„Když si pomyslím, kolikrát jsme tam byli, a ona byla jen o tři záchodky dál,“ řekl Ron trpce příští den při snídani. „Mohli jsme se jí zeptat, ale teď...“
Bylo už dost zapeklité, když předtím hledali pavouky, ale zmizet učitelům na tak dlouho, aby se vplížili do dívčí umývárny, ještě ke všemu do dívčí umývárny hned vedle místa, kde došlo k prvnímu útoku, se zdálo téměř nemožné.
Při hodině přeměňování, kterou toho dne měli jako první, se ovšem událo něco, při čem na Tajemnou komnatu poprvé za celé týdny přestali myslet. Od začátku vyučování uplynulo sotva deset minut, když jim profesorka McGonagallová oznámila, že zkoušky začnou prvního června, to znamená už za týden.
„Zkoušky?“ zasténal Seamus Finnigan“ „Copak my ještě budeme skládat zkoušky?“
Za Harryho zády se ozval lomoz, jak Nevillovi Longbottomovi vyklouzla hůlka a jedna z noh jeho stolku zmizela. Profesorka McGonagallová zamávala vlastní hůlkou, vrátila nohu na místo a pak se svraštěným čelem oslovila Seamuse.
„Jediný důvod, proč školu v současné době dosud nezavřeli, je vaše výuka,“ řekla přísně. „Takže zkoušky se budou konat jako obvykle a já doufám, že si všichni pilně opakujete.“
Pilně opakujete! Harrymu ani ve snu nenapadlo, že za situace, která v hradu panovala, by měli skládat zkoušky Celou třídou znělo vzpurné reptání a profesorka McGonagallová se zamračila ještě víc.
„Profesor Brumbál nám uložil, aby škola fungovala pokud možno jako za normálních okolností,“ řekla. „Nemusím snad zdůrazňovat, že to zároveň znamená prověřit, kolik jste se toho letos naučili.“
Harry se podíval na dva bílé králíky, které měl proměnit v bačkory. Co se letos zatím naučil? Nenapadalo ho nic, co by mu při zkouškách nějak pomohlo.
Ron vypadal, jako kdyby mu právě oznámili, že se má vypravit do Zapovězeného lesa a zůstat tam navždy. „Dovedeš si představit, že bych šel ke zkouškám s tímhle?“ zeptal se Harryho a zvedl svou hůlku, která právě začala hlasitě pištět.
Tři dny před první zkouškou jim profesorka McGonagallová při snídani ohlásila další novinu.
„Mám pro vás dobrou zprávu,“ řekla – a Velká síň, místo aby zmlkla, se rozburácela.
„Brumbál se vrací!“ vykřiklo hned několik studentů radostně.
„Chytili jste Zmijozelova dědice!“ vřísklo jakési děvče od havraspárského stolu.
„Začnou famfrpálové přebory!“ zaburácel Wood vzrušeně.
Když se vřava utišila, profesorka McGonagallová řekla: „Profesorka Prýtová mi oznámila, že mandragory už konečně bude možné rozkrájet. Dnes večer dokážeme oživit všechny, kdo leží na ošetřovně zkamenělí. Nikomu snad nemusím vysvětlovat, že jeden z nich možná bude s to říci, kdo nebo co ho napadlo. Věřím, že tento strašlivý rok skončí polapením viníka.“
Velká síň se hlasitě rozjásala. Harry se podíval ke zmijozelskému stolu: nijak ho nepřekvapilo, že Draco Malfoy se k jásání nepřipojil. Zato Ron vypadal šťastněji než řadu dní předtím.
„Teď už na tom nezáleží, že jsme se Uršuly nemohli zeptat, viď?“ řekl Harrymu. „Až Hermionu přivedou k životu, nejspíš nám to všecko poví! Ale něco ti řeknu: ta bude úplně šílet“ až se dozví, že za tři dny jsou zkoušky. Vždyť si vůbec neopakovala! Bylo by lepší nechat ji zkamenělou, dokud nebude po zkouškách.“
V tu chvíli k nim přišla Ginny Weasleyová a posadila se vedle Rona. Vypadala nervózní a Harry si všiml, jak se jí chvějí ruce v klíně.
„Copak?“ zeptal se Ron a přidal si trochu ovesné kaše.
Ginny mu neodpověděla, ale obhlédla si celý nebelvírský stůl s vyplašeným výrazem, který Harrymu někoho připomínal, i když si nedokázal vybavit koho.
„Tak to vysyp,“ pozoroval ji upřeně Ron.
Ginny seděla na židli, mírně se pohupovala dozadu a dopředu a vtom si to Harry uvědomil: zrovna tak se choval Dobby, když se mu už už chystal prozradit to, co nesměl.
„Musím ti něco říct,“ zamumlala Ginny a dávala si záležet, aby se na bratra nepodívala.
„O co jde?“ zeptal se Harry.
Tvářila se, jako kdyby nemohla najít správná slova.
„No tak?“ povzbudil ji Ron.
Ginny otevřela ústa, ale nevydala ze sebe jediný zvuk. Harry se naklonil dopředu a řekl tiše, aby to slyšela jen ona a Ron:
„Má to co dělat s Tajemnou komnatou? Viděla jsi něco? Někoho, kdo by se choval divně?“
Ginny nabrala dech – jenže v tu chvíli se objevil Percy Weasley; byl celý unavený a pobledlý.
„Jestli už jsi po jídle, sednu si tady, Ginny. Mám hlad jako vlk, právě jsem skončil hlídku.“
Ginny sebou trhla, jako by do její židle pustili elektrický proud, vrhla na Percyho letmý, vystrašený pohled a byla tatam.
Prefekt Percy se posadil a podal si šálek čaje zprostřed stolu.
„Ty jsi ale!“ vytkl mu Ron rozčileně. „Zrovna nám chtěla povědět něco důležitého!“
Percy právě upíjel čaj a zakuckal se.
„A co to bylo?“ zeptal se mezi kašlem.
„Ptal jsem se jí, jestli si nevšimla něčeho podivného, a ona se chystala –“
„Ach ano, ovšem – ale to nemá s Tajemnou komnatou co dělat,“ prohlásil Percy bez váhání.
„Jak to víš?“ zeptal se Ron a povytáhl obočí.
„Totiž – ehm, když už to musíte vědět – ehm, Ginny na mě nedávno narazila, když jsem – na tom ale vůbec nezáleží.“
„Jde o to, že mě při něčem přistihla a já jsem ji požádal, aby o tom s nikým nemluvila. Abych řekl pravdu, domníval jsem se, že dodrží slovo. Opravdu nejde o nic důležitého, a já bych raději –“
Harry ho ještě nikdy neviděl v takových rozpacích. „A při čem že tě to přistihla, Percy?“ zeptal se Ron a šklebil se. „No tak, pověz, my se ti nebudeme smát.“
Percy se neusmál ani náznakem.
„Podej mi ty žemle, Harry, mám hlad jako vlk.“
Harry věděl, že se celá záhada objasní možná už zítra i bez jejich pomoci, nemínil si však dát ujít příležitost promluvit si s Uršulou, kdyby to šlo – a k jeho radosti se tak opravdu stalo, když je v polovině ranního vyučování Zlatoslav Lockhart odváděl na hodinu dějin čar a kouzel.
Profesor Lockhart, který je v minulosti tolikrát ujišťoval, že už žádné nebezpečí nehrozí, jen aby se hned nato ukázalo, jak velice se mýlil, byl teď upřímně přesvědčen, že je v podstatě zbytečné, aby je doprovázel po chodbách a dohlížel na jejich bezpečnost. Vlasy neměl tak načesané jako jindy; vypadalo to, že téměř celou noc bděl a hlídkoval ve čtvrtém patře.
„Dejte na mě,“ prohlásil, když je vedl za roh, „že první, co ti zkamenělí nešťastníci řeknou, bude: Udělal to Hagrid. Upřímně řečeno mě udivuje, že profesorka McGonagallová na všech těch bezpečnostních opatřeních stále ještě trvá.“
„V tom s vámi souhlasím, pane profesore.“ řekl Harry a Ron samým překvapením upustil učebnice.
„Děkuji ti, Harry“ řekl Lockhart blahovolně, zatímco čekali, až přejdou studenti z Mrzimoru. „Osobně si myslím, že my učitelé už máme všeho dost, i bez toho, že vás vodíme na hodiny a celé noci držíme hlídky...“
„To je pravda,“ řekl Ron, kterému se rozsvítilo. „Proč nás nenecháte jít samotné, pane profesore, vždyť už nám zbývá jenom jedna chodba.“
„Víte co, Weasleyi, nejspíš to udělám,“ přisvědčil Lockhart. „Opravdu bych už měl jít a připravit se na další hodinu.“
A kvapně zamířil pryč.
„Připravit se na další hodinu!“ ušklíbl se Ron jízlivě. „Spíš si šel natočit vlasy“
Počkali, až je ostatní studenti z Nebelvíru předejdou, a pak se vrhli do postranní chodby a pospíchali k umývárně Ufňukané Uršuly. Ovšem ve chvíli, kdy už blahopřáli jeden druhému, jak dokonale to vymysleli...
„Pottere! Weasleyi! Co tady děláte?“
Byla to profesorka McGonagallová a ústa měla stažená do takové čárky, že víc už to opravdu nešlo.
„My jsme – my –“ koktal Ron. „My totiž chtěli – chtěli jsme se podívat –“
„Za Hermionou,“ doplnil ho Harry. Ron i profesorka McGonagallová na něj vyvalili oči.
„Neviděli jsme ji už celé věky, paní profesorko,“ brebentil Harry a dupl přitom Ronovi na nohu, „a mysleli jsme, že se dostaneme na ošetřovnu potají, rozumíte. Chtěli jsme jí říct, že mandragory jsou skoro připravené a – ehm – aby se ničeho nebála.“
Profesorka McGonagallová na něho nepřestala zírat a Harry si chviličku myslel, že vybuchne, ale když nakonec promluvila, měla podivně chraplavý hlas.
