obalené bahnem. Byli tam i Ron s Hermionou, kteří vypadali, jako by právě vylezli z bazénu.

,,Harry!“ promluvil na něj Fred, který pod vrstvou blá­ta vypadal neobvykle bledě. „Jak se cítíš?“

Harrymu připadalo, jako by se mu paměť převíjela zvý­šenou rychlostí kupředu. Blesky - Smrtonoš - Zlaton­ka - a mozkomorové...

„Co se stalo?“ vyhrkl a posadil se tak prudce, až sebou všichni polekané škubli.

„Spadl jsi,“ informoval ho Fred. „Muselo to být z tako­vých... kolika - padesáti stop?“

„Mysleli jsme, že ses zabil,“ dodala roztřeseně Alice. Hermioně unikl jakýsi tichý pisklavý zvuk. Oči měla ce­lé zarudlé.

„Ale co zápas?“ vyptával se Harry. „Co se stalo? Bude­me hrát znovu?“

Nikdo neřekl. jediné slovo. Strašlivá pravda dopadla na Harryho jako balvan.

„Copak jsme - prohráli?“

„Zlatonku chytil Diggory, vysvětloval George. „Těsně po tom, co jsi spadl. Nevšiml si, co se stalo. Když se pak ohlédl a viděl tě ležet na zemi, pokoušel se to vzít zpát­ky. Chtěl, aby se konal nový zápas. Jenže vyhráli spra­vedlivě a podle pravidel... to uznává dokonce i Wood.“

„A kde je?“ zeptal se Harry, který si náhle uvědomil, že ho nikde nevidí.

„Pořád ještě ve sprchách,“ odpověděl Fred. „Máme do­jem, že se tam zkouší utopit.“

Harry si přitiskl obličej ke kolenům a rukama se po­padl za vlasy. Fred ho chytil za rameno a prudce jím za­třásl.

„No tak, Harry, zatím jsi přece nikdy Zlatonku neminul.“ „Jednou to prostě muselo přijít,“ přidal se George.

„A ještě to neznamená definitivní konec,“ pokračoval Fred. „Prohráli jsme o sto bodů, že? Takže když Mrzimor prohraje s Havraspárem a my pak porazíme Havraspár i Zmijozel...“

„Mrzimor by musel prohrát přinejmenším o dvě stě bo­dů,“ upozornil ho George.

„Kdyby ale Havraspár porazili...“

„Na to není šance, havraspárští jsou příliš dobří. Jestli ale Zmijozel prohraje s Mrzimorem...“

„Všechno bude záležet na skóre - každá stovka bodů plus nebo minus bude důležitá...“

Harry tam ležel a neříkal ani slovo. Prohráli... bylo to vůbec poprvé, co ve famfrpálu prohrál.

Asi tak po deseti minutách se objevila madame Pom­freyová a vyzvala jeho spoluhráče, aby ho nechali v kli­du odpočívat.

„Přijdeme se za tebou zase podívat,“ ujistil ho Fred.

„Nic si nevyčítej, Harry, pořád jsi ten nejlepší chytač, ja­kého jsme kdy měli.“

Spoluhráči z týmu se pomalu rozcházeli a zanecháva­li za sebou blátivé stopy. Madame Pomfreyová za nimi s nesouhlasným pohledem zavřela dveře. Ron a Hermio­na přistoupili blíž k Harryho posteli.

„Brumbál byl doopravdy naštvaný,“ ozvala se Hermio­na roztřeseným hláskem. „Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle zuřit. Když jsi padal dolů, vyběhl na hřiště, zamá­val hůlkou a ty jako bys najednou zpomalil, než jsi do­padl na zem. Pak obrátil hůlku proti mozkomorům. Vy­střelila z ní proti nim nějaká stříbrná mlha. Okamžitě opustili stadion... Brumbál zuřil, že si dovolili vstoupit na školní pozemky, slyšeli jsme ho říkat -“

„Potom vykouzlil nosítka a položil tě na ně,“ vyprávěl Ron. „Šel ke škole a ty ses na nosítkách vznášel před ním. Všichni mysleli, že jsi...“

Selhal mu hlas, ale Harry si toho téměř nevšiml. Mys­lel na to, co mu mozkomorové udělali... na ten vřískající hlas. Zdvihl oči a zjistil, že ho Ron a Hermiona pozorují tak úzkostlivě, že honem začal přemýšlet o něčem všed­ním a konkrétním, co by jim řekl.

„Sebral někdo můj Nimbus?“

Ron a Hermiona se po sobě rychle podívali. „Totiž -“

„Co se stalo?“ vyptával se Harry a přelétal pohledem od jednoho k druhému.

„No - když jsi spadl, odnesl ho vítr,“ vysvětlovala vá­havě Hermiona.

„A dál?“

„Potom - potom naletěl... naletěl... Ach, Harry - nale­těl do Vrby mlátičky.“

Harrymu se sevřely útroby. Vrba mlátička byl velice ná­silnický strom, který stál o samotě uprostřed školních pozemků.

„A dál?“ šeptl a děsil se odpovědi.

„No, znáš přece Vrbu mlátičku,“ povzdechl si Ron. „Ne­snáší - nesnáší, když ji někdo praští.“

„Profesor Kratiknot to sem přinesl těsně před tím, než ses probral,“ hlesla Hermiona tak tiše, že jí bylo sotva rozumět.

Pomalu se sklonila a sáhla pro brašnu, která jí ležela u nohou, otočila ji vzhůru nohama a vysypala na postel na tucet kousků roztříštěného dřeva a zpřelámaných větviček - jediné, co zbylo z Harryho věrného a konečně poraženého koštěte.