Jdi na obsah Jdi na menu
 


Malfoy se na vyučování znovu objevil teprve koncem čtvrtečního dopoledne, to už měli zmijozelští a ne­belvírští půlku dvouhodinovky lektvarů za sebou. Vešel do sklepení sebevědomým krokem, pravou paži měl omotanou obvazy a zavěšenou na pásce a podle Harry­ho si počínal jako hrdina, který přežil nějakou strašlivou bitvu.
„Jak to vypadá, Draco?“ usmála se na něj afektovaně Pansy Parkinsonová. „Bolí to hodně?“
„Jo, bolí,“ přikývl Malfoy a nasadil výraz, který měl zřej­mě dokázat, jak statečně bolest přemáhá. Harry však vi­děl, že potají mrkl na Crabbeho a Goyla, jen co od něj Pansy odvrátila oči.
„Posaďte se, prosím,“ vybídl ho bez jakékoli jedovaté poznámky profesor Snape.
Harry s Ronem na sebe zamračeně pohlédli; kdyby při­šel na hodinu pozdě některý z nich, Snape by ho roz­hodně nevyzval, aby „se posadil, prosím“, ale nasolil by mu školní trest. Malfoyovi ovšem odjakživa při Snapeo­vých hodinách všechno procházelo; Snape byl ředitelem zmijozelské koleje a všeobecně vlastní žáky preferoval před všemi ostatními.
Toho dne právě připravovali zbrusu nový lektvar, zmenšovací dryák. Malfoy si svůj kotlík postavil hned vedle Harryho a Rona, takže všichni tři svoje ingredien­ce připravovali na stejném stole.
„Pane profesore,“ zavolal Malfoy „potřeboval bych po­moct s nakrouháním těch sedmikráskových kořenů, pro­tože ta moje ruka -“
„Weasleyi, nakrouhejte Malfoyovi jeho kořínky,“ poru­čil Snape, aniž by zdvihl oči.
Ron zrudl jako cihla.
„Vůbec nic s tou rukou nemáš,“ zasyčel. Malfoy se na něj přes stůl zlomyslně ušklíbl.
„Slyšels profesora Snapea, Weasleyi, tak mi ty kořínky nakrouhej.“
Ron popadl nůž, přitáhl si Malfoyovy kořínky k sobě přes stůl a začal je nahrubo sekat, takže byl každý kou­sek jinak dlouhý.
„Pane profesore,“ protáhl Malfoy, „Weasley mi z těch kořínků dělá guláš.“
Snape přistoupil k jejich stolu, sklonil k němu svůj há­kovitý nos, pohlédl na kořínky a nepříjemně se na Rona usmál zpod dlouhých, mastných černých vlasů.
„Vyměňte si kořínky s Malfoyem, Weasleyi.“ „Ale pane profesore -“
Ron poslední čtvrthodinu strávil tím, že svoje kořín­ky pečlivě krájel na přesně stejné kousky.
„Okamžitě,“ pobídl ho Snape svým nejnebezpečněj­ším hlasem.
Ron přistrčil vlastní vzorně nakrouhané kořínky přes stůl Malfoyovi a pak se znovu chopil nože.
„A pane profesore, potřeboval bych taky oloupat ten­hle scvrklofík,“ pokračoval Malfoy hlasem plným zlo­myslného smíchu.
„Pottere, oloupejte laskavě Malfoyův scvrklofík,“ naří­dil Snape a vrhl na Harryho nenávistný pohled, který měl vyhrazený jen pro něj.
Harry popadl Malfoyův scvrklofík, zatímco Ron se snažil napravit škody napáchané na jeho koříncích, kte­ré teď byl nucen použít. Harry scvrklofík oloupal nej­rychleji, jak to jen dokázal, a beze slova ho hodil Malfo­yovi zpátky přes stůl. Malfoyův samolibý škleb byl širší než kdy dřív.
„Viděli jste v poslední době toho svého Hagrida?“ ze­ptal se tiše.
„Do toho ti nic není,“ utrhl se na něj Ron, aniž by zdvi­hl oči.
„Obávám se, že už tady moc dlouho učit nebude,“ in­formoval je Malfoy naoko lítostivě. „Otce to moje zraně­ní dost popudilo -“
„Ještě chvíli žvaň, Malfoyi, a já ti ukážu, co je to oprav­dové zranění,“ zavrčel Ron.
„- takže si stěžoval u školní rady. A taky na ministerstvu kouzel. Otec je dost vlivná osoba, však víte. A takovéhle zra­nění s trvalými následky -“ zhluboka, falešně si povzdec­hl, „kdo ví, jestli se mi ta ruka ještě někdy úplně uzdraví.“
„Tak proto to takhle filmuješ,“ ucedil Harry a nechtě uřízl mrtvé housence hlavu, protože se mu vzteky třás­la ruka. „Chceš, aby Hagrida vyhodili.“
„No,“ protáhl Malfoy a ztlumil hlas tak, že už jen šep­tal, „částečně proto, Pottere. Má to ovšem i jiné výhody. Weasleyi, nařež mi ty housenky.“
Několik kotlíků od nich zápasil Neville s problémy. Stá­valo se pravidelně, že se na hodinách lektvarů sesypal. Byl to předmět, ze kterého měl nejhorší známky, a situaci ještě desateronásobně zhoršoval jeho panický strach z profesora Snapea. Jeho lektvar, který měl teoreticky být zářivě ostře zelený, byl místo toho -
„Oranžový Longbottome!“ posmíval se Snape, nabral trochu do naběračky a nechal tekutinu pomalu stékat zpátky do kotlíku, aby se všichni mohli podívat. „Vyšel ti oranžový. Pověz mi, chlapče, copak do té tvé zabed­něné palice nikdy nic nevtluču? Tys neslyšel, jak na­prosto jasně říkám, že potřebujete jen jednu krysí slezi­nu? Nevysvětlil jsem snad přesně, že bude stačit pár kapek šťávy z pijavic? Co mám ještě dělat, abyste to po­chopil, Longbottome?“
Neville byl celý červený a třásl se. Vypadal, že stěží za­držuje slzy.
„Prosím, pane profesore,“ ozvala se Hermiona, „pro­sím, já Nevillovi pomůžu dát to do pořádku -“ „Nevzpomínám si, že bych vás žádal, abyste se před­váděla, slečno Grangerová,“ zarazil ji chladně Snape a Hermiona zčervenala stejně jako Neville. „Longbotto­me, až tahle hodina skončí, dáme pár kapek toho lekt­varu vašemu žabákovi a uvidíme, co to s ním udělá. Mož­ná že vás to naučí dělat věci pořádně.“
Snape se odvrátil a odešel, zatímco Neville zůstal oba­vami bez dechu.
„Pomoz mi,“ obrátil se plačtivě k Hermioně.
„Hej, Harry,“ ozval se Seamus Finnigan a naklonil se přes stůl, aby si půjčil Harryho mosazné váhy, „už jsi to slyšel? Bylo to dnes ráno v Denním věštci - mají za to, že zahlédli Siriuse Blacka.“
„Kde?“ vyjekli Harry s Ronem naráz. Malfoy na protěj­ší straně stolu vzhlédl a pozorně naslouchal. „Nedaleko odtud,“ odpověděl Seamus se vzrušeně vy­kulenýma očima. „Viděla ho tam nějaká mudla. Samo­zřejmě nemohla vědět, o co doopravdy jde. Mudlové si totiž myslí, že je to jen tuctový zločinec. A tak zavolala na policejní pohotovost. Jenže než tam dorazili z minis­terstva kouzel, Black už byl pryč.“
„Nedaleko odtud...“ opakoval Ron a významně pohlédl na Harryho. Když se otočil, viděl, že je Malfoy pozorně sleduje. „Co je, Malfoyi? Potřebuješ ještě něco oloupat?“
Malfoyovi se zlomyslně leskly oči a díval se upřeně na Harryho. Naklonil se přes stůl.
„Nepřemýšlels o tom, že Blacka zkusíš chytit sám na vlastní pěst, Pottere?“
„Ale ano, přesně tak,“ přitakal bez rozmýšlení Harry. Malfoyovy tenké rty se zkřivily v ošklivý úsměv. „Samozřejmě,“ řekl tichým hlasem, „já na tvém místě bych byl něco podnikl už dávno, nečekal bych tady ve škole jako poslušný chlapeček. Byl bych někde tam ven­ku a pátral bych po něm.“
„O čem to žvaníš, Malfoyi?“ vyštěkl Ron.
„Copak ty to nevíš, Pottere?“ vydechl překvapeně Mal­foy a jeho vodové oči se zúžily.
„Co jako?“
Malfoy se tiše, posměšně uchichtl.
„Možná nechceš riskovat vlastní kůži,“ ušklíbl se. „Mož­ná to chceš nechat na mozkomorech, co? Já bych se ale na tvém místě pomstil. Našel bych si Blacka sám.“
„Co to sakra žvaníš?“ vyjel vztekle Harry, v tom oka­mžiku však Snape zavolal: „Už byste tam měli mít při­míchané všechny přísady. Tenhle lektvar se potřebuje chvíli povařit, než se může pít, takže ho nechte bublat, skliďte si zatím věci a pak vyzkoušíme Longbottomova...“
Crabbe a Goyle se nezakrytě chechtali a sledovali, jak zpocený Neville horečně míchá svůj lektvar. Hermiona na něj koutkem úst, aby ji Snape neviděl, tiše chrlila, co má dělat. Harry s Ronem sbalili nepoužité přísady a odešli si umýt ruce a naběračky do kamenného umyvadla v koutě.
„Jak to Malfoy myslel?“ zeptal se Harry tlumeně Rona, když strčil ruce pod ledový proud vody vytékající z tla­my chrliče. „Proč bych se měl chtít Blackovi pomstít? Nic mi přece neudělal - zatím.“
„Jenom si vymýšlí,“ zabručel navztekaně Ron, „snaží se tě vyhecovat, abys udělal nějakou hloupost...“
Když se blížil konec hodiny, zamířil Snape k Nevillo­vi, který se ustrašeně krčil u svého kotlíku.
„Postavte se všichni kolem,“ vyzval Snape třídu, „a dívejte se, co se stane Longbottomově ropuše. Pokud se Long­bottomovi podařilo namíchat zmenšovací dryák, scvrkne se v pulce. Pokud se dopustil nějaké chyby, o čemž ani v nejmenším nepochybuji, pravděpodobně se otráví.“
Žáci Nebelvíru vystrašeně přihlíželi. Zmijozelští se tvá­řili nedočkavě. Snape levou rukou zdvihl žabáka Trevo­ra a ponořil malou lžičku do Nevillova lektvaru, který teď už měl zelenou barvu. Několik kapek vlil Trevorovi do krku.
Následoval okamžik bezdechého ticha, v němž bylo sly­šet, jak Trevor hlasitě polkl; pak se ozvalo tlumené pšouk­nutí a na Snapeově dlani se kroutil pulec Trevor.
Nebelvírští propukli v hlasitý jásot. Snape se zakyslým výrazem v obličeji vytáhl z kapsy hábitu malou lahvičku, několika kapkami Trevora polil a žabák náhle znovu na­byl své původní velikosti.
„Srážím Nebelvíru pět bodů!“ vyštěkl Snape a smazal tak úsměv ze všech obličejů. „Řekl jsem vám, abyste mu nepomáhala, slečno Grangerová. Můžete jít.“
Harry, Ron a Hermiona stoupali po schodech do vstup­ní síně. Harry stále ještě přemýšlel o tom, co říkal Mal­foy, a Ron pěnil vztekem kvůli Snapeovi.
„Vezme Nebelvíru pět bodů za to, že byl ten lektvar v pořádku! Proč jsi mu nezalhala, Hermiono? Měla jsi říct, že ho Neville připravil sám!“
Hermiona neřekla ani ň. Ron se po ní podíval. „Kde je?“
Harry se také otočil. Byli už na horním konci schodiš­tě a dívali se, jak je zbytek třídy míjí a míří do Velké síně na oběd.
„Byla hned za námi,“ mračil se nechápavě Ron. Prošel kolem nich Malfoy, kráčel mezi Crabbem a Goy­lem. Posměšně se na Harryho ušklíbl a zmizel. „Támhle je,“ ukázal Harry.
Hermiona trochu supěla, jak spěšně vybíhala po scho­dech nahoru; v jedné ruce svírala brašnu, zatímco dru­hou si patrně něco zastrkovala do výstřihu svého hábitu. „Jak jsi to udělala?“ chtěl vědět Ron.
„Co jako?“ opáčila Hermiona a připojila se k nim.
„V jednom okamžiku jsi přece byla přímo za námi, a v druhém jsi najednou byla zpátky pod schody?!“ „Cože?“ zatvářila se poněkud zaskočeně Hermiona. „Ach tak - musela jsem se pro něco vrátit. Ale ne -“ Hermioně praskl na školní brašně šev. Harryho to vů­bec nepřekvapilo; viděl, že v ní měla přinejmenším tu­cet velkých a těžkých knih.
„Proč s sebou tohle všechno taháš?“ zeptal se Ron. „Vždyť přece víš, na kolik předmětů jsem se zapsala,“ odpověděla a popadala dech. „Byl bys tak hodný a podr­žel mi to?“
„Ale -“ Ron se probíral knihami, které mu podala, a dí­val se na obálky, „vždyť žádný z těchhle předmětů dneska nemáš. Odpoledne už zbývá jen obrana proti černé magii.“
„To je pravda,“ souhlasila nepřítomně Hermiona, ale stejně nastrkala všechny učebnice zpátky do brašny. „Doufám, že je dnes k obědu něco dobrého, umírám hla­dy“ dodala, když zamířili k Velké síni.
„Nemáš takový pocit, že před námi Hermiona něco ta­jí?“ zeptal se Ron Harryho.
Když dorazili na první letošní hodinu obrany proti čer­né magii, profesor Lupin tam ještě nebyl. Všichni se po­sadili, vytáhli učebnice, brka a pergameny a bavili se spo­lu, když konečně vešel do učebny. Roztržitě se na ně
usmál a odložil si na katedru otlučený starý kufřík. Byl ošuntělý jako vždycky, působil ale zdravějším dojmem než tehdy ve vlaku, jako by se mezitím párkrát pořádně najedl.
„Dobré odpoledne,“ pozdravil. „Buďte tak laskavi a uložte si učebnice zpátky do brašen. Dnešní hodina bu­de mít charakter praktické ukázky. Budete potřebovat jen svoje hůlky.“
Několik žáků si vyměnilo nechápavé pohledy, když si ukládali učebnice. Praktické cvičení z obrany proti čer­né magii dosud nikdy neměli, pokud nepočítali onu ne­zapomenutelnou hodinu v loňském školním roce, kdy jejich tehdejší učitel přinesl do třídy plnou klec rarachů a vypustil je mezi ně.
„Takže,“ vybídl je profesor Lupin, když byli všichni při­praveni, „pojďte prosím za mnou.“
Překvapení, ale nanejvýš zaujatí žáci vstali a následo­vali profesora Lupina ven z učebny. Vedl je liduprázdnou chodbou a zabočil za roh, a první, co tam uviděli, bylo školní strašidlo Protiva. Vznášel se ve vzduchu hlavou do­lů a ucpával žvýkačkou klíčovou dírku.
Vzhlédl teprve v okamžiku, kdy byl profesor Lupin pouhého půl metru od něj, pak zavrtěl nohama se za­kroucenými prsty a dal se do zpěvu.
„Ludrák, lůzák Lupin,“ notoval si. „Ludrák, lůzák Lupin, ludrák, lůzák Lupin -“
Přestože se Protiva obvykle choval hrubě a vzpurně, vůči učitelům projevoval za normálních okolností urči­tý respekt. Všichni okamžitě pohlédli na profesora Lu­pina, aby se přesvědčili, jak tuhle situaci zvládne; k jejich překvapení mu z tváře nezmizel úsměv.
„Tu žvýkačku bych na tvém místě z té klíčové dírky vy­táhl, Protivo,“ oslovil zdvořile strašidlo. „Jinak se pan Filch nedostane ke košťatům.“
Filch byl bradavický školník, nerudný nedostudovaný čaroděj, který vedl nepřetržitou válku proti žactvu a sou­časně i proti školnímu strašidlu. Protiva však slovům pro­fesora Lupina nevěnoval sebemenší pozornost, pouze se hlasitě a klokotavě upšoukl.
Profesor Lupin si tiše povzdechl a vytáhl hůlku. „Předvedu vám takové malé užitečné zaklínadlo,“ ozná­mil přes rameno třídě. „Pozorně se prosím dívejte.“ Zdvihl hůlku do výše ramene, pronesl „Waddiwasi!“ a namířil ji na Protivu.
Žvýkačka rychlostí kulky vystřelila ze zámku a strefila se Protivovi přímo do levé nosní dírky; Protiva se pře­kotil hlavou vzhůru a s hlasitým klením odlétl.
„Paráda, pane profesore,“ vydechl užasle Dean Thomas. „Děkuji ti, Deane,“ usmál se profesor Lupin a odložil hůlku. „Půjdeme dál?“
Znovu vykročili a hleděli přitom na ošumělého profe­sora se vzrůstajícím respektem. Lupin je provedl ještě jednou chodbou a zastavil se před sborovnou.
Ve sborovně, podlouhlé místnosti s dřevěným ostěním, plné starých křesel nejrůznějších tvarů, byl pouze jedi­ný učitel. V hluboké klubovce tam seděl profesor Snape; když třída vcházela, zdvihl k ní oči. Zablesklo se mu v nich a kolem úst mu zahrál ošklivý posměšný úšklebek. Když posléze vstoupil profesor Lupin a chystal se za se­bou zavřít, Snape promluvil.
„Nechte otevřeno, Lupine. Na tohle se raději nebudu dívat.“ Vstal a s rozevlátým černým hábitem prošel ko­lem čekající třídy. U dveří se náhle otočil a poznamenal: „Možná vás ještě nikdo nevaroval, Lupine, ale do téhle třídy chodí Neville Longbottom. Radil bych vám, abyste ho nepověřoval žádnými obtížnými úkoly. Alespoň po­kud mu slečna Grangerová nebude našeptávat, co má udělat.“
Neville zrudl jako tulipán. Harry na Snapea zlostně zí­ral. Už tak bylo dost podlé, když Nevilla sekýroval ve svých hodinách, natož pak když to dělal před ostatními učiteli.
Profesor Lupin zdvihl obočí.
„Doufal jsem, že právě Neville bude mým asistentem v první fázi našeho cvičení,“ prohlásil, „a jsem přesvěd­čen, že to zvládne naprosto dokonale.“
Neville v obličeji zčervenal, jak jen to vůbec bylo mož­né. Snape ohrnul ret, vyšel ze dveří a práskl za sebou.
„Tak tedy,“ otočil se profesor Lupin ke třídě a pokynul jí, aby přešla na protější stranu místnosti, kde nebylo nic kromě staré šatní skříně, v níž měli učitelé pověšené své náhradní hábity. Když se profesor postavil vedle ní, skříň se náhle zakymácela a bouchla o stěnu.
„S tím si nemusíte dělat starosti,“ upokojoval žáky klid­ným hlasem, když několik z nich poplašeně uskočilo. „Je tam bubák.“
Většině žáků však očividně připadalo, že to je něco, s čím by si měli dělat starosti. Neville na profesora Lu­pina pohlédl s výrazem čiré hrůzy a Seamus Finnegan nervózně sledoval rachotící dveřní knoflík.
„Bubáci si libují v tmavých a stísněných prostorách,“ vysvětloval profesor Lupin. „V šatních skříních, v meze­rách pod postelemi, v policích pod dřezem - jednou jsem narazil na bubáka, který se vecpal do nástěnných hodin. Tenhle se sem nastěhoval včera odpoledne a já jsem požádal ředitele o svolení, aby ho profesorský sbor nechal na pokoji a abyste se na něm vy, moji žáci třetí­ho ročníku, mohli trochu pocvičit.
První otázka, kterou si tedy musíme položit, zní: Co je to bubák?“
Hermiona zdvihla ruku.
„Je to strašidlo, které mění tvar,“ odpověděla. „Umí na sebe vzít podobu čehokoli, co nás podle jeho názoru nej­víc vyděsí.“
„Sám bych to nedokázal definovat lip,“ pochválil ji pro­fesor Lupin a Hermiona se šťastně rozzářila. „Takže bu­bák, který sedí tam uvnitř ve tmě, na sebe zatím žádnou podobu nevzal. Neví ještě, co osobu na druhé straně dve­ří vystraší. Nikdo neví, jak vlastně bubák vypadá, když je o samotě, až ho ale vypustím ven, okamžitě se promění v to, čeho se každý z nás bojí nejvíc.
To znamená,“ pokračoval profesor Lupin a okázale ignoroval Nevillův tlumený výkřik děsu, „že ještě než za­čneme, budeme mít před bubákem obrovskou výhodu. Všiml sis, jaká je to výhoda, Harry?“
Pokoušet se odpovědět na otázku v situaci, kdy Hermiona vedle něj poskakovala jako čertík na špičkách a kmitala rukou ve vzduchu, mu bylo proti mysli, ale Har­ry to zkusil.
„No - protože je nás tolik, tak nebude vědět, jakou po­dobu na sebe vzít?“
„Přesně tak,“ přikývl profesor Lupin a Hermiona spus­tila ruku s poněkud zklamaným výrazem. „Máte-li co do činění s bubákem, je vždycky nejlepší mít s sebou něja­kou společnost. Zmate ho to. V co by se měl proměnit, v bezhlavou mrtvolu nebo v masožravého slimáka? Jed­nou jsem viděl, jak se bubák dopustil přesně téhle chy­by - pokusil se vystrašit dva lidi najednou a proměnil se v polovičního slimáka. Nebylo to ani trochu straši­delné.
Kouzlo, které bubáka zapudí, je jednoduché, vyžadu­je však silnou vůli. Prostředkem, který jej dokonale zni­čí, je totiž smích. Musíte ho donutit, aby na sebe vzal po­dobu, která vás pobaví.
Nejdřív si to kouzlo zkusíme bez hůlek. Opakujte po mně, prosím: Riddikulus!“
„Riddikulus!“ pronesla třída sborem.
„Dobře,“ pochválil je profesor Lupin. „Velmi dobře. To ale byla bohužel jen ta snadná část. Slovo samotné totiž nestačí. A tady právě přijde řada na tebe, Neville.“
Skříň se opět otřásla, i když se netřásla ani zdaleka to­lik jako Neville, který pokročil kupředu s výrazem od­souzence mířícího k šibenici.
„To stačí, Neville,“ zarazil ho profesor Lupin. „Nejdřív to nejdůležitější: Můžeš nám říct, co ti na celém světě na­hání největší strach?“
Nevillovy rty se pohnuly, nevyšel z nich však ani hlásek. „Promiň, Neville, ale nerozuměl jsem ti,“ prohlásil po­vzbudivě profesor Lupin.
Neville se poněkud bezradně rozhlédl, jako by prosil, aby mu někdo pomohl, a pak ze sebe sotva slyšitelným šepotem vymáčkl: „Profesor Snape.“
Téměř všichni se rozesmáli. Dokonce i Neville se omluv­ně ušklíbl. Profesor Lupin se však tvářil zamyšleně. „Profesor Snape... hmmm... Neville, pokud vím, bydlíš u babičky.“
„No - ano,“ přitakal nervózně Neville. „Ale - aby se bu­bák proměnil v ni, to taky nechci.“
„Ne, ne, ty mi nerozumíš,“ uklidňoval ho profesor Lu­pin, který se teď už nepokrytě usmíval. „Jen bych rád vě­děl, jestli bys nám dokázal popsat, jaké šaty tvoje babič­ka obvykle nosí.“
Neville se zatvářil překvapeně, ale odpověděl: „No... nosí pořád stejný klobouk. Takový široký, s vycpaným su­pem nahoře. A dlouhé šaty.. obyčejně zelené... a někdy přehoz z liščí kožešiny“
„A co kabelku?“ pobízel ho profesor Lupin. „Takovou velkou červenou,“ přikývl Neville.
„Tak dobrá,“ řekl profesor Lupin. „Dokážeš si ty šaty na­prosto přesně představit, Neville? Vidíš je v duchu před sebou?“
„Ano,“ zahučel nejistě Neville, který teď přemýšlel o tom, co přijde dál.
„Až bubák vyrazí ven z té skříně, Neville, a uvidí tě, vez­me na sebe podobu profesora Snapea,“ instruoval ho Lu­pin. „A ty zdvihneš hůlku - takhle - a vykřikneš Riddikulus a co nejvíc se soustředíš na babiččino oblečení. Pokud všechno půjde dobře, profesor bubák Snape bu­de přinucen vzít si ten klobouk se supem, ty zelené ša­ty i tu velkou červenou kabelu.“
Všichni se hlasitě rozchechtali. Skříň se zakymácela ješ­tě zuřivěji.
„Jestli se to Nevillovi povede, je pravděpodobné, že bu­de bubák postupně věnovat pozornost každému z nás,“ pokračoval profesor Lupin. „Chtěl bych, abyste se teď všichni na okamžik zamysleli, co vám nahání největší strach, a představili si, čím byste jej mohli zesměšnit...“
Ve sborovně zavládlo ticho. Harry se zamyslel... Co na­hánělo největší strach na světě jemu?
První, na co si vzpomněl, byl lord Voldemort - Volde­mort, jemuž by se vrátila všechna jeho síla. Jenže ještě než začal pro bubáka Voldemorta plánovat potenciální protiútok, vynořil se z hloubi jeho mysli příšerný obraz...
Lesklá, mrtvolně slizká ruka, jež vklouzla zpět pod lesklý plášť... dlouhý chroptivý nádech neviditelných úst... a potom chlad tak pronikavý, že měl pocit, jako by se topil...
Harry se otřásl, rozhlédl se po ostatních a doufal, že si toho nikdo nevšiml. Mnozí jeho spolužáci měli pevně za­vřené oči. Ron si pro sebe mumlal: „Usekám mu nohy.“ Harry nepochyboval, že ví, co to má znamenat. Ron se ze všeho na světě nejvíc bál pavouků.
„Jste všichni připraveni?“ zeptal se profesor Lupin. Harry pocítil záchvěv strachu. Nepřipadal si připrave­ný Co by měl udělat, aby mozkomor nepůsobil tak hrů­zostrašně? Nechtělo se mu ale žádat o další čas, protože všichni ostatní přikyvovali a vyhrnovali si rukávy.
„My ostatní teď o pár kroků ustoupíme, Neville,“ vy­světloval profesor Lupin, „abys měl volný prostor, rozu­míš? já pak pošlu dopředu dalšího... Tak honem, všich­ni zpět, abychom Nevillovi nepřekáželi v útoku -“
Všichni ustoupili, přitiskli se zády ke zdi a Nevilla ne­chali u skříně samotného. Byl celý pobledlý a vystraše­ný, také si ale vykasal rukávy a hůlku držel připravenou v ruce.
„Až napočítám do tří, Neville!“ pokračoval Lupin a za­mířil svou hůlkou na dveřní knoflík skříně. „Ráz - dva - tři - teď!“
Z konce profesorovy hůlky Lupina vytryskl proud jis­ker a dopadl přímo na dveřní knoflík. Skříň se rozletěla dokořán. Vystoupil z ní profesor Snape se svým hákovi­tým nosem a hrozivým výrazem a šlehl po Nevillovi zlo­věstným pohledem.
Neville se zdviženou hůlkou o krok ustoupil a bezhle­se pohyboval ústy. Snape se k němu nemilosrdně blížil a sahal po něčem ve svém hábitu. „R-r-riddikulus!“ vypískl Neville.
Ozvalo se cosi jako prásknutí bičem. Snape zavrávoral; náhle měl na sobě dlouhé šaty s krajkovým lemem, na hlavě vysoký klobouk se supem prožraným od molů a na ruce se mu pohupovala obrovská karmínově rudá kabela.
Ozval se výbuch smíchu. Bubák se zmateně zarazil, na­čež profesor Lupin vykřikl: „Parvati! Do toho!“
Parvati s odhodlaným výrazem postoupila kupředu.
Snape se teď otočil k ní. A znovu prásk - a na jeho mís­tě nyní stála zkrvavená, nesčetnými obvazy omotaná mu­mie. Nevidomým obličejem byla otočená k Parvati, ro­zešla se k ní plouživým krokem, nohy vláčela po zemi a zvedala neohebné paže -
„Riddikulus!“ zaječela Parvati.
Mumii se odmotal obvaz na noze; zapletla se do něj, na­táhla se jak široká tak dlouhá a odkutálela se jí hlava. „Seamusi!“ zaburácel profesor Lupin.
Seamus proběhl kolem Parvati.
Prásk! Tam, kde ještě před okamžikem ležela mumie, teď stála žena s havraními vlasy spadajícími až na pod­lahu. Kostnatou tvář měla lehce nazelenalou - smrto­noška. Právě teď otevřela ústa dokořán a celá sborovna se naplnila nelidskou ozvěnou táhlého kvílivého skřeku, při němž se Harrymu zježily všechny vlasy - „Riddikulus!“ zahulákal Seamus.
Smrtonoška přidušeně zachroptěla a chytila se za hrd­lo; ztratila hlas.
Prásk! Smrtonoška se proměnila v krysu, která se do­kolečka honila za svým ocasem, potom - prásk! - v chřestýše, který se ve svíjivých smyčkách plazil po pod­laze, než se z něj - prásk! - stala jediná, krví podlitá oč­ní bulva.
„Je celý zmatený!“ vykřikl Lupin. „Za chvíli ho budeme mít! Deane!“
Dean si pospíšil kupředu.
Prásk! Bulva se proměnila v uťatou ruku, která dopadla prsty dolů a jako krab se začala posunovat po podlaze. Vtom se ozvalo cvaknutí - a ruka uvízla v myší pasti. „Výborně! Teď ty, Rone!“
Ron se vrhl kupředu. Prásk!
Hned několik žáků vyjeklo současně. K Ronovi se blí­žil obrovitý pavouk, šest stop vysoký a celý chlupatý, a vý­hružně cvakal kusadly. Harry se vteřinku obával, že Ron ztuhl hrůzou. Pak ale -
„Riddikulus!“ zařval Ron a pavoukovy nohy byly tytam. Bezmocně se převaloval sem a tam - Levandule Brownová zapištěla a uhnula mu z cesty - až se dovalil přímo k Harrymu. Harry zdvihl připravenou hůlku, jenže - „Sem ke mně!“ zaburácel náhle profesor Lupin a sko­kem se vrhl vpřed.
Prásk!
Beznohý pavouk zmizel. Chvíli se všichni zmateně roz­hlíželi kolem dokola a hledali, kam se poděl. Potom si všimli, že ve vzduchu před Lupinem visí stříbřitě bílá koule; Lupinovo „Riddikulus!“ zaznělo téměř lenivě. Prásk!
„Jen běž, Neville, a doraž ho!“ poručil Lupin, když bu­bák dopadl na podlahu v podobě švába. Prásk! Snape byl zpět. Tentokrát Neville vyrazil do útoku s odhodláním v obličeji.
„Riddikulus!“ rozkřikl se a třída na zlomek vteřiny opět zahlédla Snapea v krajkových šatech Nevillovy ba­bičky. Vzápětí Neville zahýkal smíchy, bubák explodoval, rozprskl se na tisíc drobných obláčků kouře a zmizel.
„Vynikající!“ zvolal profesor Lupin a zbytek třídy začal nadšeně tleskat. „Výborně, Neville. Všichni jste byli dob­ří. Tak to máme... pět bodů pro Nebelvír za každého, kdo se bubákovi postavil, deset pro Nevilla, protože ten mu čelil dvakrát... a po pěti bodech pro Hermionu a Harryho.“ „ Já jsem ale nic neudělal,“ podivil se Harry.
„Na začátku hodiny jste s Hermionou správně odpo­věděli na moje otázky, Harry,“ vysvětlil pohotově Lupin. „Všichni jste se blýskli, byla to vynikající hodina. Za do­mácí úkol si laskavě přečtěte kapitolu o bubácích a na­pište mi její stručný obsah... odevzdáte mi to v pondělí. Tím dnes končíme.“
Za vzrušeného hovoru opustila třída sborovnu. Harry však moc dobrou náladu neměl. Profesor Lupin mu úmy­slně zabránil střetnout se s bubákem. Proč to udělal? Kvůli tomu, že viděl, jak se ve vlaku zhroutil, a teď si o něm myslí, že za moc nestojí? Měl snad o něj strach, že znovu omdlí?
Zdálo se však, že nikdo jiný Lupinův záměr nepostřehl. „Viděli jste, jak jsem zatočil s tou smrtonoškou?“ ho­ledbal se Seamus.
„A já s tou rukou!“ přidal se Dean a vlastní rukou má­val ve vzduchu.
„A já se Snapem v tom klobouku!“ „A já s mojí mumií!“
„To bych ráda věděla, proč má profesor Lupin strach z křišťálových koulí,“ přemítala nahlas Levandule.
„To byla nejlepší hodina obrany proti černé magii, ja­kou jsme kdy měli, co říkáte?“ prohlásil nadšeně Ron, když se vraceli do třídy pro svoje brašny.
„Zdá se, že je to moc dobrý učitel,“ přidala se po­chvalně Hermiona. „Jenom je mi líto, že na mě už se s tím bubákem nedostalo -“
„V co by se změnil v tvém případě?“ zeptal se posměš­ně Ron. „V domácí úkol, ze kterého jsi dostala jen devět bodů z deseti?“