Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stál na konci velice dlouhé, chabě osvětlené síně. Před ním se tyčily kamenné sloupy ovinuté dalšími vytesanými hady a podpírající strop, který se ztrácel kdesi ve tmě. V podivném zelenavém šeru místnosti vrhaly sloupy dlouhé černé stíny.
Harry se zaposlouchal do mrazivého ticha a srdce mu prudce bušilo. Může se bazilišek skrývat v nějakém temném koutě nebo za některým sloupem? A kde je Ginny?
Vytáhl hůlku a vykročil mezi hadími sloupy vpřed. Každý opatrný krok se od temných stěn odrážel hlasitou ozvěnou. Harry postupoval s přimhouřenýma očima, připraven pevně je zavřít, jakmile by postřehl sebemenší pohyb. Prázdné oční důlky kamenných hadů jako kdyby ho sledovaly; několikrát se mu zdálo, že se některý z nich pohnul, a žaludek se mu zahoupal.
Potom, když dorazil k posledním dvěma sloupům, vynořila se před ním socha vysoká jako sama Komnata. Za ní byla černá stěna.
Harry musel natáhnout krk, aby dohlédl do obrovité tváře nahoře. Byla stařecká a jakoby opičí a řídký plnovous jí sahal málem až k spodnímu okraji kouzelnického hábitu, dlouhého až na zem; tam na hladké kamenné podlaze stály dvě obrovské šedé nohy. Mezi nimi ležela tváří dolů malá postavička v černém hábitu a s ohnivě rudými vlasy.
„Ginny!“ zašeptal Harry, vrhl se k ní a padl na kolena. „Ginny! Nesmíš být mrtvá! Prosím tě, nebuď mrtvá!“ Odhodil hůlku stranou, uchopil Ginny za ramena a převrátil ji. Tvář měla bílou jako mramor a stejně studenou, oči však měla zavřené, takže nebyla zkamenělá. To ovšem znamenalo, že musí být...
„Ginny, prosím tě, probuď se,“ šeptal Harry zoufale a třásl s ní.
Ginnyina hlava se však bezmocně klátila ze strany na stranu.
„Ta se neprobudí,“ pronesl jakýsi tlumený hlas.
Harry sebou trhl a otočil se na kolenou.
O nejbližší sloup se opíral vysoký černovlasý chlapec a pozoroval ho. Po okrajích ho Harry viděl jen rozmazaně, jako by se na něj díval přes zapocené okno. Ani v nejmenším však nepochyboval, kdo to je.
„Ty jsi Tom – Tom Raddle?“
Chlapec přikývl a nespouštěl oči z Harryho tváře.
„Jak to myslíš, že se neprobudí?“ vyhrkl Harry zoufale. „Není přece – řekni, že není –“
„Ještě je naživu,“ řekl Raddle. „Ale už jen taktak.“
Harry na něj vytřeštil oči. Tom Raddle chodil do Bradavic před padesáti lety, teď tu stál, ozářen jakýmsi podivným, mlhavým světlem – ani o den starší než šestnáct let.
„Ty jsi duch?“ zeptal se Harry nejistě.
„Vzpomínka,“ řekl Raddle klidně. „Vzpomínka, která se padesát let uchovala v deníku.“
Ukázal na podlahu vedle obrovských prstů sochy. Ležel tam otevřený malý černý deník, jejž Harry svého času našel na umývárně Ufňukané Uršuly. Na okamžik ho zaujalo, jak se sem asi dostal, teď se však musel zabývat naléhavějšími věcmi, než je deník.
„Musíš mi pomoct, Tome,“ řekl a znovu zvedl Ginnyinu hlavu. „Musíme ji odtud dostat. Někde je tu bazilišek... nevím kde, ale může se tu objevit každou chvíli. Prosím tě, pomoz mi...“
Raddle se však nehnul z místa. Zpocenému Harrymu se konečně podařilo zdvihnout Ginny napůl z podlahy a shýbl se pro hůlku.
Byla pryč.
„Neviděl jsi –“
Zvedl hlavu. Raddle ho pořád ještě pozoroval – a v dlouhých prstech točil Harryho hůlkou.
„Díky,“ řekl Harry a vztáhl po ní ruku.
Koutky Raddleových úst se zkřivily úsměvem. Dál zíral na Harryho a ledabyle točil hůlkou.
„Slyšíš mě?“ vyzval ho Harry naléhavě a kolena se mu podlamovala pod tíhou nehybného břemene. „Musíme pryč! Kdyby přišel bazilišek...“
„Nepřijde, dokud nedostane rozkaz.“ řekl Raddle klidně.
Harry složil Ginny zpátky na podlahu, protože už ji neunesl.
„Jak to myslíš?“ zeptal se. „Poslyš, vrať mi tu hůlku. Třeba ji budu potřebovat.“
Raddle se usmíval ještě víc.
„Nebudeš ji potřebovat.“
Harry na něj vytřeštil oči.
„Jak to myslíš, že ji nebudu –“
„Čekal jsem na tuhle chvíli hodně dlouho, Harry Pottere,“ řekl Raddle. „Na to, abych se s tebou konečně setkal. Abych si s tebou mohl promluvit.“
„Poslechni,“ namítl Harry, který už ztrácel trpělivost. „Ty mi nejspíš nerozumíš. Jsme přece v Tajemné komnatě. Promluvit si můžeme později.“
„Promluvíme si teď,“ řekl Raddle. Stále se široce usmíval a zastrčil si Harryho hůlku do kapsy.
Harry na něj vytřeštil oči. Dělo se tu něco velice podivného.
„Jak se Ginny ocitla v takovémhle stavu?“ zeptal se pomalu.
„To je jistě zajímavá otázka,“ řekl Raddle vlídně. „A bylo by to dost dlouhé vyprávění. Myslím si ale, že se v tomhle stavu ocitla proto, že určitě někomu neznámému a neviditelnému vylila své srdce a vyklopila mu všechna svá tajemství.“
„O čem to mluvíš?“ zeptal se Harry.
„O tom deníku,“ vysvětlil Raddle. „O svém deníku. Malá Ginny do něj psala celé měsíce a sdělovala mi všechna svá malicherná trápení a nářky, jak si ji její bratři dobírají, jak musela přijet do školy s hábity i knihami z druhé ruky a jak –“ a Raddleovi se zalesklo v očích – „jak nevěří, že by slavný, ušlechtilý a veliký Harry Potter v ní vůbec kdy mohl najít zalíbení...“
Celou dobu, co Raddle mluvil, nespouštěl oči z Harryho tváře. Byl v nich téměř lačný pohled.
„Je to velice nudné, když člověk musí naslouchat pošetilým, dětinským starostem jedenáctileté dívenky,“ pokračoval. „Já jsem s ní však měl trpělivost; odpovídal jsem jí a měl jsem pro ni pochopení, byl jsem k ní laskavý. Ginny mě doslova milovala. Nikdo mi ještě nerozuměl tak jako ty, Tome... Jsem tak ráda, že mám tenhle deník a mohu se mu svěřovat... Jako bych měla přítele, kterého mohu nosit u sebe v kapse...“
Raddle se chechtal vysokým, chladným smíchem, který se k němu vůbec nehodil. Harrymu se při tom zvuku zježily vlasy v zátylku.
„I když to říkám já sám, Harry, vždycky jsem dokázal okouzlit každého, koho jsem potřeboval. Díky tomu mi Ginny vylila své srdce, a to bylo právě to, co jsem chtěl. Živil jsem se jejími nejhlubšími obavami a jejími nejskrytějšími tajemstvími a byl jsem den ze dne mocnější. Začal jsem v sobě mít sílu, mnohem větší než malá slečna Weasleyová: dost velkou, abych slečně Weasleyové začal naopak podsouvat několik mých tajemství, abych do ní vlil zpátky něco z mé vlastní duše...“
„Co tím chceš říct?“ zeptal se Harry, kterému najednou úplně vyprahlo v ústech.
„Copak jsi to ještě neuhádl, Harry Pottere?“ zeptal se Raddle vlídně. „Byla to Ginny Weasleyová,“ kdo otevřel Tajemnou komnatu. To ona uškrtila školní kohouty a psala po stěnách výhrůžné vzkazy. To ona poštvala Zmijozelova hada proti čtyřem mudlovským šmejdům a proti kočce toho motáka.“
„Ne,“ namítl Harry šeptem.
„Ale ano,“ řekl Raddle klidně. „Zpočátku samozřejmě nevěděla, co dělá. Úžasně jsem se tím bavil. Přál bych ti, aby sis mohl přečíst její nové zápisy do deníku... Začaly být daleko zajímavější... Drahý Tome,“ odříkával zpaměti a pozoroval přitom Harryho zděšený obličej, „mám strach, že ztrácím paměť. Po celém hábitu mám kohoutí peří a nemám tušení, odkud se tam vzalo. Drahý Tome, nedokážu si vybavit, co jsem dělala večer před svátkem Všech svatých, někdo však přepadl školníkovu kočku a já mám celou náprsenku od barvy. Drahý Tome, Percy mi pořád říká, jak jsem bledá a jako bych to už ani nebyla já. Dnes došlo k dalšímu útoku a já nevím, kde jsem byla. Co mám dělat, Tome? Myslím, že začínám bláznit... Myslím, že jsem to já, kdo všecky ty lidi přepadá, Tome!“
Harry svíral pěsti a zarýval nehty hluboko do dlaní.
„Trvalo velice dlouho, než hloupoučká malá Ginny svému deníku přestala důvěřovat,“ řekl Raddle. „Nakonec však přece pojala podezření a rozhodla se ho zbavit. A v tu chvíli ses na scéně objevil ty, Harry. Ty jsi ho našel, a nic mi nemohlo způsobit větší radost. Ze všech, kdo jej mohli objevit, jsi to byl ty, právě ten, s kým jsem se nejvíc toužil setkat...“
„A proč ses se mnou chtěl setkat?“ řekl Harry. Zmocňovala se ho větší a větší zlost a musel se přemáhat, aby mluvil klidně.
„Totiž, Ginny mi o tobě řekla úplně všecko,“ řekl Raddle, „celý tvůj úchvatný příběh.“ Těkal teď pohledem po jizvě na jeho čele, připomínající blesk, a jeho výraz byl lačnější než předtím. „Bylo mi jasné, že se o tobě musím dozvědět víc, promluvit si s tebou, a pokud to bude možné, setkat se s tebou tváří v tvář. Proto jsem se rozhodl ti ukázat, jak jsem tenkrát slavně dopadl toho moulu Hagrida; jen proto, abych získal tvou důvěru.“
„Hagrid je můj přítel,“ řekl Harry a hlas se mu třásl. „A tys ho nařkl z něčeho, co neudělal. Myslel jsem, že to z tvé strany byl omyl, ale –“
Raddle se znovu zasmál tím vysokým chichotavým tónem.
„Bylo to tvrzení proti tvrzení, Harry. Dokážeš si představit, co si o tom musel myslet starý Armando Dippet? Na jedné straně Tom Raddle, chudý, ale geniální, osiřelý, ale statečný, školní prefekt a vzorný student; a na druhé obr a nemotora Hagrid, který ob týden něco vyvedl, třeba když se pokoušel chovat pod postelí vlkodlačí štěňata nebo když se vykradl do Zapovězeného lesa, aby zápasil s trolly. Připouštím ovšem, že i mě překvapilo, jak mi to všecko vyšlo. Myslel jsem, že aspoň někdo si musí uvědomit, že Hagrid nemůže být Zmijozelův dědic. Dokonce i mně trvalo celých pět let, než jsem o Tajemné komnatě zjistil všecko, co se dalo, a objevil jsem tajný vchod... Jako kdyby na tohle měl Hagrid hlavu nebo sílu!
Jedině učitel přeměňování, Brumbál, si zřejmě myslel, že Hagrid je nevinný. Přesvědčil Dippeta, aby ho nechal ve škole a udělal z něho hajného. Ano, řekl bych, že Brumbál vytušil, jak to bylo doopravdy. Myslím, že mě na rozdíl od ostatních učitelů nikdy neměl v takové oblibě...“
„Vsadím se, že Brumbál tě dokázal prohlédnout,“ řekl Harry se zaťatými zuby.
„V každém případě mě poté, co Hagrida vyloučili ze školy, tak ostře sledoval, že mi to opravdu vadilo,“ řekl Raddle lhostejně. „Věděl jsem, že by ode mne bylo neopatrné, kdybych Komnatu znovu otevřel, dokud jsem ještě ve škole. Nehodlal jsem však jen tak odepsat těch pět dlouhých let, kdy jsem ji hledal; rozhodl jsem se proto zanechat po sobě deník, na jehož stránkách by se zachovalo mé já z doby, kdy mi bylo šestnáct, aby tak jednoho dne někdo mohl s trochou štěstí pokračovat v mých šlépějích a dokončit ušlechtilé dílo Salazara Zmijozela.“
„Jenže jsi ho nedokončil,“ prohlásil Harry vítězoslavně. „Tentokrát nikdo nepřišel o život, ani ta kočka ne. Za několik hodin bude už hotový lektvar z mandragor a všichni, kteří jsou zkamenělí, budou zase v pořádku.“
„Copak jsem ti neřekl,“ namítl Raddle klidně, „že na zabíjení mudlovských šmejdů mi víc nezáleží? Už kolik měsíců mám nový cíl – a to jsi ty.“
Harry na něj vytřeštil oči.
„Jistě si umíš představit, jak mě rozčílilo“ když konečně zas někdo otevřel můj deník a nepsal jsi mi ty, ale Ginny. Zahlédla jej totiž u tebe a to ji vyděsilo. Co kdybys přišel na to, jak s ním zacházet, a já ti zopakoval všechna její tajemství? A ještě horší by bylo, kdybych ti řekl, kdo uškrtil ty kohouty! A tak ta bláznivá mrňavá holka počkala, až ve vaší ložnici nikdo nebyl, a znovu se deníku zmocnila. Já jsem však věděl, co musím udělat: bylo mi jasné, že jsi Zmijozelovu dědici na stopě. Ze všeho, co mi Ginny o tobě pověděla, jsem věděl, že se nezastavíš před ničím, jen abys to tajemství vyluštil – zvlášť proto, že mezi obětmi byla tvoje nejlepší kamarádka. Ginny mi také řekla, že celá škola je vzhůru nohama z toho, že mluvíš hadí řečí...
Proto jsem ji přiměl, aby napsala na zeď své vlastní sbohem a přišla čekat sem. Bránila se a plakala; bylo to velice únavné. Mnoho života v ní ovšem nezbývá: vložila ho příliš do deníku, to znamená do mne. Dost, abych konečně mohl vystoupit z jeho stránek. Od chvíle, kdy jsme sem dorazili, čekám, až se objevíš. Věděl jsem, že určitě přijdeš. Musím se tě zeptat na spoustu věcí, Harry Pottere.“
„Na co třeba?“ osopil se na něj Harry, pěsti ještě pořád zaťaté.
„Například na to,“ řekl Raddle s milým úsměvem, „jak je možné, že nemluvně, které nemělo žádné mimořádné kouzelnické nadání, dokázalo přemoci největšího kouzelníka všech dob? Jak to, že ty jsi vyvázl jen s pouhou jizvou, zatímco vznešený lord Voldemort ztratil veškerou svou sílu?“
V Raddleových žádostivých očích teď plály podivné rudé ohníčky.
„Co tobě záleží na tom, jak jsem vyvázl?“ řekl Harry pomalu. Voldemort byl přece až dlouho po tobě.
„Voldemort,“ pronesl Raddle potichu, „je moje minulost, přítomnost i budoucnost, Harry Pottere...“
Vytáhl z kapsy Harryho hůlku a začal s ní kroužit ve vzduchu, až napsal tři mihotavá slova:

TOM ROJVOL RADDLE

Pak mávl hůlkou a písmena jeho jména se sama přeskupila:

JÁ LORD VOLDEMORT

„Vidíš?“ zašeptal. „To jméno jsem používal už v Bradavicích, samozřejmě jen mezi nejdůvěrnějšími přáteli. Myslíš snad, že jsem chtěl navěky používat jméno svého hnusného mudlovského otce? Já, v jehož žilách z matčiny strany koluje krev samotného Salazara Zmijozela? Já že bych si ponechal jméno nějakého odporného, tuctového mudly, který opustil moji matku ještě dřív, než jsem se narodil, jen proto, že zjistil, že je čarodějka? Ne, Harry: vytvořil jsem si své vlastní jméno; takové, o kterém jsem věděl, že všichni kouzelníci budou mít jednoho dne strach je vyslovit, až se stanu největším čarodějem na světě!“
Harrymu jako by mozek vypověděl službu. Strnule zíral na Raddlea, na sirotka, který zavraždil vlastní rodiče, když dospěl, a ještě tolik jiných... Nakonec se donutil promluvit.
„Jenže to nejsi,“ namítl. Z jeho klidného hlasu zněla nenávist.
„Co nejsem?“ vyštěkl Raddle.
„Nejsi největší čaroděj na světě,“ řekl Harry a zrychleně oddechoval. „Je mi líto, že tě musím zklamat, ale největší čaroděj na světě je Albus Brumbál. To ví každý. Vždyť ty i tenkrát, když jsi byl mocný, jsi nikdy nenašel odvahu, aby ses pokusil zmocnit se Bradavic. Brumbál tě prohlédl, ještě když jsi byl ve škole, z něj máš strach pořád, ať se skrýváš kdekoli.“
Úsměv se z Raddleova obličeje vytratil. Vystřídal jej velice ošklivý pohled.
„Brumbála vyhnala z hradu už pouhá vzpomínka na mě!“ zasyčel.
„Není tak daleko, jak by sis možná myslel!“ odsekl Harry. Mluvil nazdařbůh, jen aby Raddlea vystrašil, a spíš si přál, aby to byla pravda, než aby tomu jen věřil.
Raddle otevřel ústa, vtom však zůstal jako přimrazený.
Odněkud bylo slyšet hudbu. Raddle se upřeně rozhlížel na všecky strany, viděl však jen prázdnou síň. Hudba byla stále hlasitější; zněla tajemně a děsivě, běhal z ní mráz po zádech, jako by ani nebyla z tohoto světa. Harrymu se při ní zježily vlasy a srdce jako by měl dvakrát tak velké jako jindy. A potom, když hudba dostoupila takové síly, až se mu zdálo, že zní v jeho vlastní hrudi, vyšlehly nahoře na nejbližším sloupu plameny.
Vynořil se z nich zářivě rudý pták veliký jako labuť a do vysoké klenby zpíval svou nadzemskou píseň. Měl třpytivý zlatý ocas dlouhý jako pávi a zářivé zlaté pařáty. Svíral v nich cosi, co vypadalo jako uzlík starých hadrů.
Okamžik nato se už pták snášel přímo k Harrymu. Umolousaný předmět, který nesl, mu pustil k nohám, a ztěžka mu přistál na rameni. Když si skládal svá veliká křídla, Harry pozvedl hlavu a viděl, že má dlouhý a ostrý zlatý zobák a oči jako dva černé korálky.
Pták přestal zpívat. Planoucí a nehybný seděl Harrymu těsně u tváře a nespouštěl z Raddlea oči.
„To je pták fénix,“ řekl Raddle a díval se na něj dlouhým, zchytralým pohledem.
„To jsi ty Fawkesi?“ vydechl Harry a cítil, jak mu pták svými zlatými drápy jemně stiskl rameno.
„A tamhleto –“ pokračoval Raddle a hleděl teď na odřený předmět, který Fawkes před chvílí upustil, „to je přece starý Moudrý klobouk ze školy!“
Byla to pravda. Klobouk ležel Harrymu nehybně u nohou, záplatovaný, odřený a špinavý.
Raddle se znovu rozesmál. Řehtal se tak, až se to rozléhalo celou temnou síní, jako by se v ní smálo deset Raddleů najednou.
„Tak tohle Brumbál posílá svému ochránci! Ptáčka zpěváčka a starý klobouk! Připadáš si teď statečný, Harry Pottere? Máš jistotu, že se ti nemůže nic stát?“
Harry neodpověděl. Nechápal, k čemu by mu Fawkes nebo Moudrý klobouk mohli být, ale nebyl už sám a s přibývající odvahou čekal, až se Raddle přestane smát.
„Pusťme se tedy do toho, Harry,“ řekl Raddle s úsměvem stále od ucha k uchu. „Už jsme se setkali dvakrát – v tvé minulosti a v mé budoucnosti, a dvakrát jsem tě nedokázal zabít. Jak to, že jsi to přežil? Řekni mi všecko. Čím déle budeš mluvit,“ připojil ještě polohlasně, „tím déle zůstaneš naživu.“
Harry přemýšlel jako o překot a zvažoval svoje vyhlídky. Raddle měl hůlku. On měl Fawkese a Moudrý klobouk; ani jedno z toho mu při souboji nebude nijak zvlášť k užitku. Vypadalo to s ním opravdu bledě. Ale čím déle tu Raddle stál, tím víc vyprchával život z Ginnyina těla... Mezitím si Harry náhle uvědomil, že Raddleovi zřetelně přibývá fyzických sil a že pokud se spolu mají utkat, pak raději co nejdřív.
„Nikdo neví, proč jsi ztratil veškerou sílu, když jsi na mě zaútočil,“ řekl Harry příkře. „Ani já to nevím. Zato vím, proč jsi mě nedokázal zabít. Poněvadž má matka zemřela, aby mě zachránila. Má matka, která pocházela z obyčejné mudlovské rodiny,“ dodal a třásl se potlačovaným vztekem. „V tom ti zabránila, abys mě zabil. A viděl jsem také, jaký jsi doopravdy: to jsem viděl loni. Je z tebe troska, sotva že jsi naživu. Tam tě přivedla všechna ta tvá moc. Musíš se skrývat. Jsi odporný, jsi hnusný!“
Raddle zkřivil tvář; poté se přece jen donutil k děsivému úsměvu.
„Takhle to tedy bylo“ Tvoje matka zemřela, aby tě zachránila. Ano, to je mocné protikouzlo. Teď už chápu všecko – takže na tobě koneckonců není nic zvláštního. Až do dneška jsem si tím nebyl jistý; to proto, že my dva jsme si v mnoha věcech podivně podobní, Harry Pottere. Určitě jsi to postřehl také: oba jsme ze smíšených rodin a oba jsme sirotci, kteří vyrůstali u mudlů. Nejspíš jsme jediné dva hadí jazyky, které se v Bradavicích objevily od časů samotného velkého Zmijozela. Dokonce i vypadáme trochu podobně... Ale koneckonců, byla to jen šťastná náhoda, co tě přede mnou zachránilo. To je všecko, co jsem chtěl vědět.“
Harry stál a napjatě čekal, až Raddle zdvihne hůlku. Jeho zkřivený úsměv opět nabýval na šíři.
„A teď tě, Harry“ čeká menší ponaučení. Změříme síly vznešeného Voldemorta, dědice Salazara Zmijozela, a slavného Harryho Pottera, vybaveného těmi nejlepšími zbraněmi, jaké mu Brumbál mohl dát.“
Vrhl pobavený pohled na Fawkese a na Moudrý klobouk a zamířil pryč. Harry, jemuž strnulýma nohama stoupal strach, ho sledoval, jak se zastavil mezi sloupovím a vzhlédl do kamenné tváře Salazara Zmijozela, která se vysoko nad ním ztrácela v pološeru. Raddle roztáhl ústa a zasyčel – Harry však rozuměl tomu, co říká.
„Promluv ke mně, Zmijozele, největší z bradavických Čtyř.“
Harry se prudce otočil a zadíval se na sochu, Fawkes se mu držel na rameni.
Zmijozelova obrovitá kamenná tvář ožila. Harry se zděšeně díval, jak se jeho ústa víc a víc otvírají, až místo nich zela veliká černá díra.
Vtom se cosi pohnulo v kamenných ústech sochy: něco se plazilo z těch temných hlubin ven.
Harry couval nazpátek, až narazil do temné zdi Komnaty, a ve chvíli, kdy pevně zavřel oči, ucítil Fawkesovo křídlo: otřelo se mu o tvář, jak se pták vznesl. Harry měl chuť křiknout Zůstaň se mnou! – ovšem jaké vyhlídky měl fénix proti hadímu králi?
Na kamennou podlahu síně dopadlo cosi obrovského a Harry cítil, jak se vše zatřáslo. Věděl, co se děje, cítil to, ba téměř viděl obrovitého hada, jenž se vyplazil ze Zmijozelových úst. Pak uslyšel Raddleův syčivý hlas: „Zab ho.“
Bazilišek mířil k Harrymu: jeho mohutné tělo se těžkopádně plazilo po zaprášené podlaze. S očima stále pevně zavřenýma vyrazil Harry poslepu šikmo stranou, s rukama před sebou, aby nahmatal cestu. Slyšel, jak se Raddle chechtá...
Vtom Harry klopýtl. Dopadl na kamennou podlahu a ucítil v ústech krev. Had byl sotva stopu od něj a Harry slyšel, jak se přibližuje.
Pak se přímo nad ním ozval hlasitý třaskavý zvuk a cosi těžkého jej uhodilo tak prudce, až ho to přirazilo ke stěně. Už jenom čekal, až se mu do těla zaboří hadí zuby, místo toho však uslyšel další rozběsněný sykot a cosi, co divoce vráželo do sloupů.
Už se neudržel. Pootevřel oči právě tolik, aby se mohl podívat, co se děje.
Obrovitý had – zářivě, jedovatě zelený a silný jako kmen dubu – se zvedl vysoko do vzduchu a jeho veliká tupá hlava se opile zmítala mezi sloupy. Jak se Harry zachvěl, připraven oči zase zavřít, kdyby se bazilišek otočil, zjistil, co odvedlo plazovu pozornost.
Okolo hadí hlavy kroužil Fawkes a bazilišek po něm zuřivě chňapal jedovatými zuby, dlouhými a tenkými jako šavle.
Fawkes prudce vyrazil dolů. Jeho dlouhý zlatý zobák zmizel Harrymu z očí a po podlaze se rozstříkla sprška tmavé krve. Had švihl ocasem a jen těsně Harryho minul, a než Potter stačil zamhouřit oči, bazilišek se otočil. Harry mu hleděl přímo do tváře a viděl, že fénix mu propíchl obě oči, obě ty velké žluté bulvy. Na podlahu chlístala krev a obrovitý had se zmítal v smrtelných křečích.
„Ne!“ slyšel Harry, jak Raddle vříská. „Toho ptáka nech být! Nech ho být. Ten kluk je za tebou! Pořád ještě ho můžeš najít po čichu! Toho zab! Zab ho!“
Oslepený had se zmateně kymácel, doposud smrtelně nebezpečný. Fawkes mu kroužil kolem hlavy, zpíval svou tajemnou, děsivou píseň a občas sekl baziliška zobákem do šupinatého nosu; z vyklovnutých očí se mu stále řinula krev.
„Pomozte mi,“ mumlal Harry jako šílený, „pomozte mi přece někdo!“
Had se znovu rozmáchl ocasem po podlaze a Harry uskočil. Cosi měkkého jej udeřilo do obličeje.
Bazilišek mu ocasem přihrál do náruče Moudrý klobouk a Harry jej pevně uchopil. To bylo všecko, co mu zbývalo – jeho jediná naděje. Prudce si klobouk narazil na hlavu a padl na podlahu právě ve chvíli, kdy nad ním znovu proletěl baziliškův ocas.
„Pomoc...! Pomoc...!“ říkal si v duchu Harry, obě oči i pod kloboukem pevně zavřené. „Prosím, pomozte mi někdo!“
Nikdo však neodpovídal. Místo toho se klobouk stáhl, jako by jej pevně stiskla čísi neviditelná ruka.
Pak Harrymu dopadlo na hlavu něco tvrdého a těžkého a málem ho to omráčilo. Před očima se mu roztančily hvězdičky a on uchopil klobouk za špičku, aby si ho sundal, a vtom pod ním to dlouhé a tvrdé nahmatal.
Uvnitř klobouku se objevil zářivý stříbrný meč, na jehož jílci se třpytily rubíny veliké jako vejce.
„Zab toho kluka! Ptáka nech být! Ten parchant je za tebou! Hledej ho po čichu!“
To už stál Harry na nohou, připraven k boji. Baziliškovi hlava klesala, jeho tělo se svíjelo do obrovských smyček a vráželo do sloupů, jak se had obracel, aby se k němu otočil čelem. Harry spatřil veliké, zakrvácené oční důlky a tlamu roztaženou dokořán, dost velkou, aby ho mohla spolknout celého, a plnou zubů dlouhých jako jeho meč, tenkých, třpytivých a jedovatých...
Bazilišek se poslepu vrhl vpřed. Harry uskočil a hadí hlava narazila do zdi Komnaty. Obratem však zaútočila znovu a rozeklaný jazyk uhodil Harryho do boku. Harry oběma rukama zdvihl svůj meč.
Bazilišek vyrazil znovu – a tentokrát mířil přesně. Harry vložil do rány celou svou váhu a vrazil meč až po jílec do horního patra plazovy tlamy.
Zatímco mu teplá krev zmáčela paže, ucítil však těsně nad loktem palčivou bolest. Jeden z dlouhých, jedovatých zubů mu vnikal hlouběji a hlouběji do paže a pak se rozlomil, jak se Bazilišek převrátil na bok a v smrtelné křeči padl na podlahu.
Harry sklouzl po stěně dolů. Uchopil zub, který mu do celého těla vysílal jed, a vytrhl si jej z paže. Věděl však, že je pozdě. Z rány se pomalu a nezadržitelně šířila pronikavá bolest. Už ve chvíli, kdy zub upustil a viděl, jak mu vlastní krev třísní hábit, zamžily se mu oči a komnata se počala rozplývat ve víru nejasných barev.
Vtom proletělo kolem cosi temněrudého a Harry zaslechl vedle sebe tichý cupot ptačích drápků.
„Fawkesi,“ ztěžka ze sebe vypravil Harry. „Byl jsi fantastický... Fawkesi...“ Cítil, jak mu pták položil nádhernou hlavu na místo, kde předtím vězel baziliškův zub.
Slyšel kroky, jež se rozlehly prázdnou síní, a pak před ním stanul temný stín.
„Jsi mrtvý, Harry Pottere,“ uslyšel nad sebou Raddleův hlas. „Jsi mrtvý. Dokonce i Brumbálův pták to ví. Vidíš, co dělá, Pottere? On pláče!“
Harry zamrkal. Na vteřinu zřetelně zahlédl Fawkesovu hlavu, pak ji znovu vnímal jen rozmazaně. Po lesklém peří mu stékaly veliké slzy podobné perlám.
„Posadím se tu a budu se dívat, jak umíráš, Harry Pottere. Nemusíš nijak pospíchat. Mám dost času.“
Harry se cítil malátný. Všechno kolem jako by se točilo.
„Tak končí slavný Harry Potter,“ slyšel z dálky Raddleův hlas. „Sám a sám v Tajemné komnatě, opuštěn přáteli a konečně poražen Pánem zla, jemuž se tak pošetile postavil. Brzy se opět setkáš s tou mudlovskou šmejdkou, se svou milovanou matkou... Zařídila ti dvanáct let propůjčeného času... Vznešený lord Voldemort tě však nakonec přece jen dostal a tys věděl, že to tak skončí.“
Pokud je tohle umírání, pomyslel si Harry, není to tak hrozné. Dokonce i bolest ustávala...
Bylo to však umírání? Místo aby Komnata zčernala, jako by ji znovu začínal vidět jasněji. Harry lehce potřásl hlavou a uviděl Fawkese – ještě pořád spočíval hlavou na jeho paži. Okolo rány jako perly zářily fénixovy slzy – jenomže rána už byla tatam.
„Koukej zmizet, ptáku!“ rozzlobil se náhle Raddleův hlas. „Jdi od něj pryč. Povídám ti, zmiz!“
Harry pozvedl hlavu. Raddle mířil na Fawkese Harryho hůlkou. Ozval se výstřel jako z pušky a Fawkes ve zlatorudém víru znovu vzlétl.
„Slzy ptáka fénixe...“ řekl Raddle s ledovým klidem, dívaje se na Harryho paži. „Jistěže... mají léčivou moc... na to jsem nepomyslel...“
Pohlédl Harrymu do tváře, „Tím se ovšem nic nemění. Takhle mi to vlastně vyhovuje víc. Jen ty a já, Harry Pottere... Ty a já...“
Zdvihl hůlku.
V tu chvíli nad nimi s hlasitým třepotem křídel znovu proletěl Fawkes a Harrymu spadl do klína – Raddleův deník.
Na zlomek vteřiny na něj oba upřeně zírali, Harry i Raddle, ten ještě s hůlkou zdviženou; pak Harry bezděčně – a přitom jako by to celou dobu měl v úmyslu – uchopil baziliškův zub, ležící na podlaze vedle něj, a vetkl jej přímo doprostřed knihy.
Ozval se děsivě dlouhý pronikavý výkřik. Z deníku proudem vytryskl inkoust, tekl Harrymu po rukou a zakrátko utvořil na podlaze velikou kaluž. Raddle se svíjel a kroutil, ječel a zmítal se, až najednou...
Byl tentam. Harryho hůlka klepla o podlahu a pak už bylo ticho, odměřované jen pravidelným odkapáváním inkoustu, který nepřestával vytékat z deníku. Baziliškův jed v něm vypálil díru, jež pořád ještě syčela a prskala.
Harry se třásl po celém těle, přece však se vzchopil. Hlava se mu točila, jako by cestoval stovky mil s Letaxem. Pomalu sebral hůlku a Moudrý klobouk. Pak mocným škubnutím vytrhl z horního patra baziliškovy tlamy zářivý meč.
Vtom se vzadu ozvalo slabé zasténání. To se pohnula Ginny, a než k ní Harry přispěchal, už se posadila. Její omámený pohled putoval od obrovitého, mrtvého baziliškova těla přes Harryho v zakrváceném hábitu až k deníku, který držel v ruce. Ginny hlasitě, vyděšeně vyjekla a po tváři se jí začaly řinout slzy.
„Harry – ach, Harry – chtěla jsem ti to říct u... u snídaně, ale n–nemohla jsem to vyslovit před Percym. Všecko jsem to dělala já, Harry – ale p–přísahám, ž–že jsem nic takového n–nechtěla – mohl za to R–Raddle, to on mě úplně o–ovládl – a... jak jsi dokázal zabít toho... toho netvora? A k kde je Raddle? Poslední, na co se p–pamatuju, bylo, jak vy–vykročil z deníku –“
„Všecko je v pořádku,“ uklidňoval ji Harry, zdvihl deník a ukázal jí v něm díru po zubu. „S Raddlem je konec. Podívej se! S ním i s baziliškem. Tak pojď, Ginny, půjdeme odtud –“
„Ale oni mě vyloučí!“ rozplakala se Ginny, zatímco jí Harry neobratně pomáhal vstát. „Těšila jsem se do Bradavic od té d–doby, co se vrátil B–Bill, a t–teď mne p–pošlou domů a – co řeknou mamka a taťka?“
Fawkes se vznášel u vchodu do Komnaty a čekal na ně. Harry přiměl Ginny, aby dál neotáleli. Překročili nehybné smyčky mrtvého baziliška, prošli přítmím, v němž ozvěna opakovala každý jejich krok, a vešli zpátky do tunelu. Harry slyšel, jak se za nimi s tichým zasyčením zavřely kamenné dveře.
Po několika minutách putování temným tunelem dolehl k Harryho uším vzdálený zvuk, jako když někdo usilovně valí balvany.
„Rone!“ vykřikl Harry a přidal do kroku. „Ginny je v pořádku! Je tady se mnou!“
Slyšel, jak Ron přidušeně vykřikl, a jakmile prošli další zatáčkou, spatřili už jeho dychtivou tvář, jež na ně zírala důkladným otvorem, který v spadaném kamení dokázal mezitím proházet.
„Ginny!“ Ron prostrčil ruku dírou mezi balvany a protáhl sestru k sobě. „Ty žiješ! Málem tomu nemůžu uvěřit! Co s tebou bylo?“
Pokusil se ji obejmout, ale Ginny ho s hlasitým vzlykáním odstrčila.
„Hlavně že jsi v pořádku, Ginny“ řekl Ron a zářivě se na ni usmál. „Je to všecko za námi, je to – kde se tu vzal ten pták?“
Hned po Ginny proletěl totiž otvorem mezi balvany Fawkes.
„Ten patří Brumbálovi,“ řekl Harry a také se protáhl na druhou stranu.
„A cože máš meč?“ zeptal se Ron a s pusou dokořán zíral na zářící zbraň, kterou Harry držel v ruce.
„To ti vysvětlím, až se odtud dostaneme,“ řekl Harry a úkosem pohlédl na Ginny.
„Ale –“
„Až potom,“ řekl honem Harry. Nezdálo se mu vhodné říkat Ronovi už teď, kdo vlastně Komnatu otvíral, aspoň ne před Ginny. „Kde je Lockhart?“
„Tamhle vzadu,“ ušklíbl se Ron a pohodil hlavou vzhůru k potrubí, kterým sem přišli. „Není na tom dobře. Pojď, uvidíš sám.“
V čele s Fawkesem, jehož veliká rudá křídla vydávala ve tmě tlumeně zlatavou záři, došli až k ústí potrubí. Tam seděl Zlatoslav Lockhart a sám pro sebe si spokojeně broukal.
„Úplně ztratil paměť,“ vysvětlil Ron. „To Paměťové kouzlo účinkovalo opačně, místo nás zasáhlo jeho. Nemá sebemenší ponětí, kdo vlastně je, anebo kde je, ani kdo jsme my. Řekl jsem mu, ať tu počká, Mohl by ublížit i sám sobě.“
Lockhart se na všechny příchozí dobromyslně zazubil.
„Nazdar,“ řekl. „Tohle je dost podivné místo, viďte? Vy tady bydlíte?“
„Ne,“ řekl Ron a s povytaženým obočím se podíval na Harryho.
Harry se sehnul a zahleděl se do dlouhého temného potrubí.
„Uvažoval jsi o tom, jak se tím dostaneme zpátky nahoru?“ zeptal se Rona.
Ron zavrtěl hlavou, to však už kolem Harryho proletěl Fawkes a teď se vznášel před ním; korálkové oči mu ve tmě jasně zářily. Mával svými dlouhými zlatými ocasními pery a Harry se na něj nejistě podíval.
„Jako kdyby chtěl, aby ses ho chytil...“ řekl Ron a tvářil se zmateně. „Jenže jsi příliš těžký, než aby tě nějaký pták dokázal vytáhnout nahoru.“
„Fawkes není obyčejný pták,“ řekl Harry a obrátil se k ostatním. „Musíme se držet jeden druhého. Ginny, chyť se Rona za ruku. Profesore Lockharte –“
„To myslí vás,“ řekl Ron Lockhartovi důrazně.
„Vy se chyťte Ginny za druhou ruku.“
Harry si zastrčil meč a Moudrý klobouk za opasek, Ron se ho chytil zezadu za hábit a Harry natáhl ruku a chytil se Fawkesových podivně horkých ocasních per.
Jako by ho v tu chvíli celého prostoupila jakási mimořádná lehkost – a v příštím okamžiku už všichni svištěli potrubím vzhůru. Harry slyšel Lockharta, který visel pod ním, jak říká: „To je úžasné! Prostě úžasné! Úplně jako nějaké kouzlo!“ Studený vzduch cuchal Harrymu vlasy a dřív, než se letu stačil nabažit, dopadli všichni čtyři na mokrou podlahu v umývárně Ufňukané Uršuly; zatímco si Lockhart narovnával čapku, umyvadlo, jež trubku zakrývalo, se zasunulo zpátky na místo.
Uršula na ně vyvalila oči.
„Ty žiješ?“ oslovila zaraženě Harryho.
„Nemusíš to říkat tak zklamaně,“ zaškaredil se Harry a stíral si z brýlí stříkance krve a slizu.
„Totiž... právě jsem o tom uvažovala. Kdybys býval umřel, líbilo by se mi, kdybys tu se mnou bydlel,“ řekla Uršula a stříbřitě se zapýřila.
„Uf!“ odfoukl si Ron, když vyšli z umývárny do prázdné tmavé chodby. „Tak mám dojem, Harry, že se do tebe Uršula zamilovala! Ginny, máš sokyni!“
Jeho sestřičce však ještě pořád tekly slzy po tváři.
„Kam teď?“ zeptal se Ron a nejistě se na Ginny podíval. Harry ukázal dopředu.
Vedl je Fawkes a osvětloval jim chodbu zlatavým světlem. Šli za ním a zakrátko stanuli před kabinetem profesorky McGonagallové.
Harry zaklepal a otevřel dveře.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář