„Poslal - poslal mi tohle,“ pokračovala Hermiona a podávala jim dopis.
Harry ho od ní vzal. Pergamen byl zavlhlý a inkoust byl místy natolik rozmazaný obrovskými slzami, že text přečetl jen s velkými obtížemi.
„To přece nemůžou udělat,“ vydechl Harry. „To nemůžou. Klofan není nebezpečný.“
„Malfoyův otec komisi zastrašil, donutil ji k tomu,“ prohlásila Hermiona a otírala si oči. „Víte, co je zač. A komise je banda třaslavých senilních tupců, co si nechali nahnat strach. Bude samozřejmě odvolací řízení, to se koná vždycky. Jenže já nevidím žádnou naději - nic se nezmění -“
„Ale ano, změní!“ vyhrkl zaníceně Ron. „Tentokrát nebudeš muset všechnu tu práci obstarávat sama, Hermiono. Budu ti pomáhat.“
„Ach, Rone!“
Hermiona objala Rona kolem krku a v tu ránu se zhroutila. Rona tím úplně vyděsila a začal ji neobratně hladit po vlasech. Po chvíli se od něj odtáhla.
„Rone, to s Prašivkou je mi doopravdy moc líto...“ zavzlykala.
„No... vždyť ona... Už byla stará,“ koktal Ron, kterému se obrovsky ulevilo, když ho konečně pustila. „A vlastně už k ničemu nebyla. Kdoví, třeba mi teď mamka s taťkou koupí sovu.“
Bezpečnostní opatření, která byla na žáky po druhém Blackově vloupání do školy uvalena, znemožňovala Harrymu, Ronovi a Hermioně navštěvovat po večerech Hagrida. Jedinou příležitost, kdy si s ním mohli promluvit, měli při hodinách péče o kouzelné tvory.
Byl ještě šokovaný z vyneseného rozsudku.
„Je to všecko moje vina. Jazyk mi ouplně zdřevěněl. Voni tam proti mně seděli v těch černejch hábitech a mně v jednom kuse padaly papíry s poznámkama na podlahu a zapomínal jsem všecky ty věci, cos mi našla, Hermiono. A potom vstal Lucius Malfoy, prones svou řeč a komise rozhodla do puntíku přesně, jak chtěl on...“
„Ještě zbývá odvolání!“ prohlásil odhodlaně Ron. „Ještě to nevzdávej, pracujeme na tom!“
Spolu se zbytkem třídy se vraceli zpět k hradu. Před sebou viděli Malfoye ve společnosti Crabbeho a Goyla; neustále se otáčel a posměšně se smál.
„To k ničemu nebude, Rone,“ povzdechl si smutně Hagrid, když došli k hradnímu schodišti. „Lucius Malfoy má celou tu komisi v kapse. Nezbejvá mně než dohlídnout, aby Klofan měl zbejvající dny svýho života tak šťastný, jako eště nikdy. To jsem mu prostě dlužnej...“
Hagrid se otočil a s obličejem zabořeným do kapesníku se vydal spěšně k hájovně.
„Podívejte, jak bulí!“
Malfoy, Crabbe a Goyle stáli hned za hlavní hradní bránou a poslouchali.
„Viděli jste někdy takovýho sraba?“ popichoval Malfoy. „A to má být náš učitel!“
Harry s Ronem se k němu zuřivě vrhli, Hermiona je však předešla - PLESK!
Vší silou, kterou v sobě našla, vyťala Malfoyovi políček rovnou do obličeje. Malfoy se zapotácel. Harry, Ron, Crabbe i Goyle zůstali užasle stát a zírali, jak Hermiona znovu napřahuje ruku.
„Neopovažuj se říkat o Hagridovi, že je srab, ty hnusná - zrůdo!“
„Hermiono!“ uklidňoval ji chabě Ron a pokoušel se chytit ji za ruku, kterou zvedala k další ráně.
„Pust mě, Rone!“
Hermiona vytáhla hůlku a Malfoy o krok ustoupil. Crabbe a Goyle, dokonale zmatení, na něj bezradně zírali a čekali na jeho příkazy.
„Pojďte,“ zahuhlal Malfoy a v příštím okamžiku všichni tři zmizeli v chodbě vedoucí ke sklepením. „Hermiono!“ ozval se znovu Ron, který se na ni díval ohromeně a uznale zároveň.
,,Harry, koukej ho v tom famfrpálovém finále porazit!“ chraptila Hermiona. „To prostě musíš, protože bych asi nepřežila, kdyby Zmijozel vyhrál.“
„Za chvíli nám začínají kouzelné formule,“ připomněl Ron. „Měli bychom jít.“
Spěšně vyrazili po mramorovém schodišti vzhůru k učebně profesora Kratiknota.
„Jdete pozdě, chlapci!“ upozornil je káravě profesor Kratiknot, když Harry otevřel dveře učebny. „Tak pojďte, honem, a vytáhněte si hůlky, protože dnes budeme nacvičovat povzbuzovací kouzla. Už jsme se rozdělili do dvojic -“
Harry a Ron honem zamířili k lavici v zadní části učebny a otevřeli si brašny. Ron se ohlédl.
„Kam se poděla Hermiona?“
Harry se také ohlédl. Hermiona do učebny nevešla, přestože Harry věděl, že ještě ve chvíli, kdy otevíral dveře, stála vedle něj.
„To je zvláštní,“ podivil se a civěl na Rona. „Možná - možná šla do umývárny nebo někam.“
Hermiona se však do konce hodiny neobjevila. „Tohle povzbuzovací kouzlo by jí taky prospělo,“ prohlásil Ron, když třída odcházela na oběd se širokými úsměvy ve tvářích - povzbuzovací kouzla vyvolala ve všech pocit obrovské spokojenosti.
K obědu se Hermiona také nedostavila. Když dojídali jablkový koláč, přestaly účinky povzbuzovacích kouzel pomalu působit, takže oběma naskočily tak trochu vrásky.
„Snad jí Malfoy něco neprovedl, co myslíš?“ zeptal se ustaraně Ron, když vybíhali po schodech k nebelvírské věži.
Prošli kolem bezpečnostních trollů, ohlásili se Buclaté dámě heslem Fimfárum a prolezli otvorem v podobizně do společenské místnosti.
Hermiona seděla u stolu s hlavou položenou na rozevřené učebnici věštění z čísel a hluboce spala. Posadili se k ní každý z jedné strany a Harry ji šťouchnutím probudil.
„Co-co se děje?“ hekla Hermiona, která se se škubnutím probrala a nepřítomně se rozhlížela kolem. „Už musíme jít? Co-co teď máme za hodinu?“
„Jasnovidectví, to ale začíná až za dvacet minut,“ oznámil jí Harry. „Hermiono, jak to, že jsi nebyla na formulích?“
„Cože? No to je hrůza!“ vypískla Hermiona. „Já zapomněla jít na formule!“
„Ale jak jsi mohla zapomenout?“ nechápal Harry. „Byla jsi s námi přece až do chvíle, kdy jsme došli ke dveřím učebny!“
„To je prostě neuvěřitelné!“ lamentovala Hermiona. „Co profesor Kratiknot, zlobil se? Hrome, za to může Malfoy! Myslela jsem na něj, a ztratila jsem pojem o čase.“
„Já ti něco povím, Hermiono,“ ozval se Ron s pohledem upřeným na objemnou učebnici věštění z čísel, která Hermioně před chvílí sloužila jako polštář. „Mám dojem, že se co nevidět zhroutíš. Nabrala sis toho moc.“
„I ne, to není pravda!“ odsekla rozhořčeně, odhrnula si vlasy z očí a bezradně se rozhlížela, kde má svoji brašnu. „Prostě jsem udělala chybu, to je všechno! Asi bych měla zajít za profesorem Kratiknotem a omluvit se mu... Uvidíme se na jasnovidectví.“
Když se k nim Hermiona po dvaceti minutách připojila u žebříku do učebny profesorky Trelawneyové, tvářila se neobyčejně utrápeně.
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsem promeškala povzbuzovací kouzla! Vsadím se, že budou mezi zkouškovými otázkami. Profesor Kratiknot to aspoň naznačoval!“
Společně se vyšplhali po žebříku do tmavé a dusné věžní komnaty. Na každém stolku zářila křišťálová koule plná perlově bílé mlhy. Harry, Ron a Hermiona usedli k jednomu dosti rozvrzanému.
„Myslel jsem, že s křišťálovými koulemi budeme začínat až v příštím pololetí,“ zamumlal Ron a opatrně se rozhlédl, jestli se někde blízko neskrývá profesorka Trelawneyová.
„Nestěžuj si, aspoň to snad znamená, že jsme skončili se čtením z ruky,“ odpověděl stejně tiše Harry. „Už mi lezlo na nervy, jak sebou pokaždé škubla, když se mi podívala do ruky.“
„Zdravím vás,“ ozval se dobře známý zastřený hlas a profesorka Trelawneyová předvedla svůj obvyklý dramatický výstup ze stínů. Parvati a Levandule se vzrušeně zatetelily; tváře jim osvětlovala mléčná zář křišťálové koule.
„Rozhodla jsem se seznámit vás s křišťálovými koulemi o něco dřív, než jsem měla původně v plánu,“ oznámila profesorka Trelawneyová, posadila se zády k ohni a rozhlédla se kolem sebe. „Vyčetla jsem ze znamení, že vaše červnové zkoušky budou obsahovat také orbitu, proto bych vám ráda umožnila dostatečnou praxi.“
Hermiona si posměšně odfrkla.
„No tedy - vyčetla ze znamení! Kdo asi sestavuje zkouškové otázky? Ona! Tomu říkám fantastická předpověď!“ prohlásila a ani se nenamáhala ztlumit hlas.
Těžko se dalo soudit, zda ji profesorka Trelawneyová zaslechla, protože měla obličej skrytý ve stínu. Pokračovala však, jako by se nic nestalo.
„Čtení z křišťálové koule patří k obzvlášť exaktním uměním,“ vysvětlovala zasněně. „Od žádného z vás neočekávám, že něco uvidí, až se poprvé zahledíte do nekonečných hlubin orbity. Začneme praktickým nácvikem relaxace vědomé mysli a vnějších očí,“ - při těchto slovech se Ron začal neovladatelně chichotat a musel si ucpat ústa rukou, aby utlumil deroucí se smích - „která napomáhá projasnění vnitřního oka a našeho supervědomí. Budeme-li mít trochu štěstí, někteří z vás možná před koncem hodiny něco uvidí.“
Tak tedy začali. Harry nevěděl, jak se na to dívají ostatní, osobně si však připadal jako naprostý idiot, když tupě zíral do křišťálové koule a snažil se vytěsnit z hlavy myšlenky typu „to je hovadina,“ které se mu do ní neustále vtíraly. Nijak také nepomáhalo, že Ron každou chvíli propukl v tlumený smích a Hermiona ho v jednom kuse napomínala.
„Už jste něco viděli?“ zeptal se jich Harry po čtvrthodině vytrvalého zírání do koule.
„Jistě,“ přikývl Ron a ukázal prstem, „tady na stole je spálenina. Někdo převrhl svíčku.“
„Tohle je strašná ztráta času,“ sykla Hermiona. „Udělala bych lip, kdybych si procvičovala něco užitečného. Třeba ta zameškaná povzbuzovací kouzla...“
Profesorka Trelawneyová prošla kolem nich.
„Přál by si někdo, abych mu pomohla s výkladem tajemných znamení v jeho orbitě?“ mumlala do cinkotu svých četných přívěsků.
„Já žádnou pomoc nepotřebuju,“ zašeptal Ron. „To je přece jasné, co tohle znamená. Dnes v noci bude příšerná mlha.“
Harry i Hermiona se hlasitě rozhihňali.
„Tak klid, prosím!“ napomenula je profesorka Trelawneyová, když se k nim otočily hlavy všech ostatních. Parvati a Levandule se tvářily šokovaně. „Rušíte jasnovidné vibrace!“ Přistoupila k nim a nahlédla do jejich křišťálové koule. Harry cítil, jak mu srdce padá do kalhot. Byl si jistý, že ví, co přijde...
„Něco tam je!“ zašeptala profesorka Trelawneyová a sklonila obličej blíž ke kouli, která se tak dvojnásobně odrazila v jejích velkých brýlích. „Něco se tam pohybuje... ale co to je?“
Harry byl ochoten vsadit všechno, co mu na světě patří, včetně svého Kulového blesku, že ať to bude cokoli, nebude to nic pěkného. A skutečně...
„Bože můj...!“ vydechla profesorka Trelawneyová a upřeně pohlédla na Harryho. „Je tam, je zřetelnější než kdy dřív... chlapče můj drahý, krade se k tobě, je čím dál větší - je to Smr...“
„Pproboha zas!“ přerušila ji hlasitě Hermiona. „Už zas ten směšný Smrtonoš!“
Profesorka Trelawneyová zdvihla své obrovské oči a pohlédla na Hermionu. Parvati něco pošeptala Levanduli a obě se na Hermionu pohoršeně zamračily. Profesorka Trelawneyová vstala a prohlížela si Hermionu s neklamnou záští.
„S lítostí musím konstatovat, že od prvního okamžiku, kdy jsi přišla do téhle třídy, má drahá, bylo zcela zřejmé, že pro vznešené umění jasnovidectví nemáš potřebné předpoklady. Nepamatuji se dokonce, že bych kdy potkala žáka, jehož mysl by byla tak beznadějně přízemní.“ Následoval okamžik ticha. A pak...
„Výborně!“ vyhrkla náhle Hermiona, vstala a nacpala Odhalování věcí budoucích do brašny. „Výborně!“ zopakovala ještě jednou a přehodila si brašnu přes rameno tak rázně, že Rona málem shodila ze židle. „Takže já to vzdávám! Končím!“
A k naprostému úžasu celé třídy přešla Hermiona k padacím dveřím, kopnutím je rozrazila, vlezla na žebřík, sestoupila a zmizela jim z očí.
Trvalo několik minut, než se třída znovu soustředila na práci. Profesorka Trelawneyová jako by na Smrtonoše úplně zapomněla. Náhlým pohybem se odvrátila od Harryho a Ronova stolku a poněkud těžce oddechovala, když si přitahovala tenoučkou šálu blíž ke krku.
„Jůůůů!“ vyjekla najednou Levandule tak hlasitě, že sebou všichni vylekaně škubli. „Jůůůů, paní profesorko, zrovna jsem si vzpomněla! Vy jste ji viděla odcházet, že je to tak? Že jste ji viděla, paní profesorko! Někdy kolem Velikonoc nás jeden z vás opustí navždy! To jste předpověděla už dávno, paní profesorko!“
Profesorka Trelawneyová jí věnovala laskavý úsměv. „Ano, moje drahá, skutečně jsem věděla, že se s námi slečna Grangerová rozloučí. Člověk ovšem pokaždé doufá, že si znamení nesprávně vyložil... Rozuměj, vnitřní oko může být opravdové břímě...“
Bylo vidět, že na Levanduli a Parvati to hluboce zapůsobilo. Obě se posunuly stranou, aby si profesorka Trelawneyová mohla přisednout k jejich stolku.
„Že má dnes Hermiona den, co?“ zamumlal Ron Harrymu a zatvářil se trochu vylekaně.
„To tedy má...“
Harry pohlédl do křištálové koule, neviděl v ní však nic než převalující se bílou mlhu. Opravdu profesorka Trelawneyová znovu spatřila Smrtonoše? Spatří ho i on? Poslední, co teď s neúprosně se blížícím finále famfrpálu potřeboval, byla další málem smrtelná nehoda.
O velikonočních prázdninách si nikdo doopravdy neodpočal. Žáci třetího ročníku ještě nikdy nedostali tolik domácích úkolů najednou. Neville Longbottom vypadal, že nemá daleko k nervovému zhroucení, a nebyl sám.
„A tomuhle se říká prázdniny!“ rozčiloval se nahlas jednoho odpoledne ve společenské místnosti Seamus Finnigan. „Do zkoušek je přece ještě spousta času, tak na co si to hrajou?“
Nikdo však neměl víc práce než Hermiona. I bez jasnovidectví jí pořád zbývalo víc předmětů než komukoli jinému. Večer obvykle ze společenské místnosti odcházela jako poslední a následujícího dne ráno se jako první objevovala v knihovně. Pod očima měla stejně hluboké kruhy jako Lupin a neustále působila dojmem, že se užuž rozpláče.
Odpovědnost za odvolání rozsudku nad Klofanem na sebe převzal Ron. Když se právě nevěnoval vlastním povinnostem, pracně se probíral neuvěřitelně tlustými spisy jako Stručná příručka psychologie hipogryfů a Zvíře nebo bestie: Studie brutality hipogryfů. Zabral se do nich natolik, že dokonce zapomínal spílat Křivonožkovi.
Harry mezitím musel na vlastní domácí úkoly hledat čas mezi každodenními famfrpálovými tréninky, vůbec už nemluvě o nekonečných diskusích, které s Woodem vedl o herní taktice. Zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem se měl konat první sobotu po velikonočních prázdninách. Zmijozelští vedli tabulku turnaje o rovné dvě stovky bodů. To znamenalo (jak Wood svému týmu neustále připomínal), že chtějí-li získat pohár, musí nadcházející utkání vyhrát vyšším rozdílem. Znamenalo to také, že hlavní tíže vítězství spočívala na Harryho bedrech, protože za polapení Zlatonky se udělovalo sto padesát bodů.
„Takže ji musíš chytit teprve tehdy, až povedeme o víc než padesát bodů,“ zdůrazňoval nepřetržitě Wood. „Jen budeme-li mít náskok přes padesát bodů, protože jinak sice zápas vyhrajeme, ale prohrajeme pohár. Je ti to doufám jasné? Musíš Zlatonku chytit teprve tehdy, až...“
„JÁ VÍM, OLIVERE!“ zaječel Harry.
Nadcházejícím zápasem byla celá nebelvírská kolej absolutně posedlá. Nebelvír nezískal famfrpálový pohár od té doby, kdy za jeho mužstvo jako chytač hrál legendární Charlie Weasley (Ronův druhý nejstarší bratr). Harry však pochyboval o tom, zda si někdo z ostatních, dokonce včetně Wooda, přeje vítězství stejně toužebně jako on sám. Nepřátelství mezi Harrym a Malfoyem dosáhlo rekordní intenzity. Malfoye stále ještě hnětlo ponížení, které utrpěl při onom incidentu v Prasinkách, kdy po něm Harry házel blátem, a ještě víc ho štvalo, že se mu nějak podařilo vykroutit se z trestu. Harry zase nezapomněl na Malfoyův podrazácký pokus při utkání proti Havraspáru; byla to ovšem záležitost s Klofanem, která ho plnila maximálním odhodláním zvítězit nad Malfoyem před očima celé školy.
Ještě nikdy v historii, alespoň co paměť všech přítomných sahala, žádnému zápasu nepředcházela tak emocionálně vypjatá atmosféra. Když skončily prázdniny, dosáhlo napětí mezi oběma týmy a jejich kolejemi kritického bodu. Na chodbách školy došlo k celé řadě drobných potyček, které vyvrcholily ošklivým incidentem, po němž jeden žák nebelvírského čtvrtého ročníku a jeden žák zmijozelského šestého ročníku skončili na ošetřovně, protože jim oběma z uší rašil pórek. Pro Harryho znamenalo zmíněné období obzvlášť zlé časy. Nedošel na vyučování bez toho, aby mu zmijozelští ze dveří okolních učeben nenastavovali nohy a nesnažili se dát mu stoličku. Ať šel kamkoli, objevovali se někde poblíž Crabbe s Goylem a zklamaně zase mizeli, pokud byl obklopen spoustou dalších lidí. Wood totiž nařídil, aby měl Harry na každém kroku doprovod ochranného oddílu pro případ, že by se zmijozelští pokusili vyřadit ho ze hry. Celá nebelvírské kolej se tohoto úkolu nadšeně ujala, takže se Harry na jedinou vyučovací hodinu nedokázal dostat včas, protože ho ze všech stran neustále kryl početný štěbetající dav. Harry sám si spíš než o sebe dělal starosti o Kulový blesk. Když na něm právě nelétal, zamykal ho do kufru a o přestávkách pravidelně odbíhal do nebelvírské věže přesvědčit se, že ho tam pořád má.
Večer před zápasem ustaly v nebelvírské společenské místnosti všechny obvyklé kratochvíle. Dokonce i Hermiona odložila své učebnice.
„Nemůžu pracovat,“ stěžovala si nervózně, „vůbec se nesoustředím.“
Panoval tu obrovský kravál. Fred a George Weasleyovi čelili nervozitě tím, že byli ještě ukřičenější a bujnější než obvykle. Oliver Wood se v koutě krčil nad maketou famfrpálového hřiště, posouval po ní hůlkou drobné figurky a něco si pro sebe mumlal. Angelina, Alice a Katie se smály Fredovým a Georgeovým kouskům. Harry seděl s Ronem a s Hermionou poněkud stranou od středu dění a pokoušel se nemyslet na nadcházející den, protože pokaždé, když tak učinil, zmocnil se ho strašlivý pocit, že se mu žaludek obrací naruby.
„Určitě to zvládneš,“ ujišťovala ho Hermiona, i když sama vypadala absolutně vyděšeně.
„Máš přece Kulový blesk!“ připomínal Ron. „Jasnačka,“ hlesl Harry a sevřel se mu žaludek.
Přišlo to jako vysvobození, když Wood náhle vstal a zahulákal: „Mužstvo! Spát!“
Harry spal mizerně. Nejdřív se mu zdálo, že zaspal a že na něj Wood křičí: „Kdes byl? Museli jsme místo tebe postavit Nevilla!“ V dalším snu pak Malfoy a zbytek zmijozelského týmu dorazili na zápas na dracích. Harry mezi nimi právě prolétal krkolomnou rychlostí a snažil se vyhnout plamenům, které vyšlehly z tlamy Malfoyova draka, když si uvědomil, že si svůj Kulový blesk zapomněl doma. Propadl se vzduchem dolů a poplašeně se probudil.
Několik dalších vteřin mu trvalo, než si vzpomněl, že zápas dosud nebyl odehrán, že leží bezpečně v posteli a že rozhodčí by rozhodně nepřipustili, aby mužstvo Zmijozelu hrálo na dracích. Měl ukrutnou žízeň. Jak nejtišeji dovedl, vylezl z postele s nebesy a šel si nalít trochu vody ze stříbrného džbánku pod oknem.
Školní pozemky byly tiché a klidné. Koruny stromů v Zapovězeném lese nečechral ani ten nejslabší vánek a Vrba mlátička, jež se ani nepohnula, působila absolutně nevinně. Vypadalo to, že se zápas bude konat za ideálních podmínek.
Harry odložil pohár a právě se chtěl otočit a vrátit se do postele, když vtom něco upoutalo jeho pozornost. Přes stříbřitě orosený trávník se opatrně kradlo nějaké zvíře.
Harry byl skokem u nočního stolku, popadl brýle, nasadil si je a honem se vrátil k oknu. Nemohl to přece být Smrtonoš - rozhodně ne teď - ne přímo před zápasem -“
Znovu vyhlédl na školní pozemek a asi po minutě horečného pátrání to uviděl. Běželo to teď podél lesa... Vůbec to nebyl Smrtonoš... byla to kočka... Harry úlevně sevřel rukama okenní parapet, když poznal ten ohon podobný kartáči na vymývání lahví. Byl to jen Křivonožka...
Ale byl to doopravdy jen Křivonožka? Harry přimhouřil oči a přitiskl nos ke sklu. Zdálo se mu, že se Křivonožka zastavil. Harry si byl jistý, že vidí ještě něco jiného, co se pohybuje ve stínu stromů.
A v následujícím okamžiku to vyšlo ze stínu ven: obrovský chundelatý černý pes, který si to kradmo namířil přímo přes trávník a Křivonožka mu běžel po boku.
Harry je vyjeveně sledoval. Co to mělo znamenat? Pokud toho psa viděl i Křivonožka, jak mohl být předzvěstí Harryho smrti?
„Rone!“ zasyčel Harry. „Probuď se, Rone!“ „Co je?“
„Potřebuju, abys mi řekl, jestli něco vidíš!“
„Vždyť je všude tma, Harry,“ zamumlal ospale Ron. „O čem to mluvíš?“
„Támhle dole -“
Harry rychle znovu vyhlédl z okna.
Křivonožka i pes zmizeli. Harry vylezl na okenní parapet, aby se podíval přímo dolů do stínů hradu, ale nebyli tam. Kam se poděli?
Hlasité zachrápání mu prozradilo, že Ron už zase spí. Druhého dne ráno přivítal Harryho a ostatní hráče nebelvírského týmu při vstupu do Velké síně hlasitý potlesk. Harry se musel široce usmát, když viděl, že jim tleskají i stoly Havraspáru a Mrzimoru. Zmijozelský stůl hlasitě syčel, když kolem něj procházeli. Harry si všiml, že Malfoy vypadá ještě bledší než obvykle.
Wood po celou snídani vybízel svůj tým k jídlu, ale sám se ničeho ani nedotkl. Pak hráče vyhnal na hřiště dřív, než dojedli všichni ostatní, aby se seznámili s podmínkami, za nichž se bude hrát. Když odcházeli z Velké síně, všichni jim znovu zatleskali.
„Hodně štěstí, Harry!“ zavolala Cho Changová. Harry cítil, jak se červená.
„Tak dobrá - prakticky vůbec nefouká - slunce trochu oslňuje, to by vám mohlo zhoršit vidění, dávejte si na to pozor - půda je poměrně tvrdá, to je dobré, budeme mít rychlý start -“
Wood přecházel po hřišti, rozhlížel se na všechny strany a mužstvo se mu drželo za zády. Konečně uviděli, jak se v dálce otevřela hlavní hradní brána a zbytek školy se vyhrnul na trávník.
„Do šaten!“ zavelel nervózně Wood.
Nikdo neřekl jediné slovo, když se převlékali do zářivě červených hábitů. Harryho by bylo zajímalo, jestli se všichni cítí stejně jako on: jako by k snídani snědl něco obzvlášť neposedného. Zdálo se mu, že neutekla ani minuta, když Wood zavolal: „No tak, už je čas, jdeme -“
Vyšli ven na hřiště a uvítala je přílivová vlna jásotu. Tři čtvrtiny shromážděného davu měly červené kokardy, mávaly červenými vlaječkami se zobrazením nebelvírského lva, nebo držely nad hlavou transparenty s hesly jako NEBELVÍR, DO TOHO! a POHÁR PATŘÍ LVŮM! Za zmijozelskými brankovými tyčemi však byly dvě stovky diváků oblečených v zeleném; na jejich vlaječkách se třpytil zelený zmijozelský had a v první řadě seděl profesor Snape, který měl na sobě stejný zelený hábit jako všichni ostatní a velice pochmurně se usmíval.
„A tady jsou nebelvírští!“ vyvolával Lee Jordan, který byl jako obvykle pověřen funkcí komentátora. „Potter, Bellová, Johnsonová, Spinnetová, Weasley, Weasley a Wood. Všeobecně považovaní za nejlepší tým, jaký jsme v Bradavicích viděli za posledních bůhvíkolik let -“
Leeho komentář zanikl v přívalu nesouhlasného bučení ze zmijozelské tribuny.
„A tady přichází i mužstvo Zmijozelu, vedené kapitánem Flintem. Ten ve složení svého týmu přistoupil k určitým změnám a jak se zdá, dává přednost spíše síle před obratností -“
Ozvaly se další protesty zmijozelských diváků. Harry si však uvědomil, že na Leeově postřehu něco je. Malfoy byl ve zmijozelském týmu zdaleka nejmenší; všichni ostatní byli přímo obrovití.
„Kapitáni, podejte si ruce!“ nařídila madame Hoochová. Flint s Woodem k sobě přistoupili a stiskli si ruce v železném sevření. Vypadalo to, jako by se oba snažili tomu druhému rozdrtit prsty.
„Nasedněte na košťata!“ zavelela madame Hoochová. „Tři - dva - jedna -“
Hvizd její píšťalky zanikl v řevu shromážděného davu, když čtrnáct košťat vyrazilo do vzduchu. Harry cítil, jak se mu čupřina odlepila od čela. Ve vzrušení z letu z něj spadla veškerá nervozita, rozhlédl se kolem sebe, spatřil v závěsu za sebou Malfoye, přidal na rychlosti a vydal se hledat Zlatonku.
„A míč má v držení Nebelvír, Alice Spinnetová z nebelvírského mužstva má Camrál a míří s ním přímo ke zmijozelské brance, to vypadá slibně, Alice! Ale ne, sakra... Camrálu se zmocnil Warrington, Warrington ze Zmijozelu se řítí přes celé hřiště - PRÁSK! To byla vynikající práce s Potloukem v podání George Weasleyho, Warrington upustil Camrál, toho se zmocnila - Johnsonová, míč má znovu v držení Nebelvír - tak dělej, Angelino! - překrásná klička kolem Montaguea - uhni, Angelino, to je Potlouk! - A DÁVÁ GÓL! DESET NULA PRO NEBELVÍR!“
Angelina zdvihla zaťatou pěst, když obloukem obkroužila konec hřiště; šarlatové moře pod ní ji nadšeně zdravilo...
„AUU!“
Angelina byla málem smetena z koštěte, když do ní prudce narazil Marcus Flint.
„Pardon!“ omlouval se Flint, když dav zdola začal hlasitě protestovat. „Omlouvám se, neviděl jsem ji!“
V příštím okamžiku udeřil Fred Weasley svou odrážečskou holí Flinta do zátylku. Flint narazil nosem do násady koštěte a začal krvácet.
„Tak to by stačilo!“ zaječela madame Hoochová a střelhbitě zalétla mezi ně. „Trestné střílení pro Nebelvír pro neodůvodněné napadení jejich odrážečky! Trestné střílení pro Zmijozel za úmyslné zranění jejich odrážeče!“
„To snad ne, slečno!“ zavyl Fred, madame Hoochová však foukla do píšťalky a Alice se rozlétla kupředu provést trestné střílení.
„Do toho, Alice!“ zahulákal Lee do náhlého ticha, které v davu zavládlo. „TO JE ONO! OKLAMALA BRANKÁŘE! DVACET NULA PRO NEBELVÍR!“
Harry prudce stočil svůj Kulový blesk a sledoval, jak Flint, kterému stále ještě tekla krev z nosu, letí kupředu coby exekutor zmijozelského trestného střílení. Wood se zaťatými zuby poletoval sem a tam před nebelvírskou brankou.
„Samozřejmě, Wood je špičkový brankář!“ informoval Lee Jordan publikum, zatímco Flint čekal na hvizd madame Hoochové. „Vynikající! Je velmi těžké ho překonat - opravdu velmi těžké - ANO! TO SNAD NENÍ PRAVDA! CHYTIL TO!“
Harry s úlevou odlétl pryč a rozhlížel se po Zlatonce, přitom však i nadále dával pozor, aby mu neuniklo jediné slovo Leeova komentáře. Bylo životně důležité, aby Malfoye ke Zlatonce nepustil, dokud Nebelvír nebude mít minimálně padesátibodový náskok...
„Míč má v držení Nebelvír, vlastně ne, má ho Zmijozel - ne! - vybojovali ho znovu nebelvírští a teď ho má Katie Bellová, Katie Bellová z Nebelvíru drží Camrál a řítí se s ním přes hřiště - TOHLE BYL ÚMYSLNÝ FAUL!“
Zmijozelský střelec Montague se obloukem dostal před Katii, místo aby se však zmocnil Camrálu, popadl ji za vlasy. Katie udělala ve vzduchu několik přemetů, podařilo se jí udržet se na koštěti, ale upustila Camrál.
Znovu zazněla píšťalka madame Hoochové, která připlachtila k Montagueovi a začala na něj křičet. O minutu později překonala Katie zmijozelského brankáře z dalšího trestného střílení.
„TŘICET NULA! TO VÁS NAUČÍ, VY ŠPINAVÍ PODVODNÍCI -“
„Jordane, pokud nedokážete komentovat nezaujatě -!“ „Říkám to, jak to vidím, paní profesorko!“
Harry pocítil obrovskou vlnu vzrušení. Zahlédl Zlatonku - třpytila se u paty jedné z nebelvírských brankových tyčí - ještě ji ale nemohl polapit. Kdyby si jí ovšem všiml Malfoy -!
Nasadil výraz náhlého předstíraného soustředění, obrátil Kulový blesk opačným směrem a prudce vyrazil na zmijozelskou polovinu. Zabralo to. Malfoy ho okamžitě začal pronásledovat, evidentně v domnění, že tam Harry vidí Zlatonku...
PŠŠŠÁ!
Po ráně obrovitého zmijozelského odrážeče Derricka prolétl Harrymu jeden z Potlouků těsně kolem pravého ucha. V příštím okamžiku...
PŠŠŠÁ!
Druhý Potlouk se Harrymu otřel o loket. Blížil se k němu i zbývající odrážeč, Bole.
Harry na kratičký okamžik zahlédl, jak se k němu Bole s Derrickem řítí s napřaženými holemi...
V posledním zlomku vteřiny zdvihl Kulový blesk vzhůru a Bole s Derrickem se srazili s chřustnutím, při němž divákům přeběhl mráz po zádech.
„Chachachá!“ chechtal se hlasitě Lee Jordan, když se od sebe oba zmijozelští odrážeči vrávoravě odloučili a drželi se přitom za hlavu. „Máte smůlu, hoši! Příště si budete muset trochu přivstat, abyste dostihli Kulový blesk! - A u míče už je zase Nebelvír, Camrál drží Johnsonová - Flint letí vedle ní - vraž mu loket do oka, Angelino! - To byl jen vtip, paní profesorko, jen vtip - ach ne! -- Míč má Flint, letí s ním směrem k nebelvírské brance - teď ukaž, co umíš, Woode! Chyť -“
Flint však vstřelil gól. Z tribuny zmijozelských se ozval výbuch jásotu a Lee zaklel tak jadrně, že se mu profesorka McGonagallová pokusila vytrhnout kouzelnický megafon z ruky.
„Promiňte, paní profesorko, promiňte, prosím! Už se to nestane! Takže... Nebelvír vede třicet ku deseti a je znovu u míče -“
Utkání se pomalu měnilo v ten nejsurovější zápas, jakého se kdy Harry zúčastnil. Zmijozelští, které rozzuřilo, jak rychle se Nebelvír ujal vedení, se brzy začali uchylovat k těm nejzákeřnějším zákrokům, jen aby se zmocnili Camrálu. Bole udeřil Alici holí a vymlouval se, že si ji spletl s Potloukem. George Weasley na oplátku Boleho praštil do obličeje loktem. Madame Hoochová nařídila trestné střílení proti oběma týmům a Wood předvedl další efektní zákrok, takže skóre vyskočilo na čtyřicet ku deseti pro Nebelvír.
Zlatonka se opět ztratila. Malfoy se stále ještě držel v těsné blízkosti Harryho, který poletoval nad ostatními hráči a rozhlížel se po ní - jakmile Nebelvír povede o padesát bodů...
Katie dala gól. Padesát ku deseti! Fred a George Weasleyovi kroužili kolem ní se zdviženými holemi pro případ, že by někdo ze zmijozelských pomýšlel na pomstu. Bole a Derrick využili Fredovy a Georgeovy nepřítomnosti a zamířili oběma Potlouky na Wooda. Oba ho jeden po druhém trefili do žaludku, takže zůstal viset ve vzduchu hlavou dolů a neschopen popadnout dech se zoufale držel svého koštěte.
Madame Hoochová byla bez sebe zlostí.
„Na brankáře není dovoleno útočit, nenachází-li se Camrál v brankovišti!“ ječela na Boleho a Derricka. „Trestné střílení pro Nebelvír!“
A Angelina proměnila. Šedesát ku deseti! O chviličku později odpálil Fred Weasley jeden z Potlouky na Warringtona a vyrazil mu Camrál z rukou; Alice se Camrálu zmocnila a dopravila ho do zmijozelské brány: sedmdesát ku deseti.
Nebelvírští fanoušci hulákali tak nadšeně, že začínali ztrácet hlas - Nebelvír vedl o šedesát bodů, a kdyby teď Harry chytil Zlatonku, byl by pohár jejich. Harry na sobě téměř cítil stovky očí, které ho sledovaly, jak poletuje nad hřištěm vysoko nad ostatními hráči a s Malfoyem v těsném závěsu za sebou.
A pak ji spatřil. Zlatonka se třpytila ve vzduchu dvacet stop nad ním.
Harry vyrazil obrovskou rychlostí kupředu a vítr mu zahučel v uších. Natáhl ruku, náhle však cítil, že Kulový blesk zpomaluje...
Zděšeně se ohlédl přes rameno. Malfoy se vrhl kupředu, chytil Kulový blesk za ocas a táhl ho zpět.
„Ty... !“
Harry byl naplněn takovým vztekem, že by Malfoye byl nejraději praštil, jenže na něj nedosáhl. Malfoy funěl úsilím, které musel vynaložit, aby se Harryho koštěte udržel, oči mu však zlomyslně zářily. Dosáhl svého - Zlatonka opět zmizela.
„Trestné střílení! Trestné střílení pro Nebelvír! Něco takového jsem v životě neviděla!“ ječela madame Hoochová a letěla vzhůru k Malfoyovi, který klouzal zpět na svůj Nimbus Dva tisíce jedna.
„TY HAJZLE ŠVINDLÍŘSKÁ!“ hulákal vztekle do megafonu Lee Jordan a uskakoval z dosahu profesorky McGonagallové. „TY ŠPINAVČE, PODVODNÍKU SMR...“
Profesorka McGonagallová se ho ani nesnažila umlčet. Sama naopak hrozila pěstí Malfoyovým směrem, také cosi rozvztekleně ječela a klobouk jí spadl z hlavy.
Trestného střílení se za Nebelvír ujala Alice, byla však tak rozčilená, že branku o několik stop minula. Nebelvírské mužstvo ztrácelo koncentraci, zatímco zmijozelští, potěšení Malfoyovým faulem na Harryho, hnali svůj tým k ještě větším úspěchům.
„Zmijozelští jsou u míče, Zmijozel míří na bránu - Montague dává gól -“ zasténal Lee. „Sedmdesát ku dvaceti pro Nebelvír -“
Harry si teď Malfoye hlídal tak těsně, že do sebe každou chvíli naráželi koleny. Rozhodně neměl v úmyslu pustit Malfoye do Zlatončiny blízkosti.
„Nech toho, Pottere!“ zařval vztekle Malfoy, když se pokusil zatočit a zjistil, že mu v tom Harry brání. „Angelina Johnsonová získává Camrál pro Nebelvír - leť, Angelino, LEŤ!“
Harry se ohlédl. Doslova všichni zmijozelští hráči kromě Malfoye, dokonce i zmijozelský brankář, se řítili přes hřiště směrem k Angelině - všichni byli připraveni jí zahradit cestu...
Harry otočil Kulový blesk do protisměru, sehnul se tak nízko, že prakticky ležel na násadě, a kopnutím ho vyslal kupředu. Rozlétl se proti zmijozelským jako vystřelená kulka.
„ÁÁÁÁÁ!“
Před řítícím se Kulovým bleskem se všichni rozprchli a Angelina měla volnou cestu.
„JE TO GÓL! JE TO GÓL! Nebelvír vede osmdesát bodů ku dvaceti!“
Harry, který málem čelně narazil do diváků na tribuně, smykem ve vzduchu zastavil, otočil se a zamířil zpět do středu hřiště.
A pak spatřil něco, při čem se mu málem zastavilo srdce. Malfoy se s triumfálním výrazem ve tváři řítil k zemi - a tam, několik stop nad trávníkem, se třpytila drobná zlatá skvrnka.
Harry pobídl Kulový blesk dolů, Malfoy však před ním měl obrovský náskok!
„Leť, leť, leť!“ pobízel Harry svoje koště. Pomalu Malfoye doháněl... Harry se přitiskl k násadě, když vtom na něj Bole vyslal jeden z Potlouků... ale už dosáhl Malfoyových kotníků... už s ním byl na stejné úrovni...
Harry se vrhl kupředu a oběma rukama pustil koště. Odstrčil stranou Malfoyovu paži a...
„MÁM JI!“
S rukou zdviženou vzhůru vyrovnal svůj střemhlavý let a stadion explodoval. Harry vítězně kroužil nad davem diváků a v uších mu podivně zvonilo. V ruce pevně svíral malý zlatý míček, který mu křídly bezmocně tloukl o prsty.
A pak už se k němu řítil Wood, napůl oslepený slzami; chytil Harryho kolem krku a nepokrytě se mu rozplakal na rameni. Harry ucítil dva tupé nárazy, když se k nim připojili Fred s Georgem, a pak se ozvaly hlasy Angeliny, Alice a Katie: „Vyhráli jsme! Pohár je náš!“ V propleteném objetí mnoha paží se nebelvírský tým s chraptivým křikem snesl na zem.
Přes bariéry se na hřiště valili vlna za vlnou fanoušci v jasně červených hábitech. Po zádech je poplácávaly nesčetné ruce. Harry zaznamenával jen jakýsi zmatený dojem hluku a těl, která se na něj tlačila. Pak ho dav i s ostatními spoluhráči zdvihl na ramena. Ocitl se znovu na světle a spatřil Hagrida celého vyzdobeného červenými kokardami - „Teda vy jste jim to nandali, Harry, nandali jste jim to, jupí! Počkej, až todle povím Klofanovi!“ Byl tam Percy, který zapomněl na veškerou důstojnost a poskakoval jako šílenec. Profesorka McGonagallová se otřásala ještě většími vzlyky než Wood a otírala si oči obrovskou nebelvírskou vlajkou; konečně zahlédl i Rona s Hermionou, jak se k němu prodírají. Nedostávalo se jim slov. Jen zářili štěstím, když dav odnášel Harryho k tribuně, kde už čekal Brumbál s obrovským famfrpálovým pohárem.
Škoda, že tam někde nebyl nějaký mozkomor... Když vzlykající Wood předával Harrymu pohár a když ho Harry sám zdvihal nad hlavu, měl pocit, že právě teď by dokázal vykouzlit toho nejlepšího Patrona na světě.