„Ovšemže,“ řekla a Harry užasle viděl, že v očích podobných korálkům se jí třpytí slzy. „Samozřejmě si uvědomuji, že vůbec nejtěžší to je pro přátele těch, kteří... Úplně to chápu. Ano, Pottere, ovšemže můžete navštívit slečnu Grangerovou. Ohlásím profesoru Binnsovi, kam jste šli. A madame Pomfreyové řekněte, že jsem vám to dovolila.“
Harry a Ron zamířili pryč; pořád nemohli uvěřit tomu, že unikli školnímu trestu. Když zahnuli za roh, zřetelně slyšeli, jak profesorka McGonagallová hlasitě smrká.
„To bylo úplně nejlepší, co jsi kdy vymyslel!“ zářil Ron nadšeně.
Teď nemohli udělat nic jiného než zajít na ošetřovnu a říci madame Pomfreyové, že jim profesorka McGonagallová dovolila Hermionu navštívit.
Madame Pomfreyová je pustila dovnitř se zdráháním. „Mluvit na někoho, kdo je zkamenělý, jednoduše nemá smysl,“ řekla, a když usedli vedle Hermionina lůžka, museli jí dát za pravdu. Hermiona očividně neměla nejmenší tušení, že ji někdo přišel navštívit, a kdyby vykládali jejímu nočnímu stolku, aby se ničeho nebál, bylo by to asi stejně užitečné“
„Stejně bych rád věděl, jestli toho útočníka viděla,“ řekl Ron a smutně zíral na Hermionin strnulý obličej. „Protože jestli se k nim ke všem přiblížil potají, nikdo se to nikdy nedozví...“
Harryho však daleko víc než Hermionina tvář zajímala její pravá ruka, spočívající na přikrývce. Měla ji sevřenou v pěst, a když se naklonil blíž, všiml si, že v prstech tiskne papírek.
Ujistil se napřed, že madame Pomfreyová není nablízku, a pak jej ukázal Ronovi.
„Tak se jí ho pokus vzít,“ zašeptal Ron a přesunul svou židli tak, aby madame Pomfreyová na Harryho neviděla.
Nešlo to snadno. Hermiona svírala papír tak pevně, až se Harry bál, že ho roztrhne. Zatímco Ron hlídal, tahal za papír a všelijak jím kroutil, až ho po několika minutách úsilí přece jen dostal.
Byla to stránka z nějaké hodně staré knihy ve školní knihovně. Harry ji dychtivě rozložil a Ron se naklonil blíž, aby mohl číst také.
Z mnoha strašlivých dravých zvířat a netvorů, jež obcházejí po naší zemi, žádné není podivnější a vražednější než bazilišek, známý též jako Hadí král. Tento had, kterýžto může dorůsti obrovitých rozměrů a žíti mnoho set let, rodí se z kuřecího vejce, vysezeného ropuchou. Způsoby, jak zabíjí své oběti, jsou překvapivé, poněvadž bazilišek má k tomu účelu netoliko smrtící jedovaté zuby, nýbrž i vražedný pohled a všichni, na něž jej upře, okamžitě zemřou. Pavouci před baziliškem prchají, neboť on jest jejich úhlavním nepřítelem, a sám bazilišek prchá toliko před kokrháním kohouta: ono jest pro něj smrtící.
Pod tím bylo připsané jediné slovo – a Harry poznal Hermionino písmo:
Potrubí
V tu chvíli jako by se mu v hlavě rozsvítilo.
„To je ono, Rone!“ vydechl. „Tady máme odpověď. Netvor v komnatě je bazilišek – obrovitý had! Proto jsem po celém hradě slyšel jeho hlas já, nikdo jiný. Rozumím totiž hadí řeči...“
Harry se rozhlédl po postelích kolem.
„Bazilišek zabíjí lidi tím, že na ně pohlédne. Ale nikdo z těch, co tu leží, neumřel – nikdo mu nepohlédl přímo do očí. Colin ho zahlédl přes svůj fotoaparát. Bazilišek spálil film, který ve fotoaparátu byl, ale Colin jen zkameněl. Justin – ten zřejmě baziliška viděl přes Skoro bezhlavého Nicka! Nicka baziliškův pohled zasáhl naplno, nemohl však umřít podruhé... A vedle Hermiony a té prefektky z Havraspáru našli ležet zrcátko. Hermiona zřejmě právě pochopila, že ten netvor je bazilišek. Vsadím se, oč chceš, že varovala prvního, koho potkala, aby se za každý roh napřed podíval zrcátkem! To děvče svoje zrcátko opravdu vytáhlo – a...“
Ronovi poklesla brada.
„A co paní Norrisová?“ zašeptal dychtivě.
Harry se usilovně snažil vybavit si, jak to onoho večera před svátkem Všech svatých na chodbě ve druhém poschodí vypadalo.
„Za to mohla voda...“ řekl pomalu. „Ta potopa, která se valila z umývárny Ufňukané Uršuly. Vsadím se, že paní Norrisová viděla jenom zrcadlový obraz...“
Dychtivě znovu pročítal stránku, kterou držel v ruce. Čím déle na ni hleděl, tím větší dávala smysl.
„...prchá toliko před kokrháním kohouta: ono jest pro něj smrtící,“ četl nahlas. „A Hagridovi někdo pozabíjel kohouty! Zmijozelův dědic prostě nestál o to, aby v okolí hradu nějaký byl, až Komnatu otevře! Pavouci před baziliškem prchají – všecko to zapadá dohromady!“
„Ale jak se bazilišek pohyboval po hradě?“ namítl Ron.
„Odporný veliký had... Někdo by ho přece musel uvidět...“
Harry mu však ukázal na slovo, které Hermiona načmárala dole na stránku.
„Potrubí,“ řekl. „Potrubí... Rone, on používal vodovodní trubky! Proto jsem ten hlas slyšel ze stěn...“
Vtom uchopil Ron Harryho za ruku.
„A co vchod do Tajemné komnaty?“ zachraplal. „Co když je v nějaké umývárně? Co když je...“
„...v umývárně Ufňukané Uršuly,“ doplnil Harry. Seděli na ošetřovně, vzrušení je opanovávalo stále víc, a přesto se zdráhali tomu všemu uvěřit.
„To znamená,“ řekl Harry, „že nemohu být jediný Hadí jazyk v téhle škole. Zmijozelův dědic zná hadí řeč také, a proto ho bazilišek poslouchá.“
„Co uděláme?“ zeptal se Ron, kterému žhnuly oči. „Půjdeme rovnou za McGonagallovou?“
„Pojďme do sborovny,“ řekl Harry a vyskočil. „Bude tam za deset minut, za chvíli je přestávka.“
Seběhli dolů. Nestáli o to, aby je někdo přistihl, jak se potloukají po další chodbě, a proto zamířili rovnou do prázdné sborovny. Byla to veliká místnost obložená dřevem a plná tmavých dřevěných židlí. Harry a Ron přecházeli sem a tam, příliš rozrušení, aby si sedli.
Zvonění, které mělo ohlásit přestávku, se ale nekonalo. Místo něj uslyšeli hlas profesorky McGonagallové, který se – zesílen jakoby kouzlem – rozléhal po všech chodbách.
„Všichni studenti nechť se okamžitě vrátí do ložnic svých kolejí. Všichni učitelé se dostaví do sborovny. Neprodleně, prosím.“
Harry se prudce otočil a upřeně pohlédl na Rona. „Snad ne další útok? Zrovna teď?“
„Co budeme dělat?“ řekl ohromený Ron. „Vrátíme se do ložnice?“
„Ne,“ rozhodl Harry a rozhlédl se kolem. Po levici uviděl jakýsi ubohý šatník plný učitelských plášťů. „Schováme se tady a poslechneme si, oč vůbec běží. Potom jim můžeme říct, co jsme sami zjistili.“
Schovali se do šatníku a naslouchali dusotu stovek žáků, kteří mířili do ložnic, a bouchání dveří od sborovny.
Mezi zatuchlými záhyby plášťů sledovali, jak učitelé přicházeli do sborovny jeden za druhým; někteří se tvářili zmateně, jiní vypadali celí vystrašení. Nakonec se objevila profesorka McGonagallová.
„Stalo se, čeho jsme se obávali nejvíc,“ oznámila mlčící sborovně. „Netvor si odnesl jednu studentku, tentokrát přímo do Komnaty.“
Profesor Kratiknot zděšeně vyjekl a profesorka Prýtová si rukama zakryla ústa. Snape pevně uchopil opěradlo židle a zeptal se: „Jak to víte s takovou jistotou?“
„Zmijozelův dědic nám nechal další vzkaz,“ vysvětlila profesorka McGonagallová, bledá jako stěna. „Hned pod tím prvním nápisem: Její kosti zůstanou v Komnatě ležet navždy.“
Profesoru Kratiknotovi vyhrkly slzy.
„Kdo to byl?“ zeptala se madame Hoochová, která se zhroutila na židli, poněvadž se jí podlamovaly nohy. „Která studentka?“
„Ginny Weasleyová,“ oznámila profesorka McGonagallová.
Harry cítil, jak se Ron vedle něj sesul na dno šatníku. „Zítra musíme poslat všechny studenty domů,“ řekla profesorka McGonagallová. „S Bradavicemi je konec. Brumbál vždycky říkal...“
Dveře sborovny se znovu hřmotně otevřely. Na kratičký okamžik byl Harry přesvědčený, že přišel Brumbál; byl to však Lockhart a zářivě se usmíval.
„Velice se omlouvám – na chvilku jsem si zdřímnut – co jsem propásl?“
Vůbec nepostřehl, že všichni učitelé na něj pohlížejí téměř s nenávistí. Snape mu vyšel vstříc.
„Vy jste ten správný člověk, kterého teď potřebujeme,“ řekl, „Netvor se zmocnil jedné studentky, Lockharte, a odnesl ji přímo do Tajemné komnaty. Konečně nastala vaše chvíle!“
Lockhart zesinal.
„To je pravda, Zlatoslave,“ přidala se profesorka Prýtová. „Neříkal jste snad právě včera večer, že celou dobu víte, kde je vchod do Tajemné komnaty?“
„Já – totiž, já jsem –“ vybreptl Lockhart.
„Ano, copak jste mi neříkal, že víte docela jistě, co se skrývá uvnitř?“ ozval se profesor Kratiknot.
„To – to že jsem říkal? Už se nepamatuji...“
„Určitě si ale vzpomenete, že jste říkal, jak vás mrzí, že jste neměl možnost přemoci toho netvora sám, ještě než zatkli Hagrida,“ prohlásil Snape. „Neříkal jste snad, že škola tu záležitost úplně zpackala a že vám měli dát volnou ruku od samého začátku?“
Lockhart přejížděl pohledem kamenné tváře svých kolegů.
„Já... Já přece nikdy... Možná jste si špatně vyložili...“
„Takže to necháme na vás, Zlatoslave,“ řekla profesorka McGonagallová. „Dnes večer k tomu máte jedinečnou příležitost. Postaráme se, aby vám nikdo nestál v cestě, a můžete se s tím netvorem vypořádat úplně sám. Konečně máte volnou ruku.“
Lockhart se zoufale rozhlížel kolem, ale nikdo mu nepřišel na pomoc. Veškerá jeho pohlednost byla tatam, rty se mu třásly, a když je nezdobil obvyklý úsměv běloskvoucích zubů, vypadal slabošsky a uboze.
„D–dobrá tedy,“ řekl. „Půjdu... půjdu do svého kabinetu a – a – a připravím se.“
Poté ze sborovny odešel.
„To bychom tedy měli,“ řekla profesorka McGonagallová, která tu stála s rozšířeným chřípím, „ten už se nám pod nohy plést nebude. Ředitelé kolejí teď půjdou a oznámí svým žákům, co se stalo. Řekněte jim, že spěšný vlak z Bradavic je odveze domů hned zítra ráno. Vy ostatní se prosím postarejte o to, aby se žádný student nezdržoval mimo svoji ložnici.“
Učitelé vstali a jeden po druhém se rozcházeli.
Byl to zřejmě ten nejhorší den v celém Harryho životě. S Ronem, Fredem a Georgem seděli mlčky v koutě nebelvírské společenské místnosti a nedokázali spolu promluvit jediné slovo. Percy s nimi nebyl; napřed šel poslat sovu rodičům a pak se zavřel u sebe v ložnici.
Žádné odpoledne ještě netrvalo tak dlouho jako toto a v nebelvírské věži dosud nikdy nebylo tak plno a tak ticho. Chvíli před západem slunce si Fred a George šli lehnout, už tam nevydrželi dál vysedávat.
„Ginny určitě něco věděla, Harry,“ řekl Ron. Promluvil poprvé od chvíle, kdy se spolu schovali v šatníku ve sborovně. „Proto ji netvor unesl. Vůbec nešlo o nějakou hloupost, která se týkala Percyho; musela zjistit něco o Tajemné komnatě. A právě proto –“ Ron si horečně mnul oči. „Ginny je přece z čistokrevné kouzelnické rodiny! Žádný jiný důvod to mít nemohlo.“
Harry viděl, jak krvavě rudé slunce klesá za obzor. Tak hrozně se nikdy v životě necítil. Vědět tak o něčem, co by mohli podniknout – ať už by to bylo cokoli“
„Harry?“ ozval se Ron. „Myslíš, že vůbec je nějaká naděje, že není, ...víš, co myslím...“
Harry nevěděl, co mu má odpovědět. Nedokázal si představit, že by Ginny ještě mohla být naživu.
„Víš co?“ navrhl Ron. „Myslím, že bychom měli jít za Lockhartem a říct mu všecko, co víme. Lockhart se dnes pokusí dostat se do Tajemné komnaty. Můžeme mu říct, kde si myslíme, že je, a také že uvnitř je bazilišek.“
Harry nakonec souhlasil, protože sám jiný nápad neměl a přitom něco udělat chtěl. Všichni nebelvírští studenti byli tak ztrápení a bylo jim Weasleyových tolik líto, že se Rona a Harryho nikdo nepokusil zastavit, když vstali, prošli společenskou místností a otvorem v podobizně vylezli ven.
Už se stmívalo, když dorazili k Lockhartovu kabinetu. Vypadalo to, že uvnitř je rušno; slyšeli škrábání, bouchání a spěšné kroky.
Harry zaklepal a uvnitř náhle všechno utichlo. Potom se dveře pootevřely a štěrbinou na ně vyhlédlo jedno Lockhartovo oko.
„Ale... pan Potter... pan Weasley...“ řekl a pootevřel o maličko víc. „V tuto chvíli jsem dost zaneprázdněn, ovšem pokud mi to řeknete rychle...“
„Pane profesore, máme pro vás jisté informace,“ začal Harry. „Myslíme, že by vám mohly být k užitku.“
„Ehm – dobrá – není to zas až tak strašné –“ Podle té části obličeje, kterou mohli vidět, poznali“ že Lockhart je velice nesvůj. „Chci říci – tak dobře – pojďte dál.“
Otevřel jim a Harry s Ronem vstoupili.
Lockhartův kabinet byl téměř celý vyklizený: na podlaze stály otevřené dva veliké kufry. Do jednoho profesor nahonem poskládal své hábity – nefritově zelené, světle fialové a v barvě půlnoční modři. Do druhého naházel bez ladu a skladu svoje knihy. Fotografie, které předtím pokrývaly stěny, byly napěchované v krabicích na psacím stole.
„Vy někam jedete?“ zeptal se Harry.
„Ehm... ano, jistě,“ odpověděl Lockhart, strhl ze dveří plakát se svým portrétem v životní velikostí a začal jej stáčet. „Naléhavá výzva... prostě nemohu odmítnout... musím odjet...“
„A co moje sestřička?“ zajíkl se Ron.
„Pokud jde o ni – je to velice neblahé,“ pravil a uhnul jejich pohledům. Kvapně vytáhl zásuvku a začal skládat její obsah do brašny. „Nikoho to nemrzí víc než mě –“
„Ale vy jste učitel obrany proti černé magii!“ vzkřikl Harry. „Přece nemůžete odjet, když je teď černé magie plná škola!“
„Tedy, jak bych to řekl... když jsem to místo přijímal...“ Lockhart zamumlal a skládal na svoje hábity ještě ponožky, „v popisu práce jsem nic takového... vůbec jsem nepočítal...“
„Chcete říct, že hodláte utéct?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Po tom všem, co jste dokázal ve svých knihách?“
„Knihy mohou někdy zavádět,“ namítl profesor opatrně.
„Ale vy jste je napsal!“ vykřikl Harry.
„Můj milý hochu,“ Lockhart se napřímil a zamračil se na něj. „Uvažuj přece rozumně. Moje knihy by se neprodávaly ani z poloviny tak dobře, kdyby si lidé nemysleli, že to všecko jsem dokázal já. Nikdo nebude číst o nějakém starém a ošklivém arménském čaroději, i když zachránil vesnici před vlkodlaky. Na obálce knihy by vypadal hrozně; vůbec nevěděl, jak se má obléknout. A čarodějka, která z Bandonu vyhnala smrtonošku, měla zaječí pysk. No tak, pochop to...“
„Vy jste si prostě přisvojil zásluhy za to, co vykonali jiní?“ zeptal se Harry nevěřícně.
„Harry, Harry“ řekl Lockhart a netrpělivě zakroutil hlavou, „tak jednoduché to ani zdaleka není. Měl jsem s tím spoustu práce. Všecky ty lidi jsem musel vyhledat a dostat z nich přesně, jak dokázali to, co udělali. A pak jsem proti nim musel použít Paměťové kouzlo, aby na to zapomněli. Jestli je něco, nač jsem opravdu pyšný, jsou to má Paměťová kouzla. Ne, Harry, stálo mě to spoustu práce. Opravdu nejde jen o podpisování knih a reklamní fotografie. Pokud chceš být slavný, musíš počítat s dlouhou a těžkou dřinou.“
Přibouchl víka obou kufrů a zamkl je.
„To bychom tedy měli,“ řekl. „Myslím, že to je všecko. Ano. Zbývá už jen jedno –“
Vytáhl hůlku a otočil se k nim.
„Ani nevíte, jak mě to mrzí, chlapci, ale musím teď proti vám také použít Paměťové kouzlo. Nemohu si dovolit, abyste vyžvanili všechna moje tajemství. To bych už v životě neprodal jedinou knihu...“
Harry vytáhl svou hůlku právě včas. Lockhart ještě nestačil tu svou zvednout, když Harry zařval „Expelliarmus!“
Zaklínadlo profesora srazilo a on upadl přes svůj kufr. Jeho hůlka vyletěla vysoko do vzduchu, Ron ji chytil a otevřeným oknem vyhodil ven.
„Neměl jste profesoru Snapeovi dovolit, aby nás tohle naučil!“ křičel Harry rozzuřeně a odkopl Lockhartův kufr stranou. Lockhart k němu vzhlížel a zas už vypadal uboze. Harry na něj stále mířil hůlkou.
„Co ode mě chcete?“ bránil se chabě. „Nemám tušení, kde Tajemná komnata je. Nemohu dělat vůbec nic.“
„Máte štěstí, pane profesore,“ řekl Harry a namířenou hůlkou ho donutil, aby vstal. „My totiž myslíme, že víme, kde je. A také, co je uvnitř. Pojďme.“
Vyvedli Lockharta z kabinetu a šli po nejbližším schodišti dolů a potom temnou chodbou, kde na stěně svítily nápisy, až ke dveřím umývárny Ufňukané Uršuly.
Donutili Lockharta, aby dovnitř vstoupil jako první. Harryho těšilo, že se Lockhart celý třese.
Ufňukaná Uršula seděla na nádržce posledního záchodku.
„Á, to jsi ty,“ řekla, když spatřila Harryho. „Co chceš tentokrát?“
„Zeptat se, jak jsi umřela,“ odpověděl.
Uršula se v tu chvíli úplně změnila: zdálo se, že tak lichotivou otázku jí ještě nikdo nepoložil.
„Ano, bylo to strašné,“ začala potěšeně. „Stalo se to právě tady. Umřela jsem v téhle kabince. Pamatuji se na to, jako by se to stalo dnes: schovala jsem se, protože Olivie Hornbyová se mi posmívala kvůli mým brýlím. Bylo zamčeno a já jsem plakala. Pak jsem slyšela, jak někdo vstoupil a s někým mluví. Říkali něco podivného – muselo to být v nějaké cizí řeči. Nejvíc mě ale zaujalo, že to mluvil nějaký chlapec. A pak jsem odemkla a chtěla jsem mu říct, aby si šel na chlapecké záchodky, a potom –“ Uršula se nadmula důležitostí a tvář se jí leskla, „potom jsem umřela.“
„Ale jak?“ zeptal se Harry.
„Nemám tušení,“ řekla Uršula přidušeným hlasem. „Pamatuji se jen, že jsem uviděla obrovské žluté oči, že se někdo zmocnil mého těla a letěla jsem pryč...“ Zasněně se na Harryho podívala. „A pak jsem byla zase zpátky. Umínila jsem si, že s Olivií Hornbyovou si to ještě vyřídím, rozumíš? Ta opravdu litovala, že se mi kdy posmívala kvůli mým brýlím.“
„Kde přesně jsi ty oči viděla?“ zeptal se Harry. „Někde tamhle,“ řekla Uršula a neurčitě ukázala k umyvadlu naproti kabince.
Harry a Ron k němu honem zamířili. Lockhart se držel pěkně v pozadí, ve tváři výraz naprosté hrůzy.
Umyvadlo vypadalo úplně obyčejně. Prohlédli je kousek po kousku zevnitř i zvenčí, včetně trubek pod ním. A pak to Harry objevil: na boku jednoho z měděných kohoutků byl vyryt maličký hádek.
„Ten vůbec nikdy nefungoval,“ poznamenala Uršula pohotově, když se s ním snažil otočit.
„Harry, řekni něco,“ vyzval ho Ron. „Něco v hadí řeči.“
„Ale –“ Harry úporně přemýšlel. Zatím dokázal mluvit hadí řečí jen tváří v tvář skutečnému hadovi. Teď se vpil očima do maličké rytiny a vší mocí si představoval, že ten had je opravdový.
„Otevři,“ vybídl jej.
Pohlédl na Rona, ale ten zavrtěl hlavou.
„To bylo po našem,“ řekl.
Harry se znovu zahleděl na hádka a znovu sám sebe přesvědčoval, že je živý. Když pohnul hlavou, v záři svící se mu zdálo, že se hádek pohybuje.
„Otevři,“ vybídl jej znovu.
Tentokrát mu z úst nevyšla žádná slova; místo nich uslyšel podivný sykot a kohoutek se rozzářil jasným, bílým světlem a začal se otáčet. Vzápětí se dalo do pohybu i umyvadlo. Najednou žádné neviděli, zato před sebou spatřili obrovskou rouru, dost širokou, aby do ní mohl vejít člověk.
Harry uslyšel Rona vyjeknout a znovu se podíval před sebe. Už věděl, co teď udělá.
„Půjdu se podívat tam dolů,“ oznámil.
Nemohl tam nejít, teď když našli vchod do Komnaty, i kdyby zbývala třeba jen úplně maličká, téměř mizivá a zcela pošetilá naděje, že Ginny ještě žije.
„Půjdu s tebou,“ řekl Ron. Na okamžik zavládlo ticho.
„To mě vlastně ani nepotřebujete,“ zazněla do ticha Lockhartova slova s náznakem někdejšího úsměvu. „Takže já –“
Už sahal po kouli u dveří, ale Harry s Ronem na něj namířili své hůlky.
„Můžete jít první!“ osopil se na něj Ron.
Lockhart, bledý jako stěna a bez hůlky, přistoupil k otvoru.
„Chlapci, chlapci,“ namítl chabým hlasem, „k čemu to bude dobré?“
Harry ho ale žďuchl svou hůlkou do zad a Lockhart strčil nohy do potrubí.
„Opravdu nemyslím –“ začal, ale Ron do něj strčila profesor mu zmizel z očí. Harry ho kvapně následoval. Opatrně vlezl dovnitř a pustil se.
Pak už se řítil dolů po nekonečné temné skluzavce pokryté slizem. Viděl, že všemi směry odbočují další roury, žádná však nebyla tak mohutná jako ta jejich, která se točila, klikatila a prudce klesala dolů. Harry věděl, že už jsou jistě hlouběji, než byla sklepení pod školou. Za sebou slyšel Rona, jak občas v zatáčkách naráží do stěn.
A ve chvíli, kdy začal přemítat, co se stane, až dopadne na dno, se trouba narovnala a Harry vyletěl ven. Přistál na vlhké podlaze tmavého kamenného tunelu, dost vysokého, aby se v něm mohl postavit. Nedaleko od něj se zvedal Lockhart, celý od slizu a bílý jako křída. Harry ustoupil stranou a za ním se z potrubí vyřítil Ron.
„Musíme být na míle pod školou,“ usoudil Harry a jeho hlas se dunivě nesl černým tunelem.
„Nejspíš jsme pod jezerem,“ přidal se Ron a rozhlížel se po tmavých stěnách pokrytých slizem.
Všichni tři se zahleděli do tmy před sebou.
„Lumos!“ pošeptal Harry své hůlce a ta se znovu rozsvítila. „Pojďte,“ vyzval Rona a Lockharta. Vyrazili a jejich kroky hlasitě čvachtaly v mokru.
V tunelu byla taková tma, že viděli sotva na pár kroků. Ve světle hůlky vypadaly jejich stíny na vlhkých stěnách nestvůrně.
„Buďte opatrní,“ nabádal je Harry, jak postupovali obezřetně vpřed. „Kdyby se někde něco pohnulo, zavřete okamžitě oči...“
V tunelu však bylo ticho jako v hrobě. První nečekaný zvuk bylo hlasité křupnutí, když Ron na něco šlápl – vyklubala se z toho krysí lebka. Harry sklonil hůlku, aby viděl na podlahu, a zjistil, že je posetá kostmi drobných zvířat. Jen s největším úsilím potlačil představu, jak by mohla vypadat Ginny, kdyby ji našli, a do temné zákruty v tunelu vstoupil jako první.
„Harry, tamhle něco je,“ upozornil ho Ron chraplavým hlasem a chytil ho za rameno.
Zůstali stát jako přimrazení a zírali před sebe. Harry dokázal rozeznat jen obrysy něčeho obrovského a zkrouceného, co leželo napříč tunelem a nehýbalo se.
„Možná to spí,“ vydechl a ohlédl se na své společníky. Lockhart si oběma rukama zakrýval oči. Harry se znovu podíval na tu věc před sebou. Srdce mu bušilo tak prudce, až to bolelo.
Potom velice pomalu vykročil, oči přimhouřené natolik, aby vůbec ještě viděl, a v ruce třímal hůlku.
Světlo dopadlo na obrovskou hadí kůži, jež byla zářivě, jedovatě zelená a ležela tu zkroucená a prázdná. Tvor, který ji svlékl, musel být přinejmenším dvacet stop dlouhý.
„No nazdar,“ vydechl Ron.
Znenadání se cosi pohnulo za nimi: to se Zlatoslavu Lockhartovi podlomila kolena.
„Vstaňte!“ nařídil mu ostře Ron a namířil na něj hůlkou. Lockhart se zvedl – a v příštím okamžiku se vrhl na Rona a srazil ho k zemi.
Harry se k nim vrhl, ale Lockhart se už udýchaně zvedal, Ronova hůlku v ruce a ve tváři opět zářivý úsměv.
„A je konec dobrodružství, chlapci!“ jásal. „Kus té kůže teď vezmu s sebou nahoru a vysvětlím všem, že jsem přišel příliš pozdě, abych to děvče ještě mohl zachránit, a vy oba že jste při pohledu na její zmučené tělo tragicky pozbyli rozumu. Rozlučte se se svou pamětí!“
Vyzdvihl Ronovu poslepovanou hůlku vysoko nad hlavu a vykřikl: „Zapomeňte!“
Hůlka vybuchla tak mocně, jako by to byla malá bomba, a ze stropu začalo s rachotem padat kamení. Harry zvedl ruce nad hlavu a prchal, i když mu nohy ujížděly po smyčkách hadí kůže. V příští chvíli už stál sám a díval se na pevnou stěnu z rozbitého kamení.
„Rone!“ zvolal. „Nestalo se ti nic? Rone!“
„Já jsem tady!“ uslyšel přidušený Ronův hlas odněkud za spadanými kameny. „A, jsem v pořádku. Zato tenhle trouba ne, dostal plný zásah hůlkou!“
Vtom se ozvala tupá rána a hlasité Auu! znělo, jako by Ron právě kopl Lockharta do holeně.
„A co teď?“ v Ronově hlase bylo slyšet zoufalství. „Dál se nedostaneme, to by trvalo bůhvíjak dlouho...“
Harry se zadíval na strop tunelu, ve kterém zely veliké mohutné praskliny Ještě nikdy se nepokoušel pomocí kouzel rozbít něco tak obrovského jako ty balvany tady a nezdálo se, že by byla vhodná chvíle to zkoušet. Co kdyby se zbortil celý tunel?
Z opačné strany závalu uslyšel další žuchnutí a další auu! Zbytečně ztráceli čas. Ginny byla v Tajemné komnatě už kolik hodin. Harry pochopil, že už mu zbývá jen jediné.
„Počkej tady!“ křikl na Rona. „Počkej tu s Lockhartem. Já půjdu dál. Jestli se do hodiny nevrátím...“
Následující odmlka byla více než výmluvná.
„Zkusím mezitím odházet pár kamenů,“ řekl Ron, očividně usilující o to, aby se mu netřásl hlas. „Abys pak mohl – abys mohl prolézt zpátky. A – Harry...“
„Ahoj za chvíli,“ řekl Harry a snažil se, aby dodal svému rozechvělému hlasu trochu sebejistoty.
Poté se bez otálení pustil dál kolem obrovské hadí kůže. Vzdalující se lomoz balvanů, které se Ron pokoušel odklízet, zakrátko utichl. Tunel se neustále kroutil a Harrymu se každý nerv v těle zachvíval nepříjemným napětím. Přál si, aby už tunel měl konec, obával se však, co tam najde. A potom, když opatrně prošel další zatáčkou, spatřil před sebou konečně pevnou zeď. Byli na ní vytesáni dva propletení hadi s očima osazenýma velikými, třpytivými smaragdy.
Harry přistoupil blíž; náhle mu úplně vyschlo v krku. Nemusel se nijak přesvědčovat, že ti kamenní hadi jsou skuteční: jejich oči byly podivně živé.
Domyslel si, co teď musí udělat. Odkašlal si a smaragdové oči jako by zamrkaly.
„Otevřete,“ řekl Harry. Z jeho úst to ovšem zaznělo jako tiché, slabé zasyčení.
Hadi se oddělili jeden od druhého, stěna se rozestoupila a obě části nehlučně zmizely. Harry, který se třásl od hlavy až k patě, vešel dovnitř.
Bylo už dost zapeklité, když předtím hledali pavouky, ale zmizet učitelům na tak dlouho, aby se vplížili do dívčí umývárny, ještě ke všemu do dívčí umývárny hned vedle místa, kde došlo k prvnímu útoku, se zdálo téměř nemožné.
Při hodině přeměňování, kterou toho dne měli jako první, se ovšem událo něco, při čem na Tajemnou komnatu poprvé za celé týdny přestali myslet. Od začátku vyučování uplynulo sotva deset minut, když jim profesorka McGonagallová oznámila, že zkoušky začnou prvního června, to znamená už za týden.
„Zkoušky?“ zasténal Seamus Finnigan“ „Copak my ještě budeme skládat zkoušky?“
Za Harryho zády se ozval lomoz, jak Nevillovi Longbottomovi vyklouzla hůlka a jedna z noh jeho stolku zmizela. Profesorka McGonagallová zamávala vlastní hůlkou, vrátila nohu na místo a pak se svraštěným čelem oslovila Seamuse.
„Jediný důvod, proč školu v současné době dosud nezavřeli, je vaše výuka,“ řekla přísně. „Takže zkoušky se budou konat jako obvykle a já doufám, že si všichni pilně opakujete.“
Pilně opakujete! Harrymu ani ve snu nenapadlo, že za situace, která v hradu panovala, by měli skládat zkoušky Celou třídou znělo vzpurné reptání a profesorka McGonagallová se zamračila ještě víc.
„Profesor Brumbál nám uložil, aby škola fungovala pokud možno jako za normálních okolností,“ řekla. „Nemusím snad zdůrazňovat, že to zároveň znamená prověřit, kolik jste se toho letos naučili.“
Harry se podíval na dva bílé králíky, které měl proměnit v bačkory. Co se letos zatím naučil? Nenapadalo ho nic, co by mu při zkouškách nějak pomohlo.
Ron vypadal, jako kdyby mu právě oznámili, že se má vypravit do Zapovězeného lesa a zůstat tam navždy. „Dovedeš si představit, že bych šel ke zkouškám s tímhle?“ zeptal se Harryho a zvedl svou hůlku, která právě začala hlasitě pištět.
Tři dny před první zkouškou jim profesorka McGonagallová při snídani ohlásila další novinu.
„Mám pro vás dobrou zprávu,“ řekla – a Velká síň, místo aby zmlkla, se rozburácela.
„Brumbál se vrací!“ vykřiklo hned několik studentů radostně.
„Chytili jste Zmijozelova dědice!“ vřísklo jakési děvče od havraspárského stolu.
„Začnou famfrpálové přebory!“ zaburácel Wood vzrušeně.
Když se vřava utišila, profesorka McGonagallová řekla: „Profesorka Prýtová mi oznámila, že mandragory už konečně bude možné rozkrájet. Dnes večer dokážeme oživit všechny, kdo leží na ošetřovně zkamenělí. Nikomu snad nemusím vysvětlovat, že jeden z nich možná bude s to říci, kdo nebo co ho napadlo. Věřím, že tento strašlivý rok skončí polapením viníka.“
Velká síň se hlasitě rozjásala. Harry se podíval ke zmijozelskému stolu: nijak ho nepřekvapilo, že Draco Malfoy se k jásání nepřipojil. Zato Ron vypadal šťastněji než řadu dní předtím.
„Teď už na tom nezáleží, že jsme se Uršuly nemohli zeptat, viď?“ řekl Harrymu. „Až Hermionu přivedou k životu, nejspíš nám to všecko poví! Ale něco ti řeknu: ta bude úplně šílet“ až se dozví, že za tři dny jsou zkoušky. Vždyť si vůbec neopakovala! Bylo by lepší nechat ji zkamenělou, dokud nebude po zkouškách.“
V tu chvíli k nim přišla Ginny Weasleyová a posadila se vedle Rona. Vypadala nervózní a Harry si všiml, jak se jí chvějí ruce v klíně.
„Copak?“ zeptal se Ron a přidal si trochu ovesné kaše.
Ginny mu neodpověděla, ale obhlédla si celý nebelvírský stůl s vyplašeným výrazem, který Harrymu někoho připomínal, i když si nedokázal vybavit koho.
„Tak to vysyp,“ pozoroval ji upřeně Ron.
Ginny seděla na židli, mírně se pohupovala dozadu a dopředu a vtom si to Harry uvědomil: zrovna tak se choval Dobby, když se mu už už chystal prozradit to, co nesměl.
„Musím ti něco říct,“ zamumlala Ginny a dávala si záležet, aby se na bratra nepodívala.
„O co jde?“ zeptal se Harry.
Tvářila se, jako kdyby nemohla najít správná slova.
„No tak?“ povzbudil ji Ron.
Ginny otevřela ústa, ale nevydala ze sebe jediný zvuk. Harry se naklonil dopředu a řekl tiše, aby to slyšela jen ona a Ron:
„Má to co dělat s Tajemnou komnatou? Viděla jsi něco? Někoho, kdo by se choval divně?“
Ginny nabrala dech – jenže v tu chvíli se objevil Percy Weasley; byl celý unavený a pobledlý.
„Jestli už jsi po jídle, sednu si tady, Ginny. Mám hlad jako vlk, právě jsem skončil hlídku.“
Ginny sebou trhla, jako by do její židle pustili elektrický proud, vrhla na Percyho letmý, vystrašený pohled a byla tatam.
Prefekt Percy se posadil a podal si šálek čaje zprostřed stolu.
„Ty jsi ale!“ vytkl mu Ron rozčileně. „Zrovna nám chtěla povědět něco důležitého!“
Percy právě upíjel čaj a zakuckal se.
„A co to bylo?“ zeptal se mezi kašlem.
„Ptal jsem se jí, jestli si nevšimla něčeho podivného, a ona se chystala –“
„Ach ano, ovšem – ale to nemá s Tajemnou komnatou co dělat,“ prohlásil Percy bez váhání.
„Jak to víš?“ zeptal se Ron a povytáhl obočí.
„Totiž – ehm, když už to musíte vědět – ehm, Ginny na mě nedávno narazila, když jsem – na tom ale vůbec nezáleží.“
„Jde o to, že mě při něčem přistihla a já jsem ji požádal, aby o tom s nikým nemluvila. Abych řekl pravdu, domníval jsem se, že dodrží slovo. Opravdu nejde o nic důležitého, a já bych raději –“
Harry ho ještě nikdy neviděl v takových rozpacích. „A při čem že tě to přistihla, Percy?“ zeptal se Ron a šklebil se. „No tak, pověz, my se ti nebudeme smát.“
Percy se neusmál ani náznakem.
„Podej mi ty žemle, Harry, mám hlad jako vlk.“
Harry věděl, že se celá záhada objasní možná už zítra i bez jejich pomoci, nemínil si však dát ujít příležitost promluvit si s Uršulou, kdyby to šlo – a k jeho radosti se tak opravdu stalo, když je v polovině ranního vyučování Zlatoslav Lockhart odváděl na hodinu dějin čar a kouzel.
Profesor Lockhart, který je v minulosti tolikrát ujišťoval, že už žádné nebezpečí nehrozí, jen aby se hned nato ukázalo, jak velice se mýlil, byl teď upřímně přesvědčen, že je v podstatě zbytečné, aby je doprovázel po chodbách a dohlížel na jejich bezpečnost. Vlasy neměl tak načesané jako jindy; vypadalo to, že téměř celou noc bděl a hlídkoval ve čtvrtém patře.
„Dejte na mě,“ prohlásil, když je vedl za roh, „že první, co ti zkamenělí nešťastníci řeknou, bude: Udělal to Hagrid. Upřímně řečeno mě udivuje, že profesorka McGonagallová na všech těch bezpečnostních opatřeních stále ještě trvá.“
„V tom s vámi souhlasím, pane profesore.“ řekl Harry a Ron samým překvapením upustil učebnice.
„Děkuji ti, Harry“ řekl Lockhart blahovolně, zatímco čekali, až přejdou studenti z Mrzimoru. „Osobně si myslím, že my učitelé už máme všeho dost, i bez toho, že vás vodíme na hodiny a celé noci držíme hlídky...“
„To je pravda,“ řekl Ron, kterému se rozsvítilo. „Proč nás nenecháte jít samotné, pane profesore, vždyť už nám zbývá jenom jedna chodba.“
„Víte co, Weasleyi, nejspíš to udělám,“ přisvědčil Lockhart. „Opravdu bych už měl jít a připravit se na další hodinu.“
A kvapně zamířil pryč.
„Připravit se na další hodinu!“ ušklíbl se Ron jízlivě. „Spíš si šel natočit vlasy“
Počkali, až je ostatní studenti z Nebelvíru předejdou, a pak se vrhli do postranní chodby a pospíchali k umývárně Ufňukané Uršuly. Ovšem ve chvíli, kdy už blahopřáli jeden druhému, jak dokonale to vymysleli...
„Pottere! Weasleyi! Co tady děláte?“
Byla to profesorka McGonagallová a ústa měla stažená do takové čárky, že víc už to opravdu nešlo.
„My jsme – my –“ koktal Ron. „My totiž chtěli – chtěli jsme se podívat –“
„Za Hermionou,“ doplnil ho Harry. Ron i profesorka McGonagallová na něj vyvalili oči.
„Neviděli jsme ji už celé věky, paní profesorko,“ brebentil Harry a dupl přitom Ronovi na nohu, „a mysleli jsme, že se dostaneme na ošetřovnu potají, rozumíte. Chtěli jsme jí říct, že mandragory jsou skoro připravené a – ehm – aby se ničeho nebála.“
Profesorka McGonagallová na něho nepřestala zírat a Harry si chviličku myslel, že vybuchne, ale když nakonec promluvila, měla podivně chraplavý hlas.
„Ovšemže,“ řekla a Harry užasle viděl, že v očích podobných korálkům se jí třpytí slzy. „Samozřejmě si uvědomuji, že vůbec nejtěžší to je pro přátele těch, kteří... Úplně to chápu. Ano, Pottere, ovšemže můžete navštívit slečnu Grangerovou. Ohlásím profesoru Binnsovi, kam jste šli. A madame Pomfreyové řekněte, že jsem vám to dovolila.“
Harry a Ron zamířili pryč; pořád nemohli uvěřit tomu, že unikli školnímu trestu. Když zahnuli za roh, zřetelně slyšeli, jak profesorka McGonagallová hlasitě smrká.
„To bylo úplně nejlepší, co jsi kdy vymyslel!“ zářil Ron nadšeně.
Teď nemohli udělat nic jiného než zajít na ošetřovnu a říci madame Pomfreyové, že jim profesorka McGonagallová dovolila Hermionu navštívit.
Madame Pomfreyová je pustila dovnitř se zdráháním. „Mluvit na někoho, kdo je zkamenělý, jednoduše nemá smysl,“ řekla, a když usedli vedle Hermionina lůžka, museli jí dát za pravdu. Hermiona očividně neměla nejmenší tušení, že ji někdo přišel navštívit, a kdyby vykládali jejímu nočnímu stolku, aby se ničeho nebál, bylo by to asi stejně užitečné“
„Stejně bych rád věděl, jestli toho útočníka viděla,“ řekl Ron a smutně zíral na Hermionin strnulý obličej. „Protože jestli se k nim ke všem přiblížil potají, nikdo se to nikdy nedozví...“
Harryho však daleko víc než Hermionina tvář zajímala její pravá ruka, spočívající na přikrývce. Měla ji sevřenou v pěst, a když se naklonil blíž, všiml si, že v prstech tiskne papírek.
Ujistil se napřed, že madame Pomfreyová není nablízku, a pak jej ukázal Ronovi.
„Tak se jí ho pokus vzít,“ zašeptal Ron a přesunul svou židli tak, aby madame Pomfreyová na Harryho neviděla.
Nešlo to snadno. Hermiona svírala papír tak pevně, až se Harry bál, že ho roztrhne. Zatímco Ron hlídal, tahal za papír a všelijak jím kroutil, až ho po několika minutách úsilí přece jen dostal.
Byla to stránka z nějaké hodně staré knihy ve školní knihovně. Harry ji dychtivě rozložil a Ron se naklonil blíž, aby mohl číst také.
Z mnoha strašlivých dravých zvířat a netvorů, jež obcházejí po naší zemi, žádné není podivnější a vražednější než bazilišek, známý též jako Hadí král. Tento had, kterýžto může dorůsti obrovitých rozměrů a žíti mnoho set let, rodí se z kuřecího vejce, vysezeného ropuchou. Způsoby, jak zabíjí své oběti, jsou překvapivé, poněvadž bazilišek má k tomu účelu netoliko smrtící jedovaté zuby, nýbrž i vražedný pohled a všichni, na něž jej upře, okamžitě zemřou. Pavouci před baziliškem prchají, neboť on jest jejich úhlavním nepřítelem, a sám bazilišek prchá toliko před kokrháním kohouta: ono jest pro něj smrtící.
Pod tím bylo připsané jediné slovo – a Harry poznal Hermionino písmo:
Potrubí
V tu chvíli jako by se mu v hlavě rozsvítilo.
„To je ono, Rone!“ vydechl. „Tady máme odpověď. Netvor v komnatě je bazilišek – obrovitý had! Proto jsem po celém hradě slyšel jeho hlas já, nikdo jiný. Rozumím totiž hadí řeči...“
Harry se rozhlédl po postelích kolem.
„Bazilišek zabíjí lidi tím, že na ně pohlédne. Ale nikdo z těch, co tu leží, neumřel – nikdo mu nepohlédl přímo do očí. Colin ho zahlédl přes svůj fotoaparát. Bazilišek spálil film, který ve fotoaparátu byl, ale Colin jen zkameněl. Justin – ten zřejmě baziliška viděl přes Skoro bezhlavého Nicka! Nicka baziliškův pohled zasáhl naplno, nemohl však umřít podruhé... A vedle Hermiony a té prefektky z Havraspáru našli ležet zrcátko. Hermiona zřejmě právě pochopila, že ten netvor je bazilišek. Vsadím se, oč chceš, že varovala prvního, koho potkala, aby se za každý roh napřed podíval zrcátkem! To děvče svoje zrcátko opravdu vytáhlo – a...“
Ronovi poklesla brada.
„A co paní Norrisová?“ zašeptal dychtivě.
Harry se usilovně snažil vybavit si, jak to onoho večera před svátkem Všech svatých na chodbě ve druhém poschodí vypadalo.
„Za to mohla voda...“ řekl pomalu. „Ta potopa, která se valila z umývárny Ufňukané Uršuly. Vsadím se, že paní Norrisová viděla jenom zrcadlový obraz...“
Dychtivě znovu pročítal stránku, kterou držel v ruce. Čím déle na ni hleděl, tím větší dávala smysl.
„...prchá toliko před kokrháním kohouta: ono jest pro něj smrtící,“ četl nahlas. „A Hagridovi někdo pozabíjel kohouty! Zmijozelův dědic prostě nestál o to, aby v okolí hradu nějaký byl, až Komnatu otevře! Pavouci před baziliškem prchají – všecko to zapadá dohromady!“
„Ale jak se bazilišek pohyboval po hradě?“ namítl Ron.
„Odporný veliký had... Někdo by ho přece musel uvidět...“
Harry mu však ukázal na slovo, které Hermiona načmárala dole na stránku.
„Potrubí,“ řekl. „Potrubí... Rone, on používal vodovodní trubky! Proto jsem ten hlas slyšel ze stěn...“
Vtom uchopil Ron Harryho za ruku.
„A co vchod do Tajemné komnaty?“ zachraplal. „Co když je v nějaké umývárně? Co když je...“
„...v umývárně Ufňukané Uršuly,“ doplnil Harry. Seděli na ošetřovně, vzrušení je opanovávalo stále víc, a přesto se zdráhali tomu všemu uvěřit.
„To znamená,“ řekl Harry, „že nemohu být jediný Hadí jazyk v téhle škole. Zmijozelův dědic zná hadí řeč také, a proto ho bazilišek poslouchá.“
„Co uděláme?“ zeptal se Ron, kterému žhnuly oči. „Půjdeme rovnou za McGonagallovou?“
„Pojďme do sborovny,“ řekl Harry a vyskočil. „Bude tam za deset minut, za chvíli je přestávka.“
Seběhli dolů. Nestáli o to, aby je někdo přistihl, jak se potloukají po další chodbě, a proto zamířili rovnou do prázdné sborovny. Byla to veliká místnost obložená dřevem a plná tmavých dřevěných židlí. Harry a Ron přecházeli sem a tam, příliš rozrušení, aby si sedli.
Zvonění, které mělo ohlásit přestávku, se ale nekonalo. Místo něj uslyšeli hlas profesorky McGonagallové, který se – zesílen jakoby kouzlem – rozléhal po všech chodbách.
„Všichni studenti nechť se okamžitě vrátí do ložnic svých kolejí. Všichni učitelé se dostaví do sborovny. Neprodleně, prosím.“
Harry se prudce otočil a upřeně pohlédl na Rona. „Snad ne další útok? Zrovna teď?“
„Co budeme dělat?“ řekl ohromený Ron. „Vrátíme se do ložnice?“
„Ne,“ rozhodl Harry a rozhlédl se kolem. Po levici uviděl jakýsi ubohý šatník plný učitelských plášťů. „Schováme se tady a poslechneme si, oč vůbec běží. Potom jim můžeme říct, co jsme sami zjistili.“
Schovali se do šatníku a naslouchali dusotu stovek žáků, kteří mířili do ložnic, a bouchání dveří od sborovny.
Mezi zatuchlými záhyby plášťů sledovali, jak učitelé přicházeli do sborovny jeden za druhým; někteří se tvářili zmateně, jiní vypadali celí vystrašení. Nakonec se objevila profesorka McGonagallová.
„Stalo se, čeho jsme se obávali nejvíc,“ oznámila mlčící sborovně. „Netvor si odnesl jednu studentku, tentokrát přímo do Komnaty.“
Profesor Kratiknot zděšeně vyjekl a profesorka Prýtová si rukama zakryla ústa. Snape pevně uchopil opěradlo židle a zeptal se: „Jak to víte s takovou jistotou?“
„Zmijozelův dědic nám nechal další vzkaz,“ vysvětlila profesorka McGonagallová, bledá jako stěna. „Hned pod tím prvním nápisem: Její kosti zůstanou v Komnatě ležet navždy.“
Profesoru Kratiknotovi vyhrkly slzy.
„Kdo to byl?“ zeptala se madame Hoochová, která se zhroutila na židli, poněvadž se jí podlamovaly nohy. „Která studentka?“
„Ginny Weasleyová,“ oznámila profesorka McGonagallová.
Harry cítil, jak se Ron vedle něj sesul na dno šatníku. „Zítra musíme poslat všechny studenty domů,“ řekla profesorka McGonagallová. „S Bradavicemi je konec. Brumbál vždycky říkal...“
Dveře sborovny se znovu hřmotně otevřely. Na kratičký okamžik byl Harry přesvědčený, že přišel Brumbál; byl to však Lockhart a zářivě se usmíval.
„Velice se omlouvám – na chvilku jsem si zdřímnut – co jsem propásl?“
Vůbec nepostřehl, že všichni učitelé na něj pohlížejí téměř s nenávistí. Snape mu vyšel vstříc.
„Vy jste ten správný člověk, kterého teď potřebujeme,“ řekl, „Netvor se zmocnil jedné studentky, Lockharte, a odnesl ji přímo do Tajemné komnaty. Konečně nastala vaše chvíle!“
Lockhart zesinal.
„To je pravda, Zlatoslave,“ přidala se profesorka Prýtová. „Neříkal jste snad právě včera večer, že celou dobu víte, kde je vchod do Tajemné komnaty?“
„Já – totiž, já jsem –“ vybreptl Lockhart.
„Ano, copak jste mi neříkal, že víte docela jistě, co se skrývá uvnitř?“ ozval se profesor Kratiknot.
„To – to že jsem říkal? Už se nepamatuji...“
„Určitě si ale vzpomenete, že jste říkal, jak vás mrzí, že jste neměl možnost přemoci toho netvora sám, ještě než zatkli Hagrida,“ prohlásil Snape. „Neříkal jste snad, že škola tu záležitost úplně zpackala a že vám měli dát volnou ruku od samého začátku?“
Lockhart přejížděl pohledem kamenné tváře svých kolegů.
„Já... Já přece nikdy... Možná jste si špatně vyložili...“
„Takže to necháme na vás, Zlatoslave,“ řekla profesorka McGonagallová. „Dnes večer k tomu máte jedinečnou příležitost. Postaráme se, aby vám nikdo nestál v cestě, a můžete se s tím netvorem vypořádat úplně sám. Konečně máte volnou ruku.“
Lockhart se zoufale rozhlížel kolem, ale nikdo mu nepřišel na pomoc. Veškerá jeho pohlednost byla tatam, rty se mu třásly, a když je nezdobil obvyklý úsměv běloskvoucích zubů, vypadal slabošsky a uboze.
„D–dobrá tedy,“ řekl. „Půjdu... půjdu do svého kabinetu a – a – a připravím se.“
Poté ze sborovny odešel.
„To bychom tedy měli,“ řekla profesorka McGonagallová, která tu stála s rozšířeným chřípím, „ten už se nám pod nohy plést nebude. Ředitelé kolejí teď půjdou a oznámí svým žákům, co se stalo. Řekněte jim, že spěšný vlak z Bradavic je odveze domů hned zítra ráno. Vy ostatní se prosím postarejte o to, aby se žádný student nezdržoval mimo svoji ložnici.“
Učitelé vstali a jeden po druhém se rozcházeli.
Byl to zřejmě ten nejhorší den v celém Harryho životě. S Ronem, Fredem a Georgem seděli mlčky v koutě nebelvírské společenské místnosti a nedokázali spolu promluvit jediné slovo. Percy s nimi nebyl; napřed šel poslat sovu rodičům a pak se zavřel u sebe v ložnici.
Žádné odpoledne ještě netrvalo tak dlouho jako toto a v nebelvírské věži dosud nikdy nebylo tak plno a tak ticho. Chvíli před západem slunce si Fred a George šli lehnout, už tam nevydrželi dál vysedávat.
„Ginny určitě něco věděla, Harry,“ řekl Ron. Promluvil poprvé od chvíle, kdy se spolu schovali v šatníku ve sborovně. „Proto ji netvor unesl. Vůbec nešlo o nějakou hloupost, která se týkala Percyho; musela zjistit něco o Tajemné komnatě. A právě proto –“ Ron si horečně mnul oči. „Ginny je přece z čistokrevné kouzelnické rodiny! Žádný jiný důvod to mít nemohlo.“
Harry viděl, jak krvavě rudé slunce klesá za obzor. Tak hrozně se nikdy v životě necítil. Vědět tak o něčem, co by mohli podniknout – ať už by to bylo cokoli“
„Harry?“ ozval se Ron. „Myslíš, že vůbec je nějaká naděje, že není, ...víš, co myslím...“
Harry nevěděl, co mu má odpovědět. Nedokázal si představit, že by Ginny ještě mohla být naživu.
„Víš co?“ navrhl Ron. „Myslím, že bychom měli jít za Lockhartem a říct mu všecko, co víme. Lockhart se dnes pokusí dostat se do Tajemné komnaty. Můžeme mu říct, kde si myslíme, že je, a také že uvnitř je bazilišek.“
Harry nakonec souhlasil, protože sám jiný nápad neměl a přitom něco udělat chtěl. Všichni nebelvírští studenti byli tak ztrápení a bylo jim Weasleyových tolik líto, že se Rona a Harryho nikdo nepokusil zastavit, když vstali, prošli společenskou místností a otvorem v podobizně vylezli ven.
Už se stmívalo, když dorazili k Lockhartovu kabinetu. Vypadalo to, že uvnitř je rušno; slyšeli škrábání, bouchání a spěšné kroky.
Harry zaklepal a uvnitř náhle všechno utichlo. Potom se dveře pootevřely a štěrbinou na ně vyhlédlo jedno Lockhartovo oko.
„Ale... pan Potter... pan Weasley...“ řekl a pootevřel o maličko víc. „V tuto chvíli jsem dost zaneprázdněn, ovšem pokud mi to řeknete rychle...“
„Pane profesore, máme pro vás jisté informace,“ začal Harry. „Myslíme, že by vám mohly být k užitku.“
„Ehm – dobrá – není to zas až tak strašné –“ Podle té části obličeje, kterou mohli vidět, poznali“ že Lockhart je velice nesvůj. „Chci říci – tak dobře – pojďte dál.“
Otevřel jim a Harry s Ronem vstoupili.
Lockhartův kabinet byl téměř celý vyklizený: na podlaze stály otevřené dva veliké kufry. Do jednoho profesor nahonem poskládal své hábity – nefritově zelené, světle fialové a v barvě půlnoční modři. Do druhého naházel bez ladu a skladu svoje knihy. Fotografie, které předtím pokrývaly stěny, byly napěchované v krabicích na psacím stole.
„Vy někam jedete?“ zeptal se Harry.
„Ehm... ano, jistě,“ odpověděl Lockhart, strhl ze dveří plakát se svým portrétem v životní velikostí a začal jej stáčet. „Naléhavá výzva... prostě nemohu odmítnout... musím odjet...“
„A co moje sestřička?“ zajíkl se Ron.
„Pokud jde o ni – je to velice neblahé,“ pravil a uhnul jejich pohledům. Kvapně vytáhl zásuvku a začal skládat její obsah do brašny. „Nikoho to nemrzí víc než mě –“
„Ale vy jste učitel obrany proti černé magii!“ vzkřikl Harry. „Přece nemůžete odjet, když je teď černé magie plná škola!“
„Tedy, jak bych to řekl... když jsem to místo přijímal...“ Lockhart zamumlal a skládal na svoje hábity ještě ponožky, „v popisu práce jsem nic takového... vůbec jsem nepočítal...“
„Chcete říct, že hodláte utéct?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Po tom všem, co jste dokázal ve svých knihách?“
„Knihy mohou někdy zavádět,“ namítl profesor opatrně.
„Ale vy jste je napsal!“ vykřikl Harry.
„Můj milý hochu,“ Lockhart se napřímil a zamračil se na něj. „Uvažuj přece rozumně. Moje knihy by se neprodávaly ani z poloviny tak dobře, kdyby si lidé nemysleli, že to všecko jsem dokázal já. Nikdo nebude číst o nějakém starém a ošklivém arménském čaroději, i když zachránil vesnici před vlkodlaky. Na obálce knihy by vypadal hrozně; vůbec nevěděl, jak se má obléknout. A čarodějka, která z Bandonu vyhnala smrtonošku, měla zaječí pysk. No tak, pochop to...“
„Vy jste si prostě přisvojil zásluhy za to, co vykonali jiní?“ zeptal se Harry nevěřícně.
„Harry, Harry“ řekl Lockhart a netrpělivě zakroutil hlavou, „tak jednoduché to ani zdaleka není. Měl jsem s tím spoustu práce. Všecky ty lidi jsem musel vyhledat a dostat z nich přesně, jak dokázali to, co udělali. A pak jsem proti nim musel použít Paměťové kouzlo, aby na to zapomněli. Jestli je něco, nač jsem opravdu pyšný, jsou to má Paměťová kouzla. Ne, Harry, stálo mě to spoustu práce. Opravdu nejde jen o podpisování knih a reklamní fotografie. Pokud chceš být slavný, musíš počítat s dlouhou a těžkou dřinou.“
Přibouchl víka obou kufrů a zamkl je.
„To bychom tedy měli,“ řekl. „Myslím, že to je všecko. Ano. Zbývá už jen jedno –“
Vytáhl hůlku a otočil se k nim.
„Ani nevíte, jak mě to mrzí, chlapci, ale musím teď proti vám také použít Paměťové kouzlo. Nemohu si dovolit, abyste vyžvanili všechna moje tajemství. To bych už v životě neprodal jedinou knihu...“
Harry vytáhl svou hůlku právě včas. Lockhart ještě nestačil tu svou zvednout, když Harry zařval „Expelliarmus!“
Zaklínadlo profesora srazilo a on upadl přes svůj kufr. Jeho hůlka vyletěla vysoko do vzduchu, Ron ji chytil a otevřeným oknem vyhodil ven.
„Neměl jste profesoru Snapeovi dovolit, aby nás tohle naučil!“ křičel Harry rozzuřeně a odkopl Lockhartův kufr stranou. Lockhart k němu vzhlížel a zas už vypadal uboze. Harry na něj stále mířil hůlkou.
„Co ode mě chcete?“ bránil se chabě. „Nemám tušení, kde Tajemná komnata je. Nemohu dělat vůbec nic.“
„Máte štěstí, pane profesore,“ řekl Harry a namířenou hůlkou ho donutil, aby vstal. „My totiž myslíme, že víme, kde je. A také, co je uvnitř. Pojďme.“
Vyvedli Lockharta z kabinetu a šli po nejbližším schodišti dolů a potom temnou chodbou, kde na stěně svítily nápisy, až ke dveřím umývárny Ufňukané Uršuly.
Donutili Lockharta, aby dovnitř vstoupil jako první. Harryho těšilo, že se Lockhart celý třese.
Ufňukaná Uršula seděla na nádržce posledního záchodku.
„Á, to jsi ty,“ řekla, když spatřila Harryho. „Co chceš tentokrát?“
„Zeptat se, jak jsi umřela,“ odpověděl.
Uršula se v tu chvíli úplně změnila: zdálo se, že tak lichotivou otázku jí ještě nikdo nepoložil.
„Ano, bylo to strašné,“ začala potěšeně. „Stalo se to právě tady. Umřela jsem v téhle kabince. Pamatuji se na to, jako by se to stalo dnes: schovala jsem se, protože Olivie Hornbyová se mi posmívala kvůli mým brýlím. Bylo zamčeno a já jsem plakala. Pak jsem slyšela, jak někdo vstoupil a s někým mluví. Říkali něco podivného – muselo to být v nějaké cizí řeči. Nejvíc mě ale zaujalo, že to mluvil nějaký chlapec. A pak jsem odemkla a chtěla jsem mu říct, aby si šel na chlapecké záchodky, a potom –“ Uršula se nadmula důležitostí a tvář se jí leskla, „potom jsem umřela.“
„Ale jak?“ zeptal se Harry.
„Nemám tušení,“ řekla Uršula přidušeným hlasem. „Pamatuji se jen, že jsem uviděla obrovské žluté oči, že se někdo zmocnil mého těla a letěla jsem pryč...“ Zasněně se na Harryho podívala. „A pak jsem byla zase zpátky. Umínila jsem si, že s Olivií Hornbyovou si to ještě vyřídím, rozumíš? Ta opravdu litovala, že se mi kdy posmívala kvůli mým brýlím.“
„Kde přesně jsi ty oči viděla?“ zeptal se Harry. „Někde tamhle,“ řekla Uršula a neurčitě ukázala k umyvadlu naproti kabince.
Harry a Ron k němu honem zamířili. Lockhart se držel pěkně v pozadí, ve tváři výraz naprosté hrůzy.
Umyvadlo vypadalo úplně obyčejně. Prohlédli je kousek po kousku zevnitř i zvenčí, včetně trubek pod ním. A pak to Harry objevil: na boku jednoho z měděných kohoutků byl vyryt maličký hádek.
„Ten vůbec nikdy nefungoval,“ poznamenala Uršula pohotově, když se s ním snažil otočit.
„Harry, řekni něco,“ vyzval ho Ron. „Něco v hadí řeči.“
„Ale –“ Harry úporně přemýšlel. Zatím dokázal mluvit hadí řečí jen tváří v tvář skutečnému hadovi. Teď se vpil očima do maličké rytiny a vší mocí si představoval, že ten had je opravdový.
„Otevři,“ vybídl jej.
Pohlédl na Rona, ale ten zavrtěl hlavou.
„To bylo po našem,“ řekl.
Harry se znovu zahleděl na hádka a znovu sám sebe přesvědčoval, že je živý. Když pohnul hlavou, v záři svící se mu zdálo, že se hádek pohybuje.
„Otevři,“ vybídl jej znovu.
Tentokrát mu z úst nevyšla žádná slova; místo nich uslyšel podivný sykot a kohoutek se rozzářil jasným, bílým světlem a začal se otáčet. Vzápětí se dalo do pohybu i umyvadlo. Najednou žádné neviděli, zato před sebou spatřili obrovskou rouru, dost širokou, aby do ní mohl vejít člověk.
Harry uslyšel Rona vyjeknout a znovu se podíval před sebe. Už věděl, co teď udělá.
„Půjdu se podívat tam dolů,“ oznámil.
Nemohl tam nejít, teď když našli vchod do Komnaty, i kdyby zbývala třeba jen úplně maličká, téměř mizivá a zcela pošetilá naděje, že Ginny ještě žije.
„Půjdu s tebou,“ řekl Ron. Na okamžik zavládlo ticho.
„To mě vlastně ani nepotřebujete,“ zazněla do ticha Lockhartova slova s náznakem někdejšího úsměvu. „Takže já –“
Už sahal po kouli u dveří, ale Harry s Ronem na něj namířili své hůlky.
„Můžete jít první!“ osopil se na něj Ron.
Lockhart, bledý jako stěna a bez hůlky, přistoupil k otvoru.
„Chlapci, chlapci,“ namítl chabým hlasem, „k čemu to bude dobré?“
Harry ho ale žďuchl svou hůlkou do zad a Lockhart strčil nohy do potrubí.
„Opravdu nemyslím –“ začal, ale Ron do něj strčila profesor mu zmizel z očí. Harry ho kvapně následoval. Opatrně vlezl dovnitř a pustil se.
Pak už se řítil dolů po nekonečné temné skluzavce pokryté slizem. Viděl, že všemi směry odbočují další roury, žádná však nebyla tak mohutná jako ta jejich, která se točila, klikatila a prudce klesala dolů. Harry věděl, že už jsou jistě hlouběji, než byla sklepení pod školou. Za sebou slyšel Rona, jak občas v zatáčkách naráží do stěn.
A ve chvíli, kdy začal přemítat, co se stane, až dopadne na dno, se trouba narovnala a Harry vyletěl ven. Přistál na vlhké podlaze tmavého kamenného tunelu, dost vysokého, aby se v něm mohl postavit. Nedaleko od něj se zvedal Lockhart, celý od slizu a bílý jako křída. Harry ustoupil stranou a za ním se z potrubí vyřítil Ron.
„Musíme být na míle pod školou,“ usoudil Harry a jeho hlas se dunivě nesl černým tunelem.
„Nejspíš jsme pod jezerem,“ přidal se Ron a rozhlížel se po tmavých stěnách pokrytých slizem.
Všichni tři se zahleděli do tmy před sebou.
„Lumos!“ pošeptal Harry své hůlce a ta se znovu rozsvítila. „Pojďte,“ vyzval Rona a Lockharta. Vyrazili a jejich kroky hlasitě čvachtaly v mokru.
V tunelu byla taková tma, že viděli sotva na pár kroků. Ve světle hůlky vypadaly jejich stíny na vlhkých stěnách nestvůrně.
„Buďte opatrní,“ nabádal je Harry, jak postupovali obezřetně vpřed. „Kdyby se někde něco pohnulo, zavřete okamžitě oči...“
V tunelu však bylo ticho jako v hrobě. První nečekaný zvuk bylo hlasité křupnutí, když Ron na něco šlápl – vyklubala se z toho krysí lebka. Harry sklonil hůlku, aby viděl na podlahu, a zjistil, že je posetá kostmi drobných zvířat. Jen s největším úsilím potlačil představu, jak by mohla vypadat Ginny, kdyby ji našli, a do temné zákruty v tunelu vstoupil jako první.
„Harry, tamhle něco je,“ upozornil ho Ron chraplavým hlasem a chytil ho za rameno.
Zůstali stát jako přimrazení a zírali před sebe. Harry dokázal rozeznat jen obrysy něčeho obrovského a zkrouceného, co leželo napříč tunelem a nehýbalo se.
„Možná to spí,“ vydechl a ohlédl se na své společníky. Lockhart si oběma rukama zakrýval oči. Harry se znovu podíval na tu věc před sebou. Srdce mu bušilo tak prudce, až to bolelo.
Potom velice pomalu vykročil, oči přimhouřené natolik, aby vůbec ještě viděl, a v ruce třímal hůlku.
Světlo dopadlo na obrovskou hadí kůži, jež byla zářivě, jedovatě zelená a ležela tu zkroucená a prázdná. Tvor, který ji svlékl, musel být přinejmenším dvacet stop dlouhý.
„No nazdar,“ vydechl Ron.
Znenadání se cosi pohnulo za nimi: to se Zlatoslavu Lockhartovi podlomila kolena.
„Vstaňte!“ nařídil mu ostře Ron a namířil na něj hůlkou. Lockhart se zvedl – a v příštím okamžiku se vrhl na Rona a srazil ho k zemi.
Harry se k nim vrhl, ale Lockhart se už udýchaně zvedal, Ronova hůlku v ruce a ve tváři opět zářivý úsměv.
„A je konec dobrodružství, chlapci!“ jásal. „Kus té kůže teď vezmu s sebou nahoru a vysvětlím všem, že jsem přišel příliš pozdě, abych to děvče ještě mohl zachránit, a vy oba že jste při pohledu na její zmučené tělo tragicky pozbyli rozumu. Rozlučte se se svou pamětí!“
Vyzdvihl Ronovu poslepovanou hůlku vysoko nad hlavu a vykřikl: „Zapomeňte!“
Hůlka vybuchla tak mocně, jako by to byla malá bomba, a ze stropu začalo s rachotem padat kamení. Harry zvedl ruce nad hlavu a prchal, i když mu nohy ujížděly po smyčkách hadí kůže. V příští chvíli už stál sám a díval se na pevnou stěnu z rozbitého kamení.
„Rone!“ zvolal. „Nestalo se ti nic? Rone!“
„Já jsem tady!“ uslyšel přidušený Ronův hlas odněkud za spadanými kameny. „A, jsem v pořádku. Zato tenhle trouba ne, dostal plný zásah hůlkou!“
Vtom se ozvala tupá rána a hlasité Auu! znělo, jako by Ron právě kopl Lockharta do holeně.
„A co teď?“ v Ronově hlase bylo slyšet zoufalství. „Dál se nedostaneme, to by trvalo bůhvíjak dlouho...“
Harry se zadíval na strop tunelu, ve kterém zely veliké mohutné praskliny Ještě nikdy se nepokoušel pomocí kouzel rozbít něco tak obrovského jako ty balvany tady a nezdálo se, že by byla vhodná chvíle to zkoušet. Co kdyby se zbortil celý tunel?
Z opačné strany závalu uslyšel další žuchnutí a další auu! Zbytečně ztráceli čas. Ginny byla v Tajemné komnatě už kolik hodin. Harry pochopil, že už mu zbývá jen jediné.
„Počkej tady!“ křikl na Rona. „Počkej tu s Lockhartem. Já půjdu dál. Jestli se do hodiny nevrátím...“
Následující odmlka byla více než výmluvná.
„Zkusím mezitím odházet pár kamenů,“ řekl Ron, očividně usilující o to, aby se mu netřásl hlas. „Abys pak mohl – abys mohl prolézt zpátky. A – Harry...“
„Ahoj za chvíli,“ řekl Harry a snažil se, aby dodal svému rozechvělému hlasu trochu sebejistoty.
Poté se bez otálení pustil dál kolem obrovské hadí kůže. Vzdalující se lomoz balvanů, které se Ron pokoušel odklízet, zakrátko utichl. Tunel se neustále kroutil a Harrymu se každý nerv v těle zachvíval nepříjemným napětím. Přál si, aby už tunel měl konec, obával se však, co tam najde. A potom, když opatrně prošel další zatáčkou, spatřil před sebou konečně pevnou zeď. Byli na ní vytesáni dva propletení hadi s očima osazenýma velikými, třpytivými smaragdy.
Harry přistoupil blíž; náhle mu úplně vyschlo v krku. Nemusel se nijak přesvědčovat, že ti kamenní hadi jsou skuteční: jejich oči byly podivně živé.
Domyslel si, co teď musí udělat. Odkašlal si a smaragdové oči jako by zamrkaly.
„Otevřete,“ řekl Harry. Z jeho úst to ovšem zaznělo jako tiché, slabé zasyčení.
Hadi se oddělili jeden od druhého, stěna se rozestoupila a obě části nehlučně zmizely. Harry, který se třásl od hlavy až k patě, vešel dovnitř.
hp2
(barbiti, 4. 1. 2011 15:57)