Jdi na obsah Jdi na menu
 


Život v Doupěti se od života v Zobí ulici lišil tolik, jak to jen bylo možné. Dursleyovi chtěli
mít všecko uklizené a uspořádané; u Weasleyových jste na každém kroku naráželi na něco podivného a neočekávaného. Harry se vylekal, když se poprvé podíval do zrcadla nad krbovou římsou v kuchyni a to se na něj rozkřiklo: „Zastrč si košili, ty nepořádníku!“ Ghúl v podkroví skučel a lomozil trubkami, kdykoli se mu zdálo, že je v domě moc ticho, a tlumené výbuchy z ložnice, kde spali Fred a George, všichni považovali za úplně normální věc. Ze všeho nejvíc však Harryho na životě u Ronových rodičů udivovalo nikoli mluvící zrcadlo či hlomozící ghúl, nýbrž to, že všichni v domě ho zřejmě měli rádi.
Paní Weasleyová se mu pokoušela vyspravit ponožky a při každém jídle mu čtyřikrát přidala a nutila ho, aby to všecko snědl. Pan Weasley ho u jídelního stolu s oblibou posazoval vedle sebe, zahrnoval ho otázkami o životě mezi mudly a chtěl, aby mu vysvětlil, jak fungují takové věci jako zástrčky nebo pošta.
„To je opravdu důmyslné!“ prohlašoval, když mu Harry podrobně vylíčil, jak se používá telefon. „Je to úžasné, co všecko si mudlové vymysleli, aby se obešli bez čar a kouzel.“
Dopis z Bradavic dostal Harry jednoho slunečného rána přibližně týden poté, co přijel do Doupěte. Přišel dolů na snídani spolu s Ronem a našli už manžele Weasleyovy i Ginny sedět u kuchyňského stolu. Jakmile Ginny uviděla Harryho, převrhla misku s ovesnou kaší a ta s bouchnutím spadla na podlahu. Ginny vůbec měla sklon pokaždé něco převrhnout, kdykoli Harry vešel do místnosti. Vrhla se pod stůl, aby misku zvedla, a když se zase objevila, byla rudá v obličeji jako zapadající slunce.
Harry předstíral, že si toho nevšiml, posadil se a vzal si topinku, kterou mu paní Weasleyová podala.
„Máte tu dopisy ze školy,“ oznámil pan Weasley a podával Harrymu i Ronovi stejné nažloutlé pergamenové obálky s adresou napsanou zeleným inkoustem. „Brumbál už ví, že jsi tady, Harry – tomu člověku nic neujde. Vy dva je tu máte také,“ dodal, když se do kuchyně přiloudali Fred a George, oba ještě v pyžamu.
Několik minut pak bylo v kuchyni ticho, jak všichni četli svou poštu. V Harryho dopisu stálo, že má prvního září odjet spěšným vlakem do Bradavic z nádraží King’s Cross jako obvykle. Byl tam i seznam nových učebnic, které bude v příštím roce potřebovat.

Žáci druhého ročníku si opatří učebnice:
Miranda Jestřábová:    Příručka kouzelných slov a
    zaklínadel (2. ročník)
Zlatoslav Lockhart:     Souboj se smrtonoškou
Zlatoslav Lockhart:     Génius a ghúlové
Zlatoslav Lockhart:     Čtrnáct dní
    s čarodějnicemi
Zlatoslav Lockhart:     Toulky s trolly
Zlatoslav Lockhart:     Cestování s upíry
Zlatoslav Lockhart:     Výlety s vlkodlaky
Zlatoslav Lockhart:     Jaro s yettim

To už Fred dočetl svůj seznam a nahlédl Harrymu přes rameno.
„Takže si máš taky opatřit všechny Lockhartovy knihy!“ řekl. „Ten nový učitel obrany proti černé magii musí být nějaký nadšenec – jestli to nakonec nebude čarodějka.“
V tu chvíli však zachytil matčin pohled a honem se soustředil na marmeládu.
„Nic levného to nebude,“ řekl George a pohlédl rychle na rodiče. „Lockhartovy knihy jsou opravdu drahé…“
„Nějak si už poradíme,“ ujistila ho paní Weasleyová, tvářila se však ustaraně. „Počítám, že pro Ginny seženeme spoustu věcí z druhé ruky“
„Cože, ty už letos jdeš do Bradavic?“ zeptal se Harry.
Ginny přikývla, zrudla až ke kořínkům svých ohnivých vlasů a opřela se loktem do máselničky Naštěstí si toho nevšiml nikdo jiný než Harry, poněvadž v tu chvíli vešel dovnitř Ronův starší bratr Percy. Byl už oblečený a na pletené vestě měl připíchnutý svůj odznak bradavického prefekta.
„Dobré jitro přeji,“ řekl Percy rázně. „Že ale máme krásný den.“
Posadil se na jedinou zbývající židli, ale v tu ránu zase vyskočil a zvedl vypelichanou šedivou péřovou prachovku, na kterou si sedl – to si aspoň Harry myslel do chvíle, než postřehl, že ta věc dýchá.
„Vždyť to je Errol!“ vykřikl Ron, vzal si od Percyho bezvládnou sovu a vytáhl jí zpod křídla dopis. „Konečně! Nese odpověď od Hermiony. Napsal jsem jí, že pojedeme k Dursleyovým a pokusíme se tě vysvobodit.“
Odnesl sovu k bidýlku u zadních dveří a snažil se ji na něj postavit, Errol však hned zase žuchla dolů, takže ji Ron raději položil na odkapávací desku na nádobí a zamumlal: „Chudák stará.“ Pak otevřel Hermionin dopis a přečetl ho nahlas:

Milý Rone,
a ty Harry také, pokud tam jsi,
doufám, že všechno šlo hladce a Harry je v pořádku a že jste se nedopustili ničeho nelegálního, abyste ho dostali na svobodu, Rone, poněvadž z toho by měl potíže i on. Dělala jsem si velké starosti, a jestli je Harry v pořádku, hned mi to napište, ale bylo by snad lepší, kdybyste poslali jinou sovu, poněvadž myslím, že ta tvoje by další cestu s dopisem už nemusela přežít.
Mám samozřejmě spoustu práce s přípravou do školy… („Co blázní?“ vyhrkl Ron zděšeně. „Jsou přece prázdniny!“) …a příští středu pojedeme do Londýna koupit nové učebnice. Co kdybychom se sešli na Příčné ulici?
Napište mi co nejdřív, co se děje.
Srdečně zdraví
Hermiona

„To se výborně hodí, můžeme jet taky a všecko vám nakoupit,“ řekla paní Weasleyová a začala sklízet ze stolu. „Co dneska všichni hodláte dělat?“
Harry, Ron, Fred i George zamýšleli jít nahoru na kopec, na malý palouk, který Weasleyovým patřil. Všude kolem rostly stromy, takže tam zdola z vesnice nebylo vidět a oni mohli trénovat famfrpál, pokud ovšem nelétali příliš vysoko. Nemohli ovšem používat opravdové famfrpálové míče, které by jim mohly uletět a dostat se až nad vesnici, což by se jen stěží vysvětlovalo; místo toho házeli jeden druhému jablka a chytali je. Jeden po druhém se přitom střídali na Harryho koštěti Nimbus Dva tisíce, které bylo bezesporu nejlepší, zatímco Ronův starý Meteor kolikrát předhonili i motýli, kteří právě letěli kolem.
Pět minut nato už pochodovali vzhůru do kopce s košťaty na ramenou. Zeptali se Percyho, jestli nechce jít s nimi, ten jim však odpověděl, že má nějakou práci. Harry až dosud Percyho vídal vždycky jen u jídla, jinak zůstával celou dobu zavřený u sebe v pokoji.
„To bych rád věděl, co se mu honí v hlavě,“ zakabonil se Fred. „Jako by to ani nebyl on. Den předtím, než jsi přijel, mu přišly výsledky zkoušek: dvanáctkrát NKÚ, a on se skoro ani neradoval.“
„Náležitá kouzelnická úroveň,“ vysvětlil George, když postřehl Harryho zmatený výraz. „Bill jich měl taky dvanáct. Jestli si nedáme pozor, budeme mít v rodině dalšího primuse, a takovou ostudu bych už asi nevydržel.“
Bill byl z bratří Weasleyových nejstarší. On i další ze sourozenců, Charlie, už bradavickou školu dokončili. Harry se ani s jedním z nich nikdy nesetkal, věděl však, že Charlie studuje v Rumunsku draky a Bill že je v Egyptě, kde pracuje pro Gringottovy, pro jejich kouzelnickou banku.
„Nevím, jak nám letos mamka a taťka vůbec dokážou pořídit všecko do školy,“ řekl George po chvíli. „Pětkrát všechny Lockhartovy knihy! A Ginny potřebuje hábit a hůlku a všechno ostatní…“
Harry k tomu nic neřekl; připadal si poněkud trapně. V podzemním trezoru u Gringottových v Londýně měl uložené malé jmění, které mu zanechali rodiče. Byl ovšem zámožný jen v kouzelnickém světě; v mudlovských krámech svými galeony, srpci ani svrčky platit nemohl. O svém bankovním účtu u Gringottových se Dursleyovým nezmínil; nemyslel si, že by jejich strach ze všeho, co nějak souviselo s čarami a kouzly, byl tak veliký, že by se vztahoval i na pořádnou hromadu zlata.

Příští středu paní Weasleyová všechny probudila brzy ráno. Jakmile v rychlosti zhltli půl tuctu chlebíčků se slaninou, hned si oblékli kabáty. Paní Weasleyová sundala z krbové římsy v kuchyni květináč a podívala se dovnitř.
„Zas už nám dochází, Arture,“ vzdychla. „Musíme dnes nějaký koupit… Takže – hosté mají přednost! Až po tobě, Harry, drahoušku!“
A podávala mu květináč.
Harry zazíral, jak se na něj všichni dívají.
„A co – co mám vlastně dělat?“ zakoktal se.
„On ještě nikdy s Letaxem necestoval,“ vyhrkl Ron. „Promiň, Harry, já na to zapomněl.“
„Nikdy?“ zeptal se pan Weasley. „Ale jak ses loni dostal na Příčnou ulici, aby sis mohl koupit věci do školy?“
„Jel jsem podzemní dráhou…“
„Vážně?“ zeptal se pan Weasley dychtivě. „A měli tam ujížděcí schody? A jak vlastně…“
„Ne, Arture, teď ne,“ zarazila ho paní Weasleyová. „Prášek Letax je mnohem rychlejší, drahoušku Harry, ale můj ty smutku, jestli jsi s ním ještě nikdy necestoval…“
„To bude v pořádku, mami,“ řekl Fred. „Napřed se podívej na nás, Harry.“
Nabral si z květináče špetku lesklého prášku, přistoupil ke krbu a hodil ho do plamenů.
V krbu to mocně zahučelo, oheň naráz smaragdově zezelenal a vyšlehl ještě výš, než kolik Fred měřil; pak vkročil přímo do ohně, vykřikl „Příčná ulice!“ a byl pryč.
„Musíš to vyslovit zřetelně, drahoušku,“ kladla Harrymu na srdce paní Weasleyová. George si mezitím sáhl do květináče také. „A dávej pozor, abys našel ten správný rošt…“
„Správný co?“ zeptal se Harry úzkostně, jak onen zahučel a George zmizel.
„Totiž, ona existuje strašná spousta kouzelnických krbů, a z těch si musíš vybrat, ale když to řekneš opravdu zřetelně…“
„Nech toho, Molly, Harry to zvládne,“ řekl pan Weasley a také si nabral Letax.
„Ale miláčku, kdyby se ztratil, jak bychom to vysvětlili jeho tetě a strýcovi?“
„Těm by to nevadilo,“ ujistil ji Harry. „Dudley by myslel, že je to úžasná legrace, kdybych zůstal trčet někde v komíně, s tím si starosti opravdu nedělejte.“
„Dobrá… dobrá… tak půjdeš po Arturovi,“ rozhodla paní Weasleyová. „Až vkročíš do ohně, řekneš, kam chceš…“
„Lokty přitom musíš držet při těle,“ radil mu Ron.
„A oči mít zavřené,“ řekla paní Weasleyová. „To kvůli sazím…“
„Hlavně nezmatkuj,“ varoval Ron. „Nebo bys mohl vypadnout z nějakého nesprávného krbu…“
„Ne abys začal trojčit a vystoupil moc brzy; počkej, až uvidíš Freda a George.“
Harry dělal co mohl, aby si to všechno zapamatoval, zatímco si bral špetku Letaxu. Pak přistoupil ke krbu, zhluboka se nadechl, vysypal prášek do plamenů a vykročil. Oheň mu připadal jako vlahý vánek; otevřel pusu a okamžitě se nadechl spousty horkého popela.
„P–Příč–ná ulice,“ vykuckal ze sebe.
Měl pocit, jako by ho vcucla nějaká obrovitá vpust. Zdálo se mu, že se točí kolem dokola jako káča… do uší mu doléhal ohlušující řev… snažil se nechat oči otevřené, ale z víření zelených plamenů se mu dělalo špatně… Potom ho něco tvrdého udeřilo do lokte a on ho pevně přitiskl k tělu, a ještě pořád se točil a točil… Teď jako by ho pleskly po tváři něčí studené ruce… Přimhouřil oči a přes brýle nejasně uviděl dlouhou řadu hořících krbů a občas na okamžik zahlédl i místnosti za nimi… Chlebíčky se slaninou se mu v útrobách převalovaly sem tam… Zavřel znovu oči a přál si, aby to už konečně přestalo – a potom dopadl obličejem na studený kámen a hned mu bylo jasné, že si rozbil brýle.
Byl celý potlučený a špinavý od sazí a motala se mu hlava; opatrně se postavil a přidržel si rozbité brýle před očima. Byl úplně sám a neměl sebemenší tušení, kde je. Věděl jen, že stojí v kamenném krbu, v místnosti, která vypadala jako velký a nevalně osvětlený kouzelnický obchod – ovšem z toho, co tu prodávali, se sotva mohlo něco objevit v seznamech pro žáky bradavické školy.
Ve skleněné vitríně jen několik kroků od něj ležela na polštáři vyschlá lidská ruka, zakrvácený balíček karet a vytřeštěné skleněné oko. Ze stěn se šklebily zlověstně vyhlížející masky, na pultě ležela hromada lidských kostí a od stropu visely rezivé, špičaté nástroje. A co hůř, tmavá a úzká ulička, kterou Harry viděl přes zaprášenou výlohu, rozhodně nebyla Příčná ulice.
Čím dřív se odtud dostane, tím líp. Nos ho ještě bolel, jak předtím dopadl do krbu, ale přesto hned potichu zamířil ke dveřím. Nebyl však ještě ani v půli cesty, když se venku za sklem mihli dva lidé – a jeden z nich byl věru ten poslední, koho si Harry přál potkat právě teď, když se ztratil, byl celý od sazí a na nose měl rozbité brýle: Draco Malfoy.
Harry se rychle rozhlédl, a když po levé ruce uviděl velikou černou skříň, honem do ní vklouzl a přitáhl za sebou dveře tak, aby zůstala jen úzká škvíra, kterou by viděl ven. Pár vteřin nato zacinkal zvonek a Malfoy vstoupil dovnitř.
Muž, jenž šel za ním, nemohl být nikdo jiný než jeho otec. Měl stejně bledý, špičatý obličej a právě takové chladné šedé oči. Pan Malfoy prošel krámem, ledabyle si prohlédl vystavené zboží a zacinkal zvonkem, který stál na pultě; pak se otočil ke svému synovi a varoval ho: „Ničeho se tu nedotýkej, Draco.“
Malfoy, který právě sahal po skleněném oku, namítl: „Myslel jsem, že mi jdeš koupit nějaký dárek.“
„Už jsem říkal, že ti koupím závodní koště,“ pravil otec a bubnoval prsty po pultě.
„A k čemu mi bude, když nejsem v kolejním mužstvu?“ namítal dál Malfoy; tvářil se rozladěně a nevrle. „Harry Potter loni dostal koště Nimbus Dva tisíce, na Brumbálovo zvláštní povolení, aby mohl hrát za Nebelvír. Ne že by byl tak dobrý, prostě jen proto, že je slavný… protože má na čele nějakou pitomou jizvu…“
Malfoy se sehnul a prohlížel si regál plný lebek. „…všichni si myslí, kdovíjak není chytrý, ten úžasný Potter s tou svou jizvou a koštětem…“
„To už jsi mi vykládal aspoň stokrát,“ zpražil pan Malfoy syna přísným pohledem, „a musím tě znovu upozornit, že není právě – rozumné – vzbuzovat dojem, jako kdybys Harryho Pottera neměl v lásce, když ho většina našich má za hrdinu, který zahnal na útěk Pána zla – á, dobrý den, pane Borgine.“
Za pultem se mezitím objevil přihrblý muž a odhrnoval si z čela napomádované vlasy.
„Á, pan Malfoy, ani nevíte, jak velice jsem rád, že vás zase vidím,“ řekl pan Borgin úlisně, jako by měl pomádu i na jazyku. „Velice mě těší – a tohle je jistě mladý pan Malfoy – potěšení na mé straně. Čím mohu sloužit? Musím vám ukázat, co jsem právě dnes dostal, a za velice přijatelné ceny.“
„Dneska nejdu kupovat, pane Borgine, ale prodávat,“ řekl pan Malfoy.
„Prodávat?“ a pan Borgin už se tolik neusmíval.
„Určitě jste slyšel, že ministerstvo provádí další domovní prohlídky,“ řekl pan Malfoy, vytáhl z vnitřní kapsy svitek pergamenu a rozvinul ho tak, aby si ho pan Borgin mohl přečíst. „Mám totiž doma několik málo – ehm – věcí, které by mi mohly způsobit jisté nesnáze, kdyby mě snad z ministerstva navštívili…“
Pan Borgin si nasadil na nos cvikr a prohlédl si seznam.
„Ministerstvo by si vás přece nedovolilo obtěžovat, pane?“
Pan Malfoy stáhl rty.
„Zatím mě ještě nenavštívili. Jméno Malfoy se dosud těší jisté vážnosti, leč pánové z ministerstva do všeho strkají nos stále víc. Mluví se o nějakém novém zákonu na ochranu mudlů – a je jasné, že za ním stojí ten všivý ťulpas Artur Weasley, který je do mudlů celý pryč…“
Harry v tu ránu pocítil, jak s ním cloumá vztek.
„…a tady vidíte, že některé z těch jedů by mohly budit dojem…“
„To chápu, pane, samozřejmě,“ přisvědčil pan Borgin. „Když dovolíte…“
„Koupil bys mi tohle?“ přerušil je Draco a ukazoval na vyschlou ruku na polštáři.
„Ó ano, Ruka slávy!“ rozzářil se pan Borgin, odložil seznam pana Malfoye a cupital k Dracovi. „Vložte do ní svíčku a ta posvítí jen tomu, kdo ji drží! Nejlepší přítel zlodějů a lupičů! Váš syn má vytříbený vkus, pane.“
„Doufám, že z mého syna bude něco víc než zloděj nebo lupič, Borgine,“ pronesl pan Malfoy chladně a pan Borgin honem vyhrkl: „Tak jsem to nemyslel, pane, nechtěl jsem vás urazit…“
„Ovšem pokud si ve škole nezlepší známky,“ řekl pan Malfoy ještě chladněji, „možná je to opravdu jediné, k čemu se hodí.“
„To není moje vina,“ odsekl Draco. „Všichni učitelé někomu nadržují, třeba té Hermioně Grangerové…“
„Myslel jsem si, že ti bude hanba, když tě nějaká holka, co ani nepochází z kouzelnické rodiny, při všech zkouškách setře,“ vyštěkl pan Malfoy.
„Aha!“ šeptl si Harry pro sebe. Potěšilo ho, že se Draco tváří zahanbeně i naštvaně zároveň.
„Všude je to stejné,“ řekl pan Borgin svým úlisným hlasem. „Že někdo pochází z kouzelnického rodu, už málem nic neznamená…“
„Pro mě to znamená hodně,“ řekl pan Malfoy a dlouhý nos se mu vztekle nadmul.
„Jistě, pane, pro mě také, pane.“ A pan Borgin se hluboce uklonil.
„V tom případě bychom se snad mohli vrátit k mému seznamu,“ pokračoval pan Malfoy úsečně. „Mám trochu naspěch, Borgine, čeká mě ještě důležité jednání.“
Začali smlouvat. Harry neklidně sledoval, jak si Draco prohlíží vystavené zboží a čím dál víc se blíží k jeho skrýši. Teď právě se zastavil, aby si prohlédl dlouhý svazek provazů ze šibenice, a pak si s přihlouplým úsměškem přečetl lístek, opřený o nádherný náhrdelník z opálů: Pozor! Nedotýkat se!, je prokletý – až dosud si vyžádal životy dvanácti mudlů kteří si ho koupili.
Draco se otočil a přímo před sebou uviděl skříň. Vykročil k ní… natáhl ruku ke klice…
„A je to,“ řekl pan Malfoy u pultu. „Draco, jdeme!“
Když se Draco otočil, Harry si rukávem otřel čelo.
„Přeji vám pěkný den, pane Borgine. Zítra vás očekávám v našem sídle, abyste si ty věci převzal.“
Sotva se za ním zavřely dveře, byla úlisnost pana Borgina tatam.
„To si přejte sám sobě, velevážený, a jestli je pravda, co se povídá, neprodal jste mi ani polovinu toho, co v tom svém sídle skrýváte…“
A s nerudným mumláním zmizel v zadní místnosti. Harry ještě minutu počkal pro případ, že by se pan Borgin vrátil, a potom potichu, jak nejlíp dovedl, vyklouzl ze skříně, prošel kolem skleněných vitrín a dveřmi ven.
Přidržoval si rozbité brýle před očima a rozhlížel se kolem. Stál v špinavé uličce, ve které jako by nebylo nic jiného než obchody zabývající se černou magií. Ten, z kterého právě vyšel, Borgin & Burkes, vypadal ze všech největší, zato hned naproti byla nechutná výloha plná seschlých hlav, a o dva domy dál uviděl velikou klec, v které se to hemžilo obrovskými černými pavouky. Z neosvětleného vchodu dalšího domu ho pozorovali dva ošuntělí čarodějové a něco si šeptali. Harry byl čím dál víc nesvůj, honem zamířil pryč a snažil se přidržovat si brýle rovně. Jakkoli to vypadalo beznadějně, přece jen doufal, že se mu podaří nějak se odtud dostat.
Podle starého dřevěného domovního znamení nad krámem, kde prodávali jedovaté svíce, zjistil, že je v Obrtlé ulici. Nijak mu to ale nepomohlo, vždyť o žádné takové v životě neslyšel. Domyslel se, že v krbu u Weasleyových nejspíš nemluvil dost zřetelně, když měl plnou pusu popela. Snažil se zachovat klid a uvažoval, co dělat.
„Snad ses neztratil, milánku?“ řekl mu nějaký hlas málem do ucha, až z toho nadskočil.
Před ním stála stará vrásčitá čarodějnice, v rukou podnos s něčím, co vypadalo děsivě – jako celé lidské nehty. Potměšile se na něj zašklebila, až jí bylo vidět zuby zarostlé mechem. Harry ucouvl.
„Ne, díky. V pohodě,“ vyhrkl. „Já jenom…“
„HARRY! Prosím tě, co tady pohledáváš?“
Harrymu poskočilo srdce. V tu chvíli nadskočila i čarodějnice; celá ta hromada nehtů se jí sesypala po nohách a ona zaklela. Dlouhými kroky se k nim blížila mohutná postava. Byl to Hagrid, bradavický hajný, a nad velikým ježatým plnovousem se mu blýskaly oči černé jako dva švábi.
„Hagride!“ vykřikl Harry s úlevou. „Já jsem se ztratil… ten prášek Letax…“
Hagrid chytil Harryho za kůži na zátylku, odtáhl ho od čarodějnice a vyrazil jí přitom podnos z rukou. Její skřehotání je pronásledovalo celou cestu klikatou uličkou, dokud nevkročili do jasného slunečního světla. O kus dál Harry uviděl známou sněhobílou mramorovou budovu: Gringottovu banku. Hagrid ho zavedl rovnou do Příčné ulice.
„Ty ale vypadáš!“ zabručel nevrle a smetal z Harryho saze s takovou vervou, že ho div nesrazil do sudu s dračím trusem, který stál před lékárnou. „Courat po Vobrtlý, to je vo kejhák, Harry, to ti tedy povím – a kdyby tě tam někdo zahlíd…“
„To už jsem pochopil,“ řekl Harry a spěšně ucukl, když ho Hagrid chtěl dál oprašovat. „Říkal jsem ti, že jsem se ztratil. A cos tam ostatně dělal ty?“
„Sháněl jsem něco proti žravejm slimákům,“ zabručel Hagrid. „Málem už nám ve škole zničili všecko zelí. Ty tu nejseš sám?“
„Jsem na návštěvě u Weasleyových, ale ztratili jsme se,“ vysvětlil Harry. „Musím je najít…“
Vydali se společně ulicí.
„Jak to, žes mi neodpověděl na žádnej dopis?“ ptal se Hagrid, zatímco Harry klusal vedle něj (na každý Hagridův krok musel on udělat tři). Vysvětlil obrovi, jak to bylo s Dobbym a s Dursleyovými.
„Sakramentský mudlové,“ zavrčel Hagrid. „Kdybych to bejval věděl…“
„Harry! Harry! Tady jsme!“
Harry vzhlédl a uviděl Hermionu Grangerovou, jak stojí nahoře na bělostném schodišti Gringottovy banky. Rozběhla se k nim tak rychle, až za ní husté hnědé vlasy vlály.
„Co se ti stalo s brýlemi? Nazdar, Hagride… To je úžasné, že vás oba zas vidím… Půjdeš ke Gringottovým, Harry?“
„Jakmile najdu Weasleyovy,“ řekl Harry.
„To nebudeš čekat moc dlouho,“ zazubil se Hagrid. Harry a Hermiona se rozhlédli a uviděli, jak se k nim ulicí plnou lidí ženou Ron, Fred, George, Percy a pan Weasley.
„Harry!“ supěl pan Weasley. „Tolik jsme doufali, že ses dostal jen o jeden krb dál…“ Otřel si lesklou lysinu. „Molly se z toho div nezbláznila – hned tu bude taky.“
„Kde ses dostal ven?“ zeptal se Ron.
„Na Vobrtlý,“ řekl Hagrid nerudně.
„Paráda!“ zajásali Fred a George dvojhlasně.
„Tak tam nás nikdy nepustili,“ řekl Ron závistivě.
„A sakramentsky dobře věděli proč,“ zavrčel Hagrid.
To už uviděli i paní Weasleyovou, jak se k nim tryskem řítí; jednou rukou divoce mávala kabelkou a na druhé jí visela Ginny, která jí sotva stačila.
„Ach Harry… drahoušku… vždyť ty ses mohl octnout bůhvíkde…“
Ještě pořád lapala po dechu, ale už vytahovala z kabelky veliký kartáč na šaty, aby z Harryho smetla saze, které mu Hagrid nestačil očistit. Pan Weasley vzal Harryho brýle, poklepal na ně svou hůlkou a vrátil mu je jako nové.
„Tak já už abych šel,“ řekl Hagrid, kterému paní Weasleyová vděčně tiskla ruku. (Ještě že jste ho na té Obrtlé našel, Hagride!) „Uvidíme se v Bradavicích!“ dodal a zamířil pryč; hlavou i rameny přečníval dav, jenž zaplňoval ulici.
„Jestlipak víte, koho jsem viděl u Borgina a Burkese?“ zeptal se Harry Rona a Hermiony, když stoupali po schodišti Gringottovy banky. „Malfoye a jeho otce.“
„Koupil tam Lucius Malfoy něco?“ vystřelil za nimi pan Weasley s otázkou.
„Ne, něco prodával.“
„Takže má starosti,“ poznamenal pan Weasley se škodolibým uspokojením. „Kdybych ho tak při něčem nachytal…“
„Jenom buď opatrný, Arture,“ řekla paní Weasleyová ostře, zatímco jim skřet s úklonou otevřel dveře a vpustil je dovnitř. „Malfoyovi, to jsou vždycky jen potíže. Dej pozor, aby sis nevzal příliš velké sousto.“
„Takže ty myslíš, že na Luciuse Malfoye nestačím?“ odsekl pan Weasley pobouřeně, hned to ale pustil z hlavy, když uviděl Hermioniny rodiče, jak nejistě postávají u pultu protínajícího celou velkou mramorovou síň a čekají, až je Hermiona představí.
„Vždyť vy jste mudlové!“ zaradoval se pan Weasley. „Na to se musíme napít! A copak to máte? Ach tak, vy si měníte mudlovské peníze. Podívej se, Molly!“ a vzrušeně ukazoval na desetilibrové bankovky, které paní Grangerová držela v ruce.
„Sejdeme se pak tady,“ řekl Ron Hermioně, zatímco další skřet z banky odváděl Weasleyovy a Harryho k podzemním trezorům.
Jezdilo se k nim na malých vozících řízených skřety, které se řítily podzemními tunely pod bankou po maličkých železničních kolejích. Harry vychutnával krkolomnou jízdu k trezoru Weasleyových, ale když ho skřet otevřel, cítil se naráz hrozně, daleko hůř než předtím na Obrtlé ulici. Uvnitř byla jen maličká hromádka stříbrných srpců a jeden jediný zlatý galeon. Paní Weasleyová ještě sáhla do všech koutů a potom celou hromádku shrnula do kabelky. Ještě hůř si však Harry připadal, když dorazili k jeho trezoru; snažil se postavit tak, aby Weasleyovi raději neviděli, jak v rychlosti cpe do koženého váčku celé hrsti mincí.
Venku na mramorovém schodišti se rozešli. Percy neurčitě zamumlal, že potřebuje nový brk. Fred a George zahlédli svého kamaráda z Bradavic, Leeho Jordana. Paní Weasleyová a Ginny měly namířeno do obchodu, kde prodávali hábity z druhé ruky. A pan Weasley trval na tom, že s ním Grangerovi musí jít k Děravému kotli na skleničku.
„Za hodinu se všichni sejdeme v Krucáncích a kaňourech, abychom vám koupili ty učebnice,“ řekla paní Weasleyová a vydala se s Ginny pryč. „A do Obrtlé ani krok!“ křikla ještě za odcházejícími dvojčaty.
Harry, Ron a Hermiona se pustili klikatou ulicí, dlážděnou kočičími hlavami. Váček zlatých, stříbrných a bronzových mincí v Harryho kapse vesele pocinkával, aby ho utratil; koupil tedy tři veliké jahodové a arašídové zmrzliny a oni teď blaženě lízali, bloumali Příčnou ulicí a prohlíželi si výklady plné báječných věcí. Ron ve výloze obchodu Prvotřídní potřeby pro famfrpál roztouženě zíral na kompletní výbavu Kudleyských Kanonýrů, dokud je Hermiona neodtáhla do sousedního krámu, kde si koupili inkoust a pergamen. V prodejně kouzelnických žertovných předmětů Šprýmy a kratochvíle se setkali s Fredem, Georgem a Leem Jordanem, kteří si tam kupovali ve velkém Báječné rachejtle doktora Raubíře – hoří i za vlhka, a nevyhoříte! A v malém vetešnictví plném polámaných hůlek, rozhrkaných mosazných vah a starých plášťů plných skvrn od lektvarů našli Percyho, pohrouženého do malé a velice nudné knížky Prefekti, kteří získali moc.
„Studie o bradavických prefektech a jejich životních úspěších,“ přečetl nahlas Ron na zadní desce knihy. „To zní úžasně…“
„Koukejte padat!“ vyštěkl na ně Percy.
„No jo, on je Percy strašně ctižádostivý a má všechno předem promyšlené… chce být jednou ministrem kouzel…“ vysvětlil Ron Harrymu a Hermioně šeptem, když Percyho nechali s knihou o samotě.
Hodinu nato se vydali do Krucánků a kaňourů. Ani zdaleka však nebyli jediní, kdo měl do knihkupectví namířeno; jak přicházeli blíž, překvapil je početný zástup, který se tlačil přede dveřmi a snažil se dostat dovnitř. Důvodem bylo obrovské oznámení vyvěšené z hořejších oken:

ZLATOSLAV LOCKHART
bude podepisovat svůj životopis
MÉ KOUZELNÉ JÁ
dnes od 12.30 do 16.30

„Takže ho uvidíme na vlastní oči!“ vyjekla nadšeně Hermiona. „Vždyť napsal skoro všecky knihy, co máme na seznamu!“
Zástup tvořily převážně čarodějky asi tak ve věku paní Weasleyové. U vchodu stál úplně vyčerpaný kouzelník a říkal: „Klid, dámy, prosím vás… netlačte se tolik… a pozor na ty knihy…“
Harry, Ron a Hermiona proklouzli dovnitř. Dlouhá fronta se vinula až do zadní části krámu, kde Zlatoslav Lockhart podepisoval své knihy. Všichni tři honem popadli výtisk Souboje se smrtonoškou a kradli se podél fronty víc dopředu, kde už stáli ostatní Weasleyovi a pán a paní Grangerovi.
„Výborně, tady jste!“ řekla paní Weasleyová. Samou nervozitou lapala po dechu a neustále si urovnávala vlasy. „Ještě chvilku, a už ho uvidíme…“
Jak postupovali, Zlatoslav Lockhart se před nimi pozvolna vynořoval víc a víc; seděl u stolu ze všech stran obklopeného vlastními velkými podobiznami, a ty všechny na návštěvníky mrkaly a předváděly jim svoje oslnivě bílé zuby. Živý Lockhart z masa a kostí měl na sobě pomněnkově modrý hábit, který mu dokonale ladil s očima; špičatá kouzelnická čapka mu na vlnitých vlasech seděla furiantsky na stranu.
Okolo Lockharta poskakoval malý, nedůtklivě vyhlížející mužík a pořizoval snímky velikým černým fotoaparátem, z něhož při každém oslňujícím záblesku stoupaly obláčky purpurového dýmu.
„Uhněte, vy tady!“ utrhl se na Rona a couval zpátky, aby měl lepší záběr. „Tohle je pro Denního věštce.“
„Za to si tak něco koupím,“ zabručel Ron a mnul si nohu, na kterou mu fotograf šlápl.
Zlatoslav Lockhart ho zaslechl a zvedl hlavu. Uviděl Rona – a pak spatřil Harryho. Chvíli se na něho upřeně díval a potom vyskočil a vyloženě vykřikl: „Vždyť to je Harry Potter!“
Zástup se rozestoupil a začal vzrušeně šuškat. Lockhart se vrhl k Harrymu, chytil ho za paži a přitáhl k sobě. Diváci začali tleskat. Harry zrudl v obličeji, jak mu Lockhart potřásl rukou před fotografem, který teď zběsile mačkal jeden snímek za druhým a zaplavoval Weasleyovy hustým dýmem.
„Usmívej se, Harry, jak se patří,“ vyzval ho Lockhart a vycenil svůj oslnivý chrup. „Ty a já si zasloužíme být na první stránce!“
Když jeho ruku konečně pustil, Harry málem necítil prsty. Pokusil se odstoupit zpátky k Weasleyovým, Lockhart mu však položil paži na ramena a přitiskl ho k sobě.
„Dámy a pánové!“ pronesl zvučně a posunkem si vyžádal ticho. „Toto je výjimečná chvíle! A pro mě je příhodná k tomu, abych vám prozradil malé tajemství, které jsem si jistou dobu nechával pro sebe.
Když tadyhle Harry přišel dnes do Krucánků a kaňourů, měl v úmyslu koupit si jen můj životopis – ten mu teď s potěšením a zdarma věnuji –,“ (zástup začal znovu tleskat) „neměl však ani tušení,“ pokračoval Lockhart a zatřásl s Harrym, až mu brýle sklouzly na špičku nosu, „že ho zakrátko čeká mnohem, mnohem víc než jen moje kniha, Mé kouzelné já. Jemu i jeho spolužákům se totiž dostane mého opravdového kouzelného já. Ano, dámy a pánové, je mi nesmírným potěšením, kterým se pyšním, že od září tohoto roku přejímám v bradavické Škole čar a kouzel místo učitele obrany proti černé magii!“
Návštěvníci začali jásat a tleskat a Harry shledal, že právě dostal darem celé sebrané spisy Zlatoslava Lockharta. Skoro pod jejich tíhou zavrávoral, podařilo se mu však uniknout ze středu pozornosti do kouta, kde stála u svého nového kotlíku Ginny.
„Vezmi si je,“ zamumlal Harry a vložil jí knihy do kotlíku. „Já si je pro sebe koupím…“
„Tohle ti určitě dělalo dobře, viď, Pottere?“ pronesl hlas, který Harry okamžitě poznal. Napřímil se a octl se tváří v tvář Dracu Malfoyovi, který se jako obvykle posměšně šklebil.
„Náš slavný Harry Potter,“ řekl Malfoy. „Nemůže si zajít ani do knihkupectví, aniž by se neoctl na první stránce novin.“
„Nech ho na pokoji, on přece nic takového nechtěl!“ řekla Ginny. Bylo to vůbec poprvé, co před Harrym promluvila, a propalovala Malfoye pohledem.
„Takže ty už máš dokonce holku, Pottere!“ protáhl Malfoy. Ginny zčervenala jako rajské jablíčko, ale to už se k nim protlačili Ron a Hermiona, každý se stohem Lockhartových knih v náručí.
„No ne, to jsi ty,“ řekl Ron a podíval se na Malfoye jako na něco nechutného, do čeho šlápl. „Vsadím se, že tě překvapilo, když jsi tu Harryho uviděl, co?“
„Daleko víc mě překvapilo, že vidím tebe v nějakém obchodě, Weasleyi,“ oplatil mu Malfoy. „Počítám, že tvoji rodiče teď budou měsíc o hladu, aby to všecko zaplatili.“
Ron zrudl stejně jako Ginny. Hodil své knihy do kotlíku a vykročil k Malfoyovi, ale Harry a Hermiona ho chytili za bundu a zadrželi ho.
„Rone!“ okřikl ho pan Weasley a prodíral se k nim s Fredem a s Georgem. „Co to děláš? Pojďte ven, tady je to jak v blázinci.“
„Ale, ale – to je přece Artur Weasley!“
To řekl pan Malfoy. Stál tu s rukou na Dracově rameni a šklebil se stejně povýšeně jako jeho synátor.
„Dobrý den, Luciusi,“ kývl chladně pan Weasley.
„Slyšel jsem, že teď máte na ministerstvu spoustu práce,“ řekl pan Malfoy. „Všechny ty domovní prohlídky… Doufám, že vám aspoň platí přesčasy?“
Sáhl do Ginnyina kotlíku a ze všech přepychových Lockhartových knih, které v něm měla, vytáhl velice starý a velice ohmataný Úvod do přeměňování pro začátečníky.
„I když spíš ne,“ pokračoval. „Povězte mi, co z toho máte? Vždyť jste všem kouzelníkům pro ostudu a ani vám za to slušně neplatí.“
Pan Weasley zrudl ještě víc než předtím Ron nebo Ginny.
„Máme velice odlišný názor na to, co je kouzelníkům pro ostudu, Malfoyi,“ řekl.
„Zřejmě ano,“ prohlásil pan Malfoy a sklouzl bledýma očima na manžele Grangerovy, kteří všemu úzkostně přihlíželi. „S kým vy se nestýkáte, Weasleyi… a to jsem myslel, že vaše rodina už hlouběji klesnout nemůže…“
Vtom Ginnyin kotlík vyletěl dunivě do vzduchu, pan Weasley se vrhl na pana Malfoye a srazil ho pozpátku do police s knihami, a vzápětí se jim všem s hlasitým rachotem vysypaly na hlavy celé tucty kouzelných knih. Fred nebo George zaječeli: „Jen mu dej, tati!“, zatímco paní Weasleyová křičela: „Ne, to ne, Arture!“ A dav se zmateně vrhal nazpátek a porážel přitom další regály. „Pánové, prosím vás – prosím vás!“ vykřikoval prodavač a potom všechny překřičel: „Rozejděte se! Slyšíte, rozejděte se…“
To už se k nim záplavou knih prodíral Hagrid. Během okamžiku od sebe pana Weasleyho a pana Malfoye odtrhl; pan Weasley měl rozbitý ret a pan Malfoy dostal do oka Encyklopedií jedovatých hub. Ještě pořád držel v ruce Ginnyinu starou učebnici přeměňování. Teď ji hodil po ní a v očích se mu zlobně zablesklo:
„Tady máš tu svou knížku, holčičko – to je to nejlepší, co ti tvůj otec může dát…“
Vykroutil se z Hagridova sevření, kývl na Draca a povzneseně vyšel z knihkupectví.
„Měl jste se na něj vykašlat, Arture,“ řekl Hagrid a málem zvedl pana Weasleyho do vzduchu, jak mu urovnával hábit. „Jsou zkažený do morku kostí, celá ta jejich famílie, a všichni to vědí. Žádnej Malfoy nestojí za to, aby ho někdo poslouchal. Mají tu špatnost v sobě už vod narození. Tak poďte – pudeme radši pryč.“
Prodavač se tvářil, jako by jim chtěl v odchodu zabránit; sahal však Hagridovi sotva po pás a zřejmě si to rozmyslel. Spěšně se vydali Příčnou ulicí; Grangerovi se dosud třásli strachy a s paní Weasleyovou lomcoval vztek.
„Opravdu dáváš svým dětem skvělý příklad… prát se na veřejnosti… co si jen musel pomyslet Zlatoslav Lockhart…“
„Ten z toho měl radost,“ řekl Fred. „Copak jsi ho neslyšela, když jsme odcházeli? Ptal se toho chlápka z Denního věštce, jestli tu rvačku dokáže přidat do svého článku – říkal, že to všecko je reklama.“
Cestou zpátky ke krbu u Děravého kotle, odkud se Harry, Weasleyovi a všechny jejich nákupy měli s pomocí Letaxu vrátit do Doupěte, byli ale všichni dost zaražení. Rozloučili se s Grangerovými, kteří z hostince měli odejít mudlovskou ulicí na opačné straně. Pan Weasley se jich ještě začal vyptávat, k čemu jsou autobusové zastávky, ale když viděl, jak se paní Weasleyová tváří, honem toho nechal.
Harry si sundal brýle, a než si nabral do hrsti Letax, strčil si je opatrně do kapsy. Jeho oblíbený způsob cestování to rozhodně nebyl.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

harry

(Veruš, 18. 7. 2013 22:04)

:)