Harry věděl, že to Hermiona myslela dobře, ale přesto na ni dostal vztek. Několik málo hodin vlastnil nejlepší koště na světě a teď, protože do toho strkala nos, nevěděl, jestli své koště ještě vůbec kdy uvidí. Byl si absolutně jistý, že Kulovému blesku, tak jak jej dostal, vůbec nic nechybí, netušil však, v jakém stavu se mu vrátí, až projde všemi možnými i nemožnými testy na zlá zaklínadla.
Ron byl na Hermionu také pořádně dopálený. Pokud šlo o jeho názor, rozebrání zcela nového Kulového blesku považoval jednoznačně za svévoli, ba absolutní zločin. Hermiona, která i nadále zůstávala přesvědčena, že udělala to nejlepší, co udělat mohla, se začala společenské místnosti vyhýbat. Harry s Ronem předpokládali, že si našla nové útočiště v knihovně, nijak se však nepokusili ji přesvědčit, aby se vrátila. Celkem vzato se všem třem ulevilo, když se krátce po Novém roce všichni ostatní žáci vrátili a v nebelvírské věži bylo znovu plno lidí a povyku.
Wood Harryho vyhledal večer před začátkem nového pololetí.
„Jak sis užil Vánoce?“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď, přisedl si k němu, ztlumil hlas a pokračoval: „Trochu jsem o celé té věci přes Vánoce přemýšlel, Harry. O tom, co se stalo při posledním zápasu, víš? Kdyby se mozkomorové objevili i na tom dalším... chci říct... Nemůžeme si dovolit, no...“
Wood se odmlčel a zatvářil se nejistě.
„Už na tom pracuju,“ vyhrkl honem Harry. „Profesor Lupin slíbil, že mě naučí, jak se mozkomorům ubránit. Měli bychom s tím začít hned tenhle týden. Říkal, že po Vánocích si na mě udělá čas.“
„Vážně?“ oddechl si Wood a výraz v jeho tváři se projasnil. „No, v tom případě - vážně jsem nechtěl přijít o takového chytače, jako jsi ty, Harry. A už sis objednal nové koště?“
„Zatím ne,“ přiznal Harry.
„Cože? Tak poslyš, měl by sis pospíšit - nemůžeš proti Havraspáru nastoupit na Meteoru!“
„Dostal k Vánocům Kulový blesk,“ ozval se Ron. „Kulový blesk? Ne! Vážně? O-opravdový Kulový blesk?“ „Jen se moc nevzrušuj, Olivere,“ zarazil ho chmurně Harry. „Už ho totiž nemám. Zabavili mi ho.“ Vysvětlil, jak se stalo, že je jeho Kulový blesk nyní testován na zlá zaklínadla.
„Zaklínadla? Jak by mohl být zakletý?“
„To ten Sirius Black,“ vysvětloval unaveně Harry. „Jde mi prý po krku, takže McGonagallovou napadlo, že mi Kulový blesk možná poslal on.“
Informaci, že se známý vrah chystá zlikvidovat chytače jeho týmu, přešel Wood bez komentáře. „Black ti ho ale koupit nemohl,“ prohlásil. „Je přece na útěku! Celá země je ve střehu a hledá ho! Jak by asi mohl jen tak vejít do Prvotřídních potřeb pro famfrpál a koupit tam koště?“
„Já vím,“ přikývl Harry, „jenže McGonagallová ho stejně chce rozebrat...“
Wood zbledl.
„Zajdu za ní a promluvím s ní, Harry,“ slíbil. „Donutím ji, aby se na to dívala rozumně... Kulový blesk... opravdový Kulový blesk v našem týmu... Přeje si přece, aby Nebelvír vyhrál, zrovna tak jako my... Přiměju ji, aby se na to dívala rozumně... Kulový blesk...“
Následujícího dne začala znovu výuka. To poslední, nač se kdokoli z žáků těšil, bylo strávit za mrazivého lednového rána dvě hodiny venku na školních pozemcích, Hagrid se je však rozhodl pobavit tím, že zapálil hranici plnou salamandrů. Celou učební hodinu pak sbírali suché dřevo a listí na oheň, zatímco ještěři, kteří si v plamenech libovali, se hemžili nahoru a dolů po rozpadajících se, do běla rozžhavených polenech. První hodina jasnovidectví nového pololetí už zdaleka tak zábavná nebyla; profesorka Trelawneyová je teď učila číst z dlaně a bez váhání Harrymu sdělila, že má tu nejkratší čáru života, jakou kdy viděla.
Zato obrany proti černé magii se už Harry doslova nemohl dočkat. Po svém rozhovoru s Woodem chtěl s výcvikem ochrany před mozkomory začít co možná nejdřív.
„Ano, jistě,“ přisvědčil Lupin, když mu Harry na konci hodiny připomněl jeho slib. „Počkej chviličku... co takhle ve čtvrtek večer v osm? Učebna dějin čar a kouzel by měla být dost velká... Budu si muset důkladně promyslet, jakou metodu zvolíme... Nemůžeme do hradu přivést opravdového mozkomora, abychom si to na něm zkoušeli...“
„Pořád ještě nevypadá zdravě, co říkáš?“ zeptal se Ron, když kráčeli chodbou a mířili na večeři. „Co myslíš, že je to za nemoc?“
Za zády se jim ozvalo hlasité a netrpělivé pche. Byla to Hermiona, která seděla pod jedním z brnění a přerovnávala si věci v aktovce, kterou měla tak přecpanou knihami, že se nedala zavřít.
„Co mělo znamenat to tvoje pche?“ vyjel na ni podrážděně Ron.
„Vůbec nic,“ odsekla povýšenecky Hermiona a zdvihla si aktovku na záda.
„Ale ano, něco jsi tím myslela,“ nenechal se odbýt Ron. „Řekl jsem, že by mě zajímalo, co má Lupin za nemoc, a rys na to -“
„Copak to není jasné?“ ušklíbla se Hermiona a zatvářila se nesnesitelně přehlíživě.
„Když nám to nechceš říct, klidně si to nech pro sebe,“ osopil se na ni Ron.
„Taky že nechám,“ přikývla bohorovně Hermiona a zamířila pryč.
„Ví houby s octem,“ prohlásil Ron a navztekaně se za ní díval. „Jen se nás snaží přimět, abychom se s ní zase začali bavit.“
Ve čtvrtek v osm hodin večer vyšel Harry z nebelvírské věže a zamířil do učebny dějin čar a kouzel. Když tam dorazil, byla temná a prázdná, rozsvítil však hůlkou lampy a čekal pouhých pět minut, než se objevil profesor Lupin se solidní kartonovou krabicí, kterou zdvihl a položil na katedru profesora Binna.
„Co to je?“ zajímal se Harry.
„Další bubák,“ vysvětloval Lupin a svlékal si plášť. „Už od úterka jsem pročesával celý hrad a měl jsem to štěstí, že jsem tohohle lotra našel, jak se schovává v kartotéce pana Filche. Neseženeme nic, co by se víc podobalo skutečnému mozkomorovi. Až tě bubák uvidí, promění se v mozkomora, takže se na něm budeme moci cvičit. Když ho nebudeme používat, můžu ho schovat u sebe v kanceláři; je tam pod psacím stolem skříňka, která se mu bude zamlouvat.“
„Tak dobře,“ souhlasil Harry a snažil se, aby to vyznělo, že není ani trochu nervózní a že je upřímně rád, že Lupin našel tak vynikající náhradu za skutečného mozkomora.
„Takže...“ Profesor Lupin vytáhl svou hůlku a gestem naznačil Harrymu, aby udělal totéž. „Zaklínadlo, které se tě pokusím naučit, patří k pokročilému kouzelnictví, Harry - dalece přesahuje rámec náležité kouzelnické úrovně. Jmenuje se Patronovo zaklínadlo.“
„Jak působí?“ vyzvídal nervózně Harry.
„No, pokud se správně použije, vykouzlí se jím Patron,“ vysvětloval Lupin, „což je vlastně jakýsi antimozkomor - strážce, který působí jako štít mezi tebou a mozkomorem.“
Harrymu náhle v mysli blikla představa sebe sama, jak se krčí za postavou velikosti Hagrida, která v ruce drží obrovský kyj. „Patron je něco jako pozitivní síla,“ pokračoval profesor Lupin, „promítá se do něj všechno, z čeho mozkomor čerpá svou energii - naděje, štěstí, touha přežít - na rozdíl od skutečných lidí však Patron nepropadá nikdy zoufalství, takže mu mozkomorové nemohou ublížit. Musím tě ovšem varovat, Harry - není vyloučeno, že to pro tebe bude zaklínadlo příliš náročné. Mají s ním problémy mnozí vyučení čarodějové.“
„Jak ten Patron vypadá?“ vyptával se zvědavě Harry. „Každý je úplně jiný a jeho podoba závisí na čaroději, který ho vyvolal.“
„A jak se dá vyvolat?“
„Zaklínací formulí, která ovšem funguje jen v případě, že se zároveň absolutně soustředíš na jedinou velice šťastnou vzpomínku.“
Harry pátral v paměti po nějaké šťastné vzpomínce. Bylo mu jasné, že rozhodně nevystačí s ničím z toho, co kdy zažil u Dursleyových. Nakonec se rozhodl pro okamžik, kdy poprvé nasedl na koště.
„Dobrá,“ přikývl a snažil se co možná nejvěrněji si připomenout ten báječný pocit, který se mu rozlil žaludkem, když se odlepil od země.
„Ta formule zní takhle...“ Lupin si odkašlal, „expecto patronum!“
„Expecto patronum,“ opakoval po něm tiše Harry. „Expecto patronum.“
„Soustředíš se pořádně na tu šťastnou vzpomínku?“ „Ano - jistě -“ přisvědčil Harry a honem své myšlenky vyslal zpět k onomu prvnímu letu na koštěti. „Expecto - vlastně ne, patronum - omlouvám se - Expecto patronum, expecto patronum -“
Z konce jeho hůlky náhle něco syčivě vylétlo - vypadalo to jako obláček stříbřitého plynu.
„Viděl jste to?“ vykřikl nadšeně Harry. „Něco se stalo!“ „Velmi dobře,“ pochválil ho s úsměvem Lupin. „Tak dobrá, jsi připraven vyzkoušet to na mozkomora?“ „Ano,“ rozhodl se Harry, pevně stiskl hůlku a přesunul se doprostřed opuštěné učebny. Snažil se udržet své myšlenky u létání, neustále se mu však do nich pletlo něco jiného... Věděl, že každou vteřinou možná opět uslyší matku... Na to by ale neměl myslet, protože jinak ji doopravdy opět uslyší, a to přece nechce... nebo snad chce? Lupin uchopil víko kartonu a zatáhl za ně.
Z krabice se pomalu zdvihl mozkomor, jehož kápí zahalená tvář se otočila k Harrymu a který si lesklou strupatou rukou přidržoval plášť u těla. Plamínky lamp po celé učebně se zatřepotaly a zhasly. Mozkomor vylezl z krabice, tiše zamířil k Harymu a zhluboka, sípavě se nadechl. Harryho zalila vlna pronikavého chladu - „Expecto patronum!“ zařval. „Expecto patronum! Expecto...“
Učebna i mozkomor se mu však rozplývali před očima... Harry se opět propadal do husté bílé mlhy a matčin hlas zněl hlasitěji než kdy dřív, rozléhal se mu uvnitř hlavy - „Harryho ne! Harryho ne! Prosím... udělám cokoli...“
„Ustup, ustup, ty hloupá holko!“ ,,Harry!“
Harry se s trhnutím probral k vědomí. Ležel na podlaze na zádech. Lampy ve třídě už zase svítily. Ani se nepotřeboval ptát, co se stalo.
„Omlouvám se,“ zahuhlal, posadil se a cítil, jak mu zpod brýlí stéká po tvářích chladný pot.
„Jsi v pořádku?“ zajímal se Lupin.
„Ano...“ Harry se chytil lavice, vytáhl se na nohy a opřel se o ni.
„Tumáš,“ podal mu Lupin čokoládovou žabku. „Sněz to, ještě než to zkusíme znovu. Nečekal jsem, že by se ti to podařilo hned napoprvé. Vlastně by mě úplně ohromilo, kdyby se ti to povedlo.“
„Je to čím dál horší,“ zamumlal Harry a ukousl žabce hlavu. „Slyšel jsem ji tentokrát zřetelněji než dřív, a jeho taky, Voldemorta -“
Lupin vypadal ještě bledší než obvykle.
„Jestli nechceš, Harry, nemusíme už pokračovat. Absolutně bych chápal -“
„Ale já chci pokračovat!“ přerušil ho tvrdohlavě Harry a nacpal si do pusy zbytek čokoládové žabky. „Musím pokračovat! Co když se mozkomorové objeví i při našem zápase proti Havraspáru? Nemůžu si dovolit zase spadnout z koštěte. Pokud prohrajeme, přijdeme o pohár!“
„Jak myslíš,“ svolil Lupin. „Možná by bylo dobré, kdyby sis vybral nějakou jinou vzpomínku, myslím doopravdy šťastnou vzpomínku, a soustředil se na ni... Tahleta patrně nebyla dost silná...“
Harry se zahloubal a dospěl k závěru, že pocity, které zakoušel, když se Nebelvír v minulém školním roce stal vítězem školního poháru, lze jednoznačně hodnotit jako doopravdy šťastné. Znovu pevně obemkl hůlku a zaujal pozici uprostřed učebny.
„Připraven?“ zeptal se Lupin a položil ruku na víko kartonu.
„Připraven!“ potvrdil Harry a zoufale se snažil naplnit si hlavu šťastnými vzpomínkami na nebelvírské vítězství a ne pochmurnými představami, co bude následovat, až se karton otevře.
„Jedeme!“ vykřikl Lupin a zdvihl víko. V místnosti znovu zavládl ledový chlad a vše se ponořilo do tmy. Mozkomor klouzavě postoupil kupředu, chraptivě se nadechl a natáhl mrtvolnou paži k Harrymu -
„Expecto patronum!“ zaječel Harry. „Expecto patronum!Expectopat...“
Smysly mu otupila bílá mlha... Všude kolem něj se míhaly velké rozmazané stíny... A pak zazněl nový, mužský hlas, který křičel na poplach -
„Lily seber Harryho a běžte! To je on! Běžte! Utíkejte! Zdržím ho tady -“
Zvuky, jak se někdo potácí ven z místnosti - prásknutí rozražených dveří - pisklavý, zlomyslný smích... ,,Harry! Harry... probuď se...“
Lupin Harryho prudce popleskával po obličeji. Tentokrát trvalo celou minutu, než Harrymu došlo, proč leží na zaprášené podlaze učebny.
„Slyšel jsem tátu,“ zamumlal. „To bylo vůbec poprvé, co jsem ho slyšel - pokusil se Voldemortovi postavit sám a dát tak mámě čas, aby utekla...“
Harry si náhle uvědomil, že to, co se na jeho tváři mísí s potem, jsou slzy. Sklonil obličej co nejníž, jako že si zavazuje tkaničku u boty, a otřel si slzy do hábitu, aby si toho Lupin nevšiml.
„Tys slyšel Jamese?“ otázal se Lupin podivně přiškrceným hlasem.
„Ano...“ S obličejem už suchým Harry vzhlédl. „Jak to... Vy jste přece tátu neznal, nebo ano?“
„No - po pravdě řečeno jsem ho znal,“ přiznal Lupin.
„Kamarádili jsme se tady v Bradavicích. Poslyš, Harry, asi bychom toho už pro dnešek měli nechat. Tohle zaklínadlo je opravdu hrozně náročné... Udělal jsem chybu, když jsem tě vystavil takové...“
„Ne!“ zarazil ho Harry a znovu si stoupl. „Zkusím to ještě jednou! Prostě mě nenapadají dost šťastné vzpomínky, v tom to je... Počkejte chviličku...“
Zoufale namáhal paměti a pátral po nějakém šťastném, opravdu šťastném okamžiku. Po takovém, z něhož by se dal vykouzlit dobrý a silný Patron...
Ten den, kdy poprvé zjistil, že je kouzelníkem, že se rozloučí s Dursleyovými a pojede do Bradavic! Jestli tohle nebyla šťastná vzpomínka, tak už si nic jiného opravdu nedokázal představit... Harry se maximálně soustředil na to, jak se tenkrát cítil, když mu konečně došlo, že opustí Zobí ulici, vstal a ještě jednou se postavil přímo proti krabici.
„Připraven?“ zeptal se Lupin, který se tvářil, jako by to dělal proti svému lepšímu přesvědčení. „Jsi pořádně soustředěný? Tak dobře - jdeme na to!“
Potřetí odklopil víko a z krabice se vynořil mozkomor; učebna vychladla a potemněla...
„EXPECTO PATRONUM!“ zaburácel Harry zplna hrdla. „EXPECTO PATRONUM! EXPECTO PATRONUM!“ Výkřiky uvnitř Harryho hlavy už se zase začaly ozývat - až na to, že tentokrát to znělo, jako by vycházely ze špatně naladěného rádia. Tlumenější, pak hlasitější a pak znovu tlumenější... A pořád před sebou viděl mozkomora - ten se zarazil - Pak z konce Harryho hůlky vystřelil obrovský stříbřitý oblak, rozprostřel se mezi ním a mozkomorem, a přestože měl Harry pocit, že má nohy z tvarohu, pořád stál a čelil mu... Nebyl si sice jistý, jak dlouho to ještě vydrží -
„Riddikulus!“ zahřměl Lupin a vrhl se kupředu. Ozvalo se hlasité prásknutí a Harryho obláčkový Patron zmizel i s mozkomorem; Harry se zhroutil do křesla. Připadal si vyčerpaný jako by právě doběhl závod na jednu míli, a nohy se mu třásly. Koutkem oka pozoroval, jak profesor Lup in pomocí hůlky zatlačuje do krabice bubáka, který se znovu proměnil ve stříbrnou kouli.
„Výborně!“ pochválil Harryho Lupin a zamířil k němu. „Výborně, Harry! Na začátečníka to bylo doopravdy vynikající.“
„Mohli bychom to zkusit ještě? Jen jednou?“
„Teď už ne,“ odmítl rozhodně Lupin. „Za jeden večer je toho víc než dost. Tumáš -“
Podal Harrymu velkou tabulku té nejlepší čokolády z Medového ráje.
„Sněz ji celou, jinak mě totiž madame Pomfreyová přizabije. Takže za týden ve stejnou dobu?“
„Dobře,“ souhlasil Harry. Ukousl si čokolády a sledoval, jak Lupin zhasíná lampy, které se po mozkomorově zmizení znovu rozhořely. Právě ho něco napadlo.
„Pane profesore,“ ozval se, „když jste znal tátu, musel jste přece znát i Siriuse Blacka.“
Lupin se spěšně otočil.
„Jak jsi na to přišel?“ zeptal se přísně.
„Nijak - totiž, slyšel jsem, že se v Bradavicích taky přátelili...“
Lupinova tvář se uvolnila.
„Ano, znal jsem ho,“ přisvědčil stroze. „Nebo jsem si spíš myslel, že ho znám. Už bys měl raději běžet, Harry, připozdívá se.“
Harry vyšel z učebny, prošel chodbou za roh a pak odbočil k jednomu z brnění, posadil se na jeho dřevěný podstavec a dojedl čokoládu; litoval, že se o Blackovi zmínil, protože Lupinovi se tohle téma evidentně nelíbilo. Potom se jeho myšlenky znovu stočily k matce a otci...
Připadal si vyčerpaný a podivně prázdný, přestože se nacpal čokoládou. I když bylo samozřejmě strašné slyšet, jak se mu v hlavě přehrávají poslední okamžiky života rodičů, jedině v těchto chvílích od útlého dětství slyšel jejich hlasy. Uvědomoval si však, že by nikdy kloudného Patrona nedokázal vykouzlit, kdyby třeba jen podvědomě zatoužil rodiče znovu uslyšet...
„Jsou mrtví,“ napomenul se přísně. „Jsou mrtví a tím, že budeš naslouchat ozvěně jejich hlasů, jim život nevrátíš. Raději se dej pořádně dohromady, jestli chceš získat ten famfrpálový pohár.“
Vstal, nacpal si do úst poslední kousek čokolády a zamířil k nebelvírské věži.
Týden po začátku nového pololetí hrál Havraspár proti Zmijozelu. Zmijozelští vyhráli, byť jen těsným rozdílem. Podle Woodova mínění tento výsledek dával šanci Nebelvíru, který by se v případě, že by rovněž porazil Havraspár, posunul na druhé místo. Kapitán proto zvýšil počet tréninků na pět týdně. To znamenalo, že spolu s Lupinovými lekcemi obrany proti mozkomorům, které ho samy o sobě připravovaly o víc sil než šest tréninků famfrpálu, zbýval Harrymu jen jediný večer v týdnu na všechny domácí úkoly. Ani za těchto okolností se na něm ale stres neprojevoval tak výrazně jako na Hermioně, v jejímž případě se zdálo, že ji to obrovské studijní vytížení nakonec přece jen začíná zmáhat. Každý večer bez výjimky trávila v rohu společenské místnosti, uprostřed několika stolů pokrytých učebnicemi, diagramy věštění z čísel, runovými slovníky, nákresy mudlů zdvihajících těžké předměty a nesčetnými zápisníky plnými obsáhlých poznámek. Sotva kdy s někým promluvila a na každé vyrušení reagovala velice nerudně.
„Jak jen to dělá?“ zeptal se Ron šeptem Harryho jednou večer, když Harry pro Snapea dopisoval nepříjemné pojednání o neodhalitelných jedech. Harry zdvihl hlavu. Hermionu bylo za vratkou pyramidou učebnic sotva vidět.
„Co jak dělá?“
„Jak stíhá všechny ty svoje nemožné hodiny?“ rozčiloval se Ron. „Slyšel jsem ji dnes ráno mluvit s profesorkou Vektorovou, to je ta čarodějka, co učí věštění z čísel. Bavily se spolu o včerejší hodině, ale Hermiona tam přece být nemohla, vždyť byla s námi na péči o kouzelné tvory! A Ernie McMillan mi říkal, že nevynechala ještě ani jednu hodinu studia mudlů, a přitom polovina z nich koliduje s jasnovidectvím, na kterém taky ještě nikdy nechyběla!“
Harry zrovna neměl čas, aby se zamýšlel nad záhadou, jak Hermiona stíhá svůj nemožný rozvrh; doopravdy nutně potřeboval dopsat to pojednání pro Snapea. O dvě vteřiny později však přišlo další vyrušení. Tentokrát to byl Wood.
„Špatné zprávy, Harry. Zrovna jsem se byl zeptat profesorky McGonagallové na ten tvůj Kulový blesk. Byla... no, vypadala dost nakrknutá. Řekla mi, že mám nějak podivně zpřeházený hodnotový žebříček. Jako by si snad myslela, že mi víc záleží na získání poháru než na tvém životě. Jen proto, že jsem řekl, že je mi jedno, jestli tě to koště shodí, pokud na něm chytíš Zlatonku jako první.“ Wood nevěřícně zavrtěl hlavou. „Vážně, podle toho, jak na mě řvala, by sis musel myslet, že jsem řekl něco děsného. Pak jsem se jí zeptal, jak dlouho chce to koště ještě držet u sebe...“ Zkřivil obličej a věrně napodobil přísný hlas profesorky McGonagallové: „Prý - Jak dlouho bude zapotřebí, Woode. - Myslím si, že je načase, aby sis objednal nové koště, Harry. Vzadu na obálce Magazínu košťat je uveřejněná objednávka. Mohl by sis koupit Nimbus Dva tisíce jedna, jako má Malfoy.“
„Nebudu si kupovat nic, co se líbí Malfoyovi,“ odmítl rázně Harry.
Leden se nepozorovaně přehoupl k únoru, který ovšem nepřinesl žádnou změnu lezavě chladného počasí. Zápas s Havraspárem se blížil čím dál víc, Harry si však nové koště stále ještě neobjednal. Vyptával se teď profesorky McGonagallové, jak pokročily testy s Kulovým bleskem, po každé hodině přeměňování. Ron stál vždy s nadějeplným výrazem vedle něj, zatímco Hermiona je nevšímavě míjela.
„Ne, Pottere, ještě vám ho nemohu vrátit,“ řekla mu profesorka McGonagallové, když se tato situace opakovala už podvanácté, ještě dřív, než stačil otevřít ústa. „Prověřili jsme už většinu obvyklých zaklínadel, ale profesor Kratiknot se obává, že by to koště mohlo být uřknuto vrhacím kouzlem. Řeknu vám, až budeme s jeho kontrolou hotovi. Do té doby mě prosím neobtěžujte.“
A aby byla situace ještě horší, Harryho lekce obrany proti mozkomorům neprobíhaly ani zdaleka tak hladce, jak původně doufal. Už několikrát za sebou se mu pokaždé podařilo vykouzlit jakýsi nezřetelný stříbřitý stín, když se k němu bubák proměněný v mozkomora blížil, jeho Patron byl však příliš slabý na to, aby mozkomora zahnal. Dokázal nanejvýš viset ve vzduchu jako nějaký poloprůhledný oblak a vysávat z Harryho, který se zoufale snažil udržet ho na místě, veškerou energii. Harry se vztekal sám na sebe a vinil se z tajného přání znovu zaslechnout hlasy rodičů.
„Chceš toho od sebe příliš,“ napomínal ho přísně profesor Lupin čtvrtý týden praktických cvičení. „Pro třináctiletého čaroděje je i nezřetelný Patron obrovským úspěchem. Už přece neztrácíš vědomí, nemám pravdu?“
„Myslel jsem, že Patron ty mozkomory... znehybní nebo něco takového,“ stěžoval si sklesle Harry. „Že je přinutí zmizet -“
„Přesně tak opravdový patron působí,“ přikývl Lupin. „Ty jsi ale za velice krátký čas udělal obrovský pokrok. Pokud se mozkomorové znovu objeví na tvém příštím famfrpálovém zápase, budeš schopen udržet si je od těla dost dlouho na to, aby ses stačil vrátit na zem.“
„Říkal jste, že když je jich víc pohromadě, je to mnohem těžší,“ připomenul mu Harry.
„Mám v tebe naprostou důvěru,“ ubezpečil ho s úsměvem Lupin. „Na - zasloužíš si něco dobrého k pití. Tohle se podává U Tří košťat, takže tys to ještě neochutnal -“ Vytáhl z aktovky dvě láhve.
„Máslový ležák!“ zajásal bezmyšlenkovitě Harry. „Ano, to je bezvadné pití!“
Lupin zdvihl obočí nad jedním okem.
„No - Ron s Hermionou mi ho přinesli z Prasinek na ochutnání,“ zalhal honem Harry.
„Ach tak,“ přikývl Lupin, stále se však tvářil poněkud podezřívavě. „Dobře tedy, připijme si na vítězství Nebelvíru nad Havraspárem! I když jako učitel bych neměl nikomu nadržovat,“ dodal spěšně.
V tichosti popíjeli máslový ležák, dokud se Harry nezeptal na něco, co mu už dlouho vrtalo hlavou.
„Co je vlastně pod tou mozkomorovou kápí?“ Profesor Lupin zamyšleně sklonil láhev.
„Hmmm... Totiž, jediní lidé, kteří to viděli na vlastní oči, nejsou ve stavu, v němž by nám to dokázali říct. Abys věděl, mozkomor si svou kápi sundává jen tehdy, když chce použít svou poslední a nejhorší zbraň.“
„A co to je?“
„Říká se tomu mozkomorův polibek,“ vysvětloval Lupin s lehce pokřiveným úsměvem. „Mozkomorové ho používají v případě, že chtějí někoho doopravdy totálně zničit. Předpokládám, že pod tou kápí musí být nějaká ústa, protože údajně sevřou své čelisti kolem úst oběti a - a vysají jí duši.“
Harry mimoděk vyprskl doušek máslového ležáku. „Cože? Oni ho z-zabijou?“
„Ale ne,“ přerušil ho Lupin. „Něco horšího. Můžeš totiž dál existovat i bez duše, pokud ti normálně funguje mozek a srdce. Nebudeš už ale nikdy mít povědomí o tom, kdo jsi, žádné vlastní vzpomínky, žádné... prostě nic. A neexistuje sebemenší naděje na uzdravení. Prostě jen... vegetuješ. Jako prázdná skořápka. A tvoje duše je... navždy ztracená.“
Lupin upil trochu máslového ležáku a pokračoval: „A právě to čeká Siriuse Blacka. Bylo to dnes ráno v Denním věštci. Ministerstvo udělilo mozkomorům povolení to udělat, pokud ho vypátrají.“
Harry chvíli ohromeně seděl a zabýval se v duchu představou někoho, komu ústy vysáli duši z těla. Potom však pomyslel na Blacka.
„Zaslouží si to,“ prohlásil náhle.
„Myslíš?“ opáčil Lupin konverzačním tónem. „Opravdu myslíš, že si někdo něco takového zaslouží?“ „Zaslouží,“ opakoval tvrdohlavě Harry. „Za... za některé věci...“
Hrozně rád by byl Lupinovi pověděl o onom rozhovoru o Blackovi, který vyslechl U Tří košťat, o tom, jak Black zradil jeho matku a otce; to by ovšem znamenalo přiznat, že bez povolení navštívil Prasinky, a Harrymu bylo jasné, že to by na Lupina právě dobrým dojmem nezapůsobilo. Dopil tedy svůj máslový ležák, poděkoval Lupinovi a opustil učebnu dějin čar a kouzel.
Napůl teď už litoval, že se vůbec ptal, co že to je pod mozkomorovou kápí, protože odpověď byla až příliš děsivá, a byl tak pohroužen do nepříjemných myšlenek, jaké to asi musí být, když vám někdo vysaje duši z těla, že v polovině schodiště vrazil přímo do profesorky McGonagallové.
„Dávejte přece pozor, Pottere!“ „Promiňte, paní profesorko -“
„Zrovna jsem vás hledala v nebelvírské společenské místnosti. Tak tady máte to svoje koště, udělali jsme s ním všechno, na co jsme si jen vzpomněli, a zdá se, že je naprosto v pořádku. Máte někde nějakého velice dobrého přítele, Pottere...“
Harrymu poklesla brada. Profesorka McGonagallová mu podávala Kulový blesk, který vypadal stejně skvostně jako předtím.
„Můžu si ho doopravdy vzít?“ zeptal se Harry slabým hláskem. „Vážně?“
„Jistěže,“ přisvědčila profesorka McGonagallová a doopravdy se v tu chