„Harry!“
Hermiona ho tahala za rukáv a dívala se na hodinky. „Máme přesně deset minut na to, abychom se dostali zpátky na ošetřovnu, a nikdo nás při tom nesmí vidět - musíme tam být, než Brumbál zamkne dveře...“
„Jistě,“ přisvědčil Harry a odtrhl pohled od oblohy, „tak jdeme...!“
Proklouzli otevřenými dveřmi, které měli za zády, a spěchali dolů po příkře se točícím kamenném schodišti. Když doběhli k jeho spodnímu okraji, zaslechli nějaké hlasy. Přitiskli se těsně ke zdi a poslouchali; vypadalo to na Popletala a Snapea. Oba se rychle blížili chodbou k schodišti.
„...jen doufám, že Brumbál nebude dělat žádné potíže,“ říkal právě Snape. „Polibek bude vykonán neprodleně?“ „Hned jak se Macnair vrátí s mozkomory. Celá tahle aféra s Blackem je nesmírně trapná. Ani vám nedokážu popsat, jak hrozně se těším, až budu redakci Denního věštce informovat, že jsme ho konečně dopadli... Dovolím si tvrdit, že budou chtít udělat interview i s vámi, Snape... a předpokládám, že až se mladý Harry vzpamatuje z toho šoku, který utrpěl, bude chtít Věštci přesně vylíčit, jak jste mu zachránil život...“
Harry vztekle stiskl zuby. Na kratičký okamžik zahlédl, jak se Snape samolibě usmívá, když spolu s Popletalem procházel kolem jeho a Hermionina úkrytu. Pak jejich kroky odezněly v dáli. Harry s Hermionou ještě chvilku počkali, aby se ujistili, že jsou doopravdy pryč, a pak se rozběhli opačným směrem. Dolů po jednom schodišti, potom po druhém, proběhli další chodbou - vtom kdesi před sebou zaslechli posměšný smích.
„Protiva!“ zamumlal Harry a chytil Hermionu za ruku. „Pojď sem!“
V poslední vteřince vrazili do opuštěné učebny vlevo. Protiva poletoval chodbou v báječné náladě a chechtal se, až se za břicho popadal.
„Je to vážně hrozný mizera,“ zašeptala Hermiona s uchem přiloženým ke dveřím. „Vsadím se, že je celý štěstím bez sebe, že se mozkomorové chystají Siriuse vyřídit...“ Podívala se na hodinky. „Máme tři minuty, Harry!“
Počkali, dokud se Protivův triumfální chechot neztratil v dáli, a pak tiše vyklouzli z učebny a znovu se dali do běhu.
„Hermiono - co se stane - jestli nestihneme - dorazit dovnitř, než - Brumbál zamkne?“ sípal udýchaně Harry. „Na to nechci ani pomyslet!“ zasténala Hermiona a znovu pohlédla na hodinky. „Zbývá minuta!“
Doběhli na konec chodby, odkud se vcházelo na ošetřovnu. „Fajn, už slyším Brumbála,“ poznamenala nervózně Hermiona. „Tak pojď, Harry!“
Kradli se chodbou podél zdi. Dveře na ošetřovnu se otevřely a objevila se Brumbálova záda.
„Teď vás tady zamknu,“ slyšeli ho říkat. „Je za pět minut půlnoc. Měly by stačit tři obrátky, slečno Grangerová. Hodně štěstí.“
Brumbál pozadu vycouval z místnosti, zavřel za sebou a vytáhl hůlku, aby pomocí kouzla zamkl. Harry s Hermionou v tu chvíli propadli panice a vrhli se k němu. Brumbál vzhlédl a ústa se mu pod dlouhým stříbrným knírem roztáhla v široký úsměv. „Tak co?“ zeptal se klidně.
„Zvládli jsme to!“ hlásil bez dechu Harry. „Sirius je pryč, odletěl na Klofanovi...“
Brumbál se celý rozzářil.
„Výborně! Myslím...“ pozorně poslouchal, jestli se z ošetřovny neozve nějaký zvuk. „Ano, myslím, že už jste taky pryč. Běžte tam a já vás zamknu...“
Harry s Hermionou proklouzli na ošetřovnu. Nebyl tam nikdo s výjimkou Rona, který dosud nehybně ležel v posteli až na konci pokoje. Když za nimi zacvakl zámek, připlížili se Harry s Hermionou ke svým lůžkům; Hermiona si honem strkala obraceč času pod hábit. V příštím okamžiku ze své pracovny rázně vykročila madame Pomfreyová.
„Slyšela jsem správně, že ředitel odešel? Smím se teď postarat o svoje pacienty?“
Byla očividně velice špatně naložená. Harry s Hermionou pokládali za nejlepší bez odporu si vzít nabízenou čokoládu. Madame Pomfreyová nad nimi postávala, aby měla jistotu, že ji doopravdy všechnu spořádají. Harry byl však sotva s to polykat. Byli s Hermionou oba nastražení, poslouchali a nervy měli napjaté jako provazy... A pak, právě když si oba od madame Pomfreyové brali čtvrtý kousek čokolády, zaslechli odněkud z horních pater vzdálený vzteklý řev…
„Co to bylo?“ zeptala se vyplašeně madame Pomfreyová.
Teď už slyšeli i další rozzuřené hlasy, které nabývaly stále víc na síle. Madame Pomfreyová upřeně hleděla na dveře.
„No tohle - vždyť všechny probudí! Co je to napadá takhle vyvádět?“
Harry se pokoušel rozpoznat, o čem to mluví. Hlasy se stále víc blížily k jejich dveřím.
„Určitě použil kouzlo přemístění, Severusi, měli jsme s ním na tom pokoji někoho nechat. Až se tohle proslechne na veřejnosti...“
„NIKAM SE NEPŘEMÍSTIL!“ zaburácel Snape, který už byl velice blízko dveří. „NA POZEMCÍCH TOHOTO HRADU NENÍ PŘEMISŤOVÁNÍ SEM ANI TAM MOŽNÉ! V TĚHLE - VĚCI - MÁ - NĚJAKÝM - ZPŮSOBEM - PRSTY - POTTER!“
„Severusi, mějte přece rozum. Harry byl celou dobu zamčený...“
PRÁSK!
Dveře ošetřovny se rozlétly dokořán.
Do lůžkového oddělení vešli rychlým krokem Popletal, Snape a Brumbál. Jedině Brumbál vypadal vyrovnaně; tvářil se dokonce, jako by se náramně bavil. Popletal se zdál být rozčilený, Snape však soptil úplně bez sebe vzteky.
„KOUKEJTE KÁPNOUT BOŽSKOU, POTTERE!“ zahulákal. „CO JSTE TO ZASE PROVEDL?“
„Profesore Snape!“ zaječela madame Pomfreyová. „Ovládejte se!“
„No tak, Snape, mějte přece rozum,“ domlouval mu i Popletal. „Tyhle dveře byly zamčené, viděli jsme právě, že...“
„POMOHLI MU UPRCHNOUT, JÁ TO VÍM!“ zavyl Snape a ukázal prstem na Harryho a Hermionu. Tvář měl zkřivenou a z úst mu létaly napěněné sliny.
„Uklidněte se, člověče!“ vyštěkl Popletal. „Plácáte nesmysly!“
„VY NEZNÁTE POTTERA!“ ječel Snape. „TO JE JEHO PRÁCE, VÍM, ŽE JE TO JEHO PRÁCE...“
„To už by stačilo, Severusi,“ zarazil ho klidně Brumbál. „Zamyslete se přece nad tím, co říkáte. Tyhle dveře byly zamčené od chvíle, kdy jsem před deseti minutami z ošetřovny odešel. Madame Pomfreyová, opustili tito žáci svoje lůžka?“
„Samozřejmě že ne!“ naježila se madame Pomfreyová. „Od vašeho odchodu jsem tu po celou dobu byla s nimi.“ „No tak vidíte, Severusi,“ pokračoval nevzrušeně Brumbál. „Pokud nám nechcete tvrdit, že Harry a Hermiona jsou schopni být na dvou místech zároveň, obávám se, že neexistuje sebemenší důvod, proč bychom je měli dál obtěžovat.“
Snape, v němž všechno kypělo zlostí, nehybně stál a přelétal očima od Popletala, dokonale šokovaného jeho chováním, k Brumbálovi, jehož oči za brýlemi pobaveně jiskřily. Pak se prudce otočil a s povlávajícím hábitem vyběhl rozzuřeně z ošetřovny.
„Ten chlapík se zdá být nějak duševně nevyrovnaný,“ poznamenal Popletal a hleděl za ním. „Na vašem místě bych si na něj dával pozor, Brumbále.“
„Ale ne, není nevyrovnaný,“ ujistil ho smířlivě Brumbál. „Jen právě zažil obrovské zklamání.“
„To ovšem neplatí jen o něm!“ odfrkl si Popletal. „Denní věštec si na tom pěkně smlsne! Měli jsme Blacka zahnaného do kouta, a přesto nám zase proklouzl mezi prsty! Ještě by chybělo, aby na veřejnost pronikla zpráva o útěku toho hipogryfa, a budu pro všechny terčem posměchu! No prosím... asi bych měl jít a informovat ministerstvo...“
„A co mozkomorové?“ zeptal se Brumbál. „Doufám, že budou z naší školy odvoláni?“
„Ano, jistě, budou muset odejít,“ přitakal Popletal a mimoděk si prsty jako hřebenem pročesával vlasy. „Ani ve snu by mě nebylo napadlo, že se pokusí počastovat polibkem nevinného chlapce... Úplně se nám to vymklo z rukou... Kdepak, zařídím, aby se ještě dnes večer vrátili do Azkabanu. Možná bychom měli u vchodů na školní pozemky nechat hlídat draky...“
„To by se Hagridovi líbilo,“ poznamenal Brumbál a věnoval Harrymu a Hermioně rychlý úsměv. Když spolu s Popletalem odešel z ošetřovny, madame Pomfreyová se okamžitě vrhla ke dveřím a znovu je zamkla. Pak zamířila zpět do své kanceláře a nerudně si pro sebe něco mumlala.
Z druhého konce lůžkového oddělení se ozvalo tiché zasténání. To se probudil Ron. Viděli, jak si na posteli sedá, opatrně si ohmatává hlavu a rozhlíží se kolem.
„Co... co se stalo?“ zasténal. „Harry? Co tady děláme? Kde je Sirius? Kde je Lupin? Co se děje?“
Harry s Hermionou se na sebe podívali.
„Pověz mu to ty,“ vybídl Harry Hermionu a vzal si ještě kousek čokolády.
Když Harry, Ron a Hermiona v poledne následujícího dne opustili ošetřovnu, zjistili, že hrad je prakticky vylidněný. Neúprosná vedra na konci zkoušek způsobila, že všichni s velkou radostí využili příležitosti k další návštěvě Prasinek. Ron ani Hermiona neměli chuť nikam jezdit, zato se šli spolu s Harrym projít po školních pozemcích. Stále ještě probírali neobyčejné události předchozího večera a přemítali, kde teď asi jsou Sirius a Klofan. Usadili se nedaleko jezera a pozorovali, jak olbřímí oliheň líně mává nad vodou svými chapadly; pojednou Harry přestal hovor vnímat a zahleděl se na protější břeh. Právě odtamtud k němu včera večer přiběhl ten jelen...
Padl na ně jakýsi stín, a když vzhlédli, spatřili nad sebou stát Hagrida s nesmírně kalnýma očima; upocený obličej si otíral obrovským kapesníkem velikým jako ubrus a šťastně se na ně šklebil.
„Vím, že po tom, co se včera v noci stalo, bych se neměl cejtit tak spokojeně,“ prohlásil. „Totiž jako že Black zase prásknut do bot a tak vůbec - ale hádejte, co se ještě přihodilo?“
„Co?“ zeptali se s předstíranou zvědavostí.
„Klofan! Von jim zdrhnul! Je na svobodě! Voslavuju to celou noc!“
„To je báječné!“ zaradovala se Hermiona a zpražila pohledem Rona, na kterém bylo vidět, že jen stěží potlačuje smích.
„Jo... nejspíš jsem ho pořádně nepřivázal,“ usmál se Hagrid a spokojeně se rozhlížel po školních pozemcích. „Musím ale přiznat, že dneska ráno jsem měl tak trochu starosti... Napadlo mě, co kdyby někde tady kolem narazil na profesora Lupina. Ten ale tvrdí, že včera za celou noc nic nesežral...“
„Cože?“ skočil mu do řeči Harry.
„Krucinál, copak vy jste to eště neslyšeli?“ podivil se Hagrid a jeho úsměv poněkud pohasl. Ztlumil hlas, přestože nebylo vidět živou duši. „Totiž... Snape to dneska ráno pověděl všem zmijozelskejm... proto jsem myslel, že teď už vo tom budou vědět celý Bradavice... Profesor Lupin je totiž vlkodlak, abyste věděli. A včera v noci se nehlídanej toulal po školních pozemcích. Teď už si samozřejmě balí.“
„Že si balí?“ vyjekl poplašeně Harry. „Proč?“
„No přece vodjíždí, ne?“ odpověděl Hagrid, jako by ho překvapovalo, že se Harry vůbec ptá. „Hnedle dneska ráno podal výpověď. Říká, že nemůže riskovat, že by se to někdy vopakovalo.“
Harry se vyškrábal na nohy.
„Jdu se za ním podívat,“ oznámil Ronovi a Hermioně.
„Jestli ale podal výpověď -“
„- to vypadá, že s tím nic nenaděláme -“
„To je mi jedno. Stejně si s ním chci promluvit. Vrátím se sem za vámi.“
Dveře Lupinovy pracovny byly dokořán. Většinu věcí už měl sbalenou. Prázdné akvárium po ďasovci stálo hned vedle jeho otlučeného starého kufru, který byl otevřený a téměř plný. Lupin se skláněl nad něčím na svém psacím stole a vzhlédl, až když Harry zaklepal.
„Viděl jsem tě přicházet,“ prohlásil s úsměvem a ukázal na kus pergamenu, který tak pracně studoval. Byl to Pobertův plánek.
„Zrovna jsem mluvil s Hagridem,“ oznámil Harry. „Říkal, že jste dal výpověď. To přece není pravda, že ne?“ „Obávám se, že ano,“ odpověděl Lupin. Začal otevírat a vyprazdňovat zásuvky psacího stolu. „Proč?“vyptával se Harry. „Na ministerstvu kouzel si přece nemyslí, že jste pomáhal Siriusovi?“
Lupin přešel ke dveřím, které Harry nechal otevřené, a zavřel je.
„Ne. Profesoru Brumbálovi se podařilo Popletala přesvědčit, že jsem se snažil zachránit vaše životy.“ Povzdechl si. „To byla pro Severuse poslední kapka. Myslím, že ztráta možnosti získat Merlinův řád je pro něj obrovská rána. Takže - ehmm - dnes ráno u snídaně mu čirou náhodou uklouzlo, že jsem vlkodlak.“
„Jen kvůli tomu přece nemusíte odcházet,“ přesvědčoval ho Harry.
Lupin se hořce usmál.
„Zítra touhle dobou se sem začnou slétat sovy od rodičů, Harry - budou protestovat proti tomu, aby jejich děti učil vlkodlak. A po tom, co se stalo včera v noci, dokážu jejich názor pochopit. Mohl jsem kohokoli z vás pokousat... to už se nikdy nesmí opakovat.“
„Jste nejlepší učitel obrany proti černé magii, jakého jsme kdy měli!“ namítal zapáleně Harry. „Neodcházejte!“ Lupin mlčky zavrtěl hlavou a pokračoval ve vyprazdňování svých zásuvek. Pak, zatímco se Harry snažil vymyslet nějaký přesvědčivý argument, kterým by ho přiměl, aby zůstal, se ozval: „Podle toho, co jsem dnes ráno slyšel od ředitele, jsi včera večer zachránil spoustu životů, Harry. Jestli jsem na něco pyšný, pak na to, kolik ses toho naučil. Pověz mi, jak vypadal ten tvůj Patron.“ „Jak víte, co se stalo?“ zeptal se překvapeně Harry. „Co jiného mohlo ty mozkomory zahnat?“
Harry Lupinovi vylíčil úplně všechno. Když skončil, profesor už se zase usmíval.
„Ano, když se tvůj otec proměňoval, vždycky na sebe bral podobu jelena,“ prohlásil. „Správně jsi to uhodl... proto jsme mu také říkali Dvanácterák.“
Lupin přihodil do kufru posledních pár knih, zavřel zásuvky psacího stolu, otočil se a pohlédl na Harryho. „Vezmi si to - přinesl jsem to včera večer z Chroptící chýše,“ řekl a podal Harrymu jeho neviditelný plášť. „A ještě...“ zaváhal, pak mu však předal i Pobertův plánek.. „Nejsem už tvůj učitel, takže si nemusím připadat provinile, když ti vrátím i tohle. Mně by to k ničemu nebylo a dovolím si tvrdit, že ty s Ronem a Hermionou už to k něčemu využít dokážete.“
Harry si plánek se spokojeným úšklebkem vzal. „Říkal jste, že pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák by mě rádi vylákali ven ze školy… tvrdil jste, že by to považovali za dobrý žert.“
„A to bychom také považovali,“ potvrdil Lupin, který byl nyní sehnutý a zavíral svůj kufr. „Bez váhání mohu prohlásit, že by byl James velice zklamán, kdyby jeho syn nikdy nenašel ani jednu z tajných chodeb, které vedou ven z hradu.“
Kdosi zaklepal na dveře a Harry si spěšně nacpal Pobertův plánek i neviditelný plášť do kapsy.
Byl to profesor Brumbál. Očividně ho nijak nepřekvapilo, že v Lupinově pracovně vidí Harryho.
„Váš kočár stojí u brány, Remusi,“ oznámil. „Díky, pane řediteli.“
Lupin zdvihl svůj starý kufr a prázdné akvárium po ďasovci.
„Dobrá... sbohem, Harry,“ řekl s úsměvem. „Bylo mi opravdovým potěšením, že jsem tě mohl učit. Jsem si naprosto jistý, že se ještě někdy setkáme. Pane řediteli, není třeba, abyste mě doprovázel k bráně, poradím si sám...“
Harry měl dojem, že Lupin chce mít loučení co možná nejrychleji za sebou.
„Tak tedy sbohem, Remusi,“ odpověděl stroze Brumbál. Lupin si pod paží nepatrně posunul akvárium od ďasovce, aby si mohl s Brumbálem potřást rukou. Potom naposledy kývl na Harryho, lehce se usmál a opustil svoji pracovnu.
Harry se posadil do křesla, které Lupin uprázdnil, a zdrceně hleděl na podlahu. Slyšel, jak se zavřely dveře, a vzhlédl. Brumbál dosud stál vedle něj.
„Proč se tváříš jako u mučení, Harry?“ zeptal se tiše. „Po včerejší noci bys na sebe přece měl být velice hrdý.“ „Vůbec ničeho jsem nedosáhl,“ postěžoval si hořce Harry. „Pettigrew utekl.“
„Ty žes ničeho nedosáhl?“ opakoval klidně Brumbál. „Dosáhl jsi toho, co je na světě nejdůležitější, Harry. Pomohl jsi odhalit pravdu. Zachránil jsi nevinného člověka před děsivým osudem.“
Před děsivým osudem. V Harryho paměti to zavířilo. Silnější a děsivější než kdy dřív... Předpověď profesorky Trelawneyové!
„Pane profesore, když jsem včera skládal zkoušku z jasnovidectví, profesorka Trelawneyové upadla do velice... velice kuriózního stavu.“
„Opravdu?“ podivil se Brumbál. „Totiž... chceš říct do ještě kurióznějšího stavu než obvykle?“
„Ano... začala najednou mluvit hlubokým hlasem, oči se jí protáčely a říkala... říkala, že služebník lorda Voldemorta se ještě před půlnocí vydá nazpátek za ním... říkala, že ten služebník mu pomůže znovu získat někdejší moc.“ Harry vzhlížel k Brumbálovi. „A potom zas už byla docela normální a nevzpomínala si na nic z toho, co říkala. Nebyla to snad... totiž... nebyla to náhodou opravdová věštba?“
Z Brumbálova výrazu bylo vidět, že na něj Harryho sdělení zapůsobilo.
„Představ si, Harry, že to možná skutečně byla pravá věštba,“ prohlásil zamyšleně. „Kdo by si to byl pomyslel? V tom případě už se jí to podařilo podruhé. Asi bych jí měl navrhnout zvýšení platu...“
„Ale -“ Harry na něj vyděšeně zíral. Jak je možné, že to Brumbál bere s takovým klidem?
„Ale - já jsem nedovolil, aby Sirius a profesor Lupin Pettigrewa zabili! A bude to tudíž moje vina, jestli se Voldemort vrátí!“
„Nebude,“ opravil ho klidně Brumbál. „Copak tě ta zkušenost s obracečem času vůbec nic nenaučila, Harry? Důsledky našeho počínání jsou vždycky tak komplikované a rozmanité, že to z předpovídání budoucnosti dělá doopravdy nesmírně složitý úkol... Profesorka Trelawneyová, bůh jí žehnej, je toho živoucím důkazem. Zachoval ses velice šlechetně, když jsi Pettigrewovi zachránil život.“
„Jestli ale pomůže Voldemortovi dostat se zpět k moci -!“ „Pettigrew ti vděčí za život. Poslal jsi Voldemortovi pomocníka, který je tvým dlužníkem. Když jeden kouzelník zachrání život jinému kouzelníkovi, vytváří to mezi nimi jisté pouto... a pokud se opravdu příliš nemýlím, nebude Voldemort stát o služebníka, který je dlužníkem Harryho Pottera.“
„Nechci, aby mezi mnou a Pettigrewem bylo nějaké pouto!“ protestoval Harry. „Zradil moje rodiče!“
„To je kouzelnictví ve své nejhlubší a nejneproniknutelnější podobě, Harry. Musíš mi ale věřit... ještě možná přijde čas, kdy budeš moc rád, že jsi Pettigrewovi zachránil život.“
Harry si nedokázal představit, za jakých okolností by k tomu mohlo dojít. Brumbál se tvářil, jako by věděl, co se Harrymu honí hlavou.
„Znal jsem tvého otce velice dobře, Harry, jak v Bradavicích, tak i později,“ ozval se jemně. „Jsem si jistý, že na tvém místě by byl Pettigrewa také ušetřil.“
Harry k němu zdvihl oči. Brumbál se mu nebude vysmívat... jemu se s tím může svěřit...
„Včera večer... myslel jsem, že to byl táta, kdo vyčaroval toho mého Patrona. Totiž... chci říct, že když jsem na protějším břehu jezera viděl sám sebe... myslel jsem, že vidím jeho.“
„To je omyl, který docela snadno chápu,“ přisvědčil Brumbál konejšivým hlasem. „Nejspíš už tě unavuje pořád to poslouchat, ale skutečně se neobyčejně podobáš Jamesovi. Až na oči... oči máš po matce.“
Harry zavrtěl hlavou.
„Byla to hloupost, když jsem si myslel, že je to on,“ zamumlal. „Věděl jsem přece, že je mrtvý.“
„A ty si myslíš, že mrtví, které jsme milovali, nás někdy mohou doopravdy opustit? Myslíš, že si je nepřipomínáme jasněji než kdy jindy v okamžicích, kdy se ocitneme ve velkých nesnázích? Tvůj otec žije v tobě, Harry, a nejzřetelněji se ti ukazuje pokaždé, když ho potřebuješ. Jak jinak bys dokázal vykouzlit svého konkrétního Patrona? Dvanácterák byl včera večer opět mezi námi.“
Chvíli trvalo, než Harrymu došlo, co mu Brumbál říká. „Sirius mi včera večer podrobně vyprávěl, jak se z nich ze všech stali zvěromágové,“ pokračoval s úsměvem Brumbál. „Neuvěřitelný výkon - a stejně neuvěřitelné bylo, že to přede mnou utajili. A pak jsem si vzpomněl na tu absolutně neobvyklou podobu, kterou na sebe tvůj Patron vzal, když při tom famfrpálovém zápase proti Havraspáru zaútočil na pana Malfoye. Takže jsi včera večer otce skutečně viděl, Harry.. našel jsi ho sám v sobě.“
A Brumbál vyšel z Lupinovy pracovny a zanechal Harryho s jeho nesmírně zmatenými myšlenkami samotného.
Harry, Ron, Hermiona a profesor Brumbál byli jediní z celých Bradavic, kteří znali pravdu o tom, co se stalo oné noci, kdy zmizeli Sirius, Klofan a Pettigrew. Jak se blížil konec školního roku, slyšel Harry nejrůznější teorie o tom, k čemu tehdy vlastně došlo, žádná z nich se však ani vzdáleně neblížila pravdě.
Klofanův útěk přiváděl Malfoye k zuřivosti. Byl přesvědčen, že Hagrid našel nějaký způsob, jak hipogryfa potají uklidit do bezpečí, a zjevně se nedokázal smířit s tím, že ho i jeho otce přelstil obyčejný hajný. Percy Weasley se zase nijak netajil svými názory na Blackův útěk.
„Jestli se mi podaří získat místo na ministerstvu, mám nachystanou spoustu návrhů ohledně dohledu na dodržování kouzelnických zákonů!“ vykládal jediné osobě, která ho ještě byla ochotná poslouchat, své přítelkyni Penelopě.
Přestože panovalo naprosto dokonalé počasí, přestože atmosféra ve škole byla tak optimistická a přestože si uvědomoval, že dosáhli téměř nemožného, když pomohli Siriusovi k útěku, ještě nikdy se Harry na konci školního roku necítil tak mizerně.
Rozhodně nebyl jediným žákem, který litoval odchodu profesora Lupina. Jeho výpověď zarmoutila celou Harryho třídu obrany proti černé magii.
„To jsem zvědavý, kdo nás bude učit příští rok,“ meditoval zasmušile Seamus Finnigan.
„Třeba nějaký upír,“ ozval se Dean Thomas s nadějí v hlase.
Nebyl to ovšem jen odchod profesora Lupina, který Harryho tížil. Nedokázal se ubránit tomu, aby často nepřemýšlel o předpovědi profesorky Trelawneyové. Neustále spekuloval, kde teď asi je Pettigrew a jestli už vyhledal útočiště pod Voldemortovou ochranou. Ze všeho nejvíc však Harryho deptala vyhlídka blížícího se návratu k Dursleyovým. Asi tak půlhodinu, báječnou a skvělou půlhodinu věřil tomu, že začne bydlet se Siriusem... s nejlepším přítelem svých rodičů... Považoval to za solidní náhražku v situaci, kdy už se nemohl vrátit jeho vlastní otec. A přestože žádné zprávy o Siriusovi se nepochybně rovnaly dobrým zprávám, neboť to znamenalo, že se mu podařilo úspěšně se někde ukrýt, Harry se nemohl zbavit deprese při pomyšlení na domov, který mohl mít, a na to, že teď je něco takového nemožné.
Poslední den školního roku byly vyhlášeny výsledky zkoušek. Harry, Ron i Hermiona prospěli ve všech předmětech. Harryho nejvíc udivilo, že prošel v lektvarech.
Měl důvodné podezření, že Brumbál intervenoval v jeho prospěch a zabránil Snapeovi, aby ho schválně nechal propadnout. Snapeovo chování vůči němu bylo v posledním týdnu doslova alarmující. Až dosud si Harry nedokázal představit, že by se Snapeova antipatie vůči jeho osobě ještě mohla vystupňovat, očividně tomu tak ale bylo. Pokaždé, když na Harryho pohlédl, roztřásl se mu koutek úzkých rtů ošklivým tikem a neustále natahoval prsty, jako by jimi užuž chtěl sevřít Harryho krk.
Percy s úspěchem absolvoval svoje OVCE, a Fred i George získali každý několik NKÚ. Nebelvírská kolej, zejména díky senzačním výkonům ve famfrpálovém poháru, už třetí rok po sobě zvítězila také ve školním přeboru. Hostina na konci školního roku se tudíž konala ve znamení nachových a zlatých barev a nebelvírský stůl byl ze všech nejhlučnější, protože všichni žáci Nebelvíru oslavovali. Dokonce i Harrymu, který jedl, pil, rozmlouval a smál se spolu s ostatními, se podařilo zapomenout na to, že druhý den pojede k Dursleyovým.
Když následujícího dne ráno bradavický spěšný vlak vyjížděl z nádraží, Hermiona překvapila Harryho a Rona nečekaným sdělením.
„Stavila jsem se dnes před snídaní u profesorky McGonagallové. Rozhodla jsem se zanechat studia mudlů.“ „Vždyť jsi ale zkoušku složila na tři sta dvacet procent!“ podivil se Ron.
„Já vím,“ povzdechla si Hermiona, „ale další rok už bych to takhle nevydržela. Ten obraceč času mě pomalu doháněl k šílenství. Vrátila jsem ho. Bez studia mudlů a jasnovidectví zase budu schopná zvládnout všechno v mezích normálního rozvrhu.“
„Pořád nějak nemohu uvěřit, že jsi nám o tom neřekla,“ bručel rozmrzele Ron. „Myslel jsem, že jsme tvoji kamarádi.“
„Slíbila jsem, že o tom nepovím nikomu,“ ohradila se upjatě Hermiona. Ohlédla se na Harryho, který sledoval, jak se jim Bradavice ztrácejí z dohledu za horským masivem. Dva celé měsíce to potrvá, než je zase uvidí...
„No tak, Harry, hlavu vzhůru!“ vybídla ho sklesle. „Ale jo, to bude v pořádku,“ vyhrkl honem Harry „Jen jsem myslel na prázdniny“
„Jasně, já jsem na ně taky myslel,“ přikývl Ron. „Poslyš, Harry, musíš přijet a chvíli u nás pobýt. Dohodnu to s mamkou a s taťkou a zavolám ti. Teď už vím, jak se používá ten tefalon...“
„Telefon, Rone,“ opravila ho Hermiona. „Vážně myslím“ že bys měl příští rok chodit na studium mudlů ty...“ Ron ji ignoroval.
„Letos v létě se přece hraje mistrovství světa ve famfrpálu! Co ty na to, Harry? Přijedeš a budeš bydlet u nás a budeme spolu chodit na zápasy. Taťka obvykle sežene lístky na ministerstvu.“
Ronův návrh Harrymu citelně pozvedl náladu. „Tyjó... Vsadím se, že Dursleyovi mě rádi pustí... zvlášť po tom, co jsem provedl tetě Marge...“
S podstatně optimističtější náladou se pak Harry připojil k Ronovi a Hermioně na několik partií řachavého Petra, a když do jejich kupé dorazila čarodějka s občerstvením, koupil si pořádný oběd, i když se vyhnul všemu, na čem byla čokoláda.
A v pozdním odpoledni se stalo něco, co v něm vyvolalo opravdový pocit štěstí...
„Harry,“ ozvala se náhle Hermiona, která se mu dívala přes rameno. „Co je to tam za tebou u okna?“
Harry se otočil a vyhlédl ven. Za okenním sklem se střídavě objevovalo a zase mizelo cosi velice malého a šedivého. Vstal, aby si to mohl lépe prohlédnout, a zjistil, že je to drobná sovička; v zobáku měla dopis, který pro ni byl nepoměrně veliký. Byla tak malá, že se neustále ve vzduchu převracela, a větrný vír vyvolaný pohybem vlaku jí pohazoval sem a tam. Harry rychle stáhl okno, vystrčil ruku a sovičku chytil. Měl pocit, jako by držel velice načechranou Zlatonku. Opatrně ji vtáhl dovnitř. Sovička upustila dopis na jeho sedadlo a začala poletovat sem tam po kupé. Očividně ji potěšilo, že úspěšně splnila svůj úkol. Hedvika cvakala zobákem a dávala tak najevo jakýsi důstojný nesouhlas s jejím počínáním. Křivonožka se na svém sedadle zvedl a sledoval sovičku velkýma žlutýma očima. Když to Ron postřehl, honem ji popadl a uklidil do bezpečí.
Harry zdvihl dopis. Byl adresovaný jemu. Roztrhl obálku a vykřikl: „To je od Siriuse!“
„Cože?“ vyjekli vzrušeně Ron s Hermionou. „Přečti to nahlas!“
„No prosím!“ vyhrkla vítězoslavně Hermiona. „Vidíte? Říkala jsem vám, že přišel od něj!“
„To ano, ale nijak ho neočaroval, víš?“ oponoval Ron. „Auvajs!“ Sovička, která mu teď spokojeně houkala v ruce, ho klovla do prstu. Očividně to považovala za projev láskyplné náklonnosti.
Harry rychle nahlédl do obálky a zjistil, že je v ní složený další pergamen. Rychle si ho přečetl a náhle se cítil tak šťastně a spokojeně, jako by na jeden zátah vypil láhev horkého máslového ležáku.
„Tohle bude Brumbálovi stačit!“ zaradoval se Harry. Potom znovu pohlédl na Siriusův dopis.
„Počkejte, ještě je tu pé-es.“
Ronovi se rozšířily oči. Miniaturní sovička stále ještě vzrušeně houkala.
„Nechat si ji?“ vydechl nejistě. Chvíli sovičku upřeně pozoroval a pak ji k obrovskému Harryho i Hermionině překvapení přidržel Křivonožkovi u čenichu, aby ji mohl očichat.
„Tak co ty na to?“ zeptal se kocoura. „Určitě je to sova?“ Křivonožka zapředl.
„Tak to mi stačí,“ ušklíbl se spokojeně Ron. „Je moje!“ Harry si dopis od Siriuse četl znovu a znovu celou cestu na nádraží King's Cross. Dokonce ho pořád pevně svíral v ruce, když s Ronem a Hermionou prošel přepážkou na nástupišti devět a tři čtvrtě. Okamžitě si všiml strýce Vernona, který stál v uctivé vzdálenosti od pana a paní Weasleyových a podezíravě na ně zahlížel. Když paní Weasleyová popadla na uvítanou Harryho do náruče, zdálo se, že všechna nejhorší podezření strýce Vernona se potvrdila.
„Zavolám ti ohledně toho mistrovství světa!“ křičel Ron za Harrym, když se s ním a s Hermionou Harry rozloučil a zamířil s vozíkem, na němž měl svůj kufr a klec s Hedvikou, ke strýci Vernonovi. Strýc ho přivítal obvyklým způsobem.
„Co je to?“ zavrčel a díval se na obálku v Harryho ruce. „Jestli je to další formulář, který bych měl podepsat, tak ho můžeš rovnou -“
„Žádný formulář to není,“ ujistil ho spokojeně Harry. „Je to dopis od mého kmotra.“
„Od kmotra?“ vyprskl strýc Vernon. „Ty přece žádného kmotra nemáš!“
„Ale ano, mám,“ usmál se vesele Harry. „Byl to mámin a tátův nejlepší přítel. Odsoudili ho za vraždu, jenže on uprchl z kouzelnického vězení a teď je na útěku. Přesto se mnou ale udržuje pravidelný kontakt... aby se přeptal, co je nového... přesvědčil se, že mi nic nechybí...“
A s širokým úsměvem pozoroval výraz zděšení, který se objevil v tváři strýce Vernona. Hedvičina klec před ním hlasitě rachotila, když vykročil k východu z nádraží vstříc létu, jež vypadalo mnohem nadějněji než to loňské.
