Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za celý další den se však Harry usmál nanejvýš jednou. Všechno začalo jít od desíti k pěti už při snídani ve Velké síni. Čtyři dlouhé kolejní stoly se prohýbaly pod mísami ovesné kaše, talíři s uzenými rybami, horami topinek a miskami s vejci a slaninou, ale kouzelný strop nad nimi byl toho rána kalně, zamračeně šedivý. Harry a Ron seděli u nebelvírského stolu vedle Hermiony která měla o džbánek s mlékem opřené svoje Cestování s upíry. Když jim popřála „Dobré jitro“, znělo to poněkud upjatě a Harry pochopil, že ji pořád ještě pohoršuje to, jak přijeli. Neville Longbottom je naopak srdečně pozdravil; byl to chlapec s kulatým obličejem, který šel z maléru do maléru a měl tu nejhorší paměť ze všech lidí, které kdy Harry v životě potkal.
„Každou chvíli už musí dorazit pošta – počítám, že mi babička poslala pár věcí, které jsem zapomněl.“
Harry se právě pustil do ovesné kaše, když shora opravdu uslyšeli tlukot křídel a dovnitř vlétla snad stovka sov; kroužily po síni a shazovaly mezi tlachající studenty dopisy a balíčky. Nevillovi se odrazil od hlavy ohromný, těžký balík a vteřinu nato spadlo Hermioně do džbánu cosi velikého šedého a všechny je to pocákalo mlékem.
„Vždyť to je Errol!“ podivil se Ron a vytáhl zmáčenou sovu za nohy. Errol se bezvládně zhroutila na stůl, s nohama ve vzduchu a s mokrou červenou obálkou v zobáku.
„Ne, to ne!“ vyjekl Ron.
„Jen klid – ještě je naživu,“ řekla Hermiona a špičkou prstu do sovy lehounce šťouchla.
„Errol nemyslím – já myslím tohle.“
Ron ukazoval na červenou obálku. Harrymu připadala docela obyčejná, Ron i Neville však na ni koukali, jako by měla každým okamžikem vybuchnout.
„Co se děje?“ zeptal se Harry.
„Poslala mi… mamka mi poslala Huláka,“ řekl Ron zemdleným hlasem.
„Radši ho otevři, Rone,“ zašeptal ustrašeně Neville. „Jestli ho neotevřeš, bude to ještě horší. Babička mi taky jednou poslala Huláka, já dělal, že o něm nevím, a…“ polkl naprázdno, „bylo to strašné.“
Harry sklouzl pohledem z jejich vystrašených tváří na červenou obálku.
„Co je to Hulák?“ zeptal se.
Ron se však soustředil jen na ten dopis, z kterého se teď v rozích začalo kouřit.
„Otevři ho,“ naléhal Neville. „Za pár minut to budeš mít za sebou…“
Ron vzal roztřesenou rukou obálku sově Errol ze zobáku a roztrhl ji. Neville si prsty ucpal uši – a vzápětí Harry pochopil proč. Chviličku si myslel, že dopis opravdu vybuchl; rozlehlou síň naplnil hromový řev, při kterém ze stropu padal prach.
„…UKRÁST AUTO! VŮBEC BYCH SE NEDIVILA, KDYBY TĚ VYLOUČILI ZE ŠKOLY. JEN POČKEJ, AŽ MI PŘIJDEŠ POD RUKU! NEJSPÍŠ TĚ ANI NENAPADLO ZAMYSLET SE, JAKÉ TO PRO TÁTU A PRO MĚ BYLO, KDYŽ JSME ZJISTILI, ŽE AUTO JE PRYČ…“
Křik paní Weasleyová, stokrát silnější než obvykle, se odrážel od kamenných stěn, div z toho neohluchli, a talíře i lžíce na stolech hlasitě řinčely. Všichni v síni se rozhlíželi, kdo to dostal Huláka, a Ron se v židli sesul tak dolů, že z něj nebylo vidět víc než sytě rudé čelo.
„…VČERA VEČER DOPIS OD BRUMBÁLA – MYSLELA JSEM, ŽE TVŮJ OTEC UMŘE HANBOU! NEVYCHOVALI JSME TĚ, ABYS DĚLAL TAKOVÉ VĚCI – TY I HARRY JSTE MOHLI PŘIJÍT O ŽIVOT…“
Harry už chvíli čekal, kdy zaslechne svoje jméno. Usilovně se snažil předstírat, že vůbec neslyší ten hlas, z kterého ho brněly bubínky.
„…NAPROSTO ZNECHUCENÁ, TVÉHO OTCE ČEKÁ V PRÁCI VYŠETŘOVÁNÍ. JE TO JEDINĚ TVOJE VINA, A JESTLI JEŠTĚ JEDNOU PROVEDEŠ NĚCO TAKOVÉHO, ROVNOU SI TĚ VEZMEME ZPÁTKY DOMŮ.“
Zvonivé ticho, jež nastalo, jako by se rozléhalo po celé síni. Z červené obálky, která vypadla Ronovi z ruky, vyšlehly plameny a za okamžik po ní zbyl jen popel. Harry i Ron ohromeně seděli, jako by se přes ně převalila přílivová vlna. Několik studentů se zasmálo a postupně se všichni znovu rozpovídali.
Hermiona zaklapla Cestování s upíry a shlédla dolů na Ronovu hlavu.
„Nevím dost dobře, co jsi čekal, Rone, ale…“
„Nemusíš mi vykládat, že si to zasloužím,“ utrhl se na ni. Harry odstrčil ovesnou kaši. Naráz ho zaplavil palčivý pocit viny. Pana Weasleyho v práci čekalo vyšetřování; po tom všem, co pro něj pan a paní Weasleyovi během léta udělali…
Neměl však čas o tom dlouho dumat; kolem nebelvírského stolu chodila profesorka McGonagallová a rozdávala rozvrhy. Harry si vzal svůj a zjistil, že nejdřív mají spolu s Mrzimorem dvouhodinovku bylinkářství.
Harry, Ron a Hermiona vyšli z hradu společně, prošli zelinářskou zahradou a zamířili ke skleníkům, kde se pěstovaly kouzelné rostliny. Aspoň v jednom ohledu jim Hulák pomohl: Hermiona si zřejmě myslela, že už byli potrestaní dost, a zase se k nim chovala jako kamarádka.
Když se přiblížili ke skleníkům, uviděli ostatní spolužáky Stáli venku a čekali na profesorku Prýtovou. Harry, Ron a Hermiona k nim došli právě ve chvíli, kdy se objevila také; rázně kráčela přes trávník se Zlatoslavem Lockhartem po boku. Profesorka Prýtová nesla plnou náruč obvazů a Harryho znovu zaplavil provinilý pocit, když v dálce zahlédl Vrbu mlátičku, která měla hned několik větví zavěšených na pásce.
Profesorka Prýtová byla malá podsaditá čarodějka s rozcuchanými vlasy a kloboukem samá záplata; oblečení měla obvykle celé od hlíny a nad jejími nehty by teta Petunie nejspíš omdlela. Naproti tomu Zlatoslav Lockhart se vedle ní nesl v neposkvrněném tyrkysovém hábitu, který kolem něj vlál, a zlaté vlasy mu zářily pod dokonale posazenou tyrkysovou čapkou se zlatým lemováním.
„Buďte zdrávi!“ obdařil Lockhart shromážděné studenty zářivým úsměvem. „Právě jsem ukazoval profesorce Prýtové ten nejlepší způsob, jak léčit Vrbu mlátivou! Nechci ovšem, aby vás třeba jen napadlo, že se v bylinkářství vyznám víc než ona! Jen jsem se náhodou na svých cestách s několika těmi cizokrajnými stromy setkal…“
„Dneska to bude skleník číslo tři, mládeži!“ oznámila jim profesorka Prýtová. Byla očividně rozladěná a vůbec nepřipomínala tu veselou osůbku, na kterou byli zvyklí.
Mezi žáky to zašumělo nečekaným zájmem. Až dosud pracovali jen ve skleníku číslo jedna – ve skleníku číslo tři byly daleko pozoruhodnější a nebezpečnější rostliny. Profesorka Prýtová si odepjala z opasku veliký klíč a odemkla dveře. Harry ucítil pach vlhké hlíny a hnojiv, který se mísil s těžkou vůní jakýchsi obrovských květů, visících od stropu a velikých jako deštník. Chtěl právě vejít za Ronem a Hermionou dovnitř, když ho Lockhart nečekaně chytil za rameno.
„Harry! Chtěl jsem si s tebou promluvit… Nebude vám vadit, když přijde o pár minut později, že ne, paní profesorko?“
Podle toho, jak se profesorka Prýtová zaškaredila, jí to vadilo, Lockhart však řekl „Výborně, děkuji vám!“ a přibouchl jí dveře skleníku před nosem.
„Harry,“ začal Lockhart a velké bílé zuby se mu třpytily v sluneční záři, jak potřásal hlavou. „Harry, Harry,“ opakoval.
Harry nechápal, co to má znamenat, a mlčel.
„Když jsem to uslyšel – samozřejmě, je to všecko moje vina – nejradši bych si nafackoval.“
Harry neměl nejmenší tušení, o čem to mluví, a chtěl se ho zeptat, mezitím však Lockhart pokračoval: „Nevím, jestli jsem už kdy zažil takový šok. Přiletět do Bradavic autem! Samozřejmě jsem ihned pochopil, proč jsi to udělal. Bilo to do očí. Ach Harry, Harry…“
Lockhart se uměl obdivuhodně blýsknout každým svým skvostným zubem, dokonce i když nemluvil.
„Tys přišel na to, jaké to je být středem pozornosti, že?“ řekl Lockhart. „To já jsem tě nakazil, Harry: Dostal ses se mnou na první stránku novin a nemohl ses dočkat, až si to zopakuješ.“
„Ne – to ne, pane profesore, my jsme totiž…“
„Harry, Harry,“ Lockhart vztáhl ruku a položil mu ji na rameno. „Já ti rozumím. Je přirozené chtít pořád víc, jakmile to člověk jednou okusí – a já si teď vyčítám, že jsem ti to umožnil, protože tobě muselo stoupnout do hlavy – jenže, mladý příteli, aby se o tobě mluvilo, nemůžeš začít létat s auty! Takže se uklidni, jasné? Na to všecko máš spoustu času, až budeš starší. Ano, ano, já vím, co si teď myslíš! ,Tomu se to mluví, když už je ve světě slavný jako kouzelník!‘ Ale když mně bylo dvanáct, byl jsem zrovna taková nula jako teď ty. Po pravdě musím říct, že jsem byl ještě daleko větší nula! Protože o tobě už přece sem tam někdo slyšel, že? Aspoň kvůli té záležitosti s Tím–jehož–jméno–nesmíme–vyslovit!“ Podíval se na jizvu ve tvaru blesku na Harryho čele. „Já vím, já vím, jistě to není tolik jako získat pětkrát za sebou Cenu za nejkouzelnější úsměv v Týdeníku čarodějek jako já – ale je to začátek, Harry, je to začátek!“
Dobrodušně na něj zamrkal a dlouhými kroky odkráčel pryč. Harry zůstal ještě pár vteřin ohromeně stát; potom si uvědomil, že vlastně má být ve skleníku, otevřel dveře a vklouzl dovnitř.
Profesorka Prýtová stála u pracovní desky na dřevěných kozách uprostřed skleníku. Na desce leželo asi dvacet párů klapek na uši rozmanitých barev. Ve chvíli, kdy Harry zaujal své místo mezi Ronem a Hermionou, říkala právě: „Takže dnes budeme přesazovat mandragory. Kdo z vás mi poví, jaké vlastnosti mandragora má?“
Nikoho nepřekvapilo, když jako první zdvihla ruku Hermiona.
„Mandragora neboli pekřín je velice účinný regenerační prostředek,“ odrecitovala a jako obvykle to znělo, jako by právě spolkla učebnici. „Používá se jí tehdy, máme-li přivést přeměněné nebo zakleté osoby do původního stavu.“
„Výborně. Dávám Nebelvíru deset bodů,“ přikývla profesorka Prýtová. „Mandragora je základní složkou většiny protijedů. Je ovšem i nebezpečná; kdo mi řekne proč?“
Hermionina ruka znovu vystřelila vzhůru a jen o vlas minula Harryho brýle.
„Křik mandragory je smrtící pro každého, kdo ho uslyší,“ odpověděla pohotově.
„Zcela správně. Připište si dalších deset bodů,“ řekla profesorka Prýtová. „Mandragory, které máme tady, jsou ovšem ještě úplně mladinké.“
Při těch slovech ukázala na vyrovnané hluboké truhlíky a všichni se tlačili dopředu, aby líp viděli. V řádcích tam rostla přibližně stovka trsnatých rostlinek nafialověle zelené barvy. Harrymu připadaly naprosto nezajímavé a neměl sebemenší tušení, co Hermiona mínila tím ,křikem’ mandragory.
„Teď si všichni vezměte klapky na uši,“ vyzvala je profesorka Prýtová.
