Jdi na obsah Jdi na menu
 


Druhého dne ráno Tom Harryho probudil svým ob­vyklým bezzubým úsměvem a šálkem čaje. Harry se oblékl a právě přesvědčoval rozladěnou Hedviku, aby si zalezla zpátky do klece, když k němu do pokoje náhle vpadl Ron, který si přes hlavu přetahoval svetr a tvářil se naštvaně.
„Čím dřív budeme v tom vlaku, tím lip,“ prohlásil. „Alespoň se už v Bradavicích Percyho konečně zbavím. Teď si zas vymyslel, že jsem mu polil čajem fotku Pene­lopy Clearwaterové. „Víš, kdo je to,“ ušklíbl se, „jeho přítelkyně. Schovala si obličej pod rámeček, protože jí na celém nose naskákaly uhry..“
„Musím ti něco povědět,“ začal Harry, vyrušili je však Fred s Georgem, kteří se zastavili, aby Ronovi pogratu­lovali, že opět rozzuřil Percyho.
Sešli dolů na snídani; pan Weasley si tam se svraštělým obočím pročítal titulní stránku Denního věštce a paní Weasleyová vyprávěla Hermioně a Ginny o nápoji lásky, který kdysi jako mladá dívka namíchala. Všechny tři se tiše pochichtávaly.
„Cos to říkal?“ otočil se Ron na Harryho, když si se­dali.
„Až pak,“ zahuhlal Harry právě v okamžiku, kdy dovnitř vtrhl Percy.
Ve všeobecném zmatku, který doprovázel jejich od­jezd, neměl Harry příležitost promluvit si s Ronem ani s Hermionou. Byli příliš zaměstnáni snášením všech svých zavazadel po úzkém schodišti Děravého kotle a je­jich ukládáním na jednu hromadu u dveří. Hedvika a Per­cyho výreček Hermes trůnili na vrcholcích svých klecí. Vedle hory kufrů stál malý proutěný košík, z něhož se ozývalo hlasité prskání.
„Všechno bude dobré, Křivonožko,“ šeptala konejšivě skrz košatinu Hermiona. „Ve vlaku tě pustím ven.“
„To tedy ne!“ utrhl se na ni Ron. „Co by si počala chu­dinka Prašivka?“
Ukázal si na hruď, kde velká vyboulenina svědčila o tom, že má Prašivku stočenou v kapse.
Do lokálu strčil hlavu pan Weasley, který venku vyhlí­žel auta z ministerstva.
„Už jsou tady,“ ohlásil. „Tak pojď, Harry.“
Pan Weasley osobně Harryho převedl přes úzký pruh chodníku k prvnímu ze dvou staromódních tmavozele­ných automobilů; za volantem v každém z nich seděl ne­nápadný čaroděj ve smaragdově zeleném sametovém ob­leku.
„Tak si nastup, Harry,“ vybídl ho pan Weasley a rozhlí­žel se na obě strany přeplněné ulice.
Harry si vlezl na zadní sedadlo, kde se k němu po chví­li připojili Hermiona, Ron a k Ronovu znechucení také Percy.
V porovnání s Harryho jízdou záchranným autobusem proběhla cesta na nádraží King's Cross absolutně jed­notvárně. Auta ministerstva kouzel vypadala téměř nor­málně, dokud si Harry nevšiml, že se dokážou prosmýk­nout mezerami, do nichž by se nový firemní automobil strýce Vernona rozhodně nevešel. Na King's Cross do­razili s dvacetiminutovou rezervou; ministerští řidiči jim sehnali vozíky na kufry, vyložili všechna jejich zavazadla, uctivě se uklonili panu Weasleymu a odjeli, přičemž se jim jakýmsi záhadným způsobem podařilo dostat se do čela stojící kolony, čekající před semaforem.
Pan Weasley se celou cestu do nádražní haly držel těs­ně vedle Harryho.
„Tak do toho,“ prohlásil a rozhlédl se kolem. „Je nás opravdu spousta, takže to vezmeme po dvou. Nejdřív pů­jdeme já a Harry.“
Pan Weasley rozvážným krokem zamířil k přepážce mezi nástupišti devět a deset, tlačil před sebou Harryho vozík a podle všeho nebyl schopen spustit oči z rychlí­ku číslo 125, který právě přijel k devátému nástupišti.
Pak významně pohlédl na Harryho a ležérně se o pře­pážku opřel. Harry ho napodobil.
V příštím okamžiku se pevnou kovovou přepážkou bo­kem napřed propadli na nástupiště devět a tři čtvrtě, a když zdvihli oči, spatřili před sebou spěšný vlak do Bra­davic s nachově rudou parní lokomotivou, která vyfu­kovala oblaka kouře na peron, kam přišel zástup čaro­dějek a kouzelníků, aby doprovodili svoje potomstvo.
Za Harrym se náhle objevili Percy a Ginny. Hlasitě od­dechovali a zdálo se, že přepážku proběhli tryskem. „Páni, támhle je Penelopa!“ vyhrkl Percy, ulízl si vlasy a znovu zrůžověl. Ginny zachytila Harryho pohled a oba se odvrátili, aby nebylo vidět, jak se chichotají, když Per­cy rozhodným krokem zamířil k dívce s dlouhými vlni­tými vlasy. Kráčel s nápadně vypjatým hrudníkem, aby náhodou nepřehlédla jeho naleštěný odznak.
Jakmile se k nim připojili zbývající Weasleyovi s Her­mionou, vydali se s Harrym a panem Weasleym v čele ko­lem přeplněných kupé až na konec vlaku k vagonu, kte­rý vypadal úplně prázdný. Potom si dali dovnitř kufry, uložili Hedviku a Křivonožku do zavazadlových přihrá­dek a ještě vystoupili, aby se rozloučili s panem a paní Weasleyovými.
Paní Weasleyová políbila všechny svoje děti, po nich Hermionu a nakonec i Harryho. Trochu ho to vyvedlo z míry, po pravdě řečeno ho to však docela potěšilo, když ho k sobě ještě jednou přivinula.
„Budeš na sebe dávat pozor, že ano, Harry?“ ujišťovala se, když se narovnávala, a oči jí svítily podivným leskem. Pak otevřela svou obrovskou kabelu. „Připravila jsem vám všem sendviče,“ sdělila jim. „Tady máš, Rone... ne, nejsou s hovězím z konzervy... Frede? Kde je Fred? Tady jsi, miláčku...“
„Harry,“ ozval se tiše pan Weasley, „Pojď sem na okamžik.“ Kývl směrem k jednomu sloupu; Harry ho následoval až za sloup,, zatímco všichni ostatní se tlačili kolem paní Weasleyové.
„Ještě než odjedeš, musím ti něco říct,“ rozhovořil se nervózně pan Weasley.
„Ani nemusíte, pane Weasleyi,“ zarazil ho Harry. „ Já už to vím.“
„Ty už to víš? Jak to můžeš vědět?“
„No, totiž - slyšel jsem vás včera večer mluvit s pa­ní Weasleyovou. Neposlouchal jsem vás schválně,“ do­dal honem Harry. „Omlouvám se -“
„To není zrovna nejšťastnější způsob, jak se o tom do­zvědět,“ povzdechl si pan Weasley a zatvářil se nešťastně. „Ne - vážně, takhle je to vlastně nejlepší. Nemusel jste porušit slib, co jste dal Popletalovi, a já přitom vím, o co jde.“
„Máš určitě velký strach, Harry -“
„Ani ne,“ ujistil ho upřímně Harry. „Vážně ne,“ zdů­raznil, když viděl, jak nedůvěřivě se pan Weasley tváří. „Nechci si hrát na žádného hrdinu, ale uznejte sám - Si­rius Black přece nemůže být horší než Voldemort, že ne?“
Panu Weasleymu se při zaslechnutí toho jména lehce zkřivil obličej, dělal ale jako by nic.
„Poslyš, Harry“ věděl jsem, že jsi... no... z onačejšího těs­ta, než si zřejmě myslí Popletal, a samozřejmě mě těší, že se nebojíš, ale -“
„Arture!“ zavolala paní Weasleyová, která právě všech­ny ostatní nastrkala do vlaku. „Arture, co tam děláte? Už to pojede!“
„Však už jde, Molly!“ odpověděl pan Weasley, pak se však otočil zpátky k Harrymu a dál k němu promlouval tišším a uspěchanějším hlasem. „Poslouchej mě, chci, abys mi slíbil -“
„- že budu hodný hoch a nebudu z hradu nikam cho­dit?“ zahučel rozmrzele Harry.
„Ne tak docela,“ zavrtěl hlavou pan Weasley a zatvářil se tak vážně, jak ho Harry ještě v životě neviděl. „Slib mi, Harry, že nebudeš po Blackovi pátrat.“
„Cože?“ zíral na něj vyjeveně Harry.
Ozval se hlasitý hvizd píšťaly. Průvodčí procházeli ko­lem vlaku a přibuchovali dveře vagonů.
„Slib mi, Harry,“ opakoval pan Weasley a mluvil teď ješ­tě rychleji, „že ať se stane cokoli -“
„Proč bych měl pátrat po někom, o kom vím, že mě chce zabít?“ vyptával se Harry nechápavě.
„Přísahej, že ať se doslechneš cokoli -“
„Tak dělejte, Arture!“ křičela na ně paní Weasleyová. Z lokomotivy se vyvalil oblak páry a vlak se dal do po­hybu. Harry se rozběhl ke dveřím vagonu, Ron mu ote­vřel a ustoupil stranou, aby mohl Harry naskočit. Pak se vyklonili z okna a mávali Weasleyovým, dokud vlak ne­vjel do zatáčky, v níž se jim ztratili z dohledu.
„Musím si s vámi promluvit o samotě,“ pošeptal Harry Ronovi a Hermioně, zatímco vlak nabíral rychlost. „Běž si po svých, Ginny,“ přikázal sestřičce Ron.
„No to je od vás pěkné,“ zabručela nedůtklivě Ginny a uraženě se vzdálila.
Harry, Ron a Hermiona procházeli chodbičkou a hle­dali prázdné kupé; všude však bylo plno, až na úplně po­slední kupé na samotném konci vlaku.
Seděl tam jediný cestující, jakýsi muž, který u okna spal hlubokým spánkem. Harry, Ron a Hermiona se zarazili ve dveřích. Spěšný vlak do Bradavic byl obvykle vyhra­zen žákům školy; nikdy v něm dosud neviděli žádného dospělého kromě čarodějky, která rozvážela občerstvení.
Tenhle cizinec na sobě měl obzvlášť ošuntělý kouzel­nický hábit, který byl dokonce na několika místech vy­spravovaný. Vypadal nemocně a vyčerpaně. I když byl ještě poměrně mladý, světlehnědé vlasy měl protkané stříbrem.

Lupin Sleeping on the Hogwarts Express, by Jenny Dolfen


„Co myslíte, co je ten chlap zač?“ zeptal se tlumeně Ron, když se posadili a zavřeli za sebou; vybrali si sedadla co nejdál od okna.
„Profesor R. J. Lupin,“ šeptla vzápětí Hermiona. jak to víš?“
„Má to napsané na kufru,“ vysvětlila Hermiona a uká­zala na zavazadlovou síť nad spáčovou hlavou, kde ležel malý otlučený kufřík, převázaný mnoha smyčkami peč­livě zauzlovaného provázku. Na rohu kufříku byl odlu­pující se nápis Profesor R. J. Lupin.
„Zajímalo by mě, co učí,“ zabručel Ron a zamračeně si prohlížel profesorův sinalý profil.
„To je přece jasné,“ zašeptala Hermiona. „V profesor­ském sboru je jen jedno neobsazené místo, ne? Obrana proti černé magii.“
Harry, Ron a Hermiona už na obranu proti černé ma­gii měli dva různé učitele, přičemž oba ve škole vydrže­li jeden jediný rok. Kolovaly fámy, že tahle profesorská funkce je nějak zakletá.
„No, doufám, že na to bude stačit,“ zamumlal Ron hla­sem plným pochyb. Vypadá, jako by ho mohlo vyřídit každé pořádnější zaklínadlo, nezdá se vám? Teď ale...“ ob­rátil se k Harrymu, „cos nám to vlastně chtěl říct?“
Harry kamarádům podrobně vylíčil rozmíšku mezi panem a paní Weasleyovými i varování, které mu pan Weasley před chviličkou dal. Když domluvil, Ron vy­padal dokonale ohromeně a Hermiona si oběma ruka­ma vyděšeně zakrývala pusu. Konečně je spustila a pro­mluvila: „Tak Sirius Black utekl, protože jde po tobě? Ach, Harry.. budeš si muset doopravdy, doopravdy dávat vel­ký pozor! Nevyhledávat žádné problémy -“
„Já problémy nevyhledávám,“ odsekl popuzeně Har­ry. „Obvykle si problémy vyhledávají mě.“
„To by Harry musel být úplný pitomec, kdyby se sna­žil najít nějakého cvoka, který ho chce zabít,“ přidal se k němu otřeseně Ron.
Vyrovnávali se s jeho novinkami hůř, než čekal. Připa­dalo mu, že oba mají z Blacka mnohem větší strach než on sám.
„Nikdo neví, jak se vlastně dostal z Azkabanu,“ pokra­čoval nervózně Ron. „Před ním se to ještě nikomu ne­podařilo. A navíc to byl vězeň se zpřísněnou ostrahou.“
„Však oni ho chytí, nemyslíte?“ otázala se ustaraně Hermiona. „Zařídili to přece tak, že po něm pátrají i všichni mudlové...“
„Co to bylo?“ zpozorněl náhle Ron.
Odněkud se ozývalo jakési tlumené kovové pískání. Rozhlíželi se po celém kupé.
„Vychází to z tvého kufru, Harry,“ konstatoval Ron, vstal a natáhl se do přihrádky na zavazadla. O chviličku po­zději už zpod Harryho hábitů vytahoval kapesní lotroskop. Kouzelnická pomůcka se mu na dlani obrovskou rychlostí roztočila a jasně zářila.
„Není to lotroskop?“ zajímala se Hermiona a také hned vstala, aby si ho lépe prohlédla.
„Ano, ale - víš, je to jen hrozně laciná hračka,“ přikývl Ron. „Dělal strašlivý randál, už když jsem ho Errol při­vazoval k noze, abych ho poslal Harrymu.“
„A nevyváděl jsi tou dobou zrovna nějaké lumpárny?“ pohlédla na něj podezřívavě Hermiona.
„Ne! No, totiž - neměl jsem povolení posílat ho po Er­rol. Vždyť víš, ona už na dlouhé cesty moc není... Jak ji­nak jsem ale měl Harrymu dopravit dárek?“
„Zastrč to zpátky do kufru,“ radil Harry, když lotroskop vydal pronikavý svist, „ať ho to neprobudí,“ kývl hlavou směrem k profesoru Lupinovi.
Ron nacpal lotroskop do obzvlášť ohavného páru ob­nošených ponožek strýce Vernona, které utlumily jeho pištění, a přiklapl víko kufru. „Mohli bychom ho nechat prohlédnout v Prasinkách,“ poznamenal, když si znovu sedal. „Fred s Georgem mi říkali, že se tam podobné vě­ci prodávají u Džina v láhvi, to je krám s kouzelnickými nástroji a pomůckami.“
„Kolik toho o Prasinkách víš?“ zeptala se zaujatě Hermiona. „Četla jsem, že je to jediná absolutně ne­mudlovská obec v celé Británii -“
„Jo, mám dojem, že to je pravda,“ přisvědčil Ron lho­stejným tónem, „proto se tam ale tak netěším. Úplně mi bude stačit, když se dostanu do Medového ráje.“
„Co to je?“ zajímala se Hermiona.
„To je místní cukrárna,“ vysvětloval Ron a do tváře se mu vloudil zasněný výraz, „kde mají úplně všechno... Pepřové kapsle - když je rozkousnete, kouří se vám od úst - a velké tlusté čokobomby plněné mraženou jaho­dovou pěnou a smetanovými hrudkami a vážně vynika­jící cukrová párátka, která můžete přežvykovat při ho­dině a vypadáte přitom, jako byste přemýšleli, co ještě napsat -“
„Prasinky jsou ale i jinak hrozně zajímavé, že?“ skočila mu dychtivě do řeči Hermiona. „V Historickém přehledu kouzelnických lokalit se píše, že v místním hostinci byl roku 1612 hlavní štáb vzpoury skřetů, a Chroptící chýše je údajně nejstrašidelnější dům v celé Británii...“
„- a obrovské šerbetové koule, které tě dokážou zdvih­nout několik centimetrů nad podlahu, když z nich upí­jíš,“ pokračoval Ron, který zřejmě nevnímal nic z toho, co říkala Hermiona.
„No, nebude to paráda, vypadnout na chvíli ze školy a po­rozhlédnout se po Prasinkách?“ ohlédla se na Harryho. „Nejspíš ano,“ přitakal zasmušile Harry. „Až si to vy­zkoušíte, budete mi o tom muset vyprávět.“
„Jak to myslíš?“ nechápal Ron.
„Já tam nesmím. Dursleyovi mi nepodepsali povolení a Popletal to taky odmítl udělat.“
Ron se zatvářil zděšeně.
„Cože - ty tam nesmíš? Ale - to přece - McGonagal­lová nebo někdo ti určitě povolení dá -“
Harry se dutě zasmál. Profesorka McGonagallová, ře­ditelka nebelvírské koleje, byla nesmírně přísná dáma. „- nebo se můžeme zeptat Freda a George, ti znají všechny tajné chodby, co vedou ven z hradu -“ „Rone!“ přerušila ho úsečně Hermiona. „Nemyslím, že by měl Harry potají utíkat ze školy, když je Black pořád ještě na svobodě -“
„No, a přesně tohle mi nejspíš řekne McGonagallová, jestli ji o to povolení požádám,“ postěžoval si trpce Harry. „Když s ním ale budeme my,“ přesvědčoval Ron váš­nivě Hermionu, „Black se neodváží -“
„No tak, Rone, nemluv hlouposti!“ vyjela na něj Hermio­na. „Black už přece jednou zavraždil haldu lidí přímo uprostřed přeplněné ulice. Vážně myslíš, že by ho od úto­ku na Harryho mohla odradit naše přítomnost?“
Bezděčně si přitom pohrávala s řemeny, jimiž byl pře­vázán Křivonožkův košík.
„Nepouštěj tu potvoru ven!“ vyděsil se Ron, už však by­lo pozdě; Křivonožka z košíku elegantně vyskočil, pro­táhl se, zazíval a jediným skokem se ocitl v Ronově klíně. Jeho vyboulená kapsa se roztřásla a Ron Křivonožku vztekle odstrčil.
„Padej odtud!“
„Nech toho, Rone!“ napomenula ho popuzeně Hermio­na.
Ron se právě chystal stejně popuzeně odseknout, když sebou profesor Lupin zavrtěl. Neklidně ho pozorovali; on však jen otočil hlavu na druhou stranu a s ústy ne­patrně pootevřenými spal dál.
Spěšný vlak do Bradavic vytrvale ujížděl na sever a kra­jina za oknem byla čím dál divočejší a drsnější; na oblo­ze bobtnala hustá mračna. Za dveřmi kupé neustále ně­kdo pobíhal sem a tam. Křivonožka teď byl usazený na jednom volném sedadle, pochroumaný čumák natočil k Ronovi a žlutýma očima zíral na kapsu Ronovy košile.
V jednu hodinu dorazila ke dveřím kupé baculatá ča­rodějka s vozíkem plným dobrot.
„Co říkáte, neměli bychom ho probudit?“ zeptal se roz­pačitě Ron a kývl hlavou k profesoru Lupinovi. „Vypa­dá, že by mu trochu jídla prospělo.“
Hermiona ke spáči opatrně přistoupila.
„Hmm... pane profesore?“ oslovila ho. „Nezlobte se - pane profesore?“
Lupin se nepohnul.
„Nedělej si s tím starosti, zlatíčko,“ usmála se čaroděj­ka, která právě Harrymu podávala obrovskou porci dor­tíčků z odpalovaného těsta. „Pokud bude mít hlad, až se probudí, budu vepředu se strojvedoucím.“
„Doufám, že doopravdy spí,“ ozval se tiše Ron, když ča­rodějka zaklapla dveře kupé. „Chci říct - není snad mrt­vý že ne?“
„Ne, ne, dýchá,“ ujistila ho šeptem Hermiona a vzala si dortík, který jí Harry podával.
Profesor Lupin sice nebyl nejzábavnějším společní­kem, jakého kdy poznali, jeho přítomnost v kupé se však ukázala být svým způsobem užitečná. V polovině odpo­ledne, právě když se spustil déšť a zahalil svým závojem mírně zvlněné pahorky za oknem, se v chodbičce opět ozvaly kroky a ve dveřích se objevili tři jejich nejméně oblíbení spolužáci: Draco Malfoy a jeho kumpáni Vin­cent Crabbe a Gregory Goyle.
Draco Malfoy a Harry se nesnášeli od té doby, kdy se potkali při své úplně první cestě vlakem do Bradavic. Malfoy, chlapec s přezíravým úšklebkem v bledém špi­čatém obličeji, byl žákem zmijozelské koleje. Ve zmijo­zelském famfrpálovém mužstvu hrál na postu chytače, tedy na stejném, na jakém hrál Harry v mužstvu Nebel­víru. Jediným důvodem Crabbeho a Goylovy existence bylo zřejmě dělat Malfoyovi poskoky. Oba byli ramenatí a svalnatí; Crabbe byl o něco vyšší, měl úplně rovně za­střižené vlasy a nesmírně tlustý krk, Goyle měl krátké ště­tinaté vlasy a ruce dlouhé jako gorila.
„No ne, podívejte, kdo je tady, pronesl Malfoy svým obvyklým líně protáhlým tónem, zatáhl za dveře a ote­vřel je.
Crabbe s Goylem se škodolibě uchichtávali.
„Slyšel jsem, že tvůj papá se letos v létě konečně do­stal k nějakému tomu zlatu, Weasleyi,“ pokračoval Mal­foy „Jak to, že to s tvou mámou neseklo?“
Ron vyskočil na nohy tak rychle, že shodil Křivonož­kův košík na podlahu. Profesor Lupin zachrápal.
„Kdo to je?“ zarazil se Malfoy a automaticky ustoupil o krok zpět, když si Lupina všiml.
„Náš nový učitel,“ odpověděl Harry, který také vysko­čil - pro případ, že by bylo třeba Rona zadržet. „Cos to říkal, Malfoyi?“
Malfoyovy vodové oči se zúžily. Nebyl tak hloupý, aby se snažil vyvolat rvačku přímo před zraky učitele. „Jdeme!“ zavelel nerudně Crabbemu a Goylovi a všich­ni tři zmizeli.
Harry s Ronem se znovu posadili; Ron si přitom masí­roval prsty a svíral je v pěst.
„Tenhle školní rok už Malfoyovi nedovolím, aby si na mě vyskakoval,“ vyhrkl vztekle. „A myslím to vážně. jest­li se ještě jednou začne navážet do naší rodiny, popad­nu ho za kebuli a -“
Zuřivě proťal rukou vzduch před sebou.
„Rone!“ zasípala Hermiona a ukázala prstem na profe­sora Lupina, „dej si pozor...“
Profesor Lupin však spal pořád jako dřevo.
Jak vlak uháněl stále dál na sever, déšť houstl a ok­na po chvíli zakryla neproniknutelná mihotavá šeď, která postupně temněla, dokud se na všech chodbách i nad přihrádkami pro zavazadla nerozsvítilo. Vlak ra­chotil, déšť bubnoval do oken, vítr kvílel a profesor Lu­pin spal.
„Už tam musíme být každou chvíli,“ poznamenal Ron, předklonil se a zadíval se přes profesora Lupina na ok­no, teď už úplně temné.
Ještě to ani nedořekl a vlak začal zpomalovat. „Vynikající!“ zaradoval se Ron, vstal, opatrně prošel ko­lem profesora Lupina a pokusil se vyhlédnout ven. „Mám hlad jako vlk, už bych nejraději seděl na hostině...“ „Ještě tam určitě nejsme,“ zarazila ho Hermiona, když se podívala na hodinky.
„Tak proč zastavujeme?“
Vlak jel stále pomaleji. Když začal utichat rachot po­hybujících se pístů, připadalo jim hučení větru a deště za oknem hlasitější než kdy předtím.
Harry, který seděl nejblíž dveřím, vstal a vystrčil hla­vu do chodbičky. Hlavy jiných zvědavců vykukovaly i z ostatních kupé po celé délce vagonu.
Vlak s prudkým škubnutím zastavil a tlumené údery a dunivé zvuky jim prozradily, že některá zavazadla vy­padla z poliček. Pak bez jakéhokoli varování zhasla všech­na světla, takže se ocitli v absolutní tmě.
„Co se děje?“ ozval se za Harryho zády Ronův hlas. „An!“ vyjekla Hermiona. „To byla moje noha, Rone!“ Harry poslepu došátral na své místo.
„Myslíte, že máme nějakou poruchu?“ „Já nevím...“
Ozval se jakýsi skřípavý zvuk a Harry uviděl Ronovu nezřetelnou černou siluetu, jak otírá zapocené okno a vy­hlíží ven.
„Něco se tam hýbe,“ oznámil. „Mám dojem, že do vla­ku někdo nastupuje...“
Dveře kupé se náhle otevřely, někdo vpadl dovnitř, sva­lil se a bolestivě uhodil Harryho do nohou.
„Promiňte! Nevíte, co se děje? Jejda! Pardon -“
„Nazdárek, Neville,“ ozval se Harry, hmatal ve tmě ko­lem sebe a vytáhl Nevilla za plášť na nohy.
„Harry? Jsi to ty? Co se stalo?“ „Nemám ponětí. Sedni si -“
Ozvalo se hlasité zaprskání a bolestné zamňoukání. Ne­ville si sedl na Křivonožku.
„Půjdu a zeptám se strojvedoucího, co se děje,“ zazněl Hermionin hlas. Harry cítil, jak kolem něj prošla, slyšel, jak se dveře znovu otevřely, pak následoval dutý náraz a dva hlasité výkřiky bolesti.
„Kdo jsi?“
„A kdo jsi ty?“ „Ginny!“ „Hermiono!“ „Co tady děláš?“ „Hledala jsem Rona a -“ „Pojď dovnitř a posaď se -“ „Sem ne!“ varoval ji Harry spěšně. „Tady sedím já!“ „Au!“ vyjekl Neville.
„Ticho!“ napomenul je náhle chraptivý hlas. Vypadalo to, že se profesor Lupin konečně probudil. Harry slyšel, jak se v jeho koutě něco hýbe. Nikdo nevy­dal ani hlásek.
Ozval se tichý prskavý zvuk a kupé se zalilo mihotavým světlem. Profesor Lupin jako by měl plnou hrst plame­nů. Osvětlovaly jeho unavenou šedavou tvář, jeho oči se však dívaly bystře a pozorně.
„Zůstaňte, kde jste,“ poručil chraptivým hlasem, po­malu vstal a ruku plnou plamenů natáhl před sebe. Dveře se však pomalu otevřely dřív, než k nim Lupin došel.
Osvětlena poskakujícími plamínky z Lupinovy ruky tam stála postava v dlouhém plášti, která se tyčila až ke stropu. Obličej měla celý zahalený kápí. Harry si ji pře­měřil pohledem odshora dolů - a žaludek se mu stáhl děsem. Z pláště vyčnívala ruka, ruka třpytící se šedavým leskem, plná slizu a strupů; vypadala mrtvolně, jako by se už dlouho rozkládala ve vodě...
Bylo ji vidět pouhý zlomek vteřiny. Jako by stvůra pod pláštěm vycítila Harryho pohled, ruka náhle zajela zpět mezi záhyby černé látky.

The Rotting Hand, by deeterhi


A pak se ta věc pod kápí, ať už to bylo cokoli, dlouze, pomalu a chroptivě nadechla, jako by se ze svého okolí snažila vysát něco víc než pouhý vzduch.
Všech se zmocnil pronikavý chlad. Harry cítil, jak se mu v prsou zastavil dech. Chlad jím prostupoval hlubo­ko pod kůži. Vyplnil celou jeho hruď, zakousl se mu pří­mo do srdce...
Harrymu se protočily panenky. Vůbec nic neviděl a to­nul v moři chladu. V uších se mu rozlehl zvuk připomí­nající hukot rozbouřené vody. Cosi ho táhlo dolů, hukot sílil...
A pak, jakoby z obrovské dálky, zaslechl vřískot - straš­livé, vyděšené a prosebné skřeky. Chtěl tomu, kdo ječel, přispěchat na pomoc, pokusil se pohnout rukama, ale nešlo to... Všude kolem i uvnitř něj se válely kotouče husté bílé mlhy..
„Harry! Harry! Jsi v pořádku?“ Někdo ho pleskal po tvářích. „Ccc-co je?“
Harry otevřel oči. Lampy měl nad sebou a podlaha po­skakovala - spěšný vlak do Bradavic se znovu dal do po­hybu a rozsvítilo se. Usoudil, že nejspíš sklouzl ze sedadla a svalil se na zem. Viděl, že u něj klečí Ron s Hermionou a z výše nad nimi že ho pozorují Neville s profesorem Lupinem. Harry se cítil strašně nemocný; když zvedl ru­ku, aby si postrčil brýle na nose, ucítil na tváři studený pot.
Ron a Hermiona ho vytáhli zpět na sedadlo. „Jsi v pořádku?“ opakoval nervózně Ron.
„Jsem,“ ujistil ho Harry a spěšně pohlédl ke dveřím. Za­kuklená nestvůra zmizela. „Co se to stalo? Co to bylo - ta věc? Kdo to tu křičel?“
„Nikdo tady nekřičel,“ prohlásil Ron a zatvářil se ještě nervózněji.
Harry se rozhlédl po jasně osvětleném kupé. Ginny a Neville, bledí jako smrt, jeho pohled opětovali.
„Já ale slyšel někoho ječet -“
Něco hlasitě křuplo a všichni sebou trhli. Profesor Lu­pin lámal na kousky obrovskou tabulku čokolády. „Tady máš,“ obrátil se k Harrymu a podal mu obzvlášť velký kus. „Sněz to, udělá ti to dobře.“
Harry si čokoládu vzal, ale nezakousl se do ní. „Co to bylo zač?“ zeptal se Lupina.
„Mozkomor,“ odpověděl profesor a rozdával čokoládu i všem ostatním. „Jeden z azkabanských mozkomorů.“ Všichni na něj užasle zírali. Profesor Lupin zmačkal obal od čokolády a strčil si ho do kapsy.
„Jezte,“ vybídl je znovu, „udělá vám to dobře. Musím si promluvit se strojvedoucím. Omluvte mě...“
Prošel kolem Harryho a zmizel v chodbičce.
„Víš určitě, že ti nic není, Harry?“ starala se Hermiona a úzkostlivě si ho prohlížela.
„Já ničemu nerozumím... Co se vlastně stalo?“ vyptá­val se Harry a stíral si z obličeje pot.
„No... ta věc... ten mozkomor... tam stál a rozhlížel se kolem sebe - tedy aspoň myslím, že se rozhlížel, proto­že do tváře jsem mu neviděla - a ty - ty -“
„Myslel jsem, že máš nějaký záchvat nebo něco tako­vého,“ doplnil ji Ron, který ještě teď vypadal vyděšeně. „Úplně jsi ztuhl, svalil ses ze sedadla a začalo to s tebou škubat -“
„A profesor Lupin tě překročil, přistoupil k tomu moz­komorovi a vytáhl hůlku,“ pokračovala Hermiona. „Po­tom řekl: Nikdo z nás pod svým pláštěm neskrývá Siriu­se Blacka. Odejdi. Mozkomor se ale ani nehnul, a tak Lupin něco zamumlal a z jeho hůlky vystřelilo něco stříb­řitého; nato se mozkomor otočil a jako by odplachtil...“
„Bylo to příšerné,“ ozval se Neville ještě vyšším hlasem než obvykle. „Všimli jste si, jaká se tady udělala zima, když vešel?“
„Cítil jsem se tak divně,“ přidal se k němu Ron a ne­klidně škubl rameny. „Jako bych už nikdy v životě neměl mít radost...“
Ginny, která se krčila v koutku a vypadala skoro stej­ně špatně, jak se Harry cítil, tiše zavzlykala; Hermiona k ní přiskočila a konejšivě ji objala.
„Nikdo z vás ale... nespadl ze sedadla, že ne?“ vyptával se rozpačitě Harry.
„To ne,“ potvrdil Ron a znovu se na Harryho zneklid­něně podíval. „Zato Ginny se klepala jako šílená...“ Harry tomu nerozuměl. Cítil se slabý a prochladlý, ja­ko by se vzpamatovával z nějaké ošklivé chřipky, a záro­veň se div nezačal propadat hanbou. Jak to, že se takhle sesypal, když se to nikomu jinému nestalo?
Mezitím se vrátil profesor Lupin. Než vešel do kupé, všechny si změřil pohledem a s nepatrným úsměvem utrousil: „Já tu čokoládu vážně neotrávil...“
Harry si trošku ukousl a ke svému velkému překvape­ní cítil, jak se mu náhle tělem šíří teplo až do špiček prs­tů na rukou i na nohou.
„Za deset minut budeme v Bradavicích,“ oznámil pro­fesor Lupin. „Už je ti dobře, Harry?“
Harry se ani nezeptal, odkud profesor Lupin ví, jak se jmenuje.
„Jistě,“ zamumlal rozpačitě.
Po zbytek cesty už toho moc nenamluvili. Když pak ko­nečně vlak zastavil na bradavickém nádraží, propukla ne­vídaná tlačenice, jak se každý snažil být venku první; so­vy houkaly, kočky mňoukaly a Nevillův žabák hlasitě kvákal zpod jeho čapky. Na malém nástupišti byla třeskutá zima; déšť padal z oblohy v tenkých ledových provazcích.
„Prváci ke mně!“ zaburácel známý hlas. Harry, Ron i Hermiona se otočili a spatřili na opačném konci ná­stupiště obrovitou siluetu Hagrida, který k sobě přivo­lával vyděšeně se tvářící nové žáky, aby se s ním podle tradice přeplavili přes jezero.
„Všechno dobrý, vy tři?“ hulákal na ně Hagrid přes hla­vy tlačícího se davu. Zamávali mu, neměli však šanci s ním promluvit, protože je ta spousta dětí namačkaných kolem unášela po nástupišti opačným směrem. Harry, Ron a Hermiona následovali žáky ostatních ročníků na hrbolatou rozblácenou cestu, kde na všechny čekala při­nejmenším stovka dostavníků. Harry se mohl pouze do­mýšlet, že každý z nich táhne neviditelný kůň, protože když se do jednoho vyšplhali a přibouchli dvířka, dostavník se sám od sebe rozjel, poskakoval a kymácel se ze strany na stranu.
Jeho vnitřek byl prosycen nenápadnou vůní zeminy a slámy. Harry se už od chvíle, kdy snědl čokoládu, cítil lépe, pořád však byl ještě slabý. Ron a Hermiona po něm neustále vrhali nenápadné pohledy, jako by měli strach, že se zase zhroutí.
Když se kočár kodrcavě blížil k velkolepé kované brá­ně mezi dvěma kamennými sloupy s okřídlenými kanci nahoře, všiml si Harry, že po obou stranách brány stojí na stráži obrovitý mozkomor v plášti s kápí. Na okamžik mu hrozilo, že jej znovu pohltí vlna ledové nevolnosti; zabořil se do boulovitého sedadla a zavřel oči, dokud ne­projeli bránou na školní pozemky. Kočár na dlouhé sva­žité příjezdové cestě k hradu nabíral rychlost. Hermio­na se vykláněla z malého okénka a dívala se, jak se blíží četné hradní věže a hlásky. Konečně kočár smýkavě za­stavil a Hermiona s Ronem vystoupili.
Když vylezl i Harry, rozezněl se mu těsně u ucha afek­tovaný rozjařený hlas.
„Tys prý omdlel, Pottere? Je to pravda, co říkal Long­bottom? Tys fakt omdlel?“
Malfoy se lokty protlačil kolem Hermiony a zastoupil Harrymu cestu po kamenných schodech k hradu. Zářil škodolibou radostí a vodové oči mu zlomyslně jiskřily.
„Koukej padat, Malfoyi,“ procedil Ron přes pevně za­ťaté zuby.
„A co ty, Weasleyi, tys taky omdlel?“ vyptával se hlasi­tě Malfoy. „Tebe ten ošklivý starý mozkomor taky tak vy­děsil, Weasleyi?“
„Je tu nějaký problém?“ ozval se klidný hlas. Z dalšího kočáru právě vystoupil profesor Lupin.
Malfoy ho sjel povýšeneckým pohledem, neboř mu ne­unikly záplaty na profesorově hábitu ani jeho otlučený kufr. Tónem, v němž zaznívala nepatrná stopa ironie, od­pověděl: „Ale vůbec ne, pane - hmm -profesore.“ Pak se posměšně ušklíbl na Crabbeho a Goyla a vedl je za sebou po schodech nahoru do hradu.
Hermiona šťouchla Rona do zad, aby ho přiměla
k rychlejší chůzi, a všichni tři se připojili k davu, který se hrnul do schodů a procházel obrovskou dubovou brá­nou do prostorné vstupní síně, osvětlené planoucími po­chodněmi; velkolepé mramorové schodiště z ní vedlo do hořejších pater.
Napravo od brány byly otevřené dveře do Velké síně. Harry společně s ostatními zamířil k ní, sotva však do­šel tam, odkud bylo vidět kouzelný strop, dnes večer temný a plný mračen, slyšel, jak někdo volá: „Pottere! Grangerová! Chci si s vámi s oběma promluvit!“
Harry i Hermiona se překvapeně otočili. Přes hlavy tla­čícího se davu na ně volala profesorka McGonagallová, učitelka přeměňování a ředitelka nebelvírské koleje. By­la to přísně se tvářící čarodějka s vlasy staženými do pev­ného drdolu; její pronikavé oči se skrývaly za hranatý­mi brýlemi. Harry se k ní tlačil zástupem jat tušením toho nejhoršího - profesorka McGonagallová v něm vždy ně­jak dokázala vyvolat pocit, že se určitě dopustil nějaké­ho prohřešku.
„Nemusíte se tvářit tak ustaraně, chci jen, abyste zašli na pár slov do mé pracovny,“ uklidňovala je. „Vy běžte pěkně dál, Weasleyi.“
Ron sledoval, jak profesorka McGonagallová odvádí Harryho a Hermionu stranou od štěbetajícího davu. Pro­šli spolu s ní vstupní síní, vystoupili po mramorovém schodišti a zamířili do jedné z chodeb.
Když dorazili do její pracovny, malé místnůstky, v níž plál velký přívětivý oheň, pokynula profesorka McGo­nagallová Harrymu a Hermioně, aby se posadili. Sama se usadila k pracovnímu stolu a znenadání vyštěkla: „Pro­fesor Lupin poslal napřed sovu se vzkazem, že se vám ve vlaku udělalo nevolno, Pottere.“
Než stačil Harry odpovědět, ozvalo se jemné zaklepá­ní na dveře a do pracovny důležitě vstoupila vedoucí ošetřovny, madame Pomfreyová.
Harry cítil, jak celý rudne v obličeji. Skutečnost, že omdlel nebo co se to s ním vlastně stalo, byla sama o so­bě dost nepříjemná, aniž by kolem toho všichni dělali ta­kový cirkus.
„Jsem v pořádku,“ prohlásil. „Nepotřebuju žádné -“ „Aha, tak to jsi ty?“ přerušila ho madame Pomfreyová, nevšímala si jeho protestů a sklonila se, aby si ho mohla prohlédnout zblízka. „Předpokládám, že ses už zase za­pletl do něčeho nebezpečného, co?“
„Byl to mozkomor, Poppy,“ vysvětlovala profesorka Mc­Gonagallová.
Vyměnily si zachmuřený pohled a madame Pomfreyo­vá nesouhlasně zamlaskala.
„To byl nápad, rozmístit kolem školy mozkomory,“ za­huhlala tiše, odhrnula Harrymu vlasy a přiložila mu ru­ku k čelu. „Určitě není poslední, kdo se z nich složil. No jistě, je celý studený. Jsou to úděsné nestvůry a to, co do­kážou způsobit už tak dost choulostivým lidem...“
„Já nejsem choulostivý!“ odsekl podrážděně Harry. „Samozřejmě že nejsi,“ konejšila ho nepřítomně ma­dame Pomfreyová, která mu právě měřila tep.
„Co bude potřebovat?“ otázala se rázně profesorka McGonagallová. „Klid na lůžku? Neměl by třeba dnes v noci spát na ošetřovně?“
„Nic mi není!“ ohradil se Harry a vyskočil. Představa, co by asi říkal Draco Malfoy, kdyby musel jít na ošetřovnu, byla nesnesitelná.
„No, přinejmenším by měl sníst trochu čokolády,“ usoudila madame Pomfreyová, která se teď snažila po­dívat se Harrymu do očí.
„Čokoládu už jsem měl,“ informoval ji Harry. „Profesor Lupin mi kus dal. Podělil nás všechny.“
„Vážně?“ podivila se madame Pomfreyová a zatvářila se uznale. „Že bychom konečně měli učitele obrany proti černé magii, který se vyzná v nápravných prostředcích?“
„Jste si jistý, že už vám nic není, Pottere?“ zeptala se Harryho příkře profesorka McGonagallová.
,,Ano,“ přikývl Harry.
„Tak dobrá. Počkejte prosím venku, já si musím se slečnou Grangerovou krátce promluvit o jejím rozvrhu a pak můžeme společně jít na hostinu.“
Harry vyšel ven na chodbu s madame Pomfreyovou, která zamířila na ošetřovnu a tiše si přitom něco pro sebe mumlala. Čekal pouhých pár minut; pak se objevila nejdřív Hermiona, která se z jakéhosi důvodu tvářila ne­smírně spokojeně, a za ní i profesorka McGonagallová. Všichni tři společně sešli po mramorovém schodišti a vrátili se do Velké síně.
Velká síň připomínala moře špičatých černých čepic. Všechny čtyři dlouhé kolejní stoly byly plně obsazeny žá­ky, v jejichž obličejích se mihotavě odrážela záře tisíců svící, které se nad stoly volně vznášely ve vzduchu. Pro­fesor Kratiknot, maličký hubený kouzelník s rozježený­mi bílými vlasy, právě ze síně odnášel velmi starý klo­bouk a trojnohou stoličku.
„Jé,“ povzdechla si tiše Hermiona, „přišli jsme o Zařa­zování!“
Noví žáci byli v Bradavicích zařazováni do kolejí tak, že si postupně nasazovali Moudrý klobouk a ten ná­sledně vykřikl jméno koleje, pro niž měl ten který no­váček nejlepší předpoklady (Nebelvír, Havraspár, Mrzi­mor nebo Zmijozel). Profesorka McGonagallová rázně zamířila k volné židli u profesorského stolu, zatímco Har­ry s Hermionou se pokud možno nenápadně vydali opačným směrem ke stolu Nebelvíru. Shromáždění se po nich ohlíželi, když procházeli kolem zadní stěny síně, a našlo se pár takových, kteří na Harryho ukazovali prs­tem. Že by se zpráva o tom, jak se sesypal před mozko­morem, tak rychle rozšířila?
Posadili se s Hermionou po levici a po pravici vedle Rona, který jim držel místo.
„Co to všechno mělo znamenat?“ obrátil se k Harry­mu šeptem.
Harry mu to začal tiše vysvětlovat, vtom však povstal k projevu ředitel školy a Harry zmlkl.
Profesor Brumbál, navzdory svému úctyhodnému vě­ku, za všech okolností působil dojmem velice energic­kého člověka. Měl splývavě dlouhé stříbrné vlasy a vou­sy, půlměsícové brýle a neuvěřitelně křivý nos. Často byl označován za největšího kouzelníka současnosti, to však nebyl hlavní důvod, proč si ho Harry vážil. Albusi Brum­bálovi prostě nebylo možné nedůvěřovat, a když ho pozoroval, jak se usmívá na všechny žáky kolem, poprvé od okamžiku, kdy ve vlaku vešel do jejich kupé mozkomor, se Harry cítil doopravdy klidný.
„Vítejte!“ začal Brumbál a vousy mu zářily blikotavým odleskem plamenů svící. „Vítejte do nového školního ro­ku v Bradavicích! Chci vám všem povědět několik věcí, a protože jedna z nich je velice vážná, domnívám se, že bude lepší, odbudeme-li si to dřív, než si otupíte smysly při našem vynikajícím hodokvasu...“
Brumbál si odkašlal a znovu promluvil: „Jak jste si ne­pochybně všichni po prohlídce spěšného vlaku do Bra­davic vědomi, poskytuje naše škola v současné době po­hostinství několika azkabanským mozkomorům, které sem oficiálně vyslalo ministerstvo kouzel.“
Odmlčel se a Harry si vzpomněl, jak pan Weasley po­znamenal, že Brumbál nemá zrovna radost z toho, že je­ho školu hlídají mozkomorové.
„Mají svá stanoviště u všech vchodů na školní pozem­ky,“ pokračoval Brumbál, „a dokud tu budou s námi, mu­sím vydat jednoznačné nařízení, že se nikdo nesmí bez povolení vzdálit ze školy. Mozkomorové se nenechají oklamat žádnými triky či přestrojením - dokonce ani ne­viditelnými plášti,“ dodal jako by nic a Harry s Ronem na sebe pohlédli. „Patří k přirozenosti mozkomora, že ne­rozumí prosbám či výmluvám. Osobně proto varuji kaž­dého z vás: nezavdávejte jim žádnou záminku, aby vám ublížili. Apeluji na prefekty i na našeho nového primu­se a novou primusku, aby dohlédli na to, že se nikdo z žá­ků nedostane s mozkomory do konfliktu.“
Percy, který seděl několik židlí od Harryho, znovu vy­pjal hruď a důležitě se kolem sebe rozhlédl. Brumbál se opět odmlčel. Tvářil se velice vážně a v celé síni si ni­kdo nedovolil se pohnout či vydat sebemenší zvuk.
„A teď na trochu radostnější notu,“ pokračoval Brum­bál. „Je mi potěšením, že v tomto školním roce mohu v našem profesorském sboru přivítat dva nové učitele. Jako prvního vám představuji profesora Lupina, který byl tak laskav a uvolil se přijmout uprázdněné místo uči­tele obrany proti černé magii.“
Tu a tam se ozval nepříliš nadšený potlesk. Pouze ti, kdo ve vlaku s profesorem Lupinem seděli v jednom ku­pé, tleskali opravdu zaníceně, mezi nimi i Harry. V po­rovnání se všemi ostatními učiteli, kteří si oblékli své nej­lepší hábity, vypadal profesor Lupin obzvlášť ošuntěle. „Podívej se na Snapea,“ sykl Ron Harrymu do ucha.
Profesor Snape, který vyučoval lektvary, se přes pro­fesorský stůl upřeně díval na profesora Lupina. Bylo vše­obecně známo, že Snape chtěl místo učitele obrany pro­ti černé magii získat pro sebe, ale dokonce i Harryho, který Snapea nenáviděl, vyvedl z míry výraz, který teď křivil jeho úzkou sinalou tvář. Bylo to něco horšího než vztek, byla to čirá nenávist. Harry tenhle výraz znal až příliš dobře - Snape ho nasazoval pokaždé, když mu zrak padl právě na něj.
„A pokud jde o našeho druhého nového vyučujícího,“ pokračoval Brumbál, když utichl vlažný potlesk na po­čest profesora Lupina, „no, musím vás s lítostí informo­vat, že profesor Kettleburn, náš učitel péče o kouzelné tvory, odešel na konci minulého školního roku na od­počinek, aby mohl více času věnovat péči o své zbývají­cí končetiny. Zároveň vám však s potěšením oznamuji, že na jeho místo nenastoupí nikdo jiný než Rubeus Hag­rid, který se uvolil vzít na sebe ke svým dosavadním ša­fářským povinnostem učitelský úvazek navíc.“
Harry, Ron a Hermiona na sebe ohromeně zírali. Pak se přidali ke všeobecnému potlesku, který byl zejména u nebelvírského stolu doopravdy bouřlivý. Harry se na­klonil dopředu, aby viděl na Hagrida, který byl v obličeji rudý jako krocan a oči klopil na své obrovité ruce; široký úsměv byl skrytý v houštině jeho černého plnovousu.
„To nás mohlo hned napadnout!“ hulákal Ron a tloukl pěstmi do stolu. „Kdo jiný by nám přece předepsal učeb­nici, která kouše?“
Harry, Ron a Hermiona přestali tleskat jako poslední, a když se profesor Brumbál znovu ujal slova, viděli, že si Hagrid otírá oči do ubrusu.
„No, myslím, že jsem na nic důležitého nezapomněl,“ končil Brumbál. „Hostina může začít.“
Zlaté talíře a poháry před nimi se náhle zaplnily jídlem a pitím. Harry, který si najednou uvědomil, že má hlad jako vlk, si naložil ode všeho, na co dosáhl, a pustil se do jídla.
Byl to doopravdy skvělý hodokvas, Velká síň se roze­zněla hovorem, smíchem a cinkotem vidliček a nožů. Harry, Ron a Hermiona však s jídlem a pitím pospíchali, aby si ještě stačili popovídat s Hagridem. Bylo jim jasné, co pro něj znamená být povýšen do učitelské funkce. Hagrid nebyl plně kvalifikovaný kouzelník; jako žák tře­tího ročníku byl z Bradavic vyloučen za trestný čin, kte­rý nespáchal. Byli to právě Harry, Ron a Hermiona, kte­ří v loňském školním roce Hagridovo jméno očistili.
Konečně, po dlouhém čekání, když ze zlatých talířů zmizely poslední drobty dýňových košíčků, dal Brumbál signál, že je čas, aby se všichni odebrali spát, a tehdy při­šla jejich příležitost.
„Blahopřejeme, Hagride!“ pištěla Hermiona, když se dostali k profesorskému stolu.
„Vo to vo všecko jste se stejně zasloužili zrovinka vy tři,“ prohlásil Hagrid a otřel si lesklý obličej ubrouskem, než k nim zdvihl oči. „Neuvěřitelný… fantastickej člověk, ten­dle Brumbál... přišel rovnou do mýho srubu, když pro­fesor Kettleburn voznámil, že už toho má všeho dost... A já vo něco takovýho dycinky stál...“
Přemožen dojetím zabořil obličej do ubrousku a pro­fesorka McGonagallová je zahnala do postele.
Harry, Ron a Hermiona - teď už doopravdy hrozně unavení - se připojili k žákům Nebelvíru, kteří se valili po mramorovém schodišti, následnými chodbami a po dalších schodech až ke skrytému vchodu do nebelvírské věže. „Heslo?“ zeptala se jich velká podobizna Buclaté dá­my v růžové toaletě.
„Už jdu, už jdu!“ volal Percy zpoza davu. „Nové heslo je Fortuna major!“
„Ale ne,“ povzdechl si truchlivě Neville Longbottom. Od začátku mu dělalo problémy zapamatovat si heslo. Chlapci i děvčata prolezli otvorem v podobizně, pro­šli společenskou místností a rozdělili se, aby pokračovali
po svých oddělených schodištích. Harry stoupal po to­čitých schodech a nemyslel na nic jiného než na to, jak je rád, že je zase zpátky. Došli ke své dobře známé kru­hovité ložnici s pěti postelemi s nebesy, a když se po ní Harry rozhlédl, připadala mu, že je konečně zase doma.