Trvalo několik vteřin, než jim plně došla absurdnost onoho tvrzení. Potom Ron řekl nahlas, co si Harry říkal jen v duchu.
„Jste oba cvoci.“
„To je směšné!“ hlesla Hermiona.
„Petr Pettigrew je mrtvý!“ přidal se Harry. „To on ho před dvanácti lety zabil!“
Ukázal prstem na Blacka, jehož obličejem škubal křečovitý tik.
„Chtěl jsem ho zabít,“ zavrčel Black a vycenil žluté zuby, „ale náš Petříček byl tehdy lepší než já... zato tentokrát už mi neuteče!“
A Křivonožka obloukem sletěl na podlahu, když se Black střelhbitě vrhl po Prašivce. Ron zaječel bolestí, protože mu celou vahou dopadl na zlomenou nohu.
„NE, Siriusi!“ zahřměl Lupin, přiskočil k němu a odtrhl jej od Rona. „POČKEJ! Takhle to nemůžeš udělat... vždyť oni musí pochopit, jak to bylo... musíme jim to vysvětlit...“
„Vysvětlit jim to můžeme potom!“ zavrčel Black a snažil se Lupina setřást; jednou rukou přitom naprázdno hrabal ve vzduchu, jak se snažil dosáhnout na Prašivku. Ta kvičela jako podřezávané sele a tak zoufale se pokoušela uprchnout, že Rona poškrábala na obličeji i na krku.
„Mají - právo - vědět - všechno!“ oddechoval těžce Lupin a tvrdohlavě se snažil Blacka zadržet. „Ron tu krysu choval jako svého domácího mazlíčka! A některým článkům celé té historie pořád ještě nerozumím ani já. A Harry - Harrymu dlužíš pravdu, Siriusi!“
Black se přestal vzpouzet, propadlé oči však dál upíral na Prašivku, kterou Ron pevně svíral pokousanýma, poškrábanýma a krvácejícíma rukama.
„Dobrá, jak myslíš,“ podvolil se, aniž by spustil krysu z očí. „Pověz jim, co chceš. Ale pověz jim to rychle, Remusi. Chci konečně spáchat tu vraždu, za kterou mě vsadili do vězení...“
„Jste oba šílenci,“ vydechl roztřeseně Ron a ohlížel se po Harrym a Hermioně, aby u nich našel oporu. „Už toho mám všeho dost. Jdu pryč.“
Pokusil se postavit na zdravou nohu, Lupin však opět zdvihl hůlku a namířil ji na Prašivku.
„Budeš mě prostě muset vyslechnout, Rone,“ konstatoval suše. „Jen se snaž pevně držet Petra, zatímco budeš poslouchat.“
„NENÍ TO ŽÁDNÝ PETR, JE TO PRAŠIVKA!“ zařval Ron a pokoušel se vecpat krysu zpět do náprsní kapsy, Prašivka však bojovala příliš úporně. Ron se zapotácel, ztratil rovnováhu a Harry ho zachytil a znovu strčil na postel. Pak se otočil k Lupinovi, přičemž Blacka okázale ignoroval.
„Přihlásili se očití svědkové, kteří viděli Pettigrewa umírat,“ poznamenal. „Byla jich tam plná ulice...“ „Neviděli to, co si mysleli, že vidí!“ prohlásil rozhořčeně Black, který nepřestal sledovat, jak sebou Prašivka v Ronových rukou zuřivě zmítá.
„Všichni si mysleli, že Sirius Petra zabil,“ přikývl Lupin. „Já sám jsem si to taky myslel - dokud jsem se dnes večer nepodíval na ten plánek. Protože Pobertův plánek nikdy nelže... Petr je naživu. Ron ho drží v rukou, Harry.“
Harry shlédl na Rona, a když se jejich pohledy zkřížily, beze slova se shodli na jednom: Blackovi a Lupinovi přeskočilo. Ta jejich historka absolutně nedávala smysl. Jak by Prašivka mohla být ve skutečnosti Petrem Pettigrewem? Vše nasvědčovalo tomu, že Black v Azkabanu přece jen přišel o rozum - proč ho ale v tom nesmyslu podporuje Lupin?
Pak se ozvala Hermiona. Mluvila lehce roztřeseným, zdánlivě klidným hlasem, jako by se profesora Lupina snažila silou vůle přimět, aby přestal plácat nesmysly. „Ale, pane profesore... Prašivka přece nemůže být Pettigrew... to přece nejde a vy to sám dobře víte...“
„Proč by to nešlo?“ zeptal se Lupin vyrovnaným tónem, jako by právě měli vyučovací hodinu a jako by Hermiona prostě v pokusu s ďasovci narazila na nějaký problém.
„Protože... protože kdyby byl Petr Pettigrew zvěromág, lidé by o tom určitě byli věděli. Probírali jsme zvěromágy s paní profesorkou McGonagallovou. A když jsem pak dělala domácí úkol, našla jsem si je v encyklopedii - ministerstvo si vede záznamy o všech kouzelnících a čarodějkách, kteří jsou schopni přeměňovat se ve zvířata. Vede si rejstřík, v němž se uvádí, v jaké zvíře se kdo proměnil, je tam založen jejich popis a spousta dalších údajů. Později jsem o tom mluvila s profesorkou McGonagallovou a zjistila jsem, že v tomhle století se zatím našlo pouze sedm zvěromágů, jenže Pettigrewovo jméno mezi nimi nebylo...“
Harry měl sotva čas užasnout v duchu nad tím, kolik péče Hermiona vynakládá na vypracování svých domácích úkolů, když se Lupin hlasitě rozesmál.
„Už máš zase pravdu, Hermiono!“ řekl pochvalně. „Jenže ministerstvo se nikdy nedozvědělo, že bývaly doby, kdy se v okolí Bradavic potulovali hned tři neregistrovaní zvěromágové.“
„Jestli jim chceš tu historku vylíčit, tak už se do toho pusť, Remusi,“ zabručel Black, který vytrvale sledoval každý Prašivčin zoufalý pohyb. „Čekal jsem dvanáct let a déle už čekat nehodlám.“
„Samozřejmě... ale budeš mi s tím muset pomoct, Siriusi,“ podotkl Lupin. „Já jen vím, jak to všechno začalo...“ Lupin se náhle odmlčel. Někde za nimi cosi hlasitě zapraskalo. Dveře ložnice se samy od sebe otevřely a celá pětice na ně upřeně zazírala. Potom Lupin vyhlédl na odpočívadlo.
„Nikdo tam není...“
„V tomhle baráku straší!“ vyhrkl Ron.
„Ale nestraší,“ odsekl Lupin, který stále nechápavě hleděl na dveře. „V Chroptící chýši nikdy nestrašilo... to hulákání a vytí, co vesničané slýchali, jsem měl na svědomí já.“
Odhrnul si z očí šedivějící vlasy, na chviličku se zamyslel a pak pokračoval: „Tím to vlastně všechno začalo - tím, že se ze mě stal vlkodlak. Nic dalšího by se nikdy nebylo stalo, nebýt toho kousnutí... a nebýt mé pošetilosti...“
Vypadal rozvážně a unaveně. Ron se užuž chystal skočit mu do řeči, ale Hermiona ho tichým syknutím zarazila. Zkoumavě se na Lupina dívala.
„Byl jsem ještě mrňavý kluk, když mě ten vlkodlak kousl. Rodiče vyzkoušeli všechno možné, ale tenkrát ještě žádný lék neexistoval. Lektvar, který mi připravuje profesor Snape, byl objeven teprve před nedávnem. Díky němu ale nejsem nebezpečný, rozumíte? Pokud ho pravidelně užívám celý týden před úplňkem, uchovám si při následující přeměně zdravý rozum... jsem schopen jako naprosto neškodný vlk se stočit do klubíčka na podlaze u sebe v kanceláři a čekat, až zase měsíc začne ubývat.
Než však byl vynalezen vlkodlačí lektvar, stávala se ze mě vždy jednou za měsíc krvelačná příšera. Zdálo se naprosto nemyslitelné, že bych mohl studovat v Bradavicích. Rodiče ostatních žáků by jistě neradi viděli, kdyby mi byly jejich děti vydány na pospas.
Pak se však ředitelem školy stal Brumbál a ten se mnou soucítil. Prohlásil, že pokud budou přijata jistá bezpečnostní opatření, nevidí důvod, proč bych nemohl být na školu přijat...“ Lupin si povzdechl a zahleděl se přímo na Harryho. „Je to už pár měsíců, co jsem ti říkal, že Vrbu mlátivou zasadili toho roku, kdy jsem přijel do Bradavic. Po pravdě řečeno byla zasazena právě proto, že jsem přijel do Bradavic. Tohle stavení,“ Lupin se neštastně rozhlédl po místnosti, „chodba, která k němu vede, to všechno bylo vybudováno pro moji potřebu. Jednou měsíčně mě potají propašovali z hradu a dopravili sem, abych se tu proměnil. U ústí chodby vysadili strom, který měl zabránit tomu, aby na mě někdo narazil ve dnech, kdy jsem byl nebezpečný.“
Harry sice nechápal, kam se celý ten příběh ubírá, přesto mu naslouchal jako u vytržení. Jediným zvukem, zaznívajícím kromě Lupinova hlasu, bylo Prašivčino vyděšené kvičení.
„Moje přeměny byly v té době... úděsné. Přeměna ve vlkodlaka je velice bolestivý proces. Byl jsem od lidí odloučen, abych je nemohl pokousat, takže jsem místo nich kousal a škrábal sám sebe. Vesničané ten hluk a řev slyšeli a domnívali se, že slyší nějaké obzvlášť zlolajné duchy. Brumbál ty povídačky ještě podpořil... Dokonce i dnes, když je tento dům už dlouhá léta tichý, se k němu vesničané neodvažují přiblížit...
S výjimkou svých přeměn jsem však byl šťastnější než kdykoli v celé své dosavadní minulosti. Poprvé v životě jsem měl kamarády, tři báječné kamarády. Siriuse Blacka... Petra Pettigrewa... a samozřejmě i tvého otce, Harry - Jamese Pottera.
Moji tři kamarádi si přirozeně sotva mohli nevšimnout, že se vždy jednou měsíčně někam ztratím. Vymýšlel jsem si nejrůznější výmluvy. Vykládal jsem jim, že mám nemocnou matku a že ji musím jezdit domů navštěvovat... měl jsem hrůzu z toho, že až jednou zjistí, co jsem vlastně zač, přestanou se se mnou kamarádit. Pochopitelně se však - stejně jako ty, Hermiono - časem dopracovali k pravdě...
Ale kamarádit se mnou nepřestali. Naopak, udělali pro mě něco, díky čemu byly moje přeměny nejen snesitelné, ale staly se z nich nejbáječnější chvíle mého života. Udělali ze sebe zvěromágy.“
„Můj táta taky?“ vyhrkl užasle Harry.
„Ano, ten taky,“ přikývl Lupin. „Trvalo jim skoro tři roky, než přišli na to, jak se to správně dělá. Tvůj otec a tady Sirius byli nejchytřejší žáci na celé škole, a to taky bylo jejich štěstí, protože přeměna ve zvíře se může zvěromágovi ošklivě vymknout z ruky - což je jeden z důvodů, proč ministerstvo tak důsledně sleduje všechny, kdo se o ni pokoušejí. Petr potřeboval veškerou pomoc, kterou mu James a Sirius mohli poskytnout. Konečně, když jsme byli v pátém ročníku, se jim to podařilo. Byli schopni libovolně se proměňovat každý v jiné zvíře.“
„Jak to ale pomohlo vám?“ chtěla vědět popletená Hermiona.
„Nemohli mi dělat společnost jako lidé, takže mi dělali společnost ve zvířecí podobě,“ vysvětloval Lupin. „Vlkodlak je nebezpečný pouze lidem. Každý měsíc se pod Jamesovým neviditelným pláštěm nenápadně vykradli ven z hradu. Potom se proměnili... Petr jako nejmenší z nich dokázal proklouznout pod útočícími vrbovými větvemi a dotknout se suku, který je znehybní. Potom sklouzli dolů, proběhli chodbou a tady se ke mně připojili. To oni způsobili, že jsem ztrácel na nebezpečnosti. Setrvával jsem ve vlčím těle, avšak moje mysl jako by v jejich společnosti neupadala tak hluboko do vlčí podoby“
„Pospěš si, Remusi,“ zabručel Black, který se po celé jeho vyprávění díval na Prašivku s výrazem příšerného hladu ve tváři.
„Už to bude, Siriusi, už to bude... No, když jsme se teď uměli proměňovat všichni tři, otevřela se před námi spousta nevídaně vzrušujících možností. Brzy jsme začali z Chroptící chýše vycházet ven a potulovali se v noci po školních pozemcích i po vesnici. Sirius a James se proměňovali ve zvířata tak velká, že dokázali udržet pod dohledem i vlkodlaka. Pochybuji, že byli někdy v Bradavicích žáci, kteří se na školních pozemcích a v Prasinkách vyznali lip než my čtyři... Proto jsme také nakreslili Pobertův plánek a podepsali jsme ho svými přezdívkami. Sirius je Tichošlápek, Petr je Červíček, James byl Dvanácterák.“
„A v jaké zvíře -“ začal Harry, Hermiona mu však skočila do řeči.
„Přesto to ale bylo hrozně nebezpečné! Pobíhat tady potmě po okolí s vlkodlakem! Co kdyby se vám bylo podařilo ostatním se ztratit a někoho pokousat?“
„To je myšlenka, která mě dodnes děsí,“ přiznal zamračeně Lupin. „A byly četné případy, kdy k tomu nechybělo mnoho. Když bylo po všem, vždycky jsme se tomu smáli. Byli jsme mladí a nerozvážní - nechávali jsme se unášet vlastní chytrostí.
Samozřejmě, občas jsem se cítil provinile, když jsem si uvědomil, že zrazuji Brumbálovu důvěru... Přijal mě do Bradavic za okolností, za jakých by to neudělal žádný jiný ředitel, a neměl sebemenší ponětí, jak se zpronevěřuji zásadám, které vytyčil pro mé vlastní bezpečí i pro bezpečí druhých. Nikdy se nedozvěděl, že jsem tři spolužáky přiměl k tomu, aby se tajně stali zvěromágy. Vždycky se mi ale podařilo své provinilé pocity potlačit, jakmile jsme si sedli, abychom naplánovali dobrodružství na následující měsíc. A v tom jsem se nezměnil...“
Lupinův obličej ztvrdl a v hlase mu zaznělo sebepohrdání. „Celý tento školní rok jsem bojoval sám se sebou a uvažoval o tom, zda bych neměl Brumbálovi říct, že Sirius je zvěromág. Jenže jsem to neudělal. A proč ne? Protože jsem příliš zbabělý. Znamenalo by to, že bych musel přiznat, že jsem se jako žák této školy zpronevěřil jeho důvěře, přiznat, že jsem svedl na scestí i další jeho žáky... a Brumbálova důvěra pro mne odjakživa znamenala všechno. Jako malého kluka mě přijal do Bradavic a později mi dal práci, když mě všude celý život odmítali, když jsem nebyl schopen sehnat si placené zaměstnání kvůli tomu, čím jsem. A tak jsem sám sebe přesvědčil, že se Sirius do školy dostává pomocí černé magie, kterou se naučil od Voldemorta, a že jeho schopnosti zvěromága s tím nemají nic společného... Což znamená, že Snape má v jistém smyslu pravdu v tom, co o mně po celou tu dobu prohlašuje.“
„Snape?“ vyštěkl drsně Black, poprvé po mnoha minutách odtrhl oči od Prašivky a vzhlédl vzhůru k Lupinovi. „Co s tím má co dělat Snape?“
„Je tady, Siriusi,“ informoval ho sklesle Lupin. Je taky jedním z učitelů.“ Podíval se na Harryho, Rona a Hermionu.
„Profesor Snape s námi chodil do školy. Velice tvrdě protestoval proti mému jmenování do funkce učitele obrany proti černé magii. Celý školní rok se snaží Brumbála přesvědčit, že nejsem dostatečně důvěryhodný. Má k tomu svoje důvody.. Tady Sirius mu kdysi provedl takový žertík, který ho málem připravil o život, žertík, na kterém jsem se podílel i já...“
Black si posměšně odfrkl.
„Nic jiného si nezasloužil,“ uchechtl se. „Pořád kolem nás jen čenichal, snažil se zjistit, co máme v plánu... doufal, že se mu podaří najít něco, kvůli čemu nás vyloučí ze školy…“
„Severuse hrozně zajímalo, kam vlastně každý měsíc mizím,“ vysvětloval Lupin Harrymu, Ronovi a Hermioně. „Chodili jsme totiž do stejného ročníku a... no... nějak jsme si navzájem nepadli do oka. Zvlášť velkou pifku měl na Jamese. Myslím, že žárlil na to, jak si James dokázal vést na famfrpálovém hřišti... Každopádně mě Snape jednou večer viděl, jak jdu s madame Pomfreyovou přes školní pozemky; vedla mě chvíli před proměnou k Vrbě mlátičce. Sirius považoval za... ehmm... zábavné prozradit Snapeovi, že stačí, když nějakou dlouhou holí šťouchne do suku na kmeni, a bude se moci dostat dovnitř za mnou. Snape to samozřejmě zkusil - kdyby se byl dostal až do tohohle domu, byl by narazil na vlkodlaka v plné síle - ale tvůj otec, když se doslechl, co Sirius provedl, se vydal za ním a odtáhl ho zpět, přestože tím do značné míry riskoval vlastní život. Snape mě ale na konci chodby zahlédl. Brumbál mu sice zakázal, aby to komukoli prozradil, od té doby však věděl, co jsem zač...“
„Tak proto vás Snape nemá rád,“ protáhl zamyšleně Harry. „Myslel si, že jste se tehdy na tom žertíku podílel taky?“
„Přesně tak,“ ozval se chladně posměšný hlas od stěny za Lupinovými zády.
Severus Snape si svlékal neviditelný plášť a hůlkou mířil přímo na Lupina.