Následovala urputná potyčka, jak se všichni snažili zmocnit se těch, které nebyly růžové a chlupaté.
„Až vám řeknu, abyste si je nasadili, přesvědčte se, že máte uši úplně zakryté,“ řekla profesorka Prýtová. „Až si je budete moct bez nebezpečí sundat, dám vám znamení zdviženými palci. Takže do toho – nasaďte si klapky.“
Harry si přitiskl klapky na uši; neslyšel teď vůbec nic. Profesorka Prýtová si nasadila růžové chlupaté klapky, vyhrnula si rukávy hábitu, pevně uchopila jednu trsnatou rostlinku a důkladně zatáhla.
Harry samým překvapením vyjekl, ovšem nikdo ho neslyšel.
Namísto kořenů vylezl z hlíny malý, špinavý a kromobyčejně ošklivý mužíček. Listy mu vyrůstaly přímo z hlavy. Měl světlezelenou, skvrnitou kůži a bylo vidět, že huláká z plných plic.
Profesorka Prýtová vytáhla zpod stolu veliký květináč, mandragoru do něj přesadila a přihrnula k ní tmavý, vlhký kompost, až bylo vidět jen trsnaté listy. Pak si oprášila ruce, dala všem znamení zdviženými palci a sama si také sundala klapky.
„Jelikož naše mandragory jsou jenom sazeničky, jejich křik zatím nemůže nikoho zabít,“ řekla klidně, jako by před chvilkou neudělala vůbec nic choulostivého, prostě jen zalila begonii. „Na pár hodin by vás ovšem dokázaly přivést do bezvědomí, a jelikož nepochybuji, že by někdo z vás chtěl přijít o svůj první školní den, přesvědčte se, že máte při práci klapky bezpečně nasazené. Upozorním vás, až bude čas skončit.
Postavte se ke každému truhlíku čtyři – květináčů máme dost – kompost je v pytlích tamhle naproti – a dávejte si pozor na úponici jedovatou, už se jí prořezávají trny.“
Při těch slovech se rázně ohnala po trnité tmavočervené rostlině a donutila ji, aby stáhla své dlouhé úponky, které se jí pokradmu sunuly po rameni.
Spolu s Harrym, Ronem a Hermionou se k truhlíku postavil kudrnatý chlapec z Mrzimoru, kterého Harry znal od vidění, ale ještě nikdy s ním nemluvil.
„Já jsem Justin Finch–Fletchley,“ představil se kudrnáč vesele a potřásl Harrymu rukou. „Samozřejmě vím, že ty jsi slavný Harry Potter… A ty jsi Hermiona Grangerová – vždycky a ve všem nejlepší…“ (Hermiona jen zářila, když jí také stiskl ruku.) „No a ty jsi Ron Weasley. To létající auto bylo tvoje, že jo?“
Ron se ani nepousmál. Zřejmě ještě pořád myslel na Huláka.
„Ten Lockhart je ale kanón, co říkáte?“ brebentil Justin nadšeně, když začali plnit květináče kompostem z dračího trusu. „Hlavně je ohromně statečný. Četli jste jeho knihy? Mě kdyby vlkodlak zahnal do telefonní budky, umřel bych strachy, on ale zachoval klid a bác ho – je prostě fantastický.
Abyste věděli, mě naši původně zapsali do Etonu, ale neumíte si představit, jak jsem rád, že místo toho jsem tady. Moje matka byla sice trochu zklamaná, ale od té doby, co jsem jí dal přečíst Lockhartovy knihy, pochopila myslím, jak je užitečné mít v rodině školeného kouzelníka…“
Potom už toho moc nenamluvili. Znovu si nasadili klapky na uši a museli se soustředit na mandragory. Když jim profesorka Prýtová vyložila, co mají dělat, zdálo se to velice snadné – ale nebylo. Mandragorám se nelíbilo, že je někdo vytahuje z hlíny, a zrovna tak se jim do ní nechtělo nazpátek. Kroutily se, kopaly, oháněly se ostrými pěstičkami a cenily zuby; Harrymu trvalo dobrých deset minut, než jednu zvlášť tlustou dostal do květináče.
Na konci hodiny byl zpocený, všecko ho bolelo a byl celý od hlíny, a ostatní na tom nebyli o nic líp. Dopotáceli se do hradu, aby se rychle umyli. Potom už nebelvírští studenti spěchali na hodinu přeměňování.
Hodiny profesorky McGonagallové bývaly náročné, ta dnešní však byla obzvlášť těžká. Všecko, co se Harry za minulý rok naučil, jako by se mu přes léto vykouřilo z hlavy. Měl za úkol přeměnit brouka v knoflík, dokázal ho však jen pořádně prohnat – pobíhal po lavici sem a tam a snažil se uniknout jeho hůlce.
Ron měl daleko větší problémy. Vyškemral si sice nějakou izolepu a tou si hůlku poslepoval, ale vypadalo to, že už prostě nepůjde opravit. V těch nejnečekanějších chvílích z ní začaly sršet jiskry a pokaždé, když se Ron pokusil svého brouka přeměnit, hůlka ho zahalila hustým šedivým dýmem, který páchl po zkažených vejcích. Ron vůbec neviděl na to, co dělá, takže nešťastnou náhodou brouka loktem rozmáčkl a musel profesorku McGonagallovou požádat o jiného; to ji věru nepotěšilo.
Harrymu se ulevilo, když konečně zazvonilo k obědu. Měl pocit, že má místo mozku vyždímanou houbu. Všichni se vyhrnuli ven až na něj a na Rona, který zuřivě mlátil hůlkou o desku lavice.
„Takový pitomý krám… není absolutně k ničemu….“
„Napiš domů, ať ti pošlou jinou,“ navrhl mu Harry, protože hůlka v tu chvíli odpálila celou salvu jako třaskavá žabka.
„To určitě, a dostanu dalšího Huláka,“ prohlásil Ron a cpal syčící hůlku do brašny. „Můžeš si za to sám, že jsem se ti zlomila…“
Šli do jídelny na oběd a Ronovi se nálada ani trochu nezlepšila, když jim Hermiona ukázala celou hrst dokonalých knoflíků na kabát, které v hodině přeměňování vyčarovala.
„Co vlastně máme odpoledne?“ zeptal se Harry, aby rychle změnil téma.
„Obranu proti černé magii,“ odpověděla pohotově Hermiona.
„Řekni mi,“ zeptal se Ron, který si prohlížel její rozvrh, „proč máš všechny Lockhartovy hodiny označené srdíčkem?“
Hermiona mu vytrhla rozvrh z ruky a rozčilením celá zrudla.
Když dojedli, vyšli ven na nádvoří; obloha byla pořád úplně zatažená. Hermiona se usadila na kamenný schod a znovu se ponořila do Cestování s upíry. Harry a Ron stáli a bavili se o famfrpálu; teprve po chvíli si Harry uvědomil, že ho někdo upřeně pozoruje. Rozhlédl se a uviděl drobného chlapce s vlasy myší barvy, kterého včera večer zahlédl, jak si nasazuje Moudrý klobouk; teď se díval na Harryho jako uhranutý. V ruce držel cosi, co vypadalo jako obyčejný mudlovský fotoaparát, a když se na něj Harry podíval, chlapec zčervenal jako rajské jablíčko.
„Ahoj, Harry. Já – já se jmenuju Colin Creevey,“ vypravil ze sebe nakonec a nerozhodně k němu vykročil. „Patřím také do Nebelvíru. Poslyš – neměl bys nic proti tomu, kdybych – můžu si tě vyfotografovat?“ řekl a plný naděje zdvihl aparát.
„Vyfotografovat?“ opakoval Harry nechápavě.
„Abych měl důkaz, že jsem s tebou doopravdy mluvil,“ vysvětlil Colin Creevey a dychtivě popošel ještě blíž. „Vím o tobě úplně všecko. Všichni mi o tobě vypravovali. Že jsi to přežil, když se tě Ty–víš–kdo pokusil zabít, jak potom zmizel a to všecko, a že máš pořád na čele jizvu, co vypadá jako blesk,“ a upřeně zíral tam, kde Harrymu začínaly vlasy, „a jeden kluk v naší ložnici říkal, že když ten film vyvolám ve správném roztoku, budou se ty snímky pohybovat.“ A Colin se samým vzrušením zhluboka, rozechvěle nadechl a dodal: „Je to tu prostě senzační, že jo? Nikdy jsem netušil, že všecky ty podivné věci, co umím, jsou vlastně kouzla, dokud jsem nedostal ten dopis z Bradavic. Můj taťka je mlékař, ten tomu taky nechtěl věřit; takže teď fotím a fotím a všecky ty fotky mu pošlu. A bylo by bezvadné, kdybych si mohl vyfotografovat i tebe,“ podíval se prosebně na Harryho. „Třeba by se toho mohl ujmout tvůj kamarád a já bych se postavil vedle tebe… A mohl bys mi pak tu fotku podepsat?“
„Fotky s podpisem? Takže ty teď rozdáváš podepsané fotografie, Pottere?“
Jízlivý hlas Draca Malfoye rozezněl celé nádvoří. Draco zůstal stát Colinovi za zády i se svým obvyklým doprovodem, se zavalitými a zákeřnými kumpány Crabbem a Goylem.
„Všichni seřadit!“ zařval Malfoy na celý dvůr. „Harry Potter bude rozdávat své fotky s podpisem!“
„Žádné fotky rozdávat nebudu,“ rozzuřil se Harry a zaťal pěsti. „Sklapni zobák, Malfoyi.“
„Ty prostě Harrymu závidíš,“ vypískl Colin, který měl kolem pasu asi tolik jako Crabbe kolem krku.
„Já že mu závidím?“ řekl Malfoy. Teď už nemusel křičet, protože je poslouchala polovina studentů na nádvoří. „A co asi? O nějakou mizernou jizvu na čele rozhodně nestojím, to si piš; osobně si fakt nemyslím, že se z vás stane bůhvíco jen proto, že vás někdo křísne po hlavě.“
Crabbe a Goyle se přihlouple hihňali.
„Jdi se bodnout, Malfoyi, a nacpi se slimáků!“ zařval Ron vztekle. Crabbe se přestal smát a výhrůžně si zamnul ruce jako lopaty.
„Dej si bacha, Weasleyi,“ ušklíbl se Malfoy. „Přece si nechceš vykoledovat problémy, jinak by musela přijet tvoje mamička a vzít si tě odtud.“ Nasadil ječivý, pronikavý hlas: „Jestli ještě jednou provedeš něco takového…“
Hlouček studentů pátého ročníku ze Zmijozelu se hlasitě rozchechtal.
„Weasley by jednu tu fotku s podpisem chtěl taky, Pottere,“ uculoval se Malfoy. „Měla by větší cenu než celý jejich dům.“
Ron popadl svoji poslepovanou hůlku, ale Hermiona prudce zaklapla Cestování s upíry a varovně šeptla: „Pozor!“
„Co je to tady, co to má znamenat?“ dlouhými kroky k nim mířil Zlatoslav Lockhart a jeho tyrkysový hábit vlál za ním. „Kdo tady rozdává fotografie s podpisem?“
Harry chtěl už už něco říct, ale nedostal se k tomu, protože Lockhart ho zrovna vzal kolem ramen a dobrosrdečně zaburácel: „Vlastně jsem se ani nemusel ptát! Náhoda nás opět svádí dohromady, Harry!“
Lockhart ho k sobě tiskl, že se nemohl ani hnout; Harry samým ponížením zrudl a jen se bezmocně díval, jak Malfoy mizí mezi ostatními studenty a dál se jízlivě culí.
„Takže, pane Creeveyi,“ Lockhart obdařil Colina zářivým úsměvem, „můžete nás mít na fotografii oba, tak mi to připadá nejlepší, a my vám ji potom podepíšeme.“
Colin nejistě zvedl aparát a vyfotografoval je; v tu chvíli školní zvonek ohlásil začátek odpoledního vyučování. „A teď běžte, ať už vás tu nevidím,“ vyzval Lockhart studenty na nádvoří a sám zamířil s Harrym k hradu; ještě pořád tiskl Pottera k sobě a Harry jen litoval, že nezná nějaké dobré kouzlo, které by mu umožnilo zmizet.
„Moudrému napověz, Harry,“ pravil Lockhart otcovsky, když vešli vedlejším vchodem dovnitř. „Tam venku s mladým Creeveym jsem tě kryl – když nás vyfotografoval společně, nebudou si tvoji spolužáci myslet, bůhvíjaký nejsi náfuka …“
Aniž by si všímal jeho koktavých námitek, vedl ho chodbou plnou užaslých studentů a potom nahoru do schodů.
„Rád bych ti jenom řekl, že rozdávat podepsané fotky hned na začátku životní dráhy není rozumné – působí to trochu nafoukaně, jestli mám být upřímný, Harry. Jistě může přijít doba, kdy jich budeš muset mít stejně jako já pořád hromádku při ruce, ať půjdeš kamkoli, ale…“ a lehce se uchechtl, „…opravdu se nedomnívám, že bys už byl tak daleko.“
Mezitím dorazili do jeho učebny a profesor jej konečně pustil. Harry si prudkým pohybem urovnal hábit a potom si šel sednout do úplně poslední lavice, kde před sebe pečlivě vyrovnal všech sedm Lockhartových knih, jen aby se nemusel dívat na jejich autora.
Vzápětí už se s klábosením dostavili i ostatní studenti a Ron s Hermionou se posadili vedle Harryho, každý z jedné strany.
„Byl jsi tak rozpálený, že by sis na tváři mohl usmažit vajíčka,“ ušklíbl se Ron. „Teď jenom doufej, že se Creevey nedá dohromady s Ginny, jinak spolu založí klub fanoušků Harryho Pottera.“
„Nech si toho!“ utrhl se na něj Harry. Opravdu si v nejmenším nepřál, aby Lockhart uslyšel ještě tohle – klub fanoušků Harryho Pottera.
Když už všichni seděli na svých místech, Lockhart si hlasitě odkašlala v učebně se rozhostilo ticho. Profesor postoupil dopředu, vzal si výtisk Toulek s trolly, který patřil Nevillu Longbottomovi, zvedl ho a předvedl jim na přední straně svou vlastní podobiznu, která na ně důvěrně pomrkávala.
„To jsem já,“ prohlásil, ukázal na podobiznu a zamrkal na ně také. „Zlatoslav Lockhart, nositel Merlinova řádu třetí třídy, čestný člen Ligy na obranu proti černé magii a pětinásobný vítěz v soutěži o nejkouzelnější úsměv, kterou vyhlašuje Týdeník čarodějek – ale o tom teď nemluvím. Tu smrtonošku v Bandonu jsem nezahnal tím, že bych se na ni usmíval!“
Čekal nejspíš, že se hlasitě rozřehtají; několik studentů se však jen slabě pousmálo.
„Vidím, že jste si všichni koupili úplný soubor mých knih – tak je to správné. Myslel jsem, že bychom dnes mohli začít malým kvízem; nemusíte z něj mít žádný strach – jen bych si rád ověřil, jak dobře jste mé knihy četli a kolik jste si z nich odnesli…“
Když jim rozdal zkušební otázky, vrátil se opět před katedru a řekl: „Máte na to třicet minut. Takže – začínáme!“
Harry se podíval na svůj test a četl:

Jaká je oblíbená barva Zlatoslava Lockharta?
Jaká je tajná touha Zlatoslava Lockharta?
Jaký byl podle vašeho názoru dosud největší čin Zlatoslava Lockharta?

A tak to pokračovalo celé tři strany, až k poslední otázce:

Kdy má Zlatoslav Lockhart narozeniny a co by pro něj byl ten největší dárek?

Půl hodiny nato Lockhart testy vybral a před celou třídou je hned prolistoval.
„Ts, ts – skoro nikdo z vás si nezapamatoval, že moje oblíbená barva je světle fialová. Říkám to v Jaru s yettim. A někteří z vás si musí pozorněji přečíst Víkend s vlkodlakem – ve dvanácté kapitole uvádím naprosto jednoznačně, že tím největším darem by pro mě byla harmonie mezi kouzelníky a nekouzelníky – i když velkou láhev Ogdenské starorežné bych také neodmítl!“
A znovu na ně šelmovsky zamrkal. Ron na něj teď koukal s nevěřícným výrazem ve tváři; Seamus Finnigan a Dean Thomas, kteří seděli vepředu, se otřásali potlačovaným smíchem. Zato Hermiona Grangerová profesora zbožně poslouchala a překvapeně sebou trhla, když vyslovil její jméno.
„…ovšem slečna Hermiona Grangerová ví, že mou tajnou touhou je zbavit svět zla a prodávat moji řadu šamponů a vlasové kosmetiky vlastní výroby – velice dobře! A vůbec…“ prolistoval celou její písemku, „máte výtečnou! Kde je slečna Hermiona Grangerová?“
Hermiona rozechvěle zvedla ruku.
„Výborně,“ rozzářil se Lockhart, „naprosto výborně! Dávám Nebelvíru deset bodů! A teď, abychom pokročili…“ Sehnul se pod katedru a postavil na ni velikou klec zakrytou plachtou.
„Pozor – předem vás varuji! Mým úkolem je připravit vás, abyste dokázali čelit těm nejodpornějším stvořením, s jakými jsme se my kouzelníci kdy setkali! Možná že v této místnosti stanete tváří v tvář tomu, čeho se bojíte nejvíc! Chtěl bych vás jen ujistit, že dokud jsem tady, nic zlého se vám nemůže stát; žádám vás pouze, abyste zachovali klid.“
Harry se bezděčně vyklonil, aby zpoza hradby svých knih na klec líp viděl. Lockhart položil ruku na plachtu. Dean a Seamus se už nesmáli a Neville se v přední lavici krčil strachy.
„Prosím, ne abyste začali křičet,“ požádal je Lockhart tiše. „Mohlo by je to podráždit.“
Celá třída zatajila dech a Lockhart prudce zvedl plachtu. „Vidíte je?“ pronesl dramaticky. „Čerstvě nachytaní cornwallští rarachové!“
To už se Seamus Finnigan neudržel a vyprskl smíchem, který ani profesor Lockhart nemohl považovat za projev zděšení.
„Copak?“ usmál se na Seamuse.
„Ale ti přece – ti nejsou zas až tak nebezpeční?“ zajíkal se Seamus.
„Na to nespoléhejte!“ řekl Lockhart a dotčeně mu pohrozil prstem. „Kolikrát je to po čertech úskočná sebranka!“
Rarachové byli ocelově modří a vysocí asi osm palců; měli špičaté obličeje a tak ječeli, že to vypadalo, jako by se hádalo celé hejno papoušků. Ve chvíli, kdy Lockhart zvedl plachtu, začali brebentit a poskakovat po kleci, cloumali mřížemi a na ty kdo seděli nejblíž, dělali pitvorné obličeje.
„Teď uvidíme,“ řekl Lockhart nahlas, „jak si s nimi poradíte!“ A otevřel klec.
V učebně propukla nepředstavitelná vřava. Rarachové vystřelili všemi směry jako rakety. Dva z nich popadli Nevilla za uši a zdvihli ho do vzduchu. Několik dalších prosvištělo oknem a zasypali zadní lavice rozbitým sklem. Ostatní začali pustošit učebnu s důkladností, jaké by nebyl schopen ani rozzuřený nosorožec. Vrhli se na lahvičky s inkoustem a všechny postříkali, na cáry roztrhali knihy a papíry, strhali ze stěn obrazy, převrátili koš na odpadky, zmocnili se brašen a knih a vyházeli je rozbitým oknem; během několika minut se polovina třídy schovávala pod lavicemi a Neville visel na lustru u stropu.
„No tak, pusťte se do nich a pochytejte je, vždyť jsou to jenom rarachové!“ křičel Lockhart.
Potom si vyhrnul rukávy, hrozivě zamával hůlkou a zahřměl: „Pestiraran! Pesternomi!“
Nezabralo to ani v nejmenším; jeden rarach vytrhl Lockhartovi hůlku z ruky a také ji vyhodil z okna. Lockhart naprázdno polkl a střemhlav se vrhl pod katedru; jen to ho zachránilo před tím, že mu Neville nezpřerážel žebra; spadl totiž vteřinu poté, když se s ním utrhl lustr.
Konečně zazvonilo a všichni se úprkem vrhli ke dveřím. Jen co se vše trochu zklidnilo, Lockhart vylezl zpod stolu, a když uviděl Harryho, Rona a Hermionu, kteří už také byli na prahu, nařídil jim: „Vy tři tady zůstanete, pochytáte ten zbytek a uložíte je všechny zpátky do klece.“ Povzneseně kolem nich prošel a rychle za sebou zavřel.
„A vy byste mu věřili?“ zařval Ron. Právě ho jeden ze zbylých rarachů bolestivě kousl do ucha.
„On prostě chce, abychom si to vyzkoušeli na vlastní kůži,“ řekla Hermiona. Důvtipným Zmrazovacím kouzlem zvládla hned dva rarachy najednou a ztuhlé je nacpala zpátky do klece.
„Na vlastní kůži?“ namítl Harry; pokoušel se chytit dalšího raracha, který tančil ve vzduchu, aby na něj Harry nedosáhl, a vyplazoval na něj jazyk. „Hermiono, ten vůbec neměl tušení, co dělá.“
„Hlouposti,“ zastávala se Lockharta Hermiona. „Přece jsi četl jeho knihy – vezmi si všechny ty úžasné věci, co dokázal…“
„Spíš co říká, že dokázal,“ zamumlal Ron.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář