Kouzelný svět Harryho Pottera

„Tak tohle je trpaslík,“ prohlásil nerudně.
„Nechej mě! Nechej mě!“ vřeštěl trpaslík.
Opravdu nevypadal jako Mikuláš. Byl malý jako z vydělané kůže, a měl velikou, hrbolatou a holou hlavu, která připomínala brambor. Ron ho držel co nejdál od sebe, zatímco trpaslík kopal svýma maličkýma nohama, tvrdýma jako roh; Ron ho chytil za kotníky a převrátil hlavou dolů.
„To se musí takhle,“ vysvětlil Harrymu. Zvedl trpaslíka nad hlavu („Nechej mě!“) a začal s ním točit ve velkých kruzích jako s lasem. Když si všiml zděšení v Harryho tváři, dodal ještě: „To jim neublíží, jenom se jim musí pořádně zatočit hlava, aby nenašli cestu zpátky do svých děr.“
Pustil trpaslíkovy kotníky a ten vyletěl do výšky dvaceti stop a pak s hlasitým žuchnutím přistál na poli za plotem.
„To byla slabota,“ řekl Fred. „Vsadím se, že já dohodím až tamhle za ten pařez.“
Harry se rychle naučil trpaslíky nijak zvlášť nelitovat. Prvního, kterého chytil, chtěl prostě jen hodit přes plot, ovšem trpaslík postřehl jeho měkké srdce, zakousl se mu zuby ostrými jako břitva do prstu a on ho jen stěží setřásl, až…
„Teda, Harry – to bylo dobrých padesát stop!“
Za chvíli se to letícími trpaslíky ve vzduchu doslova hemžilo.
„Že by jim to zrovna myslelo, to ne,“ řekl George. Držel jich pět nebo šest najednou. „Jakmile zjistí, že jsme to sem přišli odtrpaslíkovat, vyhrnou se ven, aby všechno viděli. Jeden by si myslel, že se za tu dobu mohli naučit prostě zůstat v děrách.“
Zanedlouho se už zástup trpaslíků na poli za plotem začal se shrbenými zády pomalu trousit pryč.
Dívali se na ně, jak mizí na opačné straně pole. „Však oni se zas vrátí,“ řekl Ron. „U nás se jim vysloveně líbí… a taťka je na ně moc mírný, myslí si, že jsou legrační…“
Právě v tu chvíli bouchly hlavní dveře.
„Taťka se vrátil!“ řekl George. „Je doma!“
Tryskem proběhli zahradou a zpátky do domu.
Pan Weasley seděl sklesle na kuchyňské židli; sundal si brýle a oči měl zavřené. Byl to hubený mužík s postupující lysinou, tu trochu vlasů, která mu ještě zbývala, však měl stejně rudou jako všechny jeho děti. Na sobě měl dlouhý zelený hábit, celý zaprášený a pomačkaný.
„To byla ale noc,“ zamumlal a tápal po čajníku, zatímco všichni usedli kolem něj. „Devět domovních prohlídek! Devět! A starý Mundungus Fletcher se mě pokusil uřknout, když jsem k němu stál zády…“
Pan Weasley si dlouze usrkl čaje a vzdychl.
„Našel jsi něco, tati?“ zeptal se Fred dychtivě.
„Nic víc než pár klíčů, které se scvrkávaly, a konvici, která kousala,“ zívl pan Weasley. „Byly tam nějaké dost ošklivé věci, ale ty nepatřily do mého odboru. Mortlakea odvedli k výslechu kvůli nějakým krajně podivným stužkám, ale to bohudík přísluší výboru pro pokusná kouzla…“
„Proč by někdo stál o to, aby se klíče scvrkávaly?“ zeptal se George.
„Jen aby poškádlil mudly,“ vzdychl pan Weasley. „Prodají jim klíč, který se čím dál víc scvrkává, takže když ho pak mudlové potřebují, nenajdou ho… Samozřejmě je velice těžké někoho usvědčit, poněvadž žádný mudla nepřipustí, že by se mu klíče mohly scvrknout – zůstanou při tom, že je prostě pořád ztrácejí. Pánbůh s nimi, jsou schopní úplně všeho, jen aby si nemuseli připustit, že čáry a kouzla existují, obzvlášť když se jim dějí přímo před očima… ale co všecko naši lidé dokážou očarovat, to byste nevěřili…“
„JAKO TŘEBA AUTA?“„Rone!“ vydechl Harry, připlížil se k oknu a vysunul ho nahoru, aby spolu mohli přes mříže mluvit. „Rone, jak ses – co se to…“ A vtom mu poklesla brada, když mu došlo, co doopravdy vidí. Ron se vykláněl ze zadního okénka starého tyrkysově zeleného auta, zaparkovaného ve vzduchu, a z předních sedadel se na Harryho šklebila dvojčata Fred a George, Ronovi starší sourozenci.
„Jsi v pořádku, Harry?“
„Prosím tě, co se s tebou děje?“ zeptal se Ron. „Proč jsi mi neodpovídal na dopisy? Možná tucetkrát jsem ti psal, abys k nám přijel, a potom taťka přišel domů a říkal, že ti poslali úřední varování, protože jsi před mudly použil kouzlo…“
„To jsem nebyl já – ale jak se to dozvěděl?“
„Pracuje na ministerstvu,“ vysvětlil Ron. „Vždyť přece víš, že mimo školu máme kouzlení zakázané…“
„Zrovna od tebe to zní dobře,“ řekl Harry a zíral na auto, které se vznášelo ve vzduchu.
„Počkej, tohle se nepočítá,“ namítl Ron. „Jenom jsme si ho vypůjčili, to auto patří taťkovi, my jsme ho nezačarovali. Zato dělat kouzla před těmi mudly, u kterých bydlíš…“
„Už jsem říkal, že jsem to nebyl já – ale trvalo by moc dlouho, kdybych ti teď měl vykládal, jak to bylo. Podívej, můžeš jim v Bradavicích vysvětlit, že Dursleyovi mě tu drží pod zámkem a nechtějí mě k nim pustit zpátky, a já se přitom nemůžu odtud dostat pomocí kouzel, protože na ministerstvu by si mysleli, že je to už podruhé během tří dnů, co jsem něco takového provedl, takže…“
„Nemluv nesmysly,“ řekl Ron. „Přijeli jsme, abychom si tě odvezli k nám domů.“
„Ale vy mě žádným kouzlem také nemůžete…“
„Ani nemusíme,“ řekl Ron, pohodil hlavou k předním sedadlům a zašklebil se. „Zapomněl jsi, že mám s sebou brášky.“
To už mu Fred pohotově házel konec provazu a vyzval Harryho: „Uvaž ho kolem té mříže!“
„Jestli se Dursleyovi probudí, je se mnou konec,“ řekl Harry, přesto utáhl provaz pevně kolem jedné z kovových tyčí, a Fred vyhnal motor do nejvyšších otáček.
„S těmi si nelámej hlavu,“ řekl povzbudivě, „a uhni trochu.“
Harry ustoupil temnou místností až k soví kleci; Hedvika jako by chápala, že se dějí důležité věci, a ani nehlesla. Motor řval víc a víc a pak se mříž s hlasitým rupnutím vyrvala a Fred se řítil vzhůru – Harry doběhl zpátky k oknu a ještě zahlédl, jak mříž visí pár stop nad zemí a Ron ji s hlasitým supěním vtahuje do auta. Harry se úzkostně zaposlouchal, z ložnice Dursleyových se však neozval jediný zvuk.
Jakmile mříž bezpečně ležela na zadním sedadle vedle Rona, Fred zacouval co možná nejblíž k Harryho oknu.
„Nastup si,“ vyzval ho Ron.
„Ale všecky moje věci do Bradavic… má hůlka… moje koště…“
„Kde je máš?“
„Zamčené v přístěnku pod schody, a ven z tohohle pokoje se nedostanu…“
„Žádný problém,“ prohlásil George na sedadle vedle řidiče. „Tak zas uhni, Harry.“
Fred i George opatrně prolezli oknem do pokoje. Ti dva se tedy opravdu vyznají, říkal si v duchu Harry, když George vytáhl z kapsy obyčejnou vlásenku a začal s ní otvírat zámek.
„Spousta kouzelníků si myslí, že je to ztráta času učit se takovým mudlovským fintám,“ řekl Fred, „ale nám se zdá, že stojí za to se jim naučit, i když jsou trochu pomalé.“
Ozvalo se slabé cvaknutí a dveře se otevřely.
„Takže – my jdeme pro tvůj kufr, a ty si zatím vezmi z pokoje všecko, co potřebuješ, a podávej to Ronovi,“ zašeptal George.
„Bacha na poslední schod, vrže,“ upozornil Harry také šeptem, a dvojčata zmizela do tmy na odpočívadle. Harry pobíhal po pokoji, ve spěchu sbíral svoje věci a podával je oknem Ronovi. Potom šel na pomoc Fredovi a Georgeovi, kteří vlekli do schodů jeho kufr. Slyšel přitom, jak strýc Vernon zakašlal.
Konečně celí udýchaní dorazili na odpočívadlo a přenesli kufr Harryho pokojem k otevřenému oknu. Fred vlezl zpátky do auta, aby s Ronem vtáhli kufr dovnitř, a Harry s Georgem ho tlačili z ložnice. Kufr se centimetr po centimetru přesouval oknem ven.
Strýc Vernon znovu zakašlal.
„Ještě kousek,“ zafuněl Fred z auta, „ještě jednou pořádně zatlačte…“
Harry a George se do kufru napřeli rameny, až vklouzl na zadní sedadlo auta.
„A jedem,“ šeptl George.
Ve chvíli, kdy Harry vylezl na okenní parapet, ozval se ze tmy za ním nečekaný skřek a po něm okamžitě zazněl hromový hlas strýce Vernona.
„UŽ ZAS TA ZATRACENÁ SOVA!“
„Já zapomněl na Hedviku!“
Harry se vřítil zpátky do pokoje, ale to už na odpočívadle bliklo světlo. Harry popadl Hedvičinu klec, vrhl se k oknu a podal ji Ronovi. Lezl zase zpátky na prádelník, když strýc Vernon zabušil do odemčených dveří – a ty se rozletěly.
Na zlomek vteřiny stál strýc Vernon ve dveřích jako v rámu; potom zaryčel jako rozzuřený býk, vrhl se k Harrymu a popadl ho za kotník.
Ron, Fred i George uchopili Harryho za paže a táhli, co jim síly stačily.
„Petunie!“ hulákal strýc Vernon. „On utíká! ON UTÍKÁ!“ Všichni tři Weasleyové však trhli naráz, a Harryho noha vyklouzla ze strýcova sevření.
Jakmile byl Harry v autě a přibouchl dvířka, Ron zaječel „Šlápni na to, Frede!“ a auto vyrazilo jako střela směrem k měsíci.
Harry tomu ani uvěřit nemohl – byl volný! Spustil dolů okénko, takže mu noční vzduch cuchal vlasy, a ohlédl se po střechách Zobí ulice, které se rychle zmenšovaly. Strýc Vernon, teta Petunie i Dudley se zkoprněle vykláněli z Harryho okna.
„Na shledanou napřesrok!“ křikl Harry.
Weasleyovi se hlasitě rozchechtali a Harry se pohodlně uvelebil na sedadle a šklebil se od ucha k uchu. „Pusť Hedviku ven,“ řekl Ronovi, „může letět za námi. Nemohla si protáhnout křídla už kdovíjak dlouho.“
George podal Ronovi vlásenku a za okamžik už Hedvika radostně vyletěla z okna a vznášela se vedle nich neslyšně jako duch.
„A teď spusť, Harry,“ vyzval ho Ron netrpělivě. „Co se vlastně stalo?“
Harry jim vypověděl všecko o Dobbym, o jeho varování, i o pohromě s fialkovým pudinkem. Když skončil, v autě nadlouho zavládlo užaslé mlčení.
„To se mi ani trochu nelíbí,“ řekl Fred konečně.
„V tom je nějaká bouda,“ přitakal George. „On ti ani neřekl, kdo za tím spiknutím stojí?“
„Myslím, že nemohl,“ mínil Harry. „Jak jsem vám říkal, pokaždé, když už mu něco málem uklouzlo, začal si otloukat hlavu o zeď..“
Viděl, jak se Fred a George na sebe podívali..
„Takže vy myslíte, že mi lhal?“ zeptal se Harry.
„Podívej,“ řekl Fred, „vezmi to takhle: domácí skřítkové mají svá vlastní mocná kouzla, obvykle jich však nemohou použít bez souhlasu svého pána. Myslím, že milého Dobbyho někdo poslal, aby ti v návratu do Bradavic zabránil, a říká si, jaká to je legrace. Víš ve škole o někom, kdo proti tobě něco má?“
„Jistě,“ odpověděli okamžitě Harry i Ron zároveň.
„Draco Malfoy,“ vysvětlil Harry. „Ten mě přímo nenávidí.“
„Draco Malfoy?“ zeptal se George a otočil se. „Není to syn Luciuse Malfoye?“
„Určitě ano, není to zrovna běžné jméno, nemyslíš?“ řekl Harry.
„A proč?“
„Slyšel jsem taťku, jak o něm mluvil,“ řekl George. „Býval velkým přívržencem Ty–víš–koho.“
„A když Ty–víš–kdo zmizel,“ řekl Fred a otočil se dozadu, aby na Harryho viděl, „Lucius Malfoy se vrátil zpátky a tvrdil, že to tak nikdy nemyslel. Lhal, jako když tiskne – taťka je přesvědčen, že patřil k nejbližším důvěrníkům Ty–víš–koho.“
Harry takové zvěsti o Malfoyově rodině slyšel už dřív, takže ho vůbec nepřekvapily. V porovnání s Malfoyem vypadal Dudley Dursley jako laskavý ohleduplný a citlivý chlapec.
„Nevím, jestli Malfoyovi mají domácího skřítka…“ řekl Harry.
„Ať už ten skřítek patří komukoli, musí jít o starou kouzelnickou rodinu, a určitě bohatou,“ mínil Fred.
„Ach jo, mamka by pořád chtěla domácího skřítka, aby nám žehlil,“ prohodil George. „Jenže jediné, co máme, je nanicovatý starý ghúl nahoře v podkroví – to je perský démon, jestli to nevíš – a pak ještě trpaslíci po celé zahradě. Domácí skřítkové patří k velkým panským sídlům, zámkům a podobným domům, u nás žádného nenajdeš…“
Harry mlčel. Soudě podle toho, že Draco Malfoy měl obvykle vždycky to nejlepší, musela se jeho rodina topit v kouzelnickém zlatě; dokázal si Malfoye docela dobře představit, jak se prochází jako páv po velkém panském domě. Ovšem poslat rodinného služebníka, aby Harrymu zabránil v návratu do Bradavic, to také vypadalo, jako by si to usmyslel právě Draco. Byl Harry opravdu bláhový, když Dobbyho řeči bral vážně?
„Buď jak buď, jsem rád, že jsme si pro tebe přijeli,“ dodal Ron. „Už jsem si opravdu dělal starosti, když jsi neodpověděl ani na jeden z mých dopisů. Napřed jsem myslel, že za to může Errol…“
„Kdo je to?“
„Naše sova. Je už hrozně stará. Nebylo by to poprvé, kdy cestou s dopisem zkolabovala. Tak jsem si chtěl půjčit Hermese…“
„Koho?“
„Sovu, kterou mamka a taťka koupili Percymu, když se stal prefektem,“ vysvětlil Fred z předního sedadla.
„Jenže Percy mi Hermese nechtěl půjčit,“ řekl Ron. „Tvrdil, že ho potřebuje.“
„Percy si letos v létě počíná velice podivně,“ zamračil se George. „A ten dopisy posílá, jeden za druhým, a spoustu času tráví zavřený u sebe v pokoji… Přece ten svůj prefektský odznak nemůže leštit od rána do večera… Jedeš moc na západ, Frede,“ upozornil a ukázal na kompas na přístrojové desce. Bratr jen lehce pohnul volantem v protisměru.
„A váš tatínek ví, že máte jeho auto?“ zeptal se Harry, i když tušil odpověď.
„Ehm – ne,“ přiznal Ron, „musel dnes večer zůstat v práci. Doufejme, že ho dokážeme vrátit do garáže, aniž mamka zjistí, že jsme s ním letěli.“
„A co váš tatínek na ministerstvu kouzel vůbec dělá?“
„Pracuje v tom nejnudnějším oddělení,“ řekl Ron. „V odboru zneužívání mudlovských výtvorů.“
„Odboru čeho?“
„Má to co dělat s očarovanými věcmi, které původně zhotovili mudlové, rozumíš, pokud se zase octnou v nějakém mudlovském obchodu nebo domě. Jako když loni umřela jedna stará čarodějka a její čajovou soupravu prodali do starožitnictví. Nějaká mudlovská žena si ji koupila, odnesla si ji domů a pokusila se podávat v ní svým přátelům čaj. Byla to vyslovená hrůza – taťka celé týdny pracoval přesčas.“
„Co se stalo?“
„Čajník vyváděl jako divý, stříkal vařící čaj po celé místnosti a jeden host skončil v nemocnici s nosem přiskřípnutým kleštičkami na cukr. Taťka nevěděl, kam dřív skočit, na celém odboru je jenom on a ještě jeden starý kouzelník, nějaký Perkins, a oba museli provádět Paměťová kouzla a ještě spoustu dalších, aby to ututlali…“
„Ale váš tatínek… tohle auto…“
Fred se dal do smíchu. „Ano, taťka je posedlý vším, co se týká mudlů; kůlnu máme plnou mudlovských věcí. Taťka je všecky rozebere, očaruje a zas je složí dohromady. Kdyby udělal prohlídku u nás doma, musel by sám sebe okamžitě zatknout. Mamka z toho šílí.“
„Tamhle je hlavní silnice,“ oznámil George, který se díval přes čelní sklo dolů. „Za deset minut jsme doma… ostatně je načase, poněvadž začíná svítat…“
Na obzoru směrem na východ bylo vidět slabou narůžovělou záři.
Fred navedl auto níž a Harry uviděl tmavé skvrny polí a skupinky stromů.
„Bydlíme kousek za vesnicí,“ vysvětlil mu George. „Jmenuje se Vydrník svatého Drába…“
Letící auto se snášelo níž a níž. Mezi stromy už teď prosvěcovalo jasně červené slunce.
„A jsme tady!“ ohlásil Fred, když se s lehkým drcnutím octli na zemi. Přistáli na dvorku u garáže, která vypadala, že musí každou chvíli spadnout, a Harry poprvé spatřil Ronův dům.
Jako kdyby to kdysi býval veliký zděný prasečinec, ke kterému porůznu přistavovali další místnosti, až byl vysoký několik poschodí a stál tak nakřivo, jako by držel pohromadě jen díky čárům (což, jak si Harry uvědomil, byla nejspíš pravda). Nahoře na červené střeše trčelo čtyři nebo pět komínů. U vchodu bylo do země nakřivo zaražené domovní znamení s nápisem Doupě. U vchodu se povalovala hromada holínek a úplně zrezivělý kotlík. Po dvoře zobalo několik tučných hnědých kuřat.
„Není to nic moc,“ řekl Ron.
„Je to nádhera,“ řekl Harry šťastně a vzpomněl si na Zobí ulici.
Vystoupili z auta.
„Teď se musíme ve vší tichosti dostat nahoru,“ řekl Fred, „a počkat, až nás mamka zavolá k snídani. Ty, Rone, se pak přiženeš dolů a řekneš: ‚Mami, podívej, kdo v noci přijel!‘ Mamka bude celá šťastná, že vidí Harryho, a nikdo se nemusí dozvědět, že jsme s tím autem vůbec letěli.“
„Výborně,“ řekl Ron. „Pojď Harry, já spávám ve…“
Vtom ošklivě zezelenal a vytřeštil oči na dům. Ostatní tři se prudce otočili.
 Přes dvůr se k nim rázným krokem blížila paní Weasleyová, rozhánějíc kuřata, a bylo podivuhodné, jak moc taková malá, buclatá ženuška s laskavou tváří připomíná šavlozubého tygra.
„A jéje,“ řekl Fred.
„To je nadělení,“ přidal se George.
Paní Weasleyová se zastavila před nimi, ruce založené v bok, a hleděla z jedné provinilé tváře na druhou. Na sobě měla květovanou zástěru a z kapsy jí čouhala hůlka.
„Takže,“ spustila.
„Dobré jitro, mami,“ pozdravil ji George hlasem, o kterém si očividně myslel, že je bodrý a podmanivý.
„Máte vy vůbec tušení, jaké jsem si o vás dělala starosti?“ usykávala paní Weasleyová ledově.
„Nezlob se, mami, ale my jsme museli…“
Všichni tři synové paní Weasleyová byli větší než ona, teď se však jenom krčili, jak se do nich zuřivě pustila.
„Postele prázdné! Nikde ani řádka! Auto pryč… mohli jste se někde vybourat… div jsem se nezbláznila strachy… Na to jste nepomysleli..? Nikdy, za celý život… Jen počkejte, až se vrátí váš otec – s Billem, s Charliem ani s Percym jsme takovéhle starosti nikdy neměli!“
„S dokonalým prefektem Percym,“ zamumlal Fred.
„JEN BY TI PROSPĚLO, KDYBY SIS Z PERCYHO OBČAS VZAL PŘÍKLAD!“ křičela paní Weasleyová a píchla prstem Freda do prsou. „Mohli jste přijít o život, mohli vás uvidět, mohli jste otce připravit o zaměstnání…“
Zdálo se, že to trvá celé hodiny. Paní Weasleyová samým křikem málem ochraptěla, než se obrátila k Harrymu, který opatrně ucouvl.
„Jsem ráda, že tě vidím, Harry,“ řekla. „Pojď dovnitř, drahoušku, dostaneš něco k snídani.“
Otočila se a zamířila dovnitř; Harry se nejistě ohlédl na Rona, ale když na něj povzbudivě zakýval, vydal se za ní.
Kuchyně byla malá a dost stísněná. Uprostřed byl pečlivě vydrhnutý dřevěný stůl a židle; Harry se posadil na okraj sedačky a rozhlížel se kolem. Ještě nikdy v žádném kouzelnickém domě nebyl.
Hodiny na protější stěně měly jen jednu ručičku a vůbec žádné číslice. Zato kolem dokola byly napsané výroky jako ČAS UVAŘIT ČAJ, ČAS NAKRMIT KUŘATA, JDEŠ POZDĚ. A na krbové římse byly ve třech řadách naskládané knížky s názvy jako Jak si očarovat domácí sýr, Čáry při pečení a Hostina za minutu – hotové kouzlo! A pokud Harryho nešálil sluch, staré rádio vedle dřezu právě ohlásilo, že následuje Kouzelná hodinka s oblíbenou zpívající čarodějkou Celestýnou Warbeckovou.
Paní Weasleyová lomozila po kuchyni, chystala k snídani, co jí právě přišlo pod ruku, a zatímco kladla na pánev uzenky, vrhala na syny zarputilé pohledy. Každou chvíli přitom ještě zamumlala něco jako „Nevím, nač jste přitom mysleli“ a „V životě bych něčemu takovému nevěřila“.
„Tobě nic nevyčítám, drahoušku,“ ujistila Harryho a vyklopila mu na talíř osm či devět uzenek, „Artur i já jsme si už o tebe také dělali starost. Zrovna včera večer jsme říkali, že pokud Ronovi do pátku neodepíšeš, pojedeme pro tebe sami. Ale opravdu,“ (a přidala mu na talíř tři sázená vejce), „letět s nelegálním autem přes polovinu Anglie – kdekdo vás mohl uvidět…“
Jen tak mimochodem mávla hůlkou na špinavé nádobí v dřezu a to se samo začalo umývat; bylo slyšet jen tiché cinkání.
„Vždyť bylo zamračeno, mami!“ namítl Fred.
„Když jíš, tak nemluv!“ vyjela na něj paní Weasleyová.
„Oni by ho umořili hladem, mami!“ řekl George.
„A ty buď taky zticha!“ křikla paní Weasleyová, zatvářila se však poněkud mírněji, když začala krájet Harrymu chleba a mazat mu ho máslem.
Vtom upoutala jejich pozornost malá rudovláska v dlouhé noční košili, která se objevila v kuchyni, tiše vypískla a hned zas vyběhla ven.
„To byla Ginny,“ vysvětlil Ron Harrymu polohlasem. „Moje sestřička. Mluvila o tobě celé léto.“
„Jo, Harry, a bude chtít, aby ses jí podepsal do památníku,“ zašklebil se Fred, zachytil však matčin pohled a bez jediného dalšího slůvka se sklonil k talíři. Potom už nikdo nic neříkal, dokud všechny čtyři talíře nebyly prázdné, což trvalo neuvěřitelně krátce.
„Krindapána, já jsem ale utahaný,“ zívl Fred, když konečně odložil nůž a vidličku. „Myslím, že si půjdu lehnout a…“
„To tedy nepůjdeš,“ utrhla se na něj paní Weasleyová. „Za to, žes byl celou noc vzhůru, si můžeš sám. Potřebuji, abys mi odtrpaslíkoval zahradu, už se to s nimi zase nedá vydržet.“
„Ale mami…“
„A vy dva půjdete s ním,“ paní Weasleyová probodla pohledem Rona a Freda. „Ty můžeš jít nahoru a lehnout si, obrátila se k Harrymu. „Tys po nich přece nechtěl, aby létali s tím zpropadeným autem.“
Harry měl ovšem pocit, že se mu vůbec nechce spát, a tak vyhrkl: „Já Ronovi pomůžu. Ještě nikdy jsem neviděl, jak se něco odtrpaslíkovává…“
„To je od tebe milé, drahoušku, ale je to nudná práce,“ řekla paní Weasleyová. „A teď se ještě podíváme, co o tom říká Lockhart.“
Ze stohu na krbové římse vytáhla těžkou knihu. George jen zaúpěl.
„Ale mami, my přece víme, jak se má odtrpaslíkovat zahrada.“
Harry se podíval na vazbu knihy, kterou paní Weasleyová držela v ruce. Ozdobným zlatým písmem na ní stálo: Lockhartův atlas domácích škůdců. Na obálce byla obrovská fotografie velice pohledného kouzelníka s vlnitými, světlými vlasy a zářivě modrýma očima. Jak bylo v kouzelnickém světě zvykem, i ona se pohybovala: kouzelník (Harry si domyslel, že to musí být Zlatoslav Lockhart) na ně všechny potutelně mrkal. Paní Weasleyová se na něj usmála.
„Je prostě úžasný,“ řekla, „o škůdcích v domácnosti ví opravdu všecko, je to skvělá kniha…“
„Totiž, ona je na něj mamka zatížená,“ zašeptal Fred tak, aby ho bylo dobře slyšet.
„Nebuď směšný, Frede,“ řekla paní Weasleyová a celá zčervenala v obličeji. „Tak dobrá, jestli si myslíte, že tomu rozumíte líp než Lockhart, můžete jít a dát se do práce, ale běda vám, jestli v té zahradě zůstane třeba jen jeden trpaslík, až si to přijdu zkontrolovat.“
Fred, George i Ron se svěšenými hlavami vyšli ven, nepřestávajíce zívat a bručet, a Harry je následoval. Zahrada byla rozlehlá a vyhlížela přesně tak, jak by podle jeho mínění zahrada vyhlížet měla. Dursleyovým by se určitě nelíbila – byla tam spousta plevele a trávník potřeboval posekat – všude kolem zdí však rostly pokroucené stromy, záhony byly plné rostlin, jaké Harry ještě nikdy neviděl, a byl tam velký zelený rybník plný žab.
„Mudlové totiž mají v zahradách trpaslíky také,“ vysvětloval Harry Ronovi, když šli přes trávník.
„Jo, ty věci, o kterých si mudlové myslí, že jsou to trpaslíci, ty jsem viděl,“ řekl Ron, shrbený a s hlavou zabořenou do pivoňkového keře. „Vypadají jako malí tlustí Mikulášové s rybářskými pruty…“
Na okamžik bylo slyšet urputnou potyčku, pivoňkový keř se zatřásl a pak se Ron napřímil:
Ve dveřích se objevila paní Weasleyová a třímala dlouhý pohrabáč jako nějaký meč. Pan Weasley vytřeštil oči a provinile zíral na svoji ženu.
„Ří–říkáš auta, Molly?“
„Ano, Arture, auta,“ přisvědčila paní Weasleyová a v očích jí blýskalo. „Představ si, že nějaký kouzelník si koupí staré rezavé auto a řekne své ženě, že ho chce jen rozebrat, aby viděl, jak funguje, ale ve skutečnosti ho očaruje, aby dokázalo létat.“
Pan Weasley zamrkal.
„Totiž, drahoušku, myslím, že bys zjistila, že tím nijak neporušil zákon, i když – ehm – možná by býval udělal líp, kdyby své ženě řekl pravdu… V tom zákonu je totiž klička, jak bys zjistila… Pokud doopravdy neměl v úmyslu s tím autem létat, sama skutečnost, že to auto létat může, ještě neznamená…“
„Arture Weasleyi, ty ses postaral, aby tam ta klička byla, když jsi ten zákon psal!“ rozkřikla se paní Weasleyová. „Jen aby ses mohl dál vrtat ve všem tom mudlovském harampádí v naší kůlně! A jestli chceš něco vědět, Harry dnes ráno přijel právě tím autem, s kterým jsi neměl v úmyslu létat!“
„Harry?“ zeptal se pan Weasley rozpačitě. „Jaký Harry?“
Rozhlédl se po kuchyni, postřehl Harryho a vyskočil ze židle.
„Propánakrále, ty jsi opravdu Harry Potter? Velice mě těší, že tě poznávám, Ron nám toho tolik vypravoval…“
„Tvoji synáčkové dnes v noci tím autem letěli až k Harryho domu a zase zpátky!“ křičela paní Weasleyová. „Ráda bych věděla, co mi k tomu řekneš?!“
„Je to pravda?“ zeptal se pan Weasley dychtivě. „A letělo dobře? Chci – chci říct,“ zakoktal se, jak z očí paní Weasleyová začaly sršet jiskry, „že to od vás nebylo správné, chlapci – vůbec to nebylo správné…“
„Nechme je, ať si to spolu vyříkají,“ šeptl Ron Harrymu, zatímco se paní Weasleyová nafoukla jako volská žába. „Pojď, ukážu ti svou ložnici.“
Vytratili se z kuchyně a prošli úzkou chodbičkou k nerovnému schodišti, které cikcak stoupalo celým domem. Na třetím odpočívadle byly jedny dveře pootevřené a Harry ještě stačil postřehnout dvě světlehnědé oči, které se na něj upíraly, než se dveře s cvaknutím zavřely.
„To byla Ginny,“ řekl Ron. „Ani nevíš, jak je zvláštní, když se takhle ostýchá, jinak se vůbec nezavírá…“
Vystoupali ještě dvě patra, až konečně stanuli u dveří, z kterých se loupal nátěr a na malé destičce tam stálo Ronaldův pokoj.
Harry vešel dovnitř, div že nevrazil hlavou do šikmého stropu, a zamrkal. Jako kdyby vkročil do rozpálené pece. Všecko v Ronovy pokoji bylo křiklavě oranžové: pokrývky na posteli, stěny, dokonce i strop. Pak si Harry uvědomil, že Ron polepil málem každý kousek odřených tapet plakáty, na kterých bylo stále týchž sedm čarodějek a kouzelníků, všichni v jasně oranžových hábitech a s košťaty v rukou, a všichni nadšeně mávali.
„To je tvé oblíbené famfrpálové mužstvo?“ zeptal se Harry.
„Kudleyští Kanonýři,“ přisvědčil Ron a ukázal mu na oranžovou pokrývku, kterou krášlila dvě obrovská černá K a letící dělová koule. „Devátí v lize.“
Ronovy učebnice čar a kouzel byly bez ladu a skladu naházené v koutě, vedle hromady komiksů, které zřejmě obsahovaly kompletní Dobrodružství Martina Miggse, matohlavého mudly. Ronova kouzelnická hůlka ležela nahoře na akváriu plném žabího potěru, na okenním parapetu vedle tlusté šedivé krysy Prašivky, která si tu našla místečko, kam svítilo slunce, a klímala.
Harry překročil balíček samomíchacích hracích karet, ležících na podlaze, a vyhlédl maličkým okénkem ven.
Na poli daleko dole viděl houf trpaslíků, kteří se jeden za druhým plížili plotem kolem Weasleyova domu zase dovnitř. Potom se otočil a podíval se na Rona, který ho pozoroval skoro úzkostně, jako by čekal na jeho názor.
„Je to tady dost malé,“ řekl Ron spěšně. „Ne jako ten pokoj, cos měl ty u mudlů. A spím zrovna pod tím ghúlem v podkroví, který věčně tluče do potrubí a heká…“
Harry se však široce zašklebil: „Je to ten nejlepší dům, v jakém jsem kdy byl.“
Ronovi zčervenaly uši.