Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když Harry, Ron a Hermiona následujícího dne přišli do Velké síně na snídani, první, koho spatřili, byl Dra­co Malfoy, kterak baví velkou skupinu zmijozelských něja­kou nejspíš velice legrační historkou. Právě když prochá­zeli kolem jejich stolu, předvedl Malfoy komickou parodii mdlobného záchvatu a všichni se hlasitě rozchechtali.
„Nevšímej si ho,“ utrousila Hermiona, která šla Harry­mu v patách.

Just Ignore Him, Harry, by Cambryn

„Prostě si ho nevšímej, nestojí ti za to...“ „Hej, Pottere!“ zaječela Pansy Parkinsonová, zmijozel­ská žačka s obličejem boxera. „Pottere! Mozkomorové přicházejí, Pottere! Bububu!“
Harry se zhroutil na židli u nebelvírského stolu vedle George Weasleyho.
„Nové rozvrhy pro třetí ročník,“ oznámil George a za­čal jim je rozdávat. „Co je s tebou, Harry?“
„To Malfoy,“ vysvětloval Ron, který se posadil vedle George z druhé strany a zlostně zahlížel ke zmijozelské­mu stolu.
George vzhlédl právě včas, aby se mohl podíval, jak Malfoy znovu předstírá, že omdlel hrůzou.
„Ten ubožáček,“ poznamenal klidně. „Včera večer si takhle nevyskakoval, když mozkomorové procházeli náš konec vlaku. Vletěl k nám do kupé, jako by mu hořela koudel u zadku, že jo, Frede?“
„Jen taktak, že si nepustil do kalhot,“ přisvědčil Fred a vrhl po Malfoyovi pohrdavý pohled.
„Já jsem z toho taky neměl nejlepší pocit,“ pokračoval George. „Tihle mozkomorové, to je horor...“
„Tak nějak v tobě vevnitř všechno ztuhne, co?“ při­zvukoval mu Fred.
„Jenže vy jste neomdleli, že ne?“ zamumlal nezřetelně Harry.
„Pusť to z hlavy, Harry,” povzbuzoval ho George. „Taťka jednou musel jet do Azkabanu, vzpomínáš, Frede? A ří­kal, že to bylo to nejhorší, co v životě viděl. Vrátil se ce­lý zničený a roztřesený... Tihle mozkomorové dokážou odevšad vycucnout i tu poslední kapičku štěstí. Většina vězňů tam v Azkabanu zešílí.“
„Jen počkej, uvidíme, jak spokojeně se bude Malfoy tvá­řit, až si to spolu poprvé rozdáme ve famfrpálu,“ ušklíbl se Fred. „Vzpomínáš si? Nebelvír proti Zmijozelu, první utkání sezony.“
Ze zatím jediné příležitosti, kdy Harry s Malfoyem ve famfrpálu nastoupili proti sobě, vyšel Malfoy prokaza­telně mnohem hůř. Tohle pomyšlení Harrymu přece jen nepatrně pozvedlo náladu, takže si naložil na talíř pár­ky a smažená rajčata.
Hermiona zkoumala svůj nový rozvrh.
„No báječně,“ pochvalovala si spokojeně“ „začínáme dnes několik nových předmětů.“
„Hermiono,“ upozorňoval ji Ron, který jí se svraštělým čelem nakukoval přes rameno, „ten tvůj rozvrh někdo zpackal. Podívej - zapsali tě asi tak na deset hodin den­ně. Na to není dost času.“
„Já to zvládnu. Všechno jsem si dohodla s profesorkou McGonagallovou.“
„Podívej se ale,“ ukazoval se smíchem Ron, „vidíš dneš­ní dopoledne? Na devátou tady máš jasnovidectví. A pod tím, taky na devátou, máš studium mudlů. A tady -“ Ron se s nevěřícím výrazem v obličeji sklonil blíž k rozvrhu, „- no podívej, pod tím máš věštění z čísel, a zase od de­víti hodin. Chci říct - já vím, že jsi dobrá, Hermiono, ale takhle dobrý není nikdo. Jak můžeš být na třech hodi­nách současně?“
„Nebuď hloupý,“ odbyla ho Hermiona. „Samozřejmě že nebudu na třech hodinách najednou.“
„No tak v tom případě -“
„Podej mi zavařeninu,“ požádala ho Hermiona. „Ale -“
„Hele, Rone, co ti vadí na tom, že mám trochu plnější rozvrh?“ vyštěkla Hermiona. „Už jsem ti říkala, že jsem si všechno domluvila s profesorkou McGonagallovou.“ Právě v tom okamžiku vešel do Velké síně Hagrid. Na sobě měl svůj dlouhý spratkový kožich a v obrovité ru­ce jakoby nepřítomně pohupoval mrtvým tchořem.
„Jak jste na tom?“ vyptával se dychtivě a zastavil se u nich cestou k profesorskému stolu. „Mám vás hned na svou první hodinu! Rovnou po vobědě! Jsem vzhůru už vod pěti a dávám si všechno dohromady... doufám, že to zvládnu... Já jako učitel...! No to mě teda podržte...“
Zeširoka se na ně usmál a zamířil k profesorskému sto­lu; v ruce pořád pohupoval tchořem.
„To by mě zajímalo, co si vlastně dával dohromady,“ po­znamenal Ron poněkud nervózním hlasem.
Velká síň se začala vyprazdňovat a všichni se rozchá­zeli na první hodiny. Ron pohlédl do svého rozvrhu. „Už bychom asi měli jít. Podívej, jasnovidectví máme až úplně nahoře v severní věži. Bude nám trvat deset mi­nut, než se tam dostaneme...“
Rychle dojedli snídani, rozloučili se s Fredem a Geor­gem a prošli síní ke vchodu. Když míjeli zmijozelský stůl, sehrál Malfoy další mdlobný záchvat. Hlasitý výbuch smí­chu pronásledoval Harryho až do vstupní síně.
Cesta hradem do severní věže jim zabrala celou věč­nost. Ani po dvou letech v Bradavicích neznali dopo­drobna uspořádání hradu a v prostorách severní věže do­sud nikdy nebyli.
„Musí tam - přece vést - nějaká - zkratka,“ supěl Ron, když vylezli na konec už sedmého dlouhého schodiště a ocitli se na naprosto nepovědomém odpočívadle, kde nebylo nic kromě velkého obrazu pusté travnaté pláně, jenž visel na kamenné zdi.
„Myslím, že bychom měli jít tudy,“ usoudila Hermiona, když nahlédla do prázdné chodby napravo.
„To je nesmysl,“ odporoval Ron. „Ta vede jižním smě­rem. Podívejte, když se kouknete z okna, vidíte částeč­ně na jezero...“
Harry se mezitím díval na obraz. Na travnatou plochu se přiloudal tlustý šedě grošovaný poník a začal se non­šalantně popásat. Harry už byl zvyklý na to, že se osoby
na bradavických obrazech přemisťovaly a opouštěly své rámy, aby se mohly vzájemně navštěvovat, odjakživa ho ale bavilo je pozorovat. O chviličku později na zobraze­nou louku s hlasitým řinčením dorazil malý zavalitý ry­tíř v kovovém brnění, pronásledující svého poníka. Po­dle skvrn od trávy, které měl na kolenou, z něj nejspíš před chvílí spadl.

Sir Cadogan, by Gnatkip


„Hej!“ zahulákal, když spatřil Harryho, Rona a Hermi­onu. „Jak se, vy padouši, opovažujete bez povolení vstou­pit na mé soukromé pozemky? Přišli jste se mi snad vy­smívat kvůli mému pádu? Taste, vy pacholci, vy mizerní psi!“
Užasle pozorovali, jak malý rytíř vytahuje z pochvy meč, zuřivě jím mává ve vzduchu a vztekle přitom po­skakuje. Meč pro něj byl ovšem příliš dlouhý, takže při jednom obzvlášť rozzuřeném máchnutí ztratil rovnová­hu a svalil se tváří do trávy.
„Neublížil jste si?“ staral se Harry a přistoupil blíž k ob­razu.
„Nepřibližuj se, ty chvastoune hnusný! Zpátky, ničem­níku!“
Rytíř se znovu chopil meče a opřel se o něj, aby vů­bec mohl vstát, čepel se však zabořila hluboko do trávy, takže ať tahal za jílec sebevíc, nedokázal meč vytáhnout. Nakonec mu nezbylo než svalit se znovu do trávy a zdvih­nout hledí přilby, aby si otřel zpocený obličej.
„Poslyšte,“ využil Harry jeho vyčerpání, „potřebujeme se dostat do severní věže. Neznáte náhodou cestu?“ „Vy jste svatá výprava!“ Rytířův vztek jako by se rázem vypařil. Vyskočil a zvolal: „Pojďte a následujte mě, přá­telé drazí; buď váš cíl najdeme, nebo při jeho hledání zhyneme hrdinskou smrtí!“
Ještě jednou marně zatáhl za jílec meče, bezúspěšně se pokusil nasednout na tlustého poníka a vykřikl: „Tak te­dy půjdeme pěšky, stateční rytíři a ctná dámo! Za mnou! Za mnou!“
A s hlasitým řinčením se rozběhl k levé straně rámu a zmizel jim z očí.
Pospíšili si chodbou za ním a dali se vést rachotem je-
ho brnění. Tu a tam ho zahlédli, jak přebíhá některý ob­raz, visící před nimi.
„Neklesejte na duchu, to nejhorší teprve přijde!“ vy­křikoval rytíř; viděli, jak se vynořil před vyděšenou sku­pinkou žen v krinolínách, jejichž obraz visel na zdi úz­kého točitého schodiště.
Harry, Ron a Hermiona s hlasitým supěním vybíhali po křivolakých schodech, hlava se jim točila čím dál víc, až konečně nad sebou zaslechli šum hlasů, který jim pro­zradil, že už budou u cíle.
„Sbohem!“ zaburácel rytíř a vykoukl z obrazu nějakých zlověstně vyhlížejících mnichů. „Sbohem, moji přátelé ve zbrani! Kdykoli budete potřebovat služby ušlechtilé­ho srdce a ocelových svalů, obraťte se na sira Cadogana!“
„To víš, že se na tebe obrátíme,“ zamumlal Ron, když rytíř zmizel, „jestli někdy budeme potřebovat služby du­ševně postiženého.“
Vystoupili po několika zbývajících schodech na ma­ličké odpočívadlo, kde už byla shromážděna většina tří­dy Nikde nebylo vidět žádné dveře; vtom šťouchl Ron do Harryho a ukázal prstem ke stropu, kde byly kulaté padací dveře s mosazným štítkem.
„Sibyla Trelawneyová, učitelka jasnovidectví,“ přečetl Harry. „Jak se tam nahoru máme dostat?“
Jakoby v odpověď na jeho otázku se padací dveře ná­hle otevřely a přímo k Harryho nohám se z nich spustil stříbřitý žebřík. Všichni ztichli.
„Až po tobě,“ dal mu Ron s úšklebkem přednost, tak­že Harry se vyšplhal nahoru jako první.
Vynořil se v té nejpodivněji vyhlížející učebně, jakou kdy viděl. Místnost vlastně vůbec nevypadala jako učebna, vypadala spíš jako něco mezi půdou rodinného domku a starosvětskou čajovnou. Bylo v ní nacpáno na dvacet ma­lých kulatých stolků obklopených pestře čalouněnými křesly a malými boubelatými taburetkami. Celá místnost byla osvětlena tlumenou karmínovou září, závěsy na všech oknech byly zatažené a četná svítidla překryta tmavočervenými šátky. Bylo tu vedro k zalknutí a z ohně Pod přeplněnou krbovou římsou, který zahříval velký
měděný kotel, vycházela jakási těžká, nepříjemně na­sládlá vůně. Police, lemující kolem dokola oválné zdi, byly narvané zaprášenými pery, oharky svíček, četný­mi balíčky ohmataných hracích karet, záplavou stříb­řitých křišťálových koulí a obrovskou sbírkou čajových šálků.
Harrymu za zády vylezl Ron a za chvíli se kolem nich shromáždila celá třída; všichni se mezi sebou šeptem ba­vili.
„Kde vlastně je?“ otázal se Ron.
Ze stínů náhle promluvil něčí hlas - byl tichý a za­střený.
„Vítejte,“ oslovil je. „Je báječné konečně vás vidět v hmotném světě!“
Harryho bezprostřední dojem byl, že má před sebou nějaký obrovský lesklý hmyz. Profesorka Trelawneyová vstoupila do světla od ohně a děti uviděly, že je velice hu­bená. Na nose měla obrovské brýle, pod nimiž její oči na­byly několikanásobné velikosti, byla zahalena do třpyti­vé perlinkové štóly na vyzáblém krku jí visely nesčetné řetízky a korálkové náhrdelníky a paže i ruce měla po­kryty náramky a prsteny.
„Posaďte se, děti moje, posaďte se,“ vyzvala je. Všich­ni se neohrabaně zabořili do křesel nebo se usadili na ta­buretky. Také Harry, Ron a Hermiona se uvelebili u jed­noho kulatého stolku.
„Vítejte na hodině jasnovidectví,“ pokračovala a posa­dila se do pohodlného ušáku před krbem. „Jsem profe­sorka Trelawneyová a pravděpodobně jste mě ještě ni­kdy neviděli. Zjistila jsem totiž, že scházím-li příliš často do toho mumraje, který panuje v hlavních prostorách školy, zamlžuje se tím mé vnitřní oko.“
Nikdo na toto neobyčejné prohlášení nezareagoval je­diným slovem. Profesorka Trelawneyová si vybraným gestem upravila štólu a pokračovala: „Vy jste se tedy roz­hodli studovat jasnovidectví, nejobtížnější disciplínu všech kouzelných umění. Musím vás ovšem hned na sa­mém začátku varovat, že pokud vám chybí dar vidění, je jen velice málo věcí, které vás budu schopna naučit.
Učebnice vám v tomto směru poskytnou jen velice ome­zenou pomoc...“
Při těchto slovech Harry i Ron s úšklebkem pohléd­li na Hermionu, kterou sdělení, že jí učebnice v tom­hle předmětu nebudou příliš platné, očividně zasko­čilo.
„Mnoho čarodějek a kouzelníků má sice talent, pokud jde o hlasité třesky, zápachy a náhlá zmizení, nejsou však schopni z budoucnosti poodhalit roušku tajemství,“ po­kračovala profesorka Trelawneyová a její obrovské třpy­tivé oči přeskakovaly z jednoho nervózního obličeje na druhý. „Tento dar byl dán jen několika málo jedincům. Pověz, chlapče drahá,“ obrátila se znenadání k Nevillovi, který překvapením div nespadl z taburetky, „je tvoje ba­bička v pořádku?“
„Řekl bych, že ano,“ odpověděl roztřeseně Neville. „Na tvém místě bych si tím nebyla tak jistá, drahouš­ku,“ prohlásila profesorka Trelawneyová a odraz plame­nů z krbu se zableskl na jejích dlouhých smaragdových náušnicích. Neville nervózně polkl. Profesorka Trelaw­neyová mluvila nevzrušeně dál. „V tomto školním roce budeme probírat základní metody jasnovidectví. Nejdřív ze všeho se budeme věnovat čtení z čajových lístků a po­té přejdeme k věštění z ruky. Mimochodem, zlatíčko,“ vy­pálila nečekaně na Parvati Patilovou, „dávej si pozor na rudovlasého mládence!“
Parvati vyděšeně pohlédla na Rona, který seděl hned za ní, a odtáhla si křeslo kousek dál od něj.
„Ve druhém pololetí,“ pokračovala profesorka Trelaw­neyová, „nás čekají křišťálové koule - pokud do té doby zvládneme ohňová znamení. V únoru bude bohužel vý­uka přerušena ošklivou epidemií chřipky. já sama při ní přijdu o hlas. A někdy kolem Velikonoc nás jeden z vás opustí navždy.“
Po tomto prohlášení nastalo napjaté ticho, profesor­ka Trelawneyová však vypadala, jako by si toho nebyla vědoma.
„Mohla bych tě požádat, drahoušku,“ obrátila se k Le­vanduli Brownové, která seděla nejblíž a poplašeně se přikrčila v křesle, „abys mi podala tamhletu největší stříbrnou čajovou konvici?“
Levandule s výrazem úlevy vstala, sundala z police ob­rovskou čajovou konvici a položila ji na stůl před profe­sorku Trelawneyovou.
„Děkuji ti, drahoušku. Mimochodem, ta věc, které se tak bojíš - dojde k ní v pátek šestnáctého října.“ Levandule se zachvěla.
jeď vás prosím, abyste se rozdělili do dvojic. Každý si z poličky vezme čajový šálek, přijde ke mně a já mu ho naplním. Potom se posadíte a čaj vypijete. Vypijete ho do dna, takže z něj zůstanou jen vylouhované lístky. Tě­mi pak levou rukou zatočíte v šálku třikrát kolem doko­la, šálek převrátíte a položíte na podšálek. Počkáte, do­kud z něj nevyteče poslední kapka čaje, a dáte jej svému partnerovi, který v něm bude číst. Obrazce budete vy­kládat podle pokynů na stranách pět a šest v Odhalová­ní věcí budoucích. já budu procházet mezi vámi, pomá­hat vám a radit. A ještě něco, drahoušku -“ popadla Nevilla za ruku, právě když se chystal vstát, „až rozbiješ ten první šálek, buď tak laskav a vyber si šálek s modrým vzorem. Na těch růžových totiž nesmírně lpím.“
A samozřejmě - jakmile Neville došel k polici s čajo­vými šálky, ozval se vzápětí cinkot rozbíjeného porcelá­nu. Profesorka Trelawneyová k chlapci okamžitě při­skočila se smetáčkem a lopatkou v ruce a požádala ho: jeď si vezmi jeden z těch modrých, drahoušku, buď tak laskav... děkuji...“
Když si Harry s Ronem nechali naplnit čajové šálky, vrá­tili se ke stolu a snažili se vřelý čaj rychle vypít. Pak za­točili sedlinou, jak jim profesorka Trelawneyová nařídi­la, počkali, až proschne, a šálky si vyměnili.
„Jdeme na věc,“ řekl Ron, když oba otevřeli učebnice na stranách pět a šest. „Co vidíš v mém šálku?“ „Spoustu nacucaného hnědého svinstva,“ odpověděl Harry.
Intenzivně voňavý kouř v místnosti v něm vyvolával pocit ospalosti a otupělosti.
„Popusťte uzdu své fantazii, drahouškové, a nechte své oči proniknout pod povrch pozemské všednosti!“ roz­lehl se přítmím hlas profesorky Trelawneyové.
Harry se pokusil soustředit.
„Dobrá, máš tady něco jako pokřivený kříž...“ začal a če­tl přitom v Odhalování věcí budoucích. „To znamená, že tě čekají zkoušky a utrpení - to je mi tedy líto - ale je tady taky něco, co by se dalo pokládat za slunce. Počkej moment... to znamená obrovské štěstí... takže budeš si­ce trpět, ale budeš moc a moc šťastný...“
„Tak abys věděl, já si myslím, že by sis to svoje vnitřní oko měl nechat prohlédnout,“ prohlásil Ron a oba mu­seli potlačit smích, když profesorka Trelawneyové po­hlédla jejich směrem.
„A teď já...“ Ron zkoumal Harryho obrazce v šálku a če­lo měl svraštělé soustředěním. „Je tam nějaký flek, vy­padá trochu jako buřinka,“ oznámil. „Možná dostaneš místo na ministerstvu kouzel...“
Pak šálek převrátil.
„Z téhle strany to ale vypadá spíš jako žalud... a to zna­mená co?“ Zadíval se do své učebnice. „Vynikající! Pení­ze, nečekané zbohatnutí - třeba mi půjčíš. A pak je ta­dy ještě něco,“ znovu otočil šálek, „vypadá to jako nějaké zvíře. Jasně, pokud je tohle hlava... tak to vypadá jako hroch... ne, spíš jako ovce...“
Profesorka Trelawneyové se prudce otočila, když za­slechla, jak Harry vyprskl smíchy.
„Dovol, abych se podívala, drahoušku,“ obrátila se ká­ravě na Rona, přistoupila k němu a vytrhla mu Harryho šálek z ruky. Všichni ztichli a sledovali je.
Profesorka Trelawneyové hleděla do šálku a otáčela jím proti směru hodinových ručiček.
„Jestřáb... máš nějakého smrtelně nebezpečného ne­přítele, drahoušku.“
„To přece ví každý,“ šeptla Hermiona tak, že to ovšem bylo slyšet. Profesorka Trelawneyové na ni upřela oči. „Samozřejmě že ano,“ trvala Hermiona na svém. „O Harrym a Vy-víte-kom ví přece každý.“
Harry a Ron na ni zírali užasle a obdivně zároveň. Ni­kdy ještě neslyšeli, že by Hermiona s některým učitelem mluvila takovým tónem. Profesorka Trelawneyová se roz­hodla raději mlčet. Sklopila velké oči znovu k Harryho šálku a otáčela jím dál.
„Ten kyj... to je útok. Jeminánku, jeminánku - tohle opravdu není šťastný šálek...“
„Já myslel, že je to buřinka,“ bránil se rozpačitě Ron. „A tady ta lebka... zkříží ti cestu nějaké nebezpečí, dra­houšku...“
Všichni fascinovaně zírali na profesorku Trelawneyo­vou, jak ještě naposledy zatočila šálkem, zajíkla se a na­konec hlasitě zaječela.
Ozval se další cinkot tříštěného porcelánu: Neville roz­bil už druhý šálek. Profesorka Trelawneyová se zhrouti­la do prázdného křesla, třpytivou ruku si držela na srd­ci a oči měla zavřené.
„Ty můj nešťastný chlapče... ty můj drahoušku nebo­hý... Ne... milosrdnější bude nic neříkat... Ne, neptejte se mě...“
„Co tam vidíte, paní profesorko?“ zeptal se v příštím okamžiku Dean Thomas. Všichni vyskočili a pomalu utvořili kolem Harryho a Ronova stolku kruh. Tlačili se ke křeslu profesorky Trelawneyové, aby nahlédli do Har­ryho šálku zblízka.
„Drahý chlapče,“ obrovské oči profesorky Trelawneyové se dramaticky rozevřely, „máš tam - Smrtonoše.“

Professor Trelawney, by Tealin Raintree

„Koho?“ podivil se Harry.
Okamžitě si uvědomil, že není sám, kdo jí nerozumí. Dean Thomas na něj pohlédl a pokrčil rameny, Levan­dule Brownová se tvářila nechápavě, ale téměř všichni ostatní si zděšeně zakryli rukou ústa.
„Smrtonoše, drahoušku, Smrtonoše!“ zakvílela profe­sorka Trelawneyová, jako by ji šokovalo, že Harry ne­chápe, o co jde. „Přízrak obrovitého psa, který straší na hřbitovech! Chlapče můj drahý, to je předzvěst, ta nej­horší předzvěst - předzvěst smrti!“
Harryho žaludek udělal kotrmelec: ten pes na obálce Předzvěstí smrti v Krucáncích a kaňourech... a pes, kte­rý se krčil ve stínu Magnoliové ulice... Levandule Brow­nová si teď také přitiskla ruce k ústům. Všichni na něho
zírali, všichni s výjimkou Hermiony, která se zvedla už před chvílí a nenápadně se přesunula za křeslo profe­sorky Trelawneyové.
„Já si nemyslím, že to vypadá jako Smrtonoš,“ prohlá­sila rezolutně.
Profesorka Trelawneyové na ni hleděla s narůstající ne­libostí.
„Snad mi promineš, že to řeknu nahlas, drahoušku, ale vidím kolem tebe jen velmi slabou auru. Jen velmi ma­lou vnímavost vůči rezonancím budoucnosti.“
Seamus Finnigan kroutil hlavou ze strany na stranu. „Vypadá to jako Smrtonoš, když se na to díváte odtud,“ připustil a oči měl téměř zavřené, „ale tady odtud to spíš připomíná osla,“ dodal, když se naklonil doleva.
„Co kdybyste se všichni přestali dohadovat o tom, jest­li umřu nebo neumřu!“ rozkřikl se Harry tak hlasitě, že překvapil sám sebe. Teď už nikdo neměl odvahu se na něj podívat.
„Myslím, že bychom pro dnešek měli s výukou skon­čit,“ ozvala se profesorka Trelawneyové svým nejza­střenějším hlasem. „Ano... sbalte si prosím učební po­můcky...“
Žáci v tichosti sebrali všechny šálky a vrátili je profe­sorce Trelawneyové, sklidili své učebnice a zavřeli si ak­tovky. Dokonce i Ron se vyhýbal Harryho pohledu.
„Dopříště ať vás provází štěstí,“ popřála jim malátně profesorka Trelawneyové. „A ještě něco - ty, drahoušku,“ ukázala na Nevilla, „přijdeš příště pozdě, uč se tedy ob­zvlášť pilně, abys nezůstal pozadu.“
Harry, Ron a Hermiona absolvovali cestu po žebříku profesorky Trelawneyové i po točitém schodišti mlčky a pak se hned vydali na hodinu přeměňování profesor­ky McGonagallové. Najít její učebnu jim trvalo tak dlou­ho, že i když z jasnovidectví odešli ještě před koncem ho­diny, málem to nestihli.
Harry si schválně vybral lavici až vzadu, a přesto si při­padal, jako by seděl ve světle obzvlášť jasného reflekto­ru; spolužáci po něm neustále pokukovali, jako by se měl CO chvíli svalit mrtvý k zemi. Stěží vnímal, co jim profesorka McGonagallová vykládá o zvěromázích (kouzelní­cích, kteří jsou schopni podle libosti se přeměňovat ve zvířata), a dokonce ji ani nesledoval, když se sama před jejich očima přeměnila v mourovatou kočku, jejíž srst ko­lem očí připomínala brýle.

¨

Animagus McGonagall, by Heather Campbell

„Tak poslyšte, co to do vás všech dnes vjelo?“ vyslovi­la údiv profesorka McGonagallová, když se s tlumeným puk vrátila do vlastní podoby, a zkoumavě si jednoho po druhém prohlížela. „Ne že bych si na tom nějak zvlášť za­kládala, ale to je poprvé, co jsem si touhle přeměnou nevysloužila ve třídě potlesk.“
Hlavy všech se znovu stočily k Harrymu, nikdo však ne­promluvil. Pak se přihlásila Hermiona.
„Prosím, paní profesorko, my jsme právě měli prv­ní hodinu jasnovidectví a četli jsme tam z čajových líst­ků a...“
„Ach tak, už rozumím,“ přerušila ji profesorka McGo­nagallová s nečekaně zamračeným výrazem. „Víc už ří­kat nemusíte, slečno Grangerová. Jen mi povězte, kdo z vás má v tomhle školním roce zemřít.“
Všichni na ni užasle pohlédli. „Já,“ ozval se konečně Harry.
„No jistě,“ přikývla profesorka McGonagallová a upře­la na Harryho oči jako trnky. „V tom případě byste ovšem měl vědět, Pottere, že Sibyla Trelawneyová předpovídá smrt jednomu studentovi rok co rok už od začátku své­ho působení na této škole. Ani jeden z nich dosud ne­zemřel. Spatřit nějakou předzvěst smrti je její oblíbený způsob, jak přivítat novou třídu. Nebýt toho, že zásad­ně nekritizuji žádného ze svých kolegů -“ Profesorka Mc­Gonagallová se zarazila a třída si všimla, jak jí zbělelo chřípí nosu. Pak už klidněji pokračovala: „Jasnovidectví je jedním z nejnepřesnějších odvětví všech čar a kou­zel. Nebudu před vámi tajit, že osobně je považuji za na­prostou ztrátu času. Opravdoví jasnovidci jsou nesmír­ně vzácní a profesorka Trelawneyová -“
Znovu se zarazila a pak velice věcným tónem prohlá­sila: „Podle mého názoru přímo kypíte zdravím, Potte­re, takže mi jistě prominete, že vám neodpustím dnešní domácí úkol. Ujišťuji vás ovšem, že pokud byste zemřel, nemusíte mi ho odevzdávat.“
Hermiona se rozesmála a Harrymu se přece jen trochu ulevilo. Teď, když na něj už nepůsobilo tlumené červe­né světlo ani omamné vůně v učebně profesorky Tre­lawneyové, nepociťoval tak silné obavy ze slepence ča­jových lístků. Ne všichni se však dali úplně přesvědčit. Ron se dál tvářil ustaraně a Levandule zašeptala: „Ale s tím Nevillovým šálkem se to přece splnilo?“
Když hodina přeměňování skončila, připojili se k zá­stupu, který se hrnul do Velké síně na oběd.
„No tak, Rone, hlavu vzhůru,“ utěšovala ho Hermiona a přistrčila k němu mísu s gulášem. „Slyšel jsi přece, co říkala profesorka McGonagallová.“
Ron si naložil na talíř guláš, zdvihl vidličku, ale do jíd­la se nedal.
„Harry,“ špitl potichu a vážně, „že jsi náhodou neviděl nikde velkého černého psa - nebo ano?“
„Ale ano, viděl,“ odpověděl Harry. „Viděl jsem ho ten večer, kdy jsem utekl od Dursleyových.“
Ronovi s rachotem vypadla vidlička z ruky.
„Nejspíš to bylo nějaké toulavé psisko,“ utrousila suše Hermiona.
Ron se na ni podíval jako na blázna.
„Hermiono, jestli Harry viděl Smrtonoše, je to - je to moc zlé,“ zahuhlal. „Strýček - strýček Bilius taky jedno­ho viděl a - čtyřiadvacet hodin nato umřel!“
„Shoda okolností,“ usoudila bezstarostně Hermiona a nalila si trochu dýňové šťávy.
„Ty vůbec nevíš, o čem mluvíš!“ vyhrkl Ron a zatvářil se popuzeně. „Smrtonošové fakt dokážou většinu kou­zelníků vyděsit k smrti!“
„No tak vidíš,“ prohlásila Hermiona bohorovně. „Uvi­dí Smrtonoše a zemřou strachem. Smrtonoš není před­zvěstí smrti, je její přímou příčinou! A Harry je pořád ješ­tě mezi námi, protože není takový hlupák, aby si hned řekl - páni, to byl Smrtonoš, to abych honem natáh bač­kory.
Ron otevřel ústa, nakonec však Hermioně nic neřekl; ta si vytáhla z brašny novou učebnici věštění z čísel, ro­zevřela ji a opřela ji o džbánek se šťávou.
„Mně osobně připadá, že to celé jasnovidectví je úpl­ně pochybené,“ podotkla ještě, zatímco hledala přísluš­nou stránku. „Myslím, že spousta věcí je v něm založe­ná na obyčejném hádání.“
„Na Smrtonošovi v tom šálku nic pochybeného neby­lo!“ ohradil se Ron.
„Zato když jsi Harrymu říkal, že je to ovce, nepřipadalo mi, že bys na tom tolik trval,“ odsekla chladně Hermiona. „Profesorka Trelawneyová říkala, že nemáš tu pravou auru! Máš prostě vztek, že se v něčem pro změnu vůbec nevyznáš!“
Dotkl se jejího citlivého místa. Hermiona praštila učeb­nicí věštění z čísel tak silně o stůl, že se kolem dokola rozlétly kousky masa a mrkve.
„Jestli se po mně chce, pokud mám být dobrá v jasno­videctví, abych předstírala, že vidím předzvěsti smrti ve slepenci čajových lístků, tak si nejsem jistá, že tam bu­du dlouho chodit. V porovnání s hodinou věštění z čí­sel byla tahle jasnovidecká absolutně k ničemu!“
Popadla brašnu a naštvaně odešla. Ron se za ní zamračeně díval.
„O čem to mluvila?“ zeptal se Harryho. „Na věštění z čí­sel přece ještě nebyla.“
Harryho potěšilo, když se po obědě dostal ven z hra­du. Včerejší déšť dávno ustal, obloha měla jasnou svět­lešedou barvu a tráva pod nohama byla pružná a vlhká, když se s oběma kamarády vydal na úplně první hodinu péče o kouzelné tvory.
Ron a Hermiona spolu nemluvili. Harry mlčky kráčel vedle nich, když scházeli po travnatých stráních k Hagri­dově hájence na okraji Zapovězeného lesa. Teprve ve chví­li, kdy před sebou zpozoroval tři až příliš známé postavy, si uvědomil, že na Hagridův předmět budou nepochybně chodit společně se zmijozelskými. Malfoy o něčem zaní­ceně vykládal Crabbemu a Goylovi, kteří se zajíkali smí­chy. Harry byl přesvědčený, že ví, o čem se ti tři baví.
Hagrid na žáky čekal u dveří své hájenky. Stál tam ve spratkovém kožichu se svým psem cvičeným na černou zvěř. Tesák mu ležel u nohou a Hagrid vypadal, že už se nemůže dočkat, až začne.
„No tak, dělejte, hoďte sebou!“ hulákal, když se k ně­mu třída blížila. „Mám pro vás dneska fakt vopravdovou pokroutku! Čeká vás hodina, jakou jste eště nezažili! Už nikdo neschází? Fajn, poďte za mnou!“
Na jeden kratičký, ošklivý okamžik se Harry domní­val, že má Hagrid v úmyslu zavést je do lesa; s tím už měl dost nepříjemných zkušeností na celý život. Hagrid však pomalu prošel podél jakéhosi stromořadí a o pět minut později se ocitli v něčem, co na první pohled vypadalo jako výběh pro koně. Vůbec nic tam nebylo.
„A teď se hezky rozestavte kolem toho hrazení!“ zavolal Hagrid. „To je vono - jen pozor, abyste dobře viděli. Tak - a teď buďte vod ty dobroty a vodevřete si učebnice -“
„Jak asi?“ ozval se studený protáhlý hlas Draca Malfoye. „Cože?“ zarazil se Hagrid.
„Jak si máme ty učebnice otevřít?“ opakoval Malfoy. Vy­táhl si své Obludné obludárium, které měl převázané ku­sem pevného provazu. Obludárium si vytáhli i další žá­ci. Někteří z nich ho měli stejně jako Harry omotané opaskem, jiní ho nacpali do těsné brašny nebo k sobě desky učebnice sepjali velkými svorkami.
„Copak - copak nikdo z vás nedokázal svou knížku vo­devřít?“ zatvářil se schlíple Hagrid.
Třída sborem zavrtěla hlavou.
„Stačí ji přece pohladit,“ vysvětloval Hagrid, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Koukněte -“
Vzal si Hermioninu učebnici a strhl z ní lepicí pásku, kterou byla omotaná. Učebnice po něm chňapla, ale Hag­rid jí přejel po hřbetě obrovským ukazovákem; kniha se slastně zachvěla, otevřela se a klidně mu ležela v ruce.
„No né! Jen se podívejte, jak jsme byli všichni pitomí!“ ušklíbl se Malfoy. „Měli jsme tu potvoru přece pohladit! Jak to, že nás to nenapadlo?“
„No - já myslel, že jsou legrační,“ obrátil se Hagrid ne­jistě na Hermionu.
„To tedy jo, strašně legrační!“ rozčiloval se Malfoy. „To bylo vážně povedené, tyhle učebnice, co se nám po­koušely uhryznout ruce!“
„Sklapni, Malfoyi,“ ozval se tiše Harry. Hagrid vypadal sklesle a Harrymu záleželo na tom, aby mu první učitel­ská hodina dopadla dobře.
„No tak dobrá,“ přikývl Hagrid, který jako by ztratil nit, „takže - no, učebnice už máte a... jo... Teď byste asi po­třebovali nějaký kouzelný tvory. Jo. Tak já je teda přive­du. Počkejte chviličku -“
Odrázoval od nich do lesa a ztratil se jim z očí. „Kristepane, tahle škola ale upadá,“ postěžoval si hla­sitě Malfoy „když na ní může učit tenhle tupec. Tátu tre­fí šlak, až mu to povím -“
„Sklapni, Malfoyi!“ opakoval Harry. „Bacha, Pottere, je za tebou mozkomor -“
„Jůůůůů!“ vypískla Levandule Brownová a ukazovala prstem na protější stranu ohrady.
Cvalem se k nim blížil tucet těch nejbizarnějších tvo­rů, jaké kdy Harry viděl. Těla, zadní nohy a ocasy měli koňské, ale předníma nohama, křídly a hlavou připomí­nali gigantické orly s krutě zahnutými ocelově šedými zobáky a velkýma zářivě oranžovýma očima. Půl metru dlouhé pařáty na předních nohou působily děsivě. Kaž­dá ta nestvůra měla kolem krku tlustý kožený obojek při­pojený k dlouhému řetězu, a konce všech těch řetězů sví­ral v obrovské ruce Hagrid, který se v poklusu objevil za nimi.

Buckbeak, by masterdragon09


„Hyjé, běžte!“ hulákal, klepal řetězy a pobízel tvory k ohradě, kde čekala nastoupená třída. Všichni svor­ně ustoupili o krok dozadu, když k nim došel a oblu­dy uvázal.
„Hipogryfové!“ burácel rozjařeně Hagrid a mávl rukou ke stádu. „Že jsou to krasavci, že jo?“
Harry svým způsobem chápal, co má Hagrid na mysli. Jakmile člověk překonal počáteční šok, že vidí něco, co je napůl kůň a napůl pták, musel začít obdivovat zářivý vzhled hipogryfů, plynulý přechod jejich opeření v srst. Ti tvorově přitom hráli všemi barvami: byli ocelově šedí, bronzově hnědí, růžově grošovaní, leskle kaštanoví a inkoustově černí.
„Takže,“ zamnul si Hagrid ruce a spokojeně se rozhlé­dl kolem, „co takhle postavit se k nim vo něco blíž -“ Nikomu se do toho nechtělo, jen Harry, Ron a Hermio­na se opatrně odhodlali přiblížit.
„A teď - první, co byste měli vo hipogryfech vědět, je to, že jsou náramně hrdý,“ pokračoval Hagrid. „Snadno se naštvou, to voni dovedou. Nikdy žádnýho hipogryfa neurážejte, protože by to mohlo bejt to poslední, co v ži­votě uděláte.“
Malfoy, Crabbe a Goyle neposlouchali. Tiše se spolu ba­vili a Harry měl nepříjemný pocit, že kují pikle, jak ho­dinu co nejvíc narušit.
„Vždycky je potřeba počkat, až co udělá hipogryf, prv­ní krok nechat na něm,“ dál vysvětloval Hagrid. „Bejt pro­stě zdvořilej, jasný? Dojdete k němu, ukloníte se a pak čekáte. Pokavad se vám taky ukloní, smíte se ho do­tknout. Pokavaď se ale neukloní, tak koukejte honem rychle zmizet, protože koupit jednu těmadle pařátama, to teda bolí.
To bysme měli - kdo to zkusí první?“
Většina třídy namísto odpovědi ustoupila ještě dál. Do­konce i Harry, Ron a Hermiona byli na vážkách. Hipo­gryfové pohazovali divoce hlavami a protahovali si mo­hutná křídla; vypadali, že se jim ani trochu nelíbí být uvázaní.
„Nikdo?“ zeptal se prosebně Hagrid. „Já to zkusím,“ přihlásil se Harry.
Za zády uslyšel hlasité povzdechy a Levandule s Parvati šeptly: „Ach ne, Harry, vzpomeň na ty své čajové lístky!“ Harry to všechno ignoroval a přelezl přes plot k hipo­gryfům.
„Jseš pašák, Harry!“ zahlaholil Hagrid. „Fajn, podívá­me se teda, jak ti to pude s Klofanem.“
Odvázal z řetězu šedého hipogryfa, odtáhl ho stranou od jeho druhů a kožený obojek mu stáhl z krku. Třída na druhé straně ohrady zadržela dech. Malfoy jen zlomysl­ně přimhouřil oči.
„Jeď vopatrně, Harry,“ radil tiše Hagrid. „Dívá se ti do vočí, tak se snaž nemrkat - hipogryfové člověku nedů­věřujou, když moc mrká...“
Harrymu se okamžitě začaly oči zalévat slzami, přesto je však nezavřel. Klofan pootočil velikou hlavu se špiča­tým zobákem a upřeně na Harryho zíral hrozivým oran­žovým okem.
„To je vono!“ broukl Hagrid. „To je vono, Harry.. a teď, teď se ukloň...“
Harrymu nepřipadalo příliš moudré nastavovat Klo­fanovi obnažený týl, ale udělal, co mu Hagrid řekl. Úpl­ně zlehýnka se uklonil a vzhlédl.
Hipogryf na něj pořád opovržlivě zahlížel. Ani se ne­pohnul.
„A jéje,“ zahuhlal ustaraně Hagrid. „Tak nic, Harry, teď vycouvej, pěkně pomalu -“
Vtom se však hipogryf k obrovskému Harryho pře­kvapení prohnul v šupinatých předních kolenou a před­vedl cosi, co měla být nepochybně úklona.
„Paráda, Harry!“ zajásal nadšeně Hagrid. „To je vono, teď už si na něj můžeš klidně šáhnout. Poplácej ho po zobáku, neboj se!“
S pocitem, že lepší odměnou by bylo, kdyby se už mo­hl vrátit k ostatním, se Harry váhavě přiblížil k hipogry­fovi a natáhl k němu ruku. Několikrát ho popleskal po zobáku a Klofan slastně zavřel oči, jako že mu to dělá náramně dobře.
Celá třída začala nadšeně tleskat, až na Malfoye, Crab­beho a Goyla, kteří se tvářili rozčarovaně.
„Jseš dobrej, Harry,“ hlaholil Hagrid. „Jasně cejtím, že by tě na sobě nechal i svízt.“
To bylo víc, než s čím Harry počítal. Byl sice zvyklý lé­tat na koštěti, vůbec si ale nebyl jistý, že na hipogryfovi to bude totéž.
„Vylez si na něho a posaď se mu támhle za křídelní kloub,“ vyzval ho Hagrid. „A bacha, of mu nevytrháš žád­ný peří, to by ses mu nezavděčil...“
Harry si jednou nohou stoupl na svrchní Klofanovo křídlo a vytáhl se mu na hřbet. Klofan se vztyčil. Harry si nebyl jistý, kde by se ho měl chytit, protože všude na dosah měl jen samé peří.
„Tak leťte!“ zařval Hagrid a plácl hipogryfa přes zadek. Klofan bez varování pleskavě rozevřel svá dvanáct stop dlouhá křídla: Harry jej sotva stačil popadnout kolem kr­ku a už se vznášeli vzhůru. Ani v nejmenším se to nepo­dobalo letu na koštěti, takže měl hned jasno, čemu by dal přednost. Hipogryfova křídla ho tloukla nepohodlně do boků a narážela mu zespodu do nohou, až měl pocit, že ho Klofan každou chvíli shodí, jeho hladká lesklá pera mu prokluzovala mezi prsty a Harry se neodvažoval chy­tit se jich pevněji, místo plynulého pohybu svého Nim­busu Dva tisíce cítil, jak se kymácí dozadu a dopředu po­dle toho, jak se hipogryfův zadek zdvihal a klesal v souladu s pohybem křídel.
Klofan s Harrym jednou obletěl celou ohradu a pak za­mířil na přistání; teď nadcházel okamžik, z kterého měl Harry od začátku hrůzu. Zaklonil se, když hipogryf na­táhl hladký krk k zemi, a zdálo se mu, že sklouzne přes zobák dolů, pak ale pocítil prudký náraz, když oba páry nohou - ptačích i koňských - dopadly na zem, a jen tak­tak se mu podařilo udržet rovnováhu a znovu se vzpří­mit.
„Válíš, Harry!“ jásal Hagrid a všichni kromě Malfoye, Crabbeho a Goyla se k němu připojili. „Tak to bysme mě­li - kdo si to chce eště zkusit?“
Povzbuzen Harryho úspěchem přelezl zbytek třídy opatrně do ohrady. Hagrid postupně odvázal všechny hipogryfy a po chvíli se jim už nervózně ukláněli žáci a žákyně po celé ohradě. Neville musel před svým hipo­gryfem, kterému se očividně nechtělo poklesnout v ko­lenou, několikrát couvnout. Ron a Hermiona zkoušeli štěstí s kaštanovým hnědákem a Harry přihlížel, jak se oba snaží.
Malfoy Crabbe a Goyle převzali Klofana. Ten se uklo­nil Malfoyovi, který ho teď s opovržlivým výrazem po­plácával po zobáku.
„Je to úplná hračka,“ protahoval hlasitě, aby ho Harry slyšel. „Věděl jsem, že na tom nic nebude, když to svedl i Potter... Vsadím se, že vůbec nejsi nebezpečný, co ří­káš?“ obrátil se k hipogryfovi. „Že ne, ty přerostlá šeredná potvoro?“
Ocelové pařáty zasáhly jako blesk. Malfoy vydal jen piš­tivý skřek a v příštím okamžiku už se Hagrid potýkal s Klofanem, aby mu znovu navlékl kožený obojek. Klo­fan se vší silou snažil dostat k Malfoyovi, který ležel sto­čený do klubíčka v trávě a hábit měl potřísněný krví.
„Já umírám!“ ječel Malfoy a třídy se zmocnila panika. „Umírám, jen se na mě podívejte! Ta bestie mě zabila!“ „Houbeles umíráš!“ zařval Hagrid, bílý jako stěna. „Po­mozte mi někdo... musíme ho vodcad dostat pryč...“ Hermiona se vyřítila otevřít branku, zatímco Hagrid si lehce zdvihl Malfoye do náruče. Harry si všiml, když kolem něj procházeli, že Malfoy má na paži dlouhou a hlubokou tržnou ránu; krev mu odkapávala do trávy a Hagrid se s ním rozběhl do stráně nahoru k hradu. Pomalou chůzí je z hodiny péče o kouzelné tvory ná­sledovala celá otřesená třída. Všichni zmijozelští proti Hagridovi hlasitě vykřikovali různé výpady.
„Měl by okamžitě dostat padáka!“ prohlásila Pansy Par­kinsonová s obličejem plným slz.
„Malfoy si to zavinil sám,“ odsekl Dean Thomas, načež mu Crabbe a Goyle výhružně ukázali napjaté svaly. Všichni vystoupali po kamenných schodech do lidu­prázdné vstupní síně.
„Zajdu se podívat, jestli je v pořádku,“ oznámila Pansy a všichni ostatní ji sledovali, jak vybíhá po mramorovém schodišti. Zmijozelští, kteří stále ještě tlumeně proklínali Hagrida, zamířili ke své společenské místnosti ve skle­pení pod hradem, zatímco Harry, Ron a Hermiona po­kračovali nahoru do nebelvírské věže.
„Myslíte, že se z toho dostane?“ vyptávala se nervózně Hermiona.
„Samozřejmě že ano, takové škrábance dokáže mada­me Pomfreyová zacelit za vteřinku,“ ujistil ji Harry, kte­rému už vedoucí ošetřovny svými kouzly vyléčila zraně­ní mnohem vážnější.
„Stejně je smůla, že se něco takového muselo Hagridovi stát hned při první hodině, co říkáte?“ přemítal ustara­ně Ron. „To se dalo čekat, že se ho Malfoy pokusí zatáh­nout do nějakého průšvihu...“
Byli mezi prvními, kteří se dostavili do Velké síně k ve­čeři, protože doufali, že tam uvidí Hagrida, ten tam však nebyl.
„Přece by ho nevyhodili doopravdy, že ne?“ ujišťovala se bázlivě Hermiona, která se dosud ani nedotkla svého nákypu s hovězím masem a ledvinkami.
„To bych jim neradil,“ zabručel Ron, který se také ješ­tě nedal do jídla.
Harry pozoroval zmijozelský stůl. Shromáždila se u něj velká skupina včetně Crabbeho a Goyla a všichni o ně­čem zaníceně diskutovali. Harry si byl jistý, že právě dá­vají dohromady vlastní verzi toho, jak Malfoy přišel ke svému zranění.
„Ať tak či tak, rozhodně se nedá říct, že by náš první den školního roku nebyl zajímavý,“ usoudil ponuře Ron. Po večeři šli všichni tři do zaplněné nebelvírské spo­lečenské místnosti, aby se pokusili vypracovat domácí úkoly, které jim zadala profesorka McGonagallová, pořád se však vytrhovali z práce a vyhlíželi oknem věže ven.
„U Hagrida se svítí,“ oznámil náhle Harry. Ron pohlédl na hodinky.
„Kdybychom si pospíšili, stihli bychom seběhnout do­lů a podívat se za ním, není ještě tak pozdě...“
„Já nevím,“ odpověděla váhavě Hermiona a Harry vi­děl, jak po něm střelila pohledem.
„Po školních pozemcích mám povoleno chodit,“ při­pomněl jí kousavě. „Sirius Black sem snad ještě kolem mozkomorů nepronikl, nebo snad ano?“
A tak odložili školní povinnosti stranou, prošli otvo­rem v podobizně a ulevilo se jim, když cestou k hlavní bráně nikoho nepotkali; nebyli si totiž tak docela jistí, jestli mají povoleno vyjít ven.
Tráva byl dosud mokrá a v pohasínajícím světle vypa­dala téměř černě. Když došli k Hagridově hájence a za­klepali, zazněl zevnitř nevrlý hlas: „Poďte dál.“
Hagrid seděl u svého do čista vydrhnutého dřevěného stolu jen v košili; jeho pes Tesák, cvičený na černou zvěř, mu spočíval hlavou v klíně. Jediný pohled jim prozra­dil, že má Hagrid hodně upito. Měl před sebou cínový korbel, velký skoro jako vědro, a všechno nasvědčovalo tomu, že mu působí potíž zaostřit na ně zrak.

C'Min, by gerre

„Řek bych, že jsem udělal rekord,“ zahuhlal zastřeně, když je poznal. „Počítám, že tu eště neměli učitele, co by vydržel jeden jedinej den.“
„Oni tě vyhodili, Hagride?“ vyjekla Hermiona.
„Eště ne,“ povzdechl nešťastně a zavdal si pořádný dou­šek, ať už v korbelu bylo cokoli. „Je to ale jen votázka ča­su, žejo, po tom, co se Malfoy..“
„Jak mu je?“ zajímal se Ron, když se všichni usadili. „Ne­bylo to přece nic vážného, že ne?“
„Madame Pomfreyová pro něho dělala, co mohla,“ od­pověděl sklesle Hagrid, „von ale tvrdí, že má pořád hroz­ný bolesti... je celej vobvázanej a skučí...“
„To jenom filmuje,“ opáčil okamžitě Harry. „Madam Pomfreyová dokáže vyléčit úplně všechno. Loni mi ne­chala znova narůst polovinu všech kostí. To se ale dalo čekat, že z toho bude chtít Malfoy vytřískat, co se dá.“
„Samozřejmě už informovali školní radu,“ pokračoval zachmuřeně Hagrid. „Ty si myslej, že jsem si pro začá­tek ukous moc velký sousto. Že jsem měl nechat hipo­gryfy na pozdějc... Že jsem měl začít vod tlustočervů ne­bo něčeho takovýho... Vždyť já jenom chtěl, aby byla první hodina zajímavá... Všecko je to moje vina...“
„Všechno je to Malfoyova vina, Hagride!“ prohlásila dů­razně Hermiona.
„Můžeme ti to dosvědčit,“ přidal se Harry. Varoval jsi, že kdo hipogryfa urazí, na toho že zaútočí. Že tě Malfoy neposlouchal, za to si může sám. Povíme Brumbálovi, jak to doopravdy bylo.“
„Jasně, Hagride, nedělej si starosti, vysekáme tě z to­ho,“ připojil se Ron.
Z vrásčitých koutků uhlově černých očí se Hagridovi vykutálely dvě slzy. Popadl Harryho a Rona a stiskl je v náručí, div jim nepolámal kosti.
„Řekla bych, že už jsi toho vypil dost, Hagride,“ prohlásila nesmlouvavě Hermiona, zdvihla ze stolu korbel a odešla ho ven vylít.
„No dobrá, nejspíš má pravdu,“ připustil Hagrid a pus­til Harryho a Rona; ti se od něj odpotáceli a masírovali si žebra. Hagrid se těžce zdvihl ze židle a nejistým kro­kem vyšel ven za Hermionou. Vzápětí uslyšeli hlasité cá­káni- „Co to dělá?“ zeptal se nervózně Harry, když se Hermio­na vrátila s prázdným korbelem.
„Ponořil si hlavu do sudu s vodou,“ vysvětlila Hermio­na a uklidila korbel na místo.
Hagrid se po chvíli vrátil, dlouhé vlasy i vousy měl úpl­ně mokré a vytíral si vodu z očí.
„Už je to lepší,“ poznamenal, zatřásl hlavou jako pes a všechny postříkal. „Poslyšte, to bylo vod vás moc hez­ký, že jste za mnou přišli, vážně vám to -“
Náhle se zarazil uprostřed věty a zíral na Harryho, ja­ko by si teprve teď uvědomil, že tam je.
„CO MÁ TOHLE KRUCINÁL ZNAMENAT, CO?“ zabu­rácel tak znenadání, že všichni tři vyskočili aspoň čtvrt metru do vzduchu. „TY PŘECE PO SETMĚNÍ NEMÁŠ VŮBEC CO DĚLAT VENKU, HARRY! A VY DVA HO KLID­NĚ NECHÁTE!“
Hagrid rázným krokem přešel k Harrymu, popadl ho za paži a táhl ho ke dveřím.
„Poď!“ vyštěkl na něj rozzlobeně. „Vodvedu tě pěkně zpátky až ke škole a chraň tě pámbu, esli za mnou eště někdy přídeš takle potmě. Za to ti já nestojím!“