„Co?“ zeptal se Harry inteligentně.„On si odešel!“ prskala paní Figgová, lomíc rukama, „odešel za někým kvůli pár kotlíkům, které spadly z koštěte! Varovala jsem ho, že ho zaživa stáhnu z kůže, jestli to udělá, a teď se na to koukni! Mozkomorové! Ještě že jsem nasadila pana Tibbiese! Ale nemáme čas tu postávat, honem, musíme tě hned dostat zpátky. Těch potíží, co tohle způsobí! Já ho zabiju!“ „Ale –“ zjištění, že bláznivá, kočkami posedlá sousedka ví, co jsou to mozkomorové, bylo neméně šokující než je potkat na ulici. „Vy jste – vy jste čarodějka?“ „Ano, ale jen moták, takže ti těžko můžu pomáhat proti mozkomorům, což Mundungus dobře ví. Nechal tě úplně samotného, bez dozoru, přestože jsem ho varovala –“ „Ten Mundungus mě sledoval? Moment – tak to byl on! To byl on, kdo se přemisťoval přímo u našeho domu!“ „Ano, ano, ano, ale naštěstí jsem zrovna měla pana Tibbiese pod autem, a ten mě přišel varovat, ale když jsem dorazila k vašemu domu, byl jsi pryč – a teď –co tomu řekne Brumbál? Ty!“ křikla na Dudleyho, který stále netečně ležel na zemi, „zvedni ten svůj tlustý zadek ze země, rychle!“ „Vy znáte Brumbála?“ zíral na ni Harry. „Jistěže znám Brumbála, kdo by ho neznal? Ale pojď už, k ničemu ti nebudu, kdyby se vrátili, umím akorát tak proměnit čajový sáček.“ Sehnula se, stiskla jednu z Dudleyho tlustých paží a zatahala za ni. „Slyšíš, zvedni se, ty neužitečná hroudo, zvedni se!“ Ale Dudley se buď nechtěl nebo nemohl pohnout. Zůstal na zemi, klepal se, ve tváři byl úplně šedivý a rty měl pevně přitisknuté k sobě. „Já se o to postarám.“ Harry zabral a s velkým úsilím se mu podařilo postavit ho na nohy. Dudley vypadal, že každou chvíli omdlí. Jeho malá prasečí očička se protáčela v důlcích a na tváři měl kapky potu; v momentě, kdy ho Harry pustil, nebezpečně se zakymácel. „Hoď sebou!“ začínala paní Figgová pomalu propadat hysterii. Harry si přetáhl Dudleyho ruku přes rameno a vlekl ho k silnici. Paní Figgová poskakovala vpředu, nahlížejíc opatrně za každý roh. „Měj hůlku připravenou,“ připomínala Harrymu, když došli na Vistáriovou ulici. „Pokud pomineme zákon o utajení, i tak vypukne peklo. Co se týče zákazu používání kouzel pro nezletilé čaroděje, tak tohle je přesně to, čeho se Brumbál obával – co to je tamhle na konci ulice? Aha, to je pan Prentice… Neschovávej tu hůlku, neříkala jsem ti snad, že jsem jako pomoc na nic?“ Držet hůlku a zároveň táhnout Dudleyho nebylo zrovna snadné. Harry netrpělivě dloubnul bratrance do žeber, ale zdálo se, že Dudley ztratil veškerou vůli pohybovat se. Visel Harrymu přes rameno, velké těžké nohy táhl za sebou. „Proč jste mi neřekla, že jste čarodějka, paní Figgová?“ ptal se Harry, těžce oddychuje ve snaze udržet se na nohou. „Po celou tu dobu, co jsem chodil kolem vašeho domu – proč jste něco neřekla?“ „Brumbálův příkaz. Měla jsem tě hlídat, ale nic neříkat, byl jsi moc malý. Je mi líto, že jsem nebyla trochu vstřícnější, ale Dursleyovi by tě u mě už nikdy nenechali, kdyby si mysleli, že ti to působí radost. Nebylo to lehké… Ale můj ty skutku,“ zalomila opět rukama, „až se tohle Brumbál dozví – jak jen mohl Mundungus odejít, měl mít službu do půlnoci – kde jen je? Jak Brumbálovi řeknu, co se stalo? Neumím se tam nijak přenést.“ „Mám sovu, můžete si ji půjčit,“ zasípal Harry a přemýšlel, jestli jeho páteř pod Dudleyovou vahou vydrží nebo ne. „Harry, ty mi nerozumíš! Brumbál bude muset jednat tak rychle, jak je to jen možné, ministerstvo má své vlastní způsoby, jak detekovat nepovolené použití magie, už to určitě vědí, věř mi.“ „Ale já jsem se musel zbavit mozkomorů, potřeboval jsem použít magii – budou se spíš starat o to, kde se vzali mozkomoři ve Vistáriové ulici, ne?“ „Chlapče, přála bych si, aby to tak bylo, ale bojím se – MUNDUNGUSI FLETCHERE, JÁ TĚ ZABIJU!“ Odpovědí jí bylo hlasité prásknutí, vzduchem zavanul silný zápach alkoholu a tabáku a objevil se neoholený muž v potrhaném plášti. Měl krátké nohy do O, dlouhé rozježené nazrzlé vlasy a krví podlité oči s velkými váčky, díky kterým připomínal psa baseta. Držel stříbřitý balíček, který podle Harryho evidentně kdysi býval neviditelným pláštěm. „Co je, Figgy?“ řekl, kmitaje očima z paní Figgové na Harryho a Dudleyho, „jak to, že nejseš v utajení?“ „Já ti dám utajení,“ zavřeštěla paní Figgová, „mozkomorové, ty jeden zbytečnej starej zlodějskej pobudo!“ „Mozkomoři?“ opakoval Mundungus, jat hrůzou, „mozkomoři, tady?“ „Ano, tady, ty bezcená hroudo netopýřích bobků,“ pokračovala rozzuřeným hlasem paní Figgová, „mozkomorové napadli chlapce zrovna o tvojí službě!“ „No nazdar,“ pípl Mundungus slabě a nepřestával střídavě sledovat Harryho a čarodějku, „no nazdar, a já –“ „A ty sis byl kupovat kradený kotlíky! Neříkala jsem ti, abys nikam nechodil? Neříkala jsem ti to?“ „Já – no, já –“ Mundungus vypadal opravdu zoufale, „byla to fakt dobrá příležitost, chápeš –“ Paní Figgová zvedla ruku se síťovkou a praštila s ní Mundunguse přes hlavu; podle cinkavého zvuku, který se ozval, byla síťovka plná plechovek s kočičím žrádlem. „Au – 'di s tim – 'di s tim, ty bláznivá stará bábo! Někdo to musí říct Brumbálovi!“ „Ano, to musí,“ ječela paní Figgová, mlátíc v pravidelném rytmu síťovkou Mundunguse přes všechna místa, na která dosáhla, „a – to – bys – měl – udělat –ty – a – můžeš – mu – rovnou – říct – proč – jsi – tady – nebyl – když – jsme – tě –potřebovali!“ „Nech toho!“ bránil se Mundungus a rukama si chránil hlavu, „už jdu, už jdu!“ A zase zmizel za doprovodu hlasitého prásknutí. „Doufám, že ho Brumbál zavraždí“ řekla pomstychtivě paní Figgová, „a teď pojď, Harry, na co čekáš?“ Harry se rozhodl neplýtvat dechem na tak zbytečné sdělení, jako že se sotva drží na nohou, raději si polomrtvého Dudleyho nadhodil na rameni a pokračoval v chůzi. „Dovedu tě ke dveřím,“ řekla paní Figgová, když zahnuli do Zobí ulice, „pro případ, že by tu ještě nějací byli… Ach, to je hrůza, katastrofa… A tys s nimi musel bojovat úplně sám… A Brumbál nám nakázal, že tě nesmíme za žádnou cenu nechat použít magii… No, nebudeme plakat nad rozlitým lektvarem…“ „Takže,“ funěl Harry, „Brumbál… mě nechal… sledovat?“ „No jistě,“ odpověděla netrpělivě paní Figgová, „to sis myslel, že tě po tom, co se stalo v červnu, nechá jen tak samotného? Dobrý bože, chlapče, řekli mi, že jsi docela inteligentní… Dobře… Tak běž dovnitř a zůstaň tam,“ řekla, když se ocitli před číslem pět. „Předpokládám, že se s tebou v dohledné době někdo spojí.“ „Co budete dělat?“ zeptal se Harry rychle. „Půjdu přímou cestou domů,“ otřásla se paní Figgová při pohledu na potemnělou ulici, „a budu čekat na instrukce. Jen hlavně zůstaň v domě. Dobrou noc.“ „Počkejte, nechoďte ještě! Chtěl bych vědět –“ Ale paní Figgová už pelášila pryč, obrovské boty jí pleskaly o chodidla, plechovky v síťovce cinkaly. „Počkejte!“ zavolal Harry. Chtěl se zeptat na milión věcí; ale během několika vteřin spolkla paní Figgovou tma. Harry si naposled nadhodil Dudleyho a vydal se na bolestivě pomalou cestu po chodníčku ke dveřím čísla čtyři. Světlo v chodbě bylo rozsvícené. Harry zastrčil hůlku za džínsy, zazvonil a sledoval, jak silueta tety Petunie, vlnící se na skle venkovních dveří, roste. „Dudloušku! No konečně, už začínalo být pomalu – pomalu – Dudley, co se stalo!“ Harry se podíval na Dudleyho a vyklouzl zpod jeho ruky v tu pravou chvíli. Dudley se zakýval, ve tváři úplně zelený a pak otevřel ústa a pozvracel celou rohožku. „Dudloušku! Dudloušku, co se ti stalo? Vernone? VERNONE!“ Harryho strýc přiklusal z obývacího pokoje, mrožím knírem znepokojeně mrskal sem a tam, což dělal vždycky, když byl rozčilený. Společně s Petunií dotáhli nemohoucího Dudleyho dovnitř, pečlivě se vyhýbajíce nechutné kaluži. „On je nemocný, Vernone!“ „Co se ti stalo, synku? Dala ti paní Polkissová nějaký nový čaj?“ „Proč jsi celý zamazaný, miláčku? Ležel jsi na zemi?“ „Počkat – nepřepadl tě někdo, synku?“ Teta Petunie zaječela. „Zavolej na policii, Vernone! Zavolej na policii! Dudloušku, miláčku, řekni něco mamince! Co ti udělali?“ Ve všem tom zmatku si nikdo nevšímal Harryho, což mu perfektně vyhovovalo. Podařilo se mu protáhnout se do chodby, než strýc Vernon zavřel dveře, a zatímco Dursleyovi vyváděli, tiše se přesunul po schodech do pokoje. „Kdo to udělal, synku? Řekni nám jména. Neboj se, my je dostaneme.“ „Psst! Chce nám něco říct, Vernone! Co je to, Dudloušku? Řekni mamince!“ Harry stál na nejspodnějším schodě, když Dudley konečně promluvil. „On.“ Harry ztuhl, nohu na schodě, připraven na explozi. „KLUKU! POJĎ SEM!“ S pocitem děsu a zlosti zároveň opustil Harry schody a pomalu se vydal do kuchyně za Dursleyovými. Pečlivě uklizená kuchyň v porovnání s temnotou venku přímo zářila. Teta Petunie posadila Dudleyho do křesla; ten vypadal pořád dost zeleně a nedobře. Strýc Vernon probodával Harryho nebezpečně zúženýma očima. „Co jsi udělal mému synovi?“ zeptal se s výhružným zavrčením. „Nic,“ odpověděl Harry, ačkoliv věděl, že mu strýc nebude věřit. „Co ti udělal, Dudloušku?“ zeptala se Petunie rozechvěle a snažila se houbou očistit Dudleyho koženou bundu, „bylo to – tamto? Použil tu věc?“ Dudley pomalu a roztřeseně kývl. „Neudělal jsem to!“ řekl Harry ostře, když teta Petunie zavyla a strýc Vernon zaťal pěsti. „Já jsem mu nic neudělal, já ne, to byli – „ Přesně ten moment si vybrala velká sova k proletění oknem přímo do kuchyně. Těsně minula Vernonovu hlavu, obletěla kuchyň, upustila velkou pergamenovou obálku Harrymu k nohám, ladně vybrala zatáčku kolem ledičky a opět zmizela nad zahradou. „SOVY!“ zařval strýc Vernon a žíla na jeho spánku zlostně pulsovala, když s hlasitým bouchnutím zavřel okno, „ZASE SOVY! V TOMHLE DOMĚ UŽ NECHCI NIKDY VIDĚT ŽÁDNÉ SOVY!“ Ale to už Harry trhal obálku a vytahoval dopis a srdce mu bilo až v krku. Vážený pane Pottere, Dostali jsme hlášení, že jste použil kouzlo Patronus dnes večer v devět hodin dvacettři minut v oblasti obydlené mudly a navíc v přítomnosti mudly. Tento závažný přestupek proti zákazu používání kouzel nezletilými čaroději mimo školu byl potrestána vyloučením z Bradavické školy čar a kouzel. Očekávejte v dohledné době v místě svého bydliště návštěvu pracovníků ministerstva, kteří se postarají o zničení vaší hůlky. Jelikož jste už jednou obdržel oficiální varování za první přestupek, musíme vám s politováním oznámit, že očekáváme vaši přítomnost u disciplinárního řízení na ministerstvu kouzel, dvanáctého srpna v devět hodin. S pozdravem Vaše Mafalda Hopkirková Úřad nepovoleného používání kouzel Ministerstvo kouzel Harry si dopis přečetl dvakrát a ani nevnímal, že strýc a teta pořád mluví. Skrze pocit chladné tuposti, který se mu usídlil v hlavě, to neproniklo. Jen jedna věc pronikla do jeho vědomí jako jedovatý šíp – byl vyloučen z Bradavic. Bylo po všem. Už se tam nikdy nevrátí. Podíval se na Dursleyovy. Strýc Vernon byl brunátný v obličeji, řval a mával pěstmi; teta Petunie objímala Dudleyho, který už zase zvracel. Harryho omráčený mozek se opět probral. Očekávejte v dohledné době v místě svého bydliště návštěvu pracovníků ministerstva, kteří se postarají o zničení vaší hůlky. Na to byla jediná možná reakce – musel utéct, a to hned. Kam půjde, Harry nevěděl, ale jedním si byl jist – v Bradavicích nebo venku, hůlku prostě potřeboval. Vytáhl ji z kalhot a otočil se k odchodu. „Kam si myslíš, že jdeš?“ ječel strýc Vernon. Když Harry nereagoval, vskočil mu do cesty. „Ještě jsem s tebou neskončil, kluku!“ „Jdi mi z cesty,“ řekl tiše Harry. „Zůstaneš tady a vysvětlíš mi, jak je možné, že můj syn ..“ „Jestli neuhneš, zakleju tě,“ odpověděl Harry a zvedl hůlku. „To nemůžeš,“ vrčel Vernon, „vím, že nesmíš čarovat jinde, než v tom blázinci, co mu říkáte škola!“ „Z toho blázince mě právě vykopli,“ řekl Harry, „takže si můžu dělat, co chci. Máš tři sekundy. Jedna – dvě – „ A přišlo další hlasité PRASK. Teta Petunie zaječela, strýc Vernon také a skrčil se a Harry už potřetí tento den začal pátrat po zdroji hluku, který nezpůsobil. Spatřil ho hned – venku na okně seděla trochu pocuchaná sova pálená, které se právě podařilo narazit do zavřeného okna. Harry ignoroval Vernonův výkřik „SOVY!“ a vrhl se k oknu. Sova měla na noze přivázaný malý kousek pergamenu a sotva ho Harry odvázal, odstartovala. Třesoucíma se rukama rozbalil Harry další zprávu, která byla napsána černým inkoustem, podle písma evidentně ve spěchu. Harry, Brumbál je na ministerstvu a snaží se to nějak vyřešit. NEOPOUŠTĚJ DUM. NEPOUŽÍVEJ MAGII. NEODEVZDÁVEJ HŮLKU. Arthur Weasley Brumbál se to snažil vyřešit… Co to mělo znamenat? Měl Brumbál dostatečnou moc na to, aby mohl ovlivnit ministerstvo kouzel ve svůj prospěch? Byla tu nějaká naděje, že by se mohl vrátit do Bradavic? Harryho dušička poskočila radostí z toho kousíčku naděje, ale hned ji zase přidusila panika – jak by asi měl ubránit svou hůlku, když nemůže použít magii? Musel by se bít s lidmi z ministerstva, a kdyby to udělal, měl by co dělat ne s vyloučením, ale s Azkabanem. Myšlenky mu vířily v hlavě… Mohl se pokusit o útěk a risknout, že ho lidé z ministerstva chytí, nebo zůstat a čekat, až si pro něj přijdou sem. První možnost ho sváděla daleko víc, ale věděl, že panu Weasleymu leží na srdci jen jeho dobro a koneckonců, Brumbál už vyřešil horší věci, než byla tahle. „Dobře,“ řekl Harry, „rozmyslel jsem si to. Zůstanu.“ Sedl si na kuchyňský stůl a pozoroval Dudleyho a Petunii. Dursleyovy jeho rozhodnutí překvapilo; teta Petunie hodila po Vernonovi bezmocný pohled. Žíla na jeho spánku vypadala, že co chvíli praskne. „Odkud jsou všechny ty pitomé sovy?“ zasupěl strýc. „Ta první byla z ministerstva kouzel a nesla mi zprávu o vyloučení ze školy,“ vysvětlil mu klidně Harry. Napínal uši, aby zachytil všechny zvuky zvenku pro případ, že by se úředníci ministerstva blížili, a bylo lepší odpovídat na otázky než nechat strýce Vernona řvát. „A ta druhá byla od táty mého kamaráda Rona, který pracuje na ministerstvu.“ Ministerstvo kouzel?“ zvolal strýc Vernon, „lidi jako ty ve vláděl No, tak to vysvětluje všecko, všecko, není divu, že tahle země se řítí do pekel.“ Když Harry neodpovídal, vyplivl strýc další otázku: „A proč tě vyloučili?“ „Protože jsem použil magii.“ „AHA!“ zařval vítězně strýc Vernon a praštil pěstí do ledničky, která se tou ranou otevřela a vypadl z ní balíček Dudleyho nízkotučných pamlsků, „takže to přiznáváš! Co jsi Dudleymu udělal?“ „Nic,“ řekl Harry, o něco méně klidný, „to jsem nebyl já –“ „Ale byl,“ zahuhlal Dudley a strýc s tetou okamžitě začali na Harryho mávat, aby zmlkl, a sehnuli se k synovi. „Pokračuj, synu, řekni nám, co udělal?“ „Řekni nám to, miláčku,“ zašeptala teta Petunie. „Namířil na mě svoji hůlku,“ mumlal Dudley. „Jo, ale nepoužil jsem – „ začal rozzlobeně Harry, ale – „SKLAPNI!“ křikli strýc Vernon a teta Petunie najednou. „Pokračuj, synku,“ opakoval strýc a jeho knír zuřivě poletoval. „Všechno ztemnělo,“ otřásl se Dudley, „všechno. A pak jsem s-slyšel… věci. Uvnitř v hlavě.“ Strýc s tetou si vyměnili pohledy plné hrůzy. Jestliže jejich nejméně oblíbenou věcí na světě byla magie – v závěsu následována sousedy, kteří porušovali zákaz zalévání – lidé, kteří slyšeli hlasy, byli někde ve spodní desítce. Bylo jim jasné, že Dudley přichází o rozum. „Jaké věci jsi slyšel, miláčku?“ vydechla teta Petunie, tvář bílou jako křída a oči plné slz. Ale nevypadalo to, že by to Dudley dokázal vyslovit. Otřásl se a zavrtěl svou velkou blonďatou hlavou; a Harry, i přes ten tupý pocit, který ho ovládl hned po příletu první sovy, pocítil zvědavost. Mozkomorové dokázali v člověku probudit vzpomínky na ty nejhorší okamžiky jejich života. Co mohlo takhle zničit Dudleyho? „Jak se to stalo, že jsi upadl, synku?“ chtěl vědět strýc Vernon nepřirozeně tichým hlasem, jakým se mluví u postele smrtelně nemocného člověka. „U-upadl jsem,“ odpověděl Dudley, „a pak – „ Naznačil rukou cosi nad svým rozložitým hrudníkem. Harry mu rozuměl. Dudley měl na mysli ten mrazivý dech, který naplní vaše plíce, když z vás někdo vysaje veškerou naději a štěstí. „Hrůza,“ zaskřehotal Dudley, „zima. Hrozná zima.“ „Dobře,“ řekl strýc Vernon a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně. Teta Petunie sáhla Dudleymu na čelo.“Co bylo potom, Dudley?“ „Cítil jsem… Cítil jsem… Jako kdybych… Jako kdybych…“ „Jako kdybys už nikdy v životě neměl být šťastný,“ doplnil Harry tupě. „Ano,“ souhlasil Dudley a stále se třásl. „Tak!“ houkl strýc, jehož hlas opět nabyl své obvyklé síly, a narovnal se. „Začaroval jsi mého syna nějakým šíleným kouzlem, takže slyšel hlasy a věřil že – že ho čeká zkáza, nebo tak něco, co?“ „Kolikrát to mám ještě opakovat?“ řekl Harry a jeho hlas zesiloval stejně jako jeho zlost, „To jsem nebyl já! To byli mozkomorové!“ „To byli – co že to bylo za pitomost?“ „Moz – ko – mo – ro – ve,“ slabikoval Harry pomalu, „dva.“ „A kdo jsou to ksakru ti mozkomorové?“ „Strážci Azkabanu, vězení pro čaroděje,“ řekla teta Petunie. Trvalo to dvě sekundy zvonivého ticha, než si teta Petunie přitiskla ruku na ústa, jako by právě řekla sprosté slovo. Strýc Vernon na ni nevěřícně zíral. Harry také. Paní Figgová byla jedna věc – ale teta Petunie? „Jak to víš?“ zeptal se ohromeně. Teta Petunie vypadala, že překvapila i sama sebe. Omluvně se podívala na strýce Vernona a pak spustila ruku a odhalila tak koňské zuby. „Slyšela jsem toho – hrozného chlapa – jak jim o nich říkal – ale to bylo před hodně lety,“ řekla přerývaným hlasem. „Jestli myslíš moji mámu a tátu, proč nepoužíváš jejich jména?“ zeptal se jí hlasitě Harry, ale Petunie ho ignorovala. Vypadala velmi nervózně. Harry byl v šoku. Nepočítáme-li jeden dávný výbuch, kdy teta Petunie ječela, že jeho matka byla cvok, nikdy ji neslyšel o své sestře mluvit. Nikdy by byl neřekl, že si zapamatuje takovouhle informaci o světě magie, zvlášť po těch letech, kdy napřela veškerou svou energii na předstírání, že ten svět neexistuje. Strýc Vernon otevřel ústa, zase je zavřel, znovu otevřel a znovu zavřel a nakonec, když si vzpomněl, jak se mluví, otevřel ji potřetí a zakrákal: „Takže –takže – oni – oni – ehh – opravdu existují – ti – mozkomo-co-to?“ Teta Petunie přikývla. Strýc Vernon koukal střídavě na ni, na Dudleyho, na Harryho a zase zpátky, jako by doufal, že někdo vykřikne „Apríl!“ Protože se tak nestalo, opět otevřel pusu, ale byl ušetřen nutnosti hledat slova, neboť přiletěla další sova. Prosvištěla oknem jako opeřená dělová koule a s rámusem přistála na kuchyňském stole, až sebou všichni Dursleyovi trhli. Harry roztrhl úředně vypadající obálku. „Už dost – těch – sov,“ zahuhlal strýc Vernon nepřítomně a zavřel okno. Vážený pane Pottere, Toto je dodatek k našemu dopisu, odeslanému před přibližně dvaceti minutami. Ministerstvo kouzel přehodnotilo své rozhodnutí zničit vaši hůlku. Můžete si ji ponechat až do disciplinárního řízení, které se uskuteční dvacátého srpna a na kterém bude učiněno oficiální rozhodnutí. Vzhledem k proběhnutému jednání s ředitelem Bradavické školy čar a kouzel se věc s Vaším vyloučením ze školy odkládá na totéž datum. Do té doby pokládejte své vyloučení za podmínečné. S pozdravem Vaše Mafalda Hopkirková Úřad nepovoleného používání kouzel Ministerstvo kouzel Harry si dopis přečetl celkem třikrát. Zoufalství ho trochu opustilo, protože teď už vyloučení nebylo definitivní, ale o nějaké větší úlevě se nedalo mluvit. Všechno záviselo na slyšení, které mělo proběhnout v srpnu. „No?“ zeptal se strýc Vernon a vrátil tak Harryho do reality, „co je to tentokrát? Odsoudili tě k něčemu? Máte u vás trest smrti?“ dodal s nadějí v hlase „Budu se muset dostavit na slyšení.“ „A tam se dozvíš trest?“ „Předpokládám, že ano.“ „Tak to mám ještě naději,“ komentoval to strýc Vernon. „No, jestli je to všechno,“ zvedl se Harry. Toužil být chvíli sám, aby mohl přemýšlet a možná poslat dopis Ronovi, Hermioně nebo Siriusovi. „NE, TO TEDA SAKRA NENÍ VŠECHNO,“ zavyl Vernon, „SEDNI SI!“ „Co ještě?“ ozval se netrpělivě Harry. „DUDLEY!“ zařval strýc Vernon, „chci vědět, co přesně se stalo mému synovi!“ „FAJN!“ zařval Harry v odpověď a hůlka, kterou stále svíral v ruce, na jeho rozzuřenou náladu zareagovala malou sprškou červených a zlatých jiskřiček. Všichni tři Dursleyové sebou trhli. „Dudley a já jsem byli v uličce mezi Magnoliovou a Vistáriovou ulicí,“ mluvil rychle Harry a snažil se ovládnout, „Dudley mě provokoval, tak jsem na něj vytáhnul hůlku, ale nepoužil jsem ji. Pak se objevili dva mozkomorové –“ „Ale CO jsou to mozkomoři,“ chtěl vědět Vernon, „co DĚLAJÍ?“ „Už jsem říkal – vysávají z lidí štěstí. A když dostanou příležitost, políbí tě –“ „Políbí,“ nevěřil strýc Vernon, „políbí?“ „Oni tak říkají tomu, když ti ústy vysávají duši.“ Teta Petunie tiše zakvičela. „Jeho duši? Ale tu jeho nevzali – ještě pořád má – „ Pevně Dudleyho objala a zatřásla jím, zřejmě aby se přesvědčila, že jeho duše stále ještě hrká vevnitř. „Jistěže nevysáli jeho duši, kdyby to udělali, to byste poznali,“ vysvětloval Harry vyčerpaně. „Nandal's jim to, viď, synku?“ řekl strýc Vernon hlasitě, jako muž, který se snaží dostat konverzaci zpět na rovinu, ve které se dokáže pohybovat, „hezky bum-bác…“ „Na mozkomory neplatí bum-bác,“ zavrčel Harry skrz stisknuté zuby. „Proč je teda v pořádku?“ vybouchl strýc Vernon, „proč není vysátej?“ „Protože jsem použil kouzlo Patronus – „ VHÚÚŠ. Skřípání drápů, svištění křídel, obláček prachu – čtvrtá sova vrazila do kuchyně skrz krb. „PRO RANÝ BOŽÍ!“ zuřil strýc Vernon a rval si knír, což už hodně dlouho nedělal, „TADY NEBUDOU ŽÁDNÝ SOVY, TO NEBUDU TOLEROVAT, ŽÁDNÝ SOVY!“ Ale to už Harry odvazoval ze soví nožky ruličku pergamenu. Byl přesvědčen, že to musí být dopis od Brumbála, který muž vše vysvětlí – mozkomory, paní Figgovou, co chytá ministerstvo, jak se mu podařilo to vyřešit – takže byl snad poprvé v životě zklamaný z toho, že vidí Siriusův rukopis. Ignoruje strýce Vernona a jeho nadávky na sovy, přečetl si zprávu. Arthur mi právě řekl, co se stalo. Už ten dům neopouštěj, ať se děje co chce. Harry pokládal takovou zprávičku za zcela neadekvátní situaci, ve které se právě nalézal, takže několikrát obrátil pergamen, hledaje zbytek dopisu, ale nic nenašel. A opět se ozývala zlost. To ho ani nikdo nepochválí za odehnání dvou mozkomorů? Pan Weasley i Sirius dělali, jako kdyby něco provedl a oni si schovávali své kázání až na dobu, kdy zjistí, kolik škod bylo napácháno. „…panda, chci říct, banda sov poletující sem a tam po mém domě. To teda ne, kluku, to – „ „Nemůžu ty sovy zarazit,“ odsekl Harry a zmačkal Siriusův dopis. „Chci pravdu, chci vědět, co se dnes v noci stalo!“ štěkal strýc Vernon. „Jestliže to byli mozkomorové, kdo zranil Dudleyho, jakto, že vyloučili tebe? Tys udělal víš co – přiznal ses!“ Harry se zhluboka nadechl. Začínala ho bolet hlava. Víc než po čemkoliv jiném toužil po útěku z kuchyně, pokud možno někam úplně pryč od Dursleyů. „Použil jsem kouzlo Patronus, abych se zbavil mozkomorů,“ řekl a nutil se do klidu. „To je to jediné, co na ně platí.“ „Ale co dělali mozkoidi v Kvikálkově?“ „To ti nemůžu říct. Sám nevím.“ Harryho zlost se pomalu vytrácela, cítil se úplně vyčerpaný. Dursleyovi na něj zírali. „To je kvůli tobě,“ řekl strýc Vernon, „má to co dělat s tebou, kluku, já to vím. Proč by se tu jinak objevili? Proč by jinak byli v té ulici? Ty musíš být jediný – jediný,“ snažil se strýc marně vymáčknout slovo čaroděj. „Jediný ty-víš-co v okruhu několika mil.“ „Já nevím, proč jsou tady.“ Ale po Vernonových slovech se Harryho mozek opět probral. Proč přišli mozkomorové do Kvikálkova? Jak se mohli objevit zrovna v té samé ulici, ve které byl Harry? Poslal je někdo? Ztratilo snad ministerstvo nad mozkomory kontrolu? Opustili Azkaban a přidali se k Voldemortovi, jak předpokládal Brumbál? „Ti mozkotidi hlídají nějaké divné vězení?“ ptal se Vernon, narušuje tak tok Harryho myšlenek. „Ano.“ Kdyby ho jen přestala bolet hlava, kdyby jen mohl vypadnout z kuchyně do své tmavé ložnice a přemýšlet… „Oho! Přišli tě zatknout!“ zvolal triumfálně strýc Vernon, šťasten, že konečně nalezl odpověď. „Je to tak, že jo, kluku? Ty utíkáš před zákonem!“ „Samozřejmě že ne,“ odpověděl Harry, potřásaje hlavou, jako by odháněl mouchy a jeho mozek pracoval na plné obrátky. „Tak proč?“ „On je musel poslat,“ řekl Harry tiše, spíš sám k sobě než ke strýci Vernonovi. „Co je zas tohle? Kdo je jako měl poslat?“ „Lord Voldemort.“ Všiml si, jak zvláštně působí fakt, že Dursleyovi, kteří sebou škubli při každém zaslechnutí slova „čaroděj“, „magie“ nebo „hůlka“, vstřebali jméno nejobávanějšího čaroděje všech dob bez hnutí brvou. „Lord – moment,“ zarazil se strýc Vernon a tvář se mu zkroutila, jak pomalu dospěl k pochopení, „to jméno jsem už někde slyšel… To byl přece ten kdo –“ „Zabil moje rodiče, ano,“ doplnil dutým hlasem Harry. „Ale vždyť je přece dávno po něm,“ řekl netrpělivě strýc Vernon bez jakékoliv známky rozrušení nad nějakou vraždou Harryho rodičů, „ten velkej chlap mi to říkal. Je pryč.“ „Vrátil se.“ Byl to zvláštní pocit, stát v přímo chirurgicky čisté kuchyni tety Petúnie, poblíž ledničky toho nejnovějšího typu, televize s obrovskou obrazovkou a poklidně kecat se strýcem Vernonem o Voldemortovi. Zjevení mozkomorů v Kvikálkově prolomilo tu velkou, neviditelnou zeď, která oddělovala přísně nemagický svět Zobí ulice a ten druhý a Harryho dva životy se slily v jeden a všechno se obrátilo naruby; Dursleyovi se ptali na věci ze světa magie a paní Figgová znala Brumbála; mozkomorové courali po městě a Harry už se možná neměl nikdy vrátit do Bradavic. Hlava ho rozbolela ještě víc. „Vrátil?“ zašeptala teta Petúnie. Dívala se na Harryho tak, jak se na něj ještě nikdy nedívala. A najednou, poprvé ve svém životě, si Harry plně uvědomil, že teta Petúnie je sestra jeho matky. Nevěděl, proč ho to v té chvíli tak silně zasáhlo. Teď mu došlo, že není jediný člověk v místnosti, který tušil, co by návrat lorda Voldemorta mohl znamenat. Teta Petúnie se na něj dívala tak, jak ještě nikdy předtím. Její obrovské bledé oči (tak nepodobné očím její sestry) nebyly zúžené nenávistí nebo hněvem, byly rozšířené strachy. Zuřivé předstírání, kterého se teta Petúnie celý Harryho život držela jako klíště – totiž že kromě světa, který obývala se strýcem Vernonem, žádný jiný neexistuje – vzalo za své. „Ano,“ odpověděl Harry přímo tetě Petúnii, „vrátil se před měsícem. Viděl jsem ho.“ Její ruce se dotkly Dudleyho širokých kožených ramen a pevně je sevřely. „Počkej,“ vložil se do toho zase strýc Vernon a sledoval střídavě Harryho a svou ženu, zjevně zmatený náhlým porozuměním, které se dostavilo u všech najednou, „počkej. Tak ten lord Voldetento je zase tady, říkáš.“ „Ano“. „A byl to on, kdo zabil tvoje rodiče.“ „Ano.“ „A teď za tebou posílá mozkomoráky?“ „Vypadá to tak.“ „Už to chápu,“ uzavřel strýc Vernon a popotáhl si kalhoty. Vypadal jako velký otékající balón, jeho fialová tvář rostla Harrymu přímo před očima. „Takže tím se to vysvětluje,“ řekl a jeho košile se nebezpečně napínala, jak se nafukoval, „můžeš z tohohle domu vypadnout, kluku!“ „Co?“ nevěřil Harry svým uším. „Slyšels mě – VEN!“ zahulákal Vernon, až teta Petunie a Dudley nadskočili, „VEN! VEN! To jsem měl udělat už před lety! Sovy si tu z toho dělají sovinec, pudinky vybuchují, polovina salónu zničená, Dudleyho ocásek, teta Marge poletující u stropu a k tomu ten létající Ford Anglia – VEN! VEN! A máš to! Jsi historie! Tady nezůstaneš, rozhodně ne když po tobě jdou nějací šílenci, nebudeš ohrožovat moji ženu a syna, nebudeš nám sem zatahovat svoje problémy. Jestliže máš dopadnout stejně, jako tvoji budižkničemové rodiče, tak tě tu nechci! VEN!“ Harry zůstal stát jako solný sloup. Dopisy od ministerstva, pana Weasleyho a Siriuse svíral celé zmačkané v levé ruce. Už neopouštěj dům, ať se stane cokoliv. NEOPOUŠTĚJ DŮM SVÉ TETY A STRÝCE. „Slyšels dobře,“ pokračoval strýc Vernon, nakláněje se vpřed a strkaje svůj fialový obličej přímo před Harryho, takže ten cítil, jak na něj prská, „seber se a jdi! Ještě před půl hodinou ses nemohl dočkat, až odsud odejdeš! Tak se seber a běž a nikdy už tě nechci vidět u našich dveří! Proč jsme si tě vůbec tehdy nechali, to nechápu, Marge měla pravdu, měli jsme tě dát do sirotčince. Byli jsme moc měkcí, mysleli jsme si, že to z tebe budeme moct vyklepat, že z tebe uděláme normální dítě, ale teď je jasné, že jsi byl prohnilý už od začátku a já už mám dost – těch sov!“ Komínem prohučela pátá sova a to tak rychle, že se přímo rozplácla na zemi, než se opět zvedla a vyletěla ke stropu. Harry se snažil chytit dopis, zabalený v červené obálce, ale sova proletěla nad jeho hlavou přímo k tetě Petúnii, která zaječela a kryla si hlavu. Sova na ni upustila červenou obálku, otočila se a zmizela, kudy přiletěla. Harry vyskočil po dopise, ale teta Petúnie byla rychlejší. „Můžeš ho otevřít, jestli chceš,“ řekl Harry, „ale stejně uslyším, co v něm je. To je Hulák.“ „Nech to být, Petúnie,“ zařval strýc Vernon, „nesahej na to, může to být nebezpečné!“ „Je to adresováno mně,“ roztřásla se teta Petúnie, „mně, Vernone, podívej! Paní Petúnie Dursleyová, kuchyň, číslo 4, Zobí ulice –“ Zděšeně zadržela dech, když se z obálky začalo kouřit. „Otevři to,“ pobízel ji Harry, „ať to máš za sebou. Stejně se tomu nevyhneš.“ „Ne.“ Teta Petúnie se klepala jako osika, rychle hledajíc očima nějakou únikovou cestu, ale bylo pozdě – obálka vzplála. Teta Petúnie zaječela a upustila ji na stůl. Kuchyň zaplnil strašlivý hlas, posílený ozvěnou, který vycházel z hořící obálky. „Pamatuj mých posledních, Petúnie.“ Teta Petúnie vypadala, že omdlí. Padla do křesla vedle Dudleyho s obličejem v dlaních. Zbytky obálky se v tichosti proměnily v popel. „Co to mělo být,“ staral se netrpělivě strýc Vernon, „co – já tomu – Petúnie?“ Teta Petúnie neříkala nic. Dudley na ni hloupě zíral s otevřenou pusou. Ticho bylo k nevydržení. Harry svou tetu sledoval, v hlavě zmatek a bolest. „Petúnie, drahá?“ ptal se strýc bázlivě, „P-Petunie?“ Teta zvedla hlavu. Stále se třásla. Hlasitě polkla. „Ten kluk – ten kluk tu bude muset zůstat, Vernone,“ řekla slabě. „C-co?“ „Zůstane,“ zopakovala, aniž by se podívala na Harryho. Vyškrábala se z křesla na nohy. „On… ale Petúnie…“ „Když ho vyhodíme, sousedi by mohli mít řeči,“ řekla. Rychle se vzpamatovávala a její chování se dostávalo do obvyklých nevrlých kolejí, i když byla pořád velmi bledá. „Měli by hloupé otázky, chtěli by vědět, kam se poděl. Budeme si ho tu muset nechat.“ Strýc Vernon splaskl jako stará pneumatika. „Ale Petúnie, drahá –“ Teta Petúnie ho ignorovala a otočila se k Harrymu. „Zůstaneš ve svém pokoji a neopustíš dům. Teď jdi do postele.“ Harry se nepohnul. „Od koho byl ten Hulák?“ „Na nic se neptej,“ odbyla ho teta Petúnie. „Máš snad nějaké kontakty s čaroději?“ „Řekla jsem jdi do postele!“ „Co to mělo znamenat? Pamatuj mé poslední co?“ „Běž do postele!“ „Ale –?“ „SLYŠEL JSI SVOU TETU, TAK BĚŽ DO TÉ POSTELE!“
