„Šokující záležitost... naprosto šokující... je to zázrak, že nikdo nepřišel o život... nikdy jsem nic podobného neslyšel... u všech hromů, bylo to ale štěstí, že jste se tam objevil, Snape...“
„Díky, pane ministře.“
„To bude Merlinův řád druhé třídy, řekl bych. První třídy, podaří-li se mi to prosadit!“
„Opravdu vám mnohokrát děkuji, pane ministře.“ „To je ošklivá rána, co jste utržil... nejspíš Blackova práce, co?“
„Upřímně řečeno za ni vděčím Potterovi, Weasleymu a Grangerové, pane ministře...“
„ Cože?“
„Black je očaroval, to jsem poznal na první pohled. Soudě podle jejich chování, použil proti nim nejspíš matoucí kouzlo. Nejspíš uvěřili, že je Black nevinný. Za to, co provedli, nenesou žádnou zodpovědnost. Na druhé straně je ovšem pravda, že jejich zásah mohl Blackovi poskytnout příležitost k útěku... Zjevně se domnívali, že se jim podaří Blacka chytit bez cizí pomoci. V minulosti už beztrestně vyvázli ze spousty různých lumpáren... obávám se, že o sobě díky tomu mají dost vysoké mínění... a Potter se samozřejmě od nástupu do školy těší neobyčejné shovívavosti ze strany ředitele -“
„No, podívejte, Snape... Harry Potter, vždyť sám víte... v jeho případě všichni tak trochu přimhuřujeme aspoň jedno oko.“
„Přitom ale - myslíte, že mu doopravdy prospívá, když se k němu chováme jako k protekčnímu dítěti? Já osobně se k němu snažím přistupovat jako ke kterémukoli jinému žákovi. A kdokoli jiný než on by byl za to, že své spolužáky vystavil takovému nebezpečí, přinejmenším podmíněně vyloučen. Jen to zvažte, pane ministře: v rozporu se všemi pravidly školního řádu - poté, co byla v zájmu jeho bezpečnosti přijata všechna ta preventivní opatření - opustí v noci školní budovu a paktuje se s vlkodlakem a vrahem. Navíc mám důvod se domnívat, že ještě ke všemu bez dovolení navštěvoval Prasinky -“
„No dobrá, dobrá... uvidíme, Snape, uvidíme... ten chlapec se nepochybně zachoval pošetile...“
Harry ležel s očima pevně semknutýma a poslouchal. Cítil se absolutně vyčerpaný Slova, která slyšel, jakoby mu z uší putovala do mozku zpomalenou rychlostí, takže jen s obtížemi chápal jejich smysl. Všechny údy měl jako z olova a víčka tak ztěžklá, že je nedokázal zvednout... Nejraději by tady, na té pohodlné posteli, ležel navěky...
„Nejvíc ze všeho mě ale překvapilo počínání těch mozkomorů... opravdu nemáte tušení, co je zahnalo na útěk, Snape?“
„Ne, pane ministře. Když jsem se konečně probral k vědomí, vraceli se už na svá stanoviště ke vchodům...“ „To je zvláštní. A přece Black, Harry i ta dívka -“ „Všichni byli v bezvědomí, když jsem k nim dorazil. Blacka jsem samozřejmě svázal a nasadil mu roubík, vyčaroval jsem nosítka a všechny jsem je dopravil přímo sem na hrad.“
Následovala chvíle ticha. Harryho mozek jako by začal pracovat rychleji, zároveň ale kdesi hluboko v žaludku zahlodal pocit nepokoje...
Otevřel oči.
Všechno kolem bylo lehce rozmazané. Někdo mu sundal z očí brýle. Ležel ve tmě ošetřovny. Na protějším konci nemocničního pokoje rozpoznal madame Pomfreyovou. Stála k němu zády a skláněla se nad něčí postelí. Harry přimhouřil oči. Pod paží madame Pomfreyové zahlédl Ronovu rudou čupřinu.
Harry otočil hlavou na polštáři na druhou stranu. V posteli vpravo od něj ležela Hermiona. V měsíčním světle, jež zalévalo její lůžko, spatřil, že i ona má otevřené oči. Vypadala zkoprnělá strachem, a když viděla, že je Harry vzhůru, přitiskla si prst k ústům a ukázala na dveře ošetřovny. Byly dokořán a z venkovní chodby k nim doléhaly hlasy Korneliuse Popletala a Snapea.
Madame Pomfreyová rázným krokem přešla temným pokojem k Harryho posteli. Otočil se a pohlédl na ni. Nesla v ruce největší kus čokolády, jaký kdy v životě viděl. Vypadal jako malý balvan.
„Ale, ale - tak už jsi vzhůru,“ zaradovala se hlasitě madame Pomfreyová. Položila čokoládu na Harryho noční stolek a začala ji rozbíjet malým kladívkem na kusy.
„Jak je Ronovi?“ zeptali se Harry a Hermiona současně. „Přežije to,“ zamračila se přísně madame Pomfreyová. „A pokud jde o vás dva... zůstanete tady tak dlouho, dokud si nebudu úplně jistá, že jste - Pottere, co si proboha myslíš - k čemu to je, co děláš?“
Harry se vysoukal do sedu, nasadil si brýle a zvedl svou hůlku.
„Musím mluvit s ředitelem,“ prohlásil.
„Pottere,“ domlouvala mu konejšivě madame Pomfreyová, „Zachovej klid. Blacka chytili. Drží ho nahoře pod zámkem. Každou chvíli mají přijít mozkomorové, aby mu dali svůj polibek -“
„COŽE?“
Harry vyskočil z postele a Hermiona ho následovala. Jeho výkřik uslyšeli venku na chodbě, a tak v příští vteřině vešli na ošetřovnu Kornelius Popletal a Snape.
„Harry, hej, Harry, co má tohle znamenat?“ zlobil se Popletal. „Ty máš pěkně ležet v posteli - dostal nějakou čokoládu?“ obrátil se neklidně k madame Pomfreyové.
„Vyslechněte mě, pane ministře,“ vyhrkl Harry, „Sirius Black je nevinný! Petr Pettigrew svou smrt jen předstíral! Dnes večer jsme ho viděli! Nesmíte mozkomorům dovolit, aby Siriusovi udělali tu hroznou věc, on je -“
Popletal však jen kroutil hlavou a vlídně se na něj usmíval.
„Harry, Harry, máš pořádný zmatek v hlavě po tom děsivém zážitku. Pěkně si teď lehni a neboj se, všechno máme pevně v rukou...“
„PRÁVĚ ŽE NEMÁTE!“ rozkřikl se Harry. „ZAVŘELI JSTE TOHO NEPRAVÉHO!“
„Vyslechněte nás, prosím, pane ministře,“ přidala se Hermiona, která spěšně stanula Harrymu po boku a prosebně hleděla Popletalovi do tváře. „Já ho taky viděla. Byl proměněný v Ronovu krysu, je to zvěromág, ten Pettigrew, a...“
„Vidíte, pane ministře?“ přerušil ji Snape. „Oba si počínají jako pominutí... Black se opravdu činil...“ „NEJSME POMINUTÍ!“ zaburácel Harry
„Pane ministře! Pane profesore!“ ozvala se rozzlobeně madame Pomfreyová. „Musím trvat na tom, abyste okamžitě odešli. Potter je můj pacient a neměl by se rozčilovat.“
„Já se nerozčiluju, jen se snažím vysvětlit, co se stalo!“ protestoval rozhorleně Harry. „Jen kdyby poslouchali...“ Madame Pomfreyová však náhle Harrymu nacpala do úst obrovitý kus čokolády. Když se zakuckal, využila toho a zatlačila ho zpátky do postele.
„Snažně vás prosím, pane ministře, tyhle děti teď potřebují moji péči. Odejděte, prosím -“
Vtom se otevřely dveře a vstoupil Brumbál. Harry s nesmírnou námahou spolkl hroudu čokolády, kterou měl v ústech, a znovu se postavil.
„Pane profesore, Sirius Black -“
„U všech všudy!“ zaječela hystericky madame Pomfreyová, „Je tohleto ošetřovna nebo ne? Pane řediteli, musím trvat na tom, aby - “
„Moc se omlouvám, Poppy, ale potřebuji si chviličku pohovořit tady s panem Potterem a se slečnou Grangerovou,“ odpověděl nevzrušeně Brumbál. „Zrovna jsem mluvil se Siriusem Blackem -“
„Předpokládám, že vám vykládal stejnou báchorku, jakou zasel do hlavy Potterovi,“ ušklíbl se Snape. „Něco o nějaké kryse a o tom, že Pettigrew žije...“
„Máte pravdu, přesně to Black tvrdí,“ připustil Brumbál a pozorně si Snapea prohlížel skrze své půlměsícové brýle.
„A co moje svědectví - to se nepočítá?“ zavrčel podrážděně Snape. „Petr Pettigrew v Chroptící chýši nebyl a ani na školních pozemcích jsem ho nikde neviděl.“
„To proto, že jste byl omráčený, pane profesore!“ vysvětlovala vážným hlasem Hermiona. „Nedorazil jste včas, nemohl jste slyšet -“
„Slečno Grangerová, DRŽTE JAZYK ZA ZUBY!“
„No tak, Snape,“ napomenul ho vylekaně Popletal, „ta mladá dáma má v hlavě po tom všem pořádný zmatek, k tomu přece musíme přihlédnout...“
„Rád bych si s Harrym a s Hermionou promluvil o samotě,“ oznámil stroze Brumbál. „Korneliusi, Severusi, Poppy - buďte tak laskavi a odejděte.“
„Pane řediteli!“ zalykala se rozčilením madame Pomfreyová. „Oni se potřebují léčit, potřebují klid...“ „Tohle nepočká,“ prohlásil nesmlouvavě Brumbál. „Důrazně vás o to žádám.“
Madame Pomfreyová našpulila rty, uraženě odkráčela do své kanceláře na konci nemocničního pokoje a práskla za sebou dveřmi. Popletal pohlédl na velké zlaté kapesní hodinky, které měl připnuté k vestě.
„Už by tady měli být mozkomorové,“ konstatoval. „Půjdu si s nimi promluvit. Uvidíme se nahoře, Brumbále.“ Přešel ke dveřím a přidržel je otevřené pro Snapea, profesor se však nepohnul.
„Doufám, že z té Blackovy báchorky nevěříte ani slovu,“ zašeptal a upřeně pohlížel Brumbálovi do očí. „Přeji si mluvit s Harrym a s Hermionou o samotě,“ opakoval Brumbál.
Snape postoupil o krok k němu.
„Že je schopen vraždy, to Sirius Black prokázal už ve svých šestnácti letech,“ zasyčel tiše. „Doufám, že jste na to nezapomněl, pane řediteli? Nezapomněl jste, že se kdysi pokusil zabít mě?“
„Paměť mi slouží stejně dobře jako tenkrát, Severusi,“ ujistil ho klidně Brumbál.
Snape se otočil na podpatku a prošel dveřmi, které mu Popletal stále ještě přidržoval. Zavřely se za nimi a Brumbál se otočil k Harrymu a Hermioně. Oba v tu ránu spustili zároveň.
„Pane profesore, Black mluví pravdu. Viděli jsme Pettigrewa -“
„- utekl, hned jak se profesor Lupin proměnil ve vlkodlaka -“
„- Pettigrew je teď krysa -“
„- a ta jeho přední tlapka, chci říct - uřízl si prst...“ „A Rona napadl Pettigrew, ne Sirius...“
Brumbál však zdvihl ruku a rozhodným gestem zastavil ten příval slov.
„Jen si poslechněte, co vám řeknu já, a snažně vás prosím, abyste mě nepřerušovali, protože máme málo času,“ skočil jim klidně do řeči. „Kromě vašich tvrzení neexistuje jediný důkaz, který by Blackovu historku podpořil - a slovo dvou třináctiletých čarodějů nikoho nepřesvědčí. Očití svědkové z celé ulice tenkrát vypověděli pod přísahou, že viděli, jak Sirius Pettigrewa zabil. Já sám jsem ministerstvu dosvědčil, že Sirius byl Strážcem tajemství manželů Potterových.“
„Profesor Lupin vám může potvrdit, že -“ nedokázal se Harry zdržet slova.
„Profesor Lupin je teď zrovna někde uprostřed Zapovězeného lesa a nikomu nic potvrdit nemůže. Až na sebe znovu vezme lidskou podobu, bude už pozdě. Sirius na tom bude hůř, než kdyby zemřel. A chtěl bych ještě dodat, že pro většinu z nás jsou vlkodlaci tvorové natolik nedůvěryhodní, že by Lupinovo svědectví stejně nic neznamenalo - a krom toho skutečnost, že on a Sirius jsou staří kamarádi...“
„Ale...“
„Poslouchej mě, Harry! Na tohle na všechno je pozdě, chápeš? Musí ti přece být jasné, že verze událostí, jak je líčí profesor Snape, je mnohem přesvědčivější než ta vaše.“
„Snape Siriuse nenávidí,“ vysvětlovala zoufale Hermiona. „A to jen kvůli nějakému hloupému žertu, kterým si z něj Sirius kdysi vystřelil...“
„Sirius si rozhodně nepočíná jako nevinný člověk. Ten útok na Buclatou dámu - to, jak pronikl do nebelvírské věže s nožem v ruce - bez Pettigrewa, ať už živého nebo mrtvého - nemáme sebemenší šanci rozsudek nad Blackem zvrátit.“
„Vy nám ale věříte.“
„Ano, já vám věřím,“ potvrdil tiše Brumbál. „Není ale v mých silách přimět ostatní, aby prozřeli a dali pravdě průchod, a nemohu změnit rozhodnutí ministra kouzel...“
Harry vzhlížel k Brumbálovi, který se tvářil neobyčejně vážně, a měl pocit, jako by se mu celý jeho svět rozpadal od základů. Už dávno přivykl myšlence, že si Brumbál dokáže poradit s jakýmkoli problémem, a očekával proto, že i z téhle bryndy nějak úžasně vybruslí. Ale nic takového se nestalo... pohasla i jejich poslední naděje.
„V tomhle případě,“ pokračoval Brumbál pomalu a přejel světlemodrýma očima z Harryho na Hermionu, „potřebujeme víc času.“
„Ale -“ špitla Hermiona; pak náhle vykulila oči, div jí nevypadly z důlků. „AHA!“
„Teď dávejte dobrý pozor,“ vyzval je Brumbál. Mluvil velice tichým, ale naprosto zřetelným hlasem. „Sirius je zamčený v pracovně profesora Kratiknota v sedmém patře. Je to třinácté okno zprava v západní věži. Pokud všechno půjde dobře, podaří se vám dnes večer zachránit víc než jeden nevinný život. Jedno si ale oba dva zapamatujte. Nikdo vás nesmí vidět. Vy to pravidlo znáte, slečno Grangerová - víte, co je v sázce... nikdo - vás - nesmí - vidět.“
Harry neměl sebemenší ponětí, o co vlastně jde. Brumbál se otočil na podpatku, a když došel ke dveřím, ještě jednou se ohlédl.
„Teď vás tady zamknu. Je -“ podíval se na hodinky, „za pět minut půlnoc. Měly by stačit tři obrátky, slečno Grangerová. Hodně štěstí.“
„Hodně štěstí?“ opakoval zmateně Harry, když se za Brumbálem zavřely dveře. „Tři obrátky? O čem to mluví? Co máme udělat?“
Hermiona už se však potýkala s límcem svého hábitu a začala vytahovat velice dlouhý zlatý řetěz, složený z nesmírně jemných článků.
„Pojď honem ke mně, Harry,“ vyzvala ho naléhavě. „Dělej!“
Harry už vůbec nic nechápal, ale přikročil blíž k ní. Na řetězu, který držela před sebou, uviděl zavěšené maličké, třpytivé přesýpací hodiny.
„Tak pojď -“
Přehodila oběma řetěz kolem krku. „Připraven?“ vydechla.
„Co to děláme?“ vyptával se absolutně zmatený. Hermiona přesýpací hodiny třikrát převrátila. Potemnělá ošetřovna kolem nich se rozplynula. Harry měl pocit, jako by obrovskou rychlostí někam pozadu letěl. Všude kolem něj se míhaly rozmazané obrazce různých barev a tvarů a v uších mu hučelo. Snažil se něco vykřiknout, ale neslyšel vlastní hlas.
A pak pod nohama znovu pocítil pevnou zem a všechno kolem opět nabylo ostrých tvarů...
Stál vedle Hermiony v liduprázdné vstupní síni, jejíž dlážděnou podlahu osvětlovaly zlaté paprsky slunečního světla, pronikající dovnitř otevřenou hlavní branou. Poplašeně se otočil a pohlédl na Hermionu; do krku se mu přitom zařízl řetěz, na němž visely přesýpací hodiny. „Hermiono, co to...“
„Pojď sem!“ popadla ho Hermiona za paži a zatáhla ho na druhý konec síně ke dveřím do úklidového přístěnku, otevřela je, strčila ho dovnitř mezi kbelíky a košťata, vlezla si k němu a dveře zase zabouchla.
„Co - jak - co se stalo, Hermiono?“
„Vrátili jsme se zpátky časem,“ vysvětlovala šeptem Hermiona a stahovala přitom potmě Harrymu řetěz z krku. „O tři hodiny zpátky...“
Harry si sáhl na nohu a pořádně se do ní štípl. Důkladně ho to zabolelo, čímž se naprosto vyloučila možnost, že se mu zdá nějaký hrozně divný sen.
„Psst! Poslouchej! Někdo jde! Myslím... myslím, že jsme to nejspíš my!“
Hermiona tiskla ucho ke dveřím přístěnku.
„Kroky napříč síní... ano, myslím, že jsme to my a jdeme k Hagridovi!“
„Chceš tím snad říct,“ zašeptal Harry, „že jsme tady v přístěnku a zároveň tam venku?“
„Přesně tak,“ přisvědčila Hermiona s uchem stále přilepeným k dveřím přístěnku. „Určitě to musíme být my... Podle zvuku to nevypadá na víc než na tři lidi... a jdeme pomalu, protože jsme schovaní pod neviditelným pláštěm...“
Odmlčela se a poslouchala ještě pozorněji. „Právě jsme sešli po hlavním schodišti...“
Hermiona se posadila na převrácený kbelík a tvářila se zoufale nervózně. Harry by ale rád slyšel odpověď na několik otázek.
„Kde jsi přišla k té hračičce, co vypadá jako přesýpací hodiny?“
„Říká se tomu obraceč času,“ vysvětlovala šeptem Hermiona, „a dostala jsem ho od profesorky McGonagallové hned první den školy v září, kdy jsme se vrátili do Bradavic. Používala jsem ho celý rok, abych zvládla všechny hodiny, na které jsem se přihlásila. Musela jsem profesorce McGonagallové přísahat, že o tom nikomu neřeknu; ona sama musela na ministerstvo kouzel napsat spoustu nejrůznějších dopisů, aby mi ho směla dát. Musela se za mě zaručit, že jsem vzorná, a taky že ten obraceč nikdy nepoužiju k ničemu jinému než k plnění svých studijních povinností... Vracela jsem zpátky čas, abych mohla chodit na další hodiny, takže jsem dělala několik předmětů najednou, chápeš? Jenže...
Harry, já vůbec nevím, co bychom podle Brumbála měli udělat! Proč nám řekl, abychom se vrátili o tři hodiny zpátky? Jak to Siriusovi pomůže?“
Harry hleděl do její tváře zakryté stínem.
„Někdy touhle dobou se muselo stát něco, co bychom podle něj měli změnit,“ usoudil rozvážně. „Takže co se stalo? Před třemi hodinami jsme zrovna šli dolů k Hagridovi...“
„Tohle je před třemi hodinami a fakt zrovna jdeme dolů k Hagridovi,“ přerušila ho Hermiona. „Právě jsme slyšeli, jak odcházíme...“
Harry se zamyšleně zamračil. Měl pocit, jako by se mu úporným soustředěním krabatil celý mozek v hlavě. „Brumbál před chviličkou řekl - řekl, že by se nám mohlo podařit zachránit víc než jeden nevinný život...“ A pak mu to došlo. „Musíme zachránit Klofana, Hermiono!“ „Ale - jak tím pomůžeme Siriusovi?“
„Brumbál říkal - právě nám přece prozradil, za kterým je oknem - že je za oknem Kratiknotovy pracovny! Tam je Sirius zamčený! Musíme k tomu oknu doletět na Klofanovi a Siriuse zachránit! Sirius může na Klofanovi uprchnout - můžou si oba zachránit život!“
Pokud to byl Harry schopen v šeru posoudit, tvářila se Hermiona absolutně vyděšeně.
„Jestli se nám tohle podaří a nikdo nás při tom neuvidí, bude to zázrak!“
„Možná ano, ale zkusit to musíme, nemyslíš?“ přesvědčoval ji Harry. Vstal a přitiskl ucho ke dveřím. „Nezdá se, že by tam někdo byl... tak pojď, vyrazíme...“ Harry strčil do dveří přístěnku a otevřel je. Ve vstupní síni nikdo nebyl. Jak nejrychleji a nejtišeji to šlo, vyrazili z přístěnku a seběhli po kamenném schodišti. Stíny už se prodlužovaly a vrcholky stromů v Zapovězeném lese znovu lemoval zlatavý přísvit.
„Jestli se někdo kouká ven z okna -“ vypískla Hermiona a ohlédla se na hrad, který se tyčil za jejich zády. „Tak poběžíme,“ přerušil ji rozhodně Harry. „Přímo do lesa, co říkáš? Budeme se muset schovat za stromem nebo tak nějak a dávat pozor -“
„Dobře, ale vezmeme to oklikou kolem skleníků!“ zalapala po dechu Hermiona. „Nesmíme mít na dohled dveře Hagridova srubu, protože jinak se uvidíme! Teď už musíme být skoro u Hagrida!“
Harry stále ještě hádal, co tím vlastně myslí, dal se však do běhu a Hermiona se mu držela v patách. Proběhli mezi záhony se zeleninou až ke skleníkům, za nimiž se na okamžik zastavili“ a pak běželi dál, co jim nohy stačily - obloukem se vyhnuli Vrbě mlátičce a tryskem pádili do úkrytu Zapovězeného lesa...
Bezpečně ukryt v stínu stromů se Harry otočil; o několik vteřin později k němu dorazila zadýchaná Hermiona. „Prima,“ zachrčela, „teď se musíme nepozorovaně dostat k Hagridovi. Drž se mimo dohled, Harry...“
Tiše si hledali cestu mezi stromy a drželi se u samého okraje lesa. Pak, když zahlédli průčelí Hagridovy hájenky, slyšeli, jak tam někdo klepe na dveře. Rychle se schovali za kmen obrovitého dubu a opatrně zpoza něj vykoukli.
Ve dveřích se objevil třesoucí se bledý Hagrid a rozhlížel se, aby zjistil, kdo to klepal. A Harry zaslechl svůj vlastní hlas.
„To jsme my, Máme na sobě neviditelný plášť. Pusť nás dovnitř, svlékneme si ho.“
„Neměli jste sem chodit!“ zašeptal Hagrid, ale ustoupil stranou a rychle za nimi přibouchl dveře.
„To je ta největší bláznivina, jakou jsme kdy podnikli,“ prohlásil přesvědčeně Harry.
„Pojďme o kousek dál,“ vybídla ho šeptem Hermiona. „Musíme se dostat blíž ke Klofanovi!“
Opatrně se kradli mezi stromy, až uviděli nervózního hipogryfa, uvázaného k plotu Hagridovy dýňové zahrádky.
„Teď?“ zeptal se tiše Harry.
„Ne!“ zarazila ho Hermiona. „Když ho odvedeme teď, budou si členové té komise myslet, že ho osvobodil Hagrid. Musíme počkat, dokud neuvidí, že je tady venku uvázaný.“
„V tom případě na to budeme mít jenom asi tak minutu,“ protestoval Harry. Celé mu to začínalo připadat nemožné.
V tom okamžiku se z Hagridovy hájenky ozval třesk rozbíjeného porcelánu.
„Hagrid právě upustil ten džbánek s mlékem,“ komentovala to šeptem Hermiona. „Já za okamžik najdu Prašivku...“
O několik minut později skutečně zaslechli Hermionino překvapené vypísknutí.
„Hermiono,“ ozval se náhle Harry „co kdybychom... co kdybychom tam prostě vběhli, popadli Pettigrewa...“ „Ne!“ zaprotestovala Hermiona vyděšeným šepotem. „Copak to nechápeš? Porušujeme jeden z nejvýznamnějších kouzelnických zákonů! Nikdo podle něj nemá právo měnit čas, nikdo! Slyšel jsi Brumbála, jestli nás někdo uvidí -“
„Viděli bychom se jen my sami a Hagrid!“
„A co myslíš, že bys udělal, Harry, kdybys uviděl sám sebe vpadnout do Hagridova srubu?“ zeptala se Hermiona. „To bych... to bych se nejspíš zbláznil,“ připustil Harry, „nebo bych si myslel, že to je určitě dílo nějaké černé magie...“
„Přesně tak! Vůbec bys to nechápal, možná bys dokonce sám na sebe zaútočil! Takže už je ti to jasné? Profesorka McGonagallová mi vyprávěla, k jak hrozným věcem došlo, když si kouzelníci zahrávali s časem... spousta z nich se nakonec v té minulosti nebo v budoucnosti omylem zabila!“
„No dobře,“ přikývl Harry. „Byl to jen takový nápad. Myslel jsem prostě -“
Hermiona do něj ale šťouchla a ukázala prstem k hradu. Harry trochu pootočil hlavu, aby měl jasný výhled na vzdálenou hlavní bránu. Po schodišti právě scházeli Brumbál, Popletal, vetchý stařec z komise a kat Macnair.
„Za okamžik už z hájenky vyjdeme!“ vydechla Hermiona. Zadní dveře se skutečně po chvíli otevřely a Harry viděl sám sebe, jak s Ronem a Hermionou a spolu s Hagridem vycházejí ven. Byl to bezpochyby nejzvláštnější zážitek celého jeho života, když tam stál schovaný za stromem, a zároveň pozoroval sám sebe u dýňové zahrádky.
„No tak, Klofane, no tak...“ uklidňoval Hagrid hipogryfa. Potom se otočil k Harrymu, Ronovi a Hermioně. „A vy už běžte. Upalujte!“
„Hagride, my nemůžeme -“
„Povíme jim, jak to doopravdy bylo...“ „Nesmějí ho přece zabít...“
„Běžte! Už takhle je to dost špatný. Nemusíte se eště dostat do maléru vy tři!“
Harry sledoval, jak Hermiona přes něj a přes Rona přehazuje neviditelný plášť u záhonu s dýněmi.
„Honem utíkejte. Nic neposlouchejte...“
Od vchodu se ozvalo zaklepání. Popravčí četa dorazila. Hagrid se otočil a zamířil zpět do srubu; zadní dveře za sebou nechal otevřené. Harry se díval, jak v malých ostrůvcích kolem srubu polehává tráva a naslouchal vzdalující se trojí ozvěně kroků. Byl už i s Ronem a Hermionou pryč... zato druhý Harry a druhá Hermiona, ukrytí mezi stromy, zadními dveřmi slyšeli, co se děje uvnitř hájenky.
„Kde máte to zvíře?“ ozval se Macnairův chladný hlas. „Ve-venku,“ zakoktal Hagrid.
Harry honem schoval hlavu za strom, když se v Hagridově okně objevil Macnair, aby se podíval ven na Klofana. Pak slyšeli Popletala.
„Musíme... hmm... musíme vám přečíst oficiální rozhodnutí o popravě, Hagride. Vezmu to stručně. A pak to budete vy a Macnair muset podepsat. Macnaire, musíte si to také poslechnout, to je úředně stanovený postup...“
Macnairova tvář, do té doby vyhlížející z okna, zmizela. Teď, nebo nikdy.
„Počkej tady,“ pošeptal Harry Hermioně. „ Já se o to postarám.“
V okamžiku, kdy se znovu ozval Popletalův hlas, Harry tryskem vyběhl zpoza stromu, za kterým se ukrýval, přeskočil plot zahrádky s dýněmi a přistoupil ke Klofanovi.
„Komise pro likvidaci nebezpečných tvorů rozhodla, že hipogryf jménem Klofan, nadále v tomto dokumentu označovaný termínem odsouzený, bude popraven při západu slunce dne šestého června...“
Harry se soustředil na to, aby ani jednou nemrkl, zadíval se Klofanovi do vášnivě planoucích oranžových očí a uklonil se. Klofan padl na šupinatá kolena a pak se znovu postavil. Harry se začal potýkat s provazem, jímž byl hipogryf přivázaný k plotu.
„... odsouzený k smrti stětím, přičemž samotnou exekuci provede komisí jmenovaný mistr popravčí Walden Macnair…“
„Tak pojď, Klofane,“ mumlal Harry, „dělej, přišli jsme ti pomoct. Tiše... tiše...“
„... jak stvrzují níže uvedené podpisy. Hagride, vy se podepíšete tady…“
Harry vší silou zatáhl za provaz, ale Klofan zaryl přední nohy do země.
„Tak pojďme, ať už to máme za sebou,“ ozval se z Hagridova srubu třaslavý hlas člena komise. „Možná by bylo lepší, Hagride, kdybyste zůstal tady uvnitř...“
„Ne, já... chci bejt u něj... nechci, aby byl v takový chvíli samotnej...“
Ze srubu se ozvaly kroky.
„Hni sebou, Klofane!“ zasípal Harry.
Znovu a důrazněji zatáhl za provaz, který měl hipogryf uvázaný kolem krku. Konečně vykročil a rozčileně zašustil křídly. Pořád byli deset stop od Zapovězeného lesa, na dohled od Hagridových zadních dveří.
„Ještě moment prosím, Macnaire,“ ozval se z jejich blízkosti Brumbálův hlas. „Vy to také musíte podepsat.“ Kroky se zastavily. Harry se pověsil na provaz. Klofan klapl zobákem a rozešel se o něco rychleji.
Zpoza jednoho stromu vykoukl Hermionin bledý obličej. „Pospěš si, Harry!“ pobízela ho nehlasně.
Harry stále slyšel doléhat ze srubu Brumbálův hlas. Znovu popadl provaz a zabral. Klofan jen neochotně přešel do klusu. Dospěli právě ke stromům...
„Honem! Honem!“ vybízela je úpěnlivě Hermiona, vyběhla z úkrytu za stromem, také se chopila provazu a přispěla svou váhou k tomu, aby zrychlila Klofanův běh. Harry se ohlédl přes rameno a zjistil, že jsou mimo dohled; Hagridovu zahrádku už vůbec neviděl.
„Stůj!“ nařídil šeptem Hermioně. „Mohli by nás slyšet...“ Zadní dveře hájenky se s prásknutím rozletěly dokořán. Harry, Hermiona a Klofan stáli vedle sebe v naprosté tichosti. Vypadalo to, jako by i hipogryf pozorně naslouchal.
Ticho - a potom...
„Kde je?“ ozval se třaslavý hlas člena komise. „Kde máte tu potvoru?“
„Byla uvázaná tady!“ odpověděl nakvašeně popravčí. „Viděl jsem ji! Přesně tady!“
„To je ovšem zvláštní,“ poznamenal Brumbál. V hlase mu zazněl pobavený podtón.
„Klofane!“ zachraplal Hagrid.
Následoval svištivý zvuk a po něm dopad sekery na dřevo. To ji kat nejspíš zarazil rozvztekleně do plotu. A pak k nim dolehlo skučení a teď mezi vzlyky rozeznávali jednotlivá Hagridova slova.
„Je pryč! Pryč! Ať je ten jeho zobák požehnanej, von je pryč! Určitě se vod toho plotu sám urval! Klofane, ty můj chytrolíne!“
Hipogryf se začal na provaze vzpínat, jako by chtěl zpátky k Hagridovi. Harry a Hermiona ho popadli o to pevněji a zapřeli se nohama do půdy Zapovězeného lesa, aby mu v tom zabránili.
„Někdo ho odvázal,“ vrčel vztekle kat. „Měli bychom prohledat školní pozemky, pročesat les...“
„Jestli Klofana doopravdy někdo ukradl, Macnaire, vážně si myslíte, že ho odtud zloděj odvedl pěšky?“ zeptal se Brumbál a vypadalo to, že se dobře baví. „Jestli chcete, můžete prohledat oblohu... Hagride, přišel by mi vhod šálek čaje. Nebo pořádná sklenice brandy.“
„Sa-samozřejmě, pane profesore,“ přisvědčil Hagrid hlasem, který zněl, jako by přetékal štěstím. „Jen pojďte dovnitř, pojďte, prosím...“
Harry s Hermionou pozorně naslouchali. Slyšeli něčí kroky, tlumené katovy nadávky a bouchnutí dveří, po němž opět zavládlo ticho.
„A co teď?“ zašeptal Harry a rozhlížel se kolem. „Budeme tady muset zůstat schovaní,“ prohlásila Hermiona, která vypadala pořádně šokovaně. „Musíme počkat, dokud se nevrátí na hrad. Pak ještě počkáme, až bude bezpečné odletět s Klofanem k Siriusovu oknu. Bude ještě pár hodin trvat, než se tam dostane... Ach bože, to bude těžké...“ Nervózně se ohlédla přes rameno do hloubi lesa. Slunce právě zapadlo.
„Budeme se muset přesunout jinam,“ rozhodl Harry po chvíli usilovného přemýšlení. „Někam, odkud budeme mít výhled na Vrbu mlátičku, protože jinak nebudeme vědět, co se zrovna děje.“
„Dobře,“ souhlasila Hermiona a pevněji uchopila Klofana za provaz. „Nezapomínej ale, že na nás nesmí být vidět, Harry...“
Pomalu se ubírali podél Zapovězeného lesa, zatímco krajinu pohlcovala hustá tma, až se ocitli skrytí za skupinkou stromů, skrze jejichž větve rozeznávali obrysy Vrby mlátičky.
„Támhle je Ron!“ ozval se náhle Harry.
Po travnatém svahu běžela nějaká temná postava, jejíž pokřik se rozléhal tichým nočním vzduchem. „Nech Prašivku na pokoji - nech ji být! Uteč, Prašivko - poběž sem -“
A pak viděli, jak se odnikud zčistajasna vylouply dvě další postavy. Harry se pozoroval, jak spolu s Hermionou pronásledují Rona. Viděl, jak se Ron střemhlav vrhl k zemi.
„A mám tě! A ty koukej zmizet“ ty hnusná kočko!“
„Už je tu Sirius,“ upozornil Harry. Od kořenů vrby vyskočila obrovitá psí silueta. Viděli, jak pes srazil Harryho k zemi a po chvíli popadl Rona...
„Odtud to vypadá ještě hůř, nezdá se ti?“ poznamenal Harry, když se díval, jak pes vleče Rona do díry pod kořeny „Au... podívej, ten strom mě zrovna pořádně bacil... a tebe taky… to je ale neskutečné...“
Vrba mlátička skřípěla a rozháněla se spodními větvemi. Sledovali sami sebe, jak uskakují ze strany na stranu a snaží se dosáhnout na kmen. A pak strom znehybněl. „To Křivonožka zmáčkl ten suk,“ ozvala se Hermiona. „A tam jdeme my...“ zamumlal Harry. „Už jsme uvnitř.“ Jakmile zmizeli v otvoru, začal se strom znovu zachvívat. O několik vteřin později zaslechli úplně nablízku kroky. Byli to Brumbál, Macnair, Popletal a onen stařík z komise, vraceli se nahoru na hrad.
„Těsně po tom, co jsme vlezli do té chodby!“ rozčilovala se Hermiona. „Kdybychom jen byli přesvědčili Brumbála, aby šel s námi...“
„Macnair a Popletal by byli šli s ním,“ dořekl za ni hořce Harry. „Vsadím se, o co chceš, že by byl Popletal Macnairovi nařídil, aby Siriuse na místě popravil...“
Sledovali, jak všichni čtyři muži stoupají po hradním schodišti a mizí jim z očí. Na několik minut zůstala scéna opuštěná. A potom...
„Támhle přichází Lupin!“ vyhrkl Harry, když spatřili, jak po kamenném schodišti sbíhá další postava a uhání k vrbě. Harry pohlédl na oblohu; mraky dokonale zakrývaly měsíc.
Dívali se, jak Lupin ze země sebral ulomenou větev a přimáčkl ji k suku na kmeni. Strom přestal vzdorovat a Lupin také zmizel v otvoru mezi kořeny.
„Kdyby byl sebral i ten plášti,“ postýskl si Harry. „Takhle tam jen tak leží...“
Otočil se k Hermioně.
„Kdybych teď pro něj vyrazil a drapl ho, Snape by se k němu vůbec nedostal a...“
„Harry, nikdo nás nesmí vidět!“
„Jak tohle můžeš vydržet?“ vyjel vztekle na Hermionu. „Jen tady čučet na to, co se ti stane?“ Zaváhal. „Já jdu pro ten plášt!“
„Ne, Harry!“
Hermiona v poslední vteřince chňapla Harryho za hábit. Přesně v tomtéž okamžiku zaslechli hlasitý zpěv. Byl to Hagrid, který se ubíral vzhůru k zámku, z plna hrdla si prozpěvoval a mírně se motal. V rukou nejistě svíral velkou láhev.
„Vidíš to?“ zašeptala Hermiona. „Vidíš, co se mohlo stát? Musíme zůstat schovaní, aby nás nikdo neviděl! Nech toho, Klofane!“
Hipogryf už se zas všemožně snažil vytrhnout se jim a připojit se k Hagridovi. Harry se rovněž chopil provazu a pomáhal Hermioně zvíře udržet. Sledovali, jak Hagrid podnapile vrávorá k hradu. A teď zmizel. Klofan zanechal pokusů osvobodit se a hlava mu smutně poklesla k zemi.
Po pouhých dalších dvou minutách se hradní brána znovu rozletěla dokořán. Tryskem z ní vyrazil Snape a rozběhl se přímo k Vrbě mlátičce.
Harry stiskl ruce v pěst, když sledoval, jak Snape u stromu prudce zabrzdil a rozhlédl se kolem. Uviděl plášť a sebral ho ze země.
„Nesahej na něj těma špinavýma rukama!“ zahuhlal si Harry pod vousy.
„Psst!“
Snape popadl větev, kterou před ním použil i Lupin, aby vrbu znehybnil, zatlačil na suk a ztratil se, když si přehodil plášti přes sebe.
„A je to,“ poznamenala tiše Hermiona. „Už jsme všichni dole... teď nám nezbývá než počkat, dokud zas nevylezeme ven...“
Uchopila konec Klofanova provazu a pevně ho zauzlila kolem nejbližšího stromu; pak se posadila na kousek suché země a rukama si obemkla kolena.
„Je tady jedna věc, které nerozumím, Harry.. Proč vlastně mozkomorové Siriuse nesebrali a neodvedli ho? Vzpomínám si, jak se tam objevili, myslím ale, že potom jsem ztratila vědomí... byla jich taková spousta...“
Harry se také posadil. Vylíčil jí, co viděl on; jak v okamžiku, kdy se k němu nejblíže stojící mozkomor naklonil ústy, přicválalo přes jezero cosi velkého a stříbřitého a přimělo mozkomory k ústupu.
Když jí to dovykládal, zírala na něj Hermiona s mírně pootevřenou pusou.
„Co to ale bylo?“
„Existuje jen jediná věc, která mohla zahnat mozkomory na útěk,“ mínil Harry. „Skutečný Patron. Opravdu mocný.“ „Kdo ho ale vyčaroval?“
Harry neodpovídal. Znovu přemýšlel, jakou osobu to viděl na protějším břehu jezera. Sám za sebe tušil, kdo to byl - ale copak bylo něco takového možné?
„Tys neviděl, jak ten člověk vypadal?“ vyptávala se dychtivě Hermiona. „Nebyl to někdo z učitelů?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Nikdo z učitelů to nebyl.“ „Musel to ale být nějaký doopravdy mocný kouzelník, když zahnal všechny ty mozkomory pryč... Když jeho Patron tak zářivě plál, neosvítil i jeho obličej? Nevšiml sis...“ „Ale ano, viděl jsem ho,“ připustil jen neochotně Harry „Jenže... možná jsem si to jen představoval... Hned potom jsem ztratil vědomí...“
„Kdo sis myslel, že to je?“
„Myslím...“ Harry polkl naprázdno - uvědomoval si, jak podivně to bude znít. „Myslím, že to byl můj táta.“ Přitom pohlédl na Hermionu a viděl, že má ústa úplně dokořán. Upřeně na něj zírala s obavami i soucitem zároveň.
„Harry, tvůj táta je ale - no - je přece mrtvý,“ hlesla tiše. „ Já vím,“ vyhrkl honem Harry.
„Myslíš, že to byl jeho duch?“
„Já nevím... ne... vypadal opravdově...“ „V tom případě ale -“
„Možná se mi to jen zdálo,“ připustil. „Až na to, že... Podle toho, co jsem viděl... vypadal jako on... mám jeho fotografie...“
Hermiona na něj nepřestala zírat, jako by pochybovala o jeho duševním zdraví.
„Já vím, že to zní šíleně,“ pokračoval monotónně. Otočil se a pohlédl na Klofana, který hrabal zobákem v zemi a zjevně hledal červy. Doopravdy se však na hipogryfa nedíval.
Přemýšlel o svém otci a o jeho třech dávných kamarádech... Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák... Byli snad dnes v noci venku na školních pozemcích všichni čtyři? Červíček se dnes večer znovu po letech objevil, ačkoli ho všichni považovali za mrtvého... Dalo se snad absolutně vyloučit, že jeho vlastní otec neudělal totéž? Byl ten zjev na protějším břehu jezera jen výplodem jeho fantazie? Ta postava byla příliš daleko, než aby ji viděl zřetelně... přesto si v tu chvíli, než ztratil vědomí, byl její totožností jistý...
Listí v korunách stromů mu tiše ševelilo nad hlavou. Měsíc vyplouval a zase mizel za mračny, honícími se po obloze. Hermiona seděla natočená k Vrbě mlátičce a čekala. A pak, konečně, po více než hodině...
„Teď vyjdeme!“ zašeptala Hermiona.
Vyskočila a Harry se také postavil. Klofan zvedl hlavu. Viděli, jak Lupin, Ron a Pettigrew neohrabaně vylézají z díry mezi kořeny. Za nimi se objevila Hermiona... a po ní bezvědomý, přízračně se vznášející Snape. Skupinku uzavírali Harry s Blackem. Všichni zamířili k hradu.
Harrymu se divoce rozbušilo srdce. Pohlédl vzhůru k obloze. Věděl, že každou chvíli už ten mrak odpluje stranou a objeví se měsíc...
„Harry,“ zamumlala Hermiona, jako by přesně věděla, nač právě myslí“ „musíme zůstat tady. Nikdo nás nesmí vidět. Nic bychom nemohli udělat...“
„Takže tu budeme jen tak dřepět a necháme Pettigrewa znovu utéct...“ namítl tiše Harry.
„Jak bys chtěl v téhle tmě najít jednu malou krysu?“ utrhla se na něj Hermiona. „Nemůžeme dělat vůbec nic! Vrátili jsme se sem, abychom pomohli Siriusovi. Nečeká se od nás, že bychom udělali ještě něco jiného!“
„Tak dobrá!“
Měsíc vyplul zpod oblaku. Viděli, jak se drobné postavičky na opačném konci školního pozemku zastavily. Pak zahlédli pohyb.
„Támhle je Lupin,“ zašeptala Hermiona. „Právě se proměňuje -“
„Hermiono!“ ozval se vzápětí Harry. „Musíme okamžitě vyrazit!“
„To tedy ne. Pořád ti říkám, že -“
„Já se nechci míchat do toho, co se teď děje. Lupin ale za chvíli poběží do lesa a natrefí přímo na nás!“ Hermiona zalapala po dechu.
„Tak honem!“ zasténala a pospíšila si odvázat Klofana. „Honem! Kam půjdeme? Kde se schováme? Každou chvíli jsou tu mozkomorové...“
„Zpátky k Hagridovi!“ navrhl Harry „Nikdo tam teď není - poběžme!“
A běželi, co jim síly stačily; Klofan cválal těsně za nimi. Slyšeli, jak jim někde za zády vyje vlkodlak...
Už měli srub na dohled. Harry smykem zastavil u dveří, jediným trhnutím je otevřel a Hermiona s Klofanem kolem něj proletěli dovnitř. Harry si pospíšil za nimi a zastrčil západku na dveřích. Tesák, Hagridův pes cvičený na černou zvěř, se hlasitě rozštěkal.
„Psst, Tesáku, to jsme my!“ uklidňovala ho Hermiona, přiskočila k němu a škrábala ho za ušima, aby ho utišila. „To tedy opravdu bylo jen o vlásek!“ obrátila se k Harrymu.
„To bylo...“
Harry vyhlížel z okna. Odtud ze srubu bylo mnohem těžší pozorovat, co se děje venku. Klofan byl zjevně celý šťastný, že se dostal zpět do Hagridovy hájenky. Uložil se před krb, spokojeně si složil křídla na zádech a zdálo se, že se chystá pořádně se vyspat.
„Tak si myslím,“ ozval se rozvážně Harry, „že bude lepší, když zase půjdu ven. Nevidím odtud, co se tam děje - nepoznáme, kdy bude vhodná chvíle...“
Hermiona na něj podezíravě pohlédla.
„Nechystám se do ničeho zasahovat,“ ujišťoval ji honem. „Pokud ale neuvidíme, co se venku děje, jak poznáme, že nastal čas vysvobodit Siriuse?“
„No tak dobrá... já tady s Klofanem počkám... Buď ale opatrný, Harry - přece jen tam venku číhá vlkodlak - a taky mozkomorové...“
Harry znovu vyšel ven a pomalu obešel srub. Odněkud zdáli slyšel zuřivý štěkot. To znamenalo, že se mozkomorové stahují kolem Siriuse... On sám s Hermionou už za chvíli poběží za ním...
Harry se upřeně zadíval k jezeru a srdce v hrudi mu bušilo jako na poplach. Ať toho Patrona vykouzlil kdokoli, za okamžik se objeví.
Na zlomek vteřiny zůstal nerozhodně stát před Hagridovými dveřmi. Nikdo vás nesmí vidět. Jemu ale nešlo o to, aby ho někdo viděl. Naopak, sám si přál někoho uvidět... Potřeboval se přesvědčit...
A už tu byli i mozkomorové. Kam se jen podíval, všude se nořili z temnoty a neslyšně se přesunovali podél jezera... Vzdalovali se od místa, kde teď stál, a mířili k protějšímu břehu... Takže tentokrát se k nim nebude muset přiblížit...!
Harry se dal do běhu. Nemyslel v tu chvíli na nic jiného než na svého otce. Pokud to byl on... pokud to doopravdy byl on... Musí to zjistit, musí se o tom přesvědčit...
Rychle se blížil k jezeru, po nikom však nebylo vidu ani slechu. Na protějším břehu matně zaznamenával chabé stříbřité záblesky - své vlastní pokusy vyčarovat Patrona... Těsně u kraje vody rostl keř. Harry za ním zalehl a zoufale hledal výhled mezi listovím. Vtom stříbřité záblesky na protějším břehu pohasly. Harrym prolétla jiskra vyděšeného vzrušení - každou chvíli už to přijde...
„Tak dělej!“ zamumlal a rozhlížel se kolem. „Kde jsi? Dělej, tati...“
Nikdo však nepřicházel. Harry zvedl hlavu a zadíval se na kruh mozkomorů na protějším břehu jezera. Jeden si právě shazoval kápi z hlavy. Teď se měl objevit zachránce - jenže tentokrát nikdo na pomoc nepřicházel...
A vtom Harrymu konečně všechno došlo, konečně pochopil. Neviděl otce, viděl sám sebe!
Horečně vyskočil z úkrytu za keřem a vytáhl hůlku. „EXPECTO PATRONUM!“ vykřikl hlasitě.
A z konce hůlky nevystřelil žádný beztvarý mlžný obláček, ale vylétl z ní jakýsi stříbrný tvor zářící oslepujícím jasem. Harry přimhouřil oči a pokusil se rozeznat, jaké to je zvíře. Zdálo se mu, že se podobá koni. Vzdalovalo se od něj neslyšným cvalem přes černou hladinu jezera. Viděl, jak sklonilo hlavu a zaútočilo na hemžící se mozkomory.. Teď cválalo kolem dokola těch černých stínů na školních pozemcích a mozkomorové se stahovali zpět, prchali a ustupovali do tmy... A už byli titam.
Patron se otočil a drobným klusem zamířil přes nehybnou vodní hladinu k Harrymu. Nebyl to kůň a nebyl to ani jednorožec. Byl to jelen. Zářil stejně jasně jako měsíc na obloze nad nimi... vracel se k němu...
Na břehu se zastavil. Jeho kopyta nezanechávala v měkké půdě žádné stopy, když stál a hleděl velkýma stříbrnýma očima na Harryho. Pomalu sklonil parohatou hlavu. A Harry si uvědomil...
„Dvanácterák,“ zašeptal.
Když však ke zvířeti natáhl roztřesené konečky prstů, jelen zmizel.
Harry zůstal stát s rukou nataženou vpřed. Potom mu srdce poskočilo v hrudi, když za sebou zaslechl dusot kopyt - prudce se otočil a uviděl, že se k němu žene Hermiona a na provaze za sebou táhne Klofana.
„Cos tady prováděl?“ obořila se na něj. „Říkal jsi, že budeš jen pozorovat, co se bude dít!“
„Zrovna jsem nám všem zachránil život...“ bránil se Harry. „Posaď se sem - tady za ten keř - já ti to vysvětlím.“ Hermiona poslouchala jeho líčení, co se právě odehrálo, a pusu měla už zase dokořán.
„Neviděl tě nikdo?“
„To víš, že ano, copak jsi neposlouchala? Já sám jsem se viděl, myslel jsem ale, že je to můj táta! Je to všechno jak má být!“
„Ani se mi tomu nechce věřit, Harry. Vyčaroval jsi Patrona, který všechny ty mozkomory zahnal na útěk! To je doopravdy složité kouzlo...“
„Věděl jsem, že tentokrát to dokážu,“ vysvětloval Harry, „protože jsem to už vlastně dokázal... Dává to smysl?“ „Já nevím... Harry, podívej se na Snapea!“
Společně vykoukli zpoza keře a zadívali se na protější břeh. Snape se probral z bezvědomí. Právě vyčarovával nosítka a nakládal na ně bezvládná těla Harryho, Hermiony a Blacka. Na čtvrtých nosítkách, která se mu už vznášela po boku, bezpochyby spočíval Ron. Pak se Snape s hůlkou nataženou před sebou vydal se všemi k hradu.
„No prosím, už to brzy bude,“ poznamenala Hermiona a podívala se na hodinky. „Zbývá nám asi pětačtyřicet minut, než Brumbál zamkne dveře ošetřovny. Musíme vysvobodit Siriuse a vrátit se do postele dřív, než někdo přijde na to, že jsme pryč...“
Čekali a pozorovali, jak se na hladině jezera zrcadlí pohybující se mraky a keř vedle nich tiše šepotá v čerstvém vánku. Klofan už se zase nudil a vyhrabával ze země červy.
„Myslíš, že už bude Sirius nahoře?“ zeptal se Harry a také si zkontroloval, kolik je hodin. Vzhlédl k hradu a začal odpočítávat okna na pravé straně západní věže.
„Podívej!“ zašeptala Hermiona. „Kdo je to? Vychází právě z hradu!“
Harry se zahleděl do tmy. Po školním pozemku spěchal nějaký muž a mířil k jednomu ze vchodů. U opasku se mu cosi jasně blyštělo.
„To je Macnair!“ sykl. „Ten kat! Jde pro mozkomory! Tohle je naše chvíle, Hermiono -“
Hermiona vložila ruce Klofanovi na hřbet, Harry ji popadl za nohu a pomohl jí nasednout. Potom si stoupl na jednu ze spodních větví keře a vyškrábal se před Hermionu. Přetáhl Klofanovi provaz přes hlavu a přivázal jej k druhé straně hipogryfova obojku, aby sloužil jako otěže.
„Jsi připravená?“ zeptal se šeptem Hermiony „Asi bude lepší, když se mě budeš držet -“
Pobídl Klofana šťouchnutím podpatky do slabin. Klofan se vznesl přímo do temného vzduchu. Harry se mu pevně přitiskl koleny k bokům a z obou stran cítil mávat mohutná křídla. Hermiona se Harryho držela kolem pasu jako klíště. Harry slyšel, jak si tiše mumlá pro sebe: „Ach ne - tohle já nemám ráda - ach, vážně to nemám ráda...“
Harry pobídl Klofana k větší rychlosti. Tiše pluli vzduchem k vyšším hradním poschodím... Teď prudce zatáhl za provaz vlevo a Klofan zatočil. Harry se snažil odpočítávat okna, která míjeli...
„Prrr!“ zavelel a vší silou zatáhl za provaz.
Klofan zpomalil a Harry s Hermionou zjistili, že jsou na místě, až na to, že neustále trochu stoupali a hned zase klesali podle toho, jak Klofan mával křídly, aby se udržel ve vzduchu.
„Je tam!“ vyhrkl Harry, když zahlédl Siriuse v okamžiku, kdy se vznesli k jeho oknu. Natáhl ruku, a když Klofan mávl křídly dolů, podařilo se mu hlasitě zaťukat na sklo.
Black zdvihl oči a Harry viděl, jak mu poklesla brada. Vyskočil z křesla, pospíšil k oknu a pokusil se je otevřít. Okno však bylo zamčené.
„Ustupte!“ zavolala na něj Hermiona a pravou rukou vytáhla hůlku; levou se stále přidržovala Harryho hábitu. „Alohomora!“
Okno se rozlétlo dokořán.
„Jak... jak...?“ koktal neslyšně Black a zíral nevěřícně na hipogryfa.
„Nasedněte - nemáme moc času,“ vyzval ho Harry, který Klofana pevně tiskl kolem štíhlého krku, aby ho udržel v rovnováze. „Musíte odtud pryč - mozkomorové už jsou na cestě sem. Macnair pro ně šel.“
Black se zapřel rukama do okenního rámu a protlačil se hlavou a rameny ven. Měl veliké štěstí, že byl tak vyhublý. Hned nato přehodil jednu nohu přes Klofanův hřbet, přitáhl se na něj a usadil se za Hermionou.
„A je to, Klofane! Teď vzhůru!“ zavelel Harry a zatřásl provazem. „K vrcholku věže, honem!“
Hipogryf mávl mohutnými křídly a znovu mířili vzhůru, až k samotné špičce západní věže. S rachotem přistáli na cimbuří a Harry s Hermionou z Klofana okamžitě sklouzli dolů.
„Uděláte nejlíp, když odtud honem zmizíte, Siriusi,“ lapal po dechu Harry. „Každou chvíli přivedou mozkomory do Kratiknotovy pracovny a zjistí, že tam nejste.“
Klofan netrpělivě podupával a pohazoval štíhlou hlavou.
„Co se stalo s tím druhým chlapcem? S Ronem?“ naléhal ještě Sirius.
„Bude v pořádku - zatím se nemůže hýbat, ale madame Pomfreyová tvrdí, že ho postaví na nohy. Tak už leťte - honem!“
Black však stále upřeně shlížel na Harryho. „Jak se ti kdy odvděčím...“
„LEŤTE!“ vykřikli svorně Harry s Hermionou. Black otočil Klofana čelem k otevřené obloze.
„Však se zase uvidíme,“ prohlásil. „Jsi... jsi opravdový syn svého otce, Harry...“
Zaryl podpatky do Klofanových slabin. Harry a Hermiona uskočili stranou, když obrovská křídla znovu rozčísla vzduch... Hipogryf se vznesl do výše... Harry se za ním díval a sledoval, jak se i s jezdcem stále zmenšuje... pak se měsíc schoval za plující oblak a oba byli pryč.
