Jdi na obsah Jdi na menu
 


Harrymu trvalo několik dnů, než si na svou podivnou novou svobodu zvykl. Ještě nikdy v životě neměl mož­nost vstávat, v kolik hodin se mu zachce, nebo jíst, cokoli ho napadne. Mohl dokonce chodit, kam chtěl, pokud to ovšem bylo na Příčné ulici; jenže vzhledem k tomu, že tahle dlouhá dlážděná třída byla přímo přecpaná těmi nejúžasnějšími kouzelnickými obchody na světě, necí­til Harry sebemenší pokušení porušit slib, který dal Po­pletalovi, a zatoulat se do mudlovského světa.
Každý den ráno se nasnídal v Děravém kotli, kde s ob­libou pozoroval ostatní hosty: legrační malé čarodějky z venkova, které sem na den vyrazily na nákupy, cti­hodně vyhlížející kouzelníky diskutující o posledním článku v časopise Moderní přeměňování, rozježené šamany, neposedné trpaslíky a jednou i jakousi osobu, která podezřele připomínala ježibabu, obličej měla za­krytý tlustou vlněnou kuklou a objednala si talíř syro­vých jater.
Po snídani Harry pokaždé vyšel na zadní dvorek, vytá­hl svou hůlku, poklepal na třetí cihlu zleva nad popel­nicí a ustoupil, zatímco se ve zdi otevřel průchod do Příč­né ulice.

Diagon Alley, by NicoPony


Celé dlouhé slunečné dny trávil Harry průzkumem ob­chodů a stravoval se pod pestrobarevnými slunečníky na chodníku před restauracemi, kde si ostatní hosté vzá­jemně ukazovali svoje nákupy („Tohle je lunoskop, ka­maráde - už se nebudu muset otravovat s těmi měsíční­mi diagramy, víš?“) nebo se bavili o případu Siriuse Blacka („Já osobně nepustím svoje děti ven samotné, do­kud nebude zpátky v Azkabanu.“) Domácí úkoly už ne­musel vypracovávat pod dekou při svitu baterky; teď se mohl v jasném slunečním světle posadit před zmrzlinářství Floreana Fortescuea a dopsat všechny své eseje s občasnou pomocí samotného Floreana Fortescuea, kte­rý kromě obsáhlých znalostí středověkých honů na ča­rodějnice dával Harrymu každou půlhodinu zdarma zmrzlinový pohár.
Když Harry z trezoru u Gringottových doplnil svůj měšec zlatými galeony, stříbrnými srpci a bronzový­mi svrčky, musel prokázat velkou schopnost sebeovládání, aby všechny ty peníze neutratil najednou. Musel si neustále připomínat, že bude v Bradavicích studo­vat ještě dalších pět let a jak by si asi připadal, kdyby o peníze na učebnice zaklínadel musel žádat Dursleyo­vy, aby se ubránil pokušení koupit si překrásnou sou­pravu figurek z ryzího zlata pro tchoříčky (čarodějnou obdobu člověče, nezlob se, v níž figurky stříkaly ohav­ně páchnoucí tekutinu do tváře protihráče, který prá­vě ztratil bod). Nesmírně ho také lákal dokonalý po­hyblivý model galaxie ve velké skleněné kouli, který by byl znamenal, že už nikdy nebude muset chodit na ho­diny astronomie. Největší zkouškou sebeovládání se však pro Harryho stala novinka, která se v jeho oblí­beném obchodě, Prvotřídních potřebách pro famfr­pál, objevila týden poté, kdy se ubytoval v Děravém kotli.
Podnícen zvědavostí, co si to shromážděný dav v ob­chodě prohlíží, se Harry pomalu propracoval dovnitř a natlačil se mezi vzrušené čarodějky a kouzelníky, až za­hlédl nově postavené pódium, na němž stálo to nejbá­ječnější koště, jaké kdy v životě viděl.
„Zrovna přišlo - je to prototyp -“ informoval jakýsi kouzelník s ostře řezanou bradou svého společníka. „To je nejrychlejší koště na světě, že, tati,“ vypískl chla­pec mladší než Harry, který visel otci na ruce.
„Irská mezinárodní liga si zrovinka objednala sedm těchhle krasavců,“ informoval zvědavce majitel obcho­du. „A to jsou šampioni světového poháru!“
Velká čarodějka před Harrym ustoupila stranou, tak­že si mohl přečíst ceduli vedle koštěte:

Cena dle dohody... Harry neměl chuť spekulovat o tom, na kolik zlata by ho Kulový blesk přišel. Ještě nikdy v ži­votě si nic tak hrozně nepřál mít - jenže na svém Nim­busu Dva tisíce zatím neprohrál jediný famfrpálový zá­pas, takže proč by měl kvůli Kulovému blesku vyplenit svůj trezor u Gringottových, když i tak má velice dobré koště? Harry se na cenu nezeptal, prakticky denně se však vracel jen proto, aby se na Kulový blesk podíval.
Byly však i věci, které si Harry doopravdy potřeboval koupit. Zašel si do lékárny, aby doplnil zásoby přísad do lektvarů, a protože jeho školní hábity už byly na rukou i na nohou o pěkných pár čísel kratší, navštívil i obchod Madame Malkinová / Oděvy pro každou příležitost a koupil si nové. Především si však musel koupit nové učebnice, mezi nimiž byly i studijní texty dvou nových předmětů, péče o kouzelné tvory a jasnovidectví.
Při pohledu do výkladní skříně knihkupectví čekalo Harryho překvapení. Místo obvyklé výstavky kouzelnic­kých učebnic se zlatou ořízkou, velkých jako dlažební ka­meny, stála za sklem objemná železná klec, v níž bylo při­bližně sto výtisků Obludného obludária. Všude kolem poletovaly vytrhané stránky, knihy se vrhaly jedna na druhou, potýkaly se v zuřivých soubojích a vztekle po sobě rafaly.
Harry vytáhl z kapsy seznam učebnic a poprvé se do něj podíval. Obludné obludárium v něm bylo uvedeno
jako povinná učebnice pro studium péče o kouzelné tvo­ry. Teprve teď Harry pochopil, proč Hagrid napsal, že mu přijde vhod. Ulevilo se mu; pořád mu vrtalo hlavou, jestli ho Hagrid nechce požádat, aby mu pomohl sta­rat se o nějakého hrůzostrašného nového domácího mi­láčka.
Když Harry vešel do Krucánků a kaňourů, prodavač mu spěšně vyběhl vstříc.
„Bradavice?“ zeptal se úsečně. „Přišel jste si pro nové učebnice?“
„Ano,“ přikývl Harry. „Potřebuji -“
„Uhněte mi z cesty,“ vyzval ho netrpělivě prodavač a odstrčil ho stranou. Natáhl si na ruce pár velice tlustých rukavic, popadl velkou sukovitou vycházkovou hůl a za­mířil k dvířkům klece s knihami o obludách.
„Počkejte,“ zarazil ho spěšně Harry. „Tuhle knížku už mám.“
„Vážně?“ V prodavačově obličeji se objevil výraz ne­smírné úlevy. „Díky bohu, už mě dnes dopoledne pětkrát pokousaly -“
Krámkem se rozlehl hlasitý trhavý zvuk; dvě obludá­ria se vrhla na třetí a snažila se je rozsápat na kusy: „Nechte toho! Nechte toho!“ vyjekl prodavač, zasunul mezi mříže vycházkovou hůl a odtrhl knihy od sebe. „To­hle už nikdy neobjednám, v životě ne! Takový blázinec! Myslel jsem, že nemůže být nic horšího, než když jsme objednali dvě stě výtisků Neviditelné učebnice nevidi­telnosti - přišly nás na hromadu peněz a vůbec jsme je nenašli... No, budete si tedy přát něco jiného?“
„Ano,“ přikývl Harry a pohlédl do seznamu. Potřebu­ji Odhalování věcí budoucích od Kasandry Vablatské.“ „Hmm, mladý pán začíná s jasnovidectvím, že ano?“ usmál se prodavač, stáhl si rukavice a zavedl Harryho do zadní části krámku, kde byl koutek vyhrazený předpo­vídání budoucnosti. Na malém stolku byla hromada svaz­ků s tituly jako Předvídání nepředvídatelného: Obrňte se proti šokům nebo Roztříštěné koule: Když vám štěs­tí nepřeje.
„Tady je to,“ prohlásil prodavač, který zatím vylezl na štafle a sejmul z police tlustou, černě vázanou knihu. „Odhalování věcí budoucích. Moc šikovná příručka všech základních metod předpovídání budoucnosti - čtení z dlaně, z křišťálových koulí, z ptačích vnitřností...“
Harry však neposlouchal. Pohled mu padl na jinou kni­hu, která byla rovněž mezi tituly vystavenými na stolku: Předzvěsti smrti: Co dělat, když víte, že se schyluje k nej­horšímu.
„Ale ne, tohle bych na vašem místě nečetl,“ mávl pro­davač ledabyle rukou, když viděl, na co Harry civí. „Zač­nete vidět předzvěsti konce na každém kroku. Samotné přečtení by vás vyděsilo k smrti.“
Harry však dál upřeně hleděl na přední obálku knihy; byl na ní vyobrazen černý pes velikosti medvěda s pla­noucíma očima. Připadal mu podivně povědomý...
Prodavač mu vtiskl do ruky Odhalování věcí budou­cích.
„Ještě něco?“ zeptal se.
„Ano,“ přisvědčil Harry, odtrhl oči od psího pohledu a omámeně pohlédl do seznamu. „Totiž... potřebuji Pře­měňování pro středně pokročilé a Příručku kouzelných slov a zaklínadel pro třetí ročník.“
O deset minut později se Harry vynořil z Krucánků a kaňourů s novými učebnicemi pod paží a zamířil zpět k Děravému kotli. Sotva vnímal, kam jde, a dokonce do několika kolemjdoucích vrazil.
Vyběhl s hlasitým dupotem po schodem ke svému po­koji, vešel dovnitř a upustil knihy na postel. Někdo u něj mezitím uklidil; okna byla otevřená a pokoj byl zalitý slu­nečním svitem. Harry slyšel rachot autobusů projíždějí­cích v neviděné mudlovské ulici za jeho zády i halas stej­ně neviděného davu dole v Příčné ulici. V zrcadle nad umyvadlem spatřil svůj obličej.
„Nemohla to přece být předzvěst smrti,“ osopil se vzdorovitě na svůj odraz. „Když jsem tehdy tu věc v Mag­noliové ulici zahlédl, byl jsem celý vyděšený. Nejspíš to byl jen toulavý pes...“
Automaticky zdvihl ruku a pokusil se přihladit si vzpur­né vlasy k hlavě.
„To je předem prohraná bitva, kamaráde,“ uchechtlo se sípavě zrcadlo.
Jak dny jeden po druhém míjely, začal se Harry na kaž­dém kroku rozhlížet, jestli někde neuvidí Rona nebo Her­mionu. Teď, když byl začátek školního roku tak blízko, se v Příčné ulici objevovala spousta bradavických studentů. Harry potkal Seamuse Finnigana a Deana Thomase, své spolužáky z Nebelvíru, v Prvotřídních potřebách pro famfrpál, kde stejně jako on žádostivě okukovali Kulový blesk; před Krucánky a kaňoury narazil i na skutečného Nevilla Longbottoma, zapomnětlivého chlapce s kulatým obličejem. Ani se s ním nemohl zastavit na kus řeči; Ne­ville někam založil seznam svých učebnic a jeho velice přísně vyhlížející babička mu právě dávala co proto. Har­ry zadoufal, že nikdy nezjistí, že se při svém útěku před ministerstvem kouzel vydával právě za něj.
Posledního dne prázdnin se Harry probudil s myšlen­kou, že nejpozději zítra už se konečně s Ronem a Her­mionou shledá ve spěšném vlaku do Bradavic. Vstal, ob­lékl se, naposledy se zašel podívat na Kulový blesk a právě přemýšlel o tom, kam půjde na oběd, když za­slechl, jak na něj někdo volá:
„Harry! HARRY!“
Okamžitě se otočil - a byli tam, oba dva, a seděli před zmrzlinářstvím Floreana Fortescuea. Ron se zdál být až neuvěřitelně pihovatý a Hermiona byla opálená do tma­vě hněda. Oba na něj zuřivě mávali.
„No konečně!“ ulevil si Ron a široce se usmíval na Har­ryho, který si k nim přisedl. „Byli jsme v Děravém kotli, tam nám ale řekli, že jsi venku, tak jsme šli do Krucán­ků a kaňourů, k madame Malkinové a -“
„Já jsem si všechno do školy nakoupil už minulý týden,“ vysvětloval Harry. „A jak víte, že bydlím u Děravého kotle?“
„To taťka,“ řekl prostě Ron.
Pan Weasley, který pracoval na ministerstvu kouzel, po­chopitelně musel o incidentu s tetou Marge do všech po­drobnosti slyšet.
„Tys doopravdy nafoukl svou tetu, Harry?“ zeptala se Hermiona smrtelně vážným tónem.
„Já nechtěl,“ bránil se Harry, zatímco Ron se svíjel smí­chy. „Prostě... prostě jsem se neuhlídal.“
„To není žádná legrace, Rone,“ vyjela nabroušeně Hermiona. „Vážně mě překvapuje, že Harryho nevylou­čili ze školy“
„To mě taky,“ přiznal Harry. „Copak že mě nevyloučili, já dokonce počítal s tím, že mě zatknou.“ Pohlédl na Ro­na. „Tvůj taťka by asi nevěděl, proč mě vlastně Popletal nepotrestal, že?“
„Nejspíš proto, žes to byl právě ty, nemyslíš?“ pokrčil rameny Ron a stále se tiše pochechtával. „Proslulému Harrymu Potterovi nemohli něco takového udělat. Ne­chtěl bych vidět, jak by ministerstvo zatočilo se mnou, kdybych nafoukl některou svoji tetičku. Až na to, že by mě nejdřív museli vykopat, protože mamka by mě zabi­la. Můžeš se na to ale taťky večer zeptat sám. My dneska totiž spíme u Děravého kotle! Takže zítra můžeš jet na King's Cross s námi. A Hermiona tam spí taky!“
Hermiona rozzářeně přikývla. „Máma s tátou mě tady dneska ráno vyložili se všemi věcmi do Bradavic.“
„To je báječné!“ vydechl šťastně Harry. „Takže už máte nové učebnice a všechno ostatní?“
„Koukni na tohle,“ pochlubil se Ron, vytáhl z brašny dlouhé štíhlé pouzdro a otevřel je. „Zbrusu nová hůlka. Vrbová, čtrnáct palců dlouhá a je v ní ocasní žíně jed­norožce. A všechny knížky už taky máme,“ ukázal na vel­kou tašku pod svou židlí. „Poslyš, cos říkal těm obludá­riím? Ten prodavač se málem rozbrečel, když jsme řekli, že chceme dvě.“
„Co má tohle všechno znamenat, Hermiono?“ zeptal se Harry a ukázal ne na jednu, ale na tři nadité tašky, ležící na vedlejší židli.
„No“ zapsala jsem si přece víc nových předmětů než vy,“ připomněla mu Hermiona. „Tohle jsou moje učeb­nice věštění z čísel, péče o kouzelné tvory, jasnovidec­tví, studia starodávných run, studia mudlů...“
„Proč chceš chodit na studium mudlů?“ podivil se Ron a protočil oči směrem k Harrymu. „Vždyť ty ses přece me­zi mudly narodila. Tvoje mamka a tvůj taťka jsou mud­lové! Takže už o mudlech víš všechno!“
„Bude ale hrozně zajímavé studovat je z kouzelnické­ho hlediska,“ prohlásila vážně Hermiona.
„Máš tenhle školní rok v úmyslu taky někdy jíst nebo spát, Hermiono?“ zajímal se Harry a Ron se pobaveně uchechtl. Hermiona je ignorovala.
„Ještě mi zbývá deset galeonů,“ oznámila, když se po­dívala do peněženky. „V září budu mít narozeniny a táta s mámou mi dali trochu peněz, abych si mohla předem koupit nějaký dárek.“
„Co takhle nějakou hezkou knížku?“ navrhl nevinně Ron.
„Ne“ knížku jsem na mysli neměla,“ opáčila nevzruše­ně Hermiona. „Ze všeho nejvíc chci sovu. Tady Harry má Hedviku, ty máš Errol -“
„Nemám,“ opravil ji Ron. „Errol je naše rodinná sova. já mám akorát Prašivku.“ Vytáhl z kapsy svou ochočenou krysu. „A budu ji muset nechat prohlédnout,“ dodal a po­ložil ji před ně na stůl. „Mám takový dojem, že jí ten vý­let do Egypta neprospěl.“
Prašivka vypadala ještě vyzábleji než obvykle a vousy měla viditelně pokleslé.
„Jen pár kroků odtud je obchod s kouzelnými tvory,“ poznamenal Harry, který si teď už v Příčné ulici připa­dal jako doma. „Můžeme se zeptat, jestli by něco nemě­li pro Prašivku, a Hermiona si tam koupí sovu.“
Zaplatili tedy zmrzlinu a zamířili ke Kouzelnému zvě­řinci na druhé straně ulice.
Uvnitř nebylo mnoho místa. Zdi byly do posledního místečka zakryté klecemi. Páchlo to tam a byl tam ob­rovský kravál, protože obyvatelé zmíněných klecí všich­ni sborem krákali, skřehotali, brebentili nebo syčeli. Ča­rodějka za prodejním pultem právě poskytovala jakémusi kouzelníkovi rady o tom, jak pečovat o dvou­hlavé salamandry, takže Harry, Ron a Hermiona čekali a okukovali klece.
V jedné trůnil párek obrovitých purpurových ropuch,
které hlasitě mlaskaly a pochutnávaly si na hromádce mrtvých masařek. Kousek od okna se třpytila gigantic­ká želva s krunýřem posázeným drahokamy. Po stěně skleněného akvária se pomalu plazili vzhůru jedovatí oranžoví slimáci a tlustý bílý králík se s hlasitým řachá­ním neustále proměňoval v hedvábný cylindr a zase zpět. Dále tu byly kočky všech možných barevných odstínů, klec s ukřičenými havrany, košík plný podivných chlu­patých koulí barvy hořčice, které hlasitě předly, a na pul­tě veliká klec se štíhlými černými krysami, které hrály ja­kousi hru, při níž svých dlouhých holých ocasů používaly jako švihadel.
Kouzelník s dvouhlavým mlokem odešel a Ron při­stoupil k pultu.
„Mám problémy se svou krysou,“ obrátil se na čaro­dějku. „Od té doby, co jsem se s ní vrátil z Egypta, se mi nějak nelíbí.“
„Hoď ji sem na pult,“ vyzvala ho čarodějka a vylovila z kapsy tlusté černé brýle.
Ron vytáhl Prašivku z náprsní kapsy a položil ji hned vedle klece s jejími krysími příbuznými, kteří okamžitě přestali poskakovat a natlačili se k mříži, aby si ji mohli lépe prohlédnout.
Jako prakticky všechno, co Ron vlastnil, i Prašivka by­la dědictvím po jednom jeho sourozenci (patřila kdysi jeho bratru Percymu) a vyhlížela poněkud opotřebova­ně. V porovnání s krysami v kleci, které překypovaly zdravím, působila obzvlášť zbědovaně.
„Hmm,“ zabručela čarodějka, když Prašivku vzala do ruky. „Kolik je jí let?“
„To nevím,“ zavrtěl hlavou Ron. „Ale určitě hodně. Pat­řila mému bratrovi.“
„Má nějaké zvláštní schopnosti?“ zajímala se čaroděj­ka a pozorně si Prašivku prohlížela.
„No, totiž...“ zahučel Ron. Po pravdě řečeno Prašivka v životě nevykazovala sebemenší známky nějakých zají­mavých schopností. Čarodějka přejela očima od Prašiv­čina potrhaného levého ucha až k přední pacičce, na níž chyběl jeden prst, a hlasitě zamlaskala.
„Tahle krysa už v životě dostala pořádně zabrat,“ pro­hlásila.
„Vypadala přesně takhle, už když mi ji Percy dával,“ brá­nil se Ron.
„V případě obyčejné krysy obecné nebo zahradní, jako je tahle, nemůžeš čekat, že se dožije víc než tří let,“ po­učovala ho čarodějka. „Takže jestli hledáš něco na delší dobu, třeba by se ti zalíbila jedna z těchhle -“
Ukázala na černé krysy, které okamžitě začaly znovu poskakovat. „Jen se nepředvádějte,“ zamumlal Ron. „No, pokud nechceš novou krysu, mohl bys zkusit to­hle krysí tonikum,“ pokračovala čarodějka, sáhla pod pult a vytáhla malou červenou lahvičku.
„Fajn,“ přikývl Ron. „Kolik - JAU!“
Ron podklesl v kolenou, když se z vrcholku nejvyšší klece náhle sneslo něco obrovského a oranžového, při­stálo mu to na hlavě a pak se vrhlo se vzteklým zaprská­ním po Prašivce.
„NE, KŘIVONOŽKO, NE!“ zaječela čarodějka. Prašiv­ka jí však vyklouzla z rukou jako kostka mýdla, dopadla s roztaženýma nohama na podlahu a bleskově prokmit­la dveřmi ven.
„Prašivko!“ zařval Ron a vyběhl z obchodu za ní; Har­ry je následoval.
Trvalo jim téměř deset minut, než Prašivku našli; scho­vávala se pod odpadkovým košem před Prvotřídními po­třebami pro famfrpál. Ron nacpal roztřesenou krysu zpět do kapsy, vstal a podrbal se na hlavě.
„Co to bylo?“
„Buď to byla strašně velká kočka, nebo hodně malý tygr,“ usoudil Harry.
„Kde je Hermiona?“ „Asi si kupuje tu sovu.“
Vydali se přeplněnou ulicí zpět ke Kouzelnému zvě­řinci. Když k němu dorazili, Hermiona právě vycházela ven, nenesla však sovu. Oběma rukama k sobě pevně tiskla obrovského zrzavého kocoura.
„Tys tu bestii koupila?“ užasl Ron a brada mu poklesla. „No není úžasný?“ zajíkala se nadšením Hermiona.
Harry si pomyslel, že je to otázka názoru. Kocourův zr­zavý kožíšek byl hustý a hebký, zvíře však nepochybně mělo poněkud křivé nohy a jeho tlama vypadala nesná­šenlivě a podivně pomačkaně, jako by v plném trysku narazila přímo do cihlové zdi. Teď, když byla Prašivka z dohledu, však kocour v Hermionině náruči spokojeně předl.

In Front of the Magical Menagerie, by Marta T


„Hermiono, vždyť ta potvora mě málem skalpovala!“ rozčiloval se Ron.
„On to neudělal schválně, že ne, Křivonožko?“ omlou­vala ho Hermiona.
„A co bude s Prašivkou?“ vyptával se Ron a ukazoval na vyboulenou náprsní kapsu. „Potřebuje si odpočinout a dát si do pořádku nervy! Jak to má asi udělat, když se bude kolem potulovat tahleta nestvůra?“
„To mi připomíná, žes tam nechal to krysí tonikum,“ vzpomněla si Hermiona a vtiskla Ronovi do dlaně čer­venou lahvičku. „A přestaň pořád kňourat. Křivonožka bude spát v naší ložnici a Prašivka zase ve vaší. Tak v čem je problém? Chudinečka Křivonožka, ta čarodějka říka­la, že ho tam měla už celou věčnost; nikdo ho nechtěl.“
„Proč asi?“ ušklíbl se ironicky Ron, když zamířili k Dě­ravému kotli.
Ve výčepu našli sedět pana Weasleyho, který si četl v Denním věštci.
„Ahoj, Harry!“ zahlaholil s úsměvem, když zvedl oči od novin. „Jak se daří?“
„Děkuji, dobře,“ odpověděl Harry a přisedl si s Ronem, s Hermionou a se všemi nákupy k panu Weasleymu. Pan Weasley odložil noviny a Harry zjistil, že se z nich na něj dívá teď už povědomá tvář Siriuse Blacka.
„Tak ho pořád ještě nechytili, co?“ zeptal se.
„Ne,“ zavrtěl hlavou pan Weasley a zatvářil se neoby­čejně vážně. „Odvolali nás všechny od obvyklých pra­covních povinností na ministerstvu, abychom se ho po­kusili vypátrat, ale zatím jsme neměli štěstí.“
„Dostali bychom nějakou odměnu, kdybychom ho chy­tili my?“ zajímal se Ron. „Nebylo by špatné dostat ještě trochu peněz...“
„Nebul směšný, Rone,“ zarazil ho pan Weasley, který při bližším pohledu působil velice vyčerpaným dojmem. „Black se nenechá chytit nějakým třináctiletým kouzel­níčkem. Jestli ho někdo přivede zpátky, budou to azka­banští strážní, vzpomeň si na moje slova.“
V tom okamžiku se ve výčepu objevila paní Weasleyo­vá, obtěžkaná nákupy; v závěsu za ní následovala dvoj­čata Fred a George, která měla právě v Bradavicích na­stoupit do pátého ročníku, čerstvě jmenovaný primus Percy a Weasleyovic nejmladší potomek a jediná dcera Ginny.
Ginny, která byla do Harryho odjakživa zakoukaná, se zdála být dokonce na ještě větších rozpacích než ob­vykle, když ho spatřila, snad za to mohla skutečnost, že jí v minulém školním roce zachránil v Bradavicích život. Zčervenala jako růžička a zamumlala ahoj“ aniž by mu po­hlédla do očí. Percy naopak natáhl ruku tak slavnostně, jako by Harryho dosud v životě neviděl, a pronesl: „Vítej, Harry. Moc rád tě vidím.“
„Nazdar, Percy,“ opáčil Harry, který měl co dělat, aby se nerozesmál.
„Doufám, že se ti vede dobře,“ pokračoval nabubřele Percy a třásl mu rukou. Na Harryho to tak trochu půso­bilo, jako by ho představovali starostovi.
„Docela dobře, díky -“
„Harry!“ vykřikl Fred, odstrčil Percyho loktem a hlu­boce se uklonil. je prostě úžasný zase tě vidět, kama­ráde -“
„Fantastický!“ přidal se George, který zase odstrčil Fre­da a popadl Harryho za ruku. „Absolutně senzační.“ Percy se zakabonil.
„Tak to už by stačilo,“ napomenula je paní Weasleyová. „Mamko!“ zahulákal Fred, jako by si jí teprve tel všiml, a popadl ji také za ruku. jak dokonale fantastické, že tě zas vidím -“
„Říkala jsem, že už by to stačilo,“ opakovala paní Weas­leyová a odložila nákupy na prázdnou židli. „Ahoj, Har­ry, drahoušku. Předpokládám, že tu naši báječnou no­vinku už jsi slyšel?“ Ukázala na zbrusu nový stříbrný odznak na Percyho hrudi. „Druhý primus v naší rodině!“ pochlubila se a dmula se pýchou.
„A taky poslední,“ zahuhlal tiše Fred.
„O tom vůbec nepochybuji,“ přitakala paní Weasleyo­vá a náhle se zamračila. „Jak jsem si všimla, tak z vás dvou neudělali ani prefekty.“
„Proč bychom měli chtít, aby z nás byli prefekti?“ po­divil se George, jehož očividně znechutila už sama ta představa. „To bychom přišli o všechnu legraci.“ Ginny se zachichotala.
„Měli byste sestře být lepším vzorem!“ utrhla se na něj paní Weasleyová.
„Ginny má i jiné bratry, kteří jí jsou vzorem, máti,“ pro­hlásil důležitě Percy. „Půjdu se teď převléknout k večeři...“ Zmizel a George si zhluboka povzdechl.
„Chtěli jsme ho zavřít do pyramidy,“ vysvětloval Har­rymu, „ale mamka nám na to přišla.“
U večeře toho dne vládla velice příjemná atmosféra. Hostinský Tom srazil v salonku dohromady tři stoly, k nimž zasedlo sedm členů rodiny Weasleyových, Harry a Hermiona a společně se propracovávali pěti lahodný­mi chody.
„Jak se zítra dostaneme na King's Cross, taťko?“ zajímal se Fred, když ponořili lžíce do opulentního čokoládo­vého pudinku.
„Z ministerstva pro nás pošlou dvě auta,“ odpověděl pan Weasley.
Všichni se po něm podívali. „Pročpak?“ zeptal se zvědavě Percy.
„To kvůli tobě, Percánku,“ vysvětloval vážným tónem George. „A na kapotách budou mít takové ty malé vla­ječky a na nich písmena PŽ -“
„- což znamená přemoudřelý žvanil,“ dodal Fred. Všichni přítomní s výjimkou Percyho a paní Weasleyo­vé si smíchy poprskali pudink.
„Proč pro nás posílají auta z ministerstva, otče?“ otá­zal se znovu důstojně Percy.
„No, vzhledem k tomu, že my už vlastní auto nemáme,“ odpověděl pan Weasley, „a vzhledem k tomu, že jsem tam zaměstnaný, je to taková pozornost...“
Mluvil zcela bezstarostným tónem, Harrymu však ne­mohlo uniknout, že panu Weasleymu zrudly uši úplně stejně jako Ronovi, když se dostal do nějaké nepříjem­né situace.
„Ještě že tak,“ vložila se spěšně do řeči paní Weasleyo­vá. „Uvědomujete si, jakou spoustu zavazadel budete vy všichni dohromady mít? To by na vás byl v mudlovské podzemní dráze pěkný pohled... Doufám, že už jste všich­ni sbalení?“
„Ron si ještě všechny nové nákupy neuložil do kufru,“ oznámil Percy dávno nacvičeným trpitelským hlasem. „Složil si je na moji postel.“
„Tak to bys měl jít a pořádně se sbalit, Rone, protože ráno už moc času mít nebudeme,“ prohlásila paní Weas­leyová přes stůl. Ron po Percym šlehl podrážděným po­hledem.
Po večeři si všichni připadali strašně přejedení a ospa­lí. Jeden po druhém odcházeli po schodech do svých po­kojů, aby si zkontrolovali, zda mají všechno připravené na nadcházející den. Ron s Percym spali v pokoji vedle Harryho. Ten právě zaklapl a zamkl svůj kufr,, když přes zeď zaslechl rozčilené hlasy, a tak vyšel ven podívat se, co se vlastně děje.
Dveře pokoje číslo dvanáct byly dokořán a Percy hu­lákal.
„Měl jsem ho tady, na nočním stolku, sundal jsem si ho, abych ho přeleštil...“
„Já se ho ani nedotkl, rozumíš?“ bránil se stejně hlasi­tě Ron.
„Co se stalo?“ zeptal se Harry.
„Ztratil se mi odznak primuse,“ vysvětloval Percy a oto­čil se k Harrymu.
„A taky se ztratilo moje krysí tonikum pro Prašivku,“ stěžoval si Ron, který právě vyprazdňoval a prohledával svůj kufr. „Možná jsem ho nechal ve výčepu...“
„Nikam nepůjdeš, dokud nenajdeš můj odznak!“ běs­nil Percy.
„Já pro to Prašivce dojdu, mám už sbaleno,“ slíbil Har­ry Ronovi a sešel po schodech dolů.
Byl už v polovině chodby vedoucí k výčepu, ve kterém teď panovala absolutní tma, když zaslechl, jak se ze sa­lonku ozývají další dva rozčilené hlasy. Vteřinu nato roz­poznal, že patří panu a paní Weasleyovým. Zaváhal, pro­tože nechtěl, aby věděli, že slyšel, jak se hádají, když však zaslechl svoje jméno, zarazil se a přistoupil blíž ke dve­řím salonku.
„...jaký má smysl mu to neříct?“ prohlašoval zlostně pan Weasley. „Harry má právo to vědět. Snažil jsem se to vy­světlit Popletalovi, ten ale pořád s Harrym zachází jako s malým děckem. Je mu už třináct a -“
„Pravda by ho přece strašlivě vyděsila, Arture!“ namít­la rozhorleně paní Weasleyová. „Vážně chceš poslat Har­ryho zpátky do školy, když nad ním visí taková hrozba? Prokristapána, ať je rád, že o tom neví!“
„Nechci mu nijak znepříjemňovat život,“ odsekl pan Weasley, „chci jen, aby se měl na pozoru! Víš přece, co jsou Harry a Ron zač, jak se v jednom kuse někam ztrá­cejí - dvakrát už skončili v Zapovězeném lese! To se ale Harrymu v tomhle školním roce nesmí stát! Nechci ani pomyslet, co ho mohlo postihnout ten večer, kdy utekl z domova! Klidně bych se vsadil, že nebýt toho, že ho na­ložil ten záchranný autobus, byl by přišel o život dřív, než by ho ministerstvo stačilo najít.“
„Jenže o život nepřišel, je úplně v pořádku, takže jaký má smysl -“
„Poslyš, Molly, říká se, že Sirius Black je šílenec, a mož­ná je to pravda, byl ale dost chytrý na to, aby uprchl z Az­kabanu, a to se prohlašovalo za nemožné. Jsou to už tři týdny, nikdo nenarazil na jeho sebemenší stopu, a ať si Popletal vykládá v Denním věštci, co chce, nejsme Blac­kovu dopadení o nic blíž než vynálezu samokouzlící hůl­ky. Jediné, co nepochybně víme, je to, po čem Black jde -“
„V Bradavicích bude ale Harry v absolutním bezpečí.“ „Taky jsme se domnívali, že Azkaban je absolutně bez­pečný Jestli se Blackovi podařilo utéct z Azkabanu, mů­že zrovna tak proniknout do Bradavic.“
„Nikdo ale doopravdy neví, že Black skutečně jde po Harrym -“
Ozval se úder o dřevo a Harry nepochyboval o tom, že pan Weasley tluče pěstí do stolu.
„Kolikrát ti to mám vysvětlovat, Molly? Tisku tuhle in­formaci nedali, protože Popletal ji chtěl ututlat, ale ve­čer toho dne, kdy Black utekl, byl Popletal v Azkabanu. Strážní mu řekli, že Black už několikrát po sobě mluvil ze spaní. Pokaždé říkal totéž: je v Bradavicích... je v Bra­davicích.“ Black je šílenec, Molly, a rád by Harryho viděl mrtvého. Chceš-li znát můj názor, myslí si, že když Har­ryho zavraždí, přivede to Ty-víš-koho znovu k moci. Tu noc, kdy Harry Ty-víš-koho zastavil, přišel Black o všech­no, a měl od té doby dvanáct let o samotě v Azkabanu na to, aby o tom mohl přemýšlet...“
Následovala chvíle ticha. Harry se naklonil blíž ke dve­řím v zoufalé snaze vyposlechnout ještě něco.
„No prosím, Arture, musíš samozřejmě udělat, co po­važuješ za správné. Zapomínáš ale na Albuse Brumbála. Řekla bych, že dokud je Brumbál v Bradavicích ředite­lem, nemůže se tam Harrymu stát nic špatného. Před­pokládám, že je o tom všem plně informován?“
„Samozřejmě že je. Museli jsme ho požádat o povole­ní, abychom mohli azkabanské strážné rozmístit kolem všech vchodů na školní pozemky. Neměl z toho zrovna radost, ale nakonec souhlasil.“
„Neměl z toho radost? Proč by mu to mělo vadit, když tam jsou, aby chytili Blacka?“
„Brumbál nemá azkabanské strážné příliš v lásce,“ vy­světloval zdráhavě pan Weasley. „A já taky ne, když už o tom mluvíme... Jenže když jde o to, jak se vyrovnat s ča­rodějem Blackova formátu, musíš někdy uzavřít spoje­nectví se silami, kterým by ses za jiných okolností radě­ji vyhnula.“
„Jestli zachrání Harryho -“
„- už proti nim v životě neřeknu jediné slovo,“ sou­hlasil unaveně pan Weasley. „Už je pozdě, Molly, měli by­chom raději jít nahoru...“
Harry zaslechl šoupání židlemi. Pospíšil si chodbou k výčepu, jak nejtišeji dovedl, a ztratil se z dohledu. Dve­ře salonku se otevřely a o pár vteřin později mu zvuky kroků prozradily, že pan a paní Weasleyovi jdou po scho­dech nahoru.
Lahvička s krysím tonikem ležela pod stolem, u něhož toho večera seděli. Harry počkal, dokud neuslyšel, jak se zavírají dveře ložnice manželů Weasleyových, a pak i s lahvičkou zamířil zpět do patra.
Ve stínu na odpočívadle se krčili Fred s Georgem a otřásali se tajeným smíchem, když poslouchali, jak Per­cy do posledního koutku prohledává svůj a Ronův pokoj a pátrá po ztraceném odznaku.
„Máme ho my,“ oznámil Fred šeptem Harrymu. „Troš­ku jsme mu ho vylepšili.“
Na odznaku nyní stálo PRESBUŘT.
Harry se nuceně zasmál, zašel k Ronovi, aby mu předal krysí tonikum, pak se zavřel ve svém pokoji a lehl si. Tak Sirius Black šel po něm! Tím se všechno vysvětlo­valo. Popletal k němu byl milosrdný proto, že se mu ne­smírně ulevilo, když ho našel živého. Přiměl ho, aby mu slíbil, že se bude zdržovat pořád v Příčné ulici, kde bylo dost kouzelníků, kteří na něj mohli dohlédnout. A posí­lal dvě ministerská auta, která je zítra měla všechny od­vézt na nádraží, aby měli Weasleyovi možnost ho ohlídat, dokud nebude ve vlaku.
Harry ležel, naslouchal tlumenému pokřiku z vedlej­šího pokoje a přemýšlel, proč vlastně nemá větší strach. Sirius Black zavraždil jedinou kletbou třináct lidí; pan a paní Weasleyovi se jistojistě domnívali, že kdyby mu řekli pravdu, zpanikařil by. Pravda však byla taková, že Harry z celého srdce souhlasil s panem Weasleyem a do­mníval se, že nejbezpečnější místo na celém světě je pro něj tam, kde se momentálně nachází Albus Brumbál. Ne­říkalo se snad, že Brumbál je jediný člověk, kterého se kdy lord Voldemort bál? A neplynulo z toho tudíž jasně, že Black jako Voldemortova pravá ruka z něj bude mít stejný strach?
A pak tu ještě byli ti azkabanští strážní, o nichž všich­ni kolem neustále mluvili. Vypadalo to, že většina lidí z nich má panickou hrůzu, takže pokud byli doopravdy rozmístěni kolem celé školy, zdálo se krajně nepravdě­podobné, že by Black dokázal skrze jejich obklíčení pro­niknout dovnitř.
Ne, když o tom uvažoval, ze všeho nejvíc dělala Har­rymu starosti skutečnost, že jeho šance na návštěvu Pra­sinek vypadaly absolutně mizivě. Nikdo jistě nebude chtít, aby opustil bezpečí hradu, dokud nebude Black dopaden. Harry měl dokonce podezření, že budou po­zorně sledovat každý jeho krok, dokud nebezpečí ne­pomine.
Rozzlobeně se zamračil na temný strop. Domnívají se snad, že se o sebe nedokáže postarat? Třikrát už přece lordu Voldemortovi unikl a to znamená, že není tak do­cela k ničemu...
Na mysli mu spontánně vytanula vzpomínka na příše­ru krčící se ve stínech Magnoliové ulice. Co dělat, když víte, že se schyluje k nejhoršímu...
„Zavraždit se nenechám,“ pronesl hlasitě.
„Takhle se mi líbíš, kamaráde,“ zamumlalo ospale jeho zrcadlo.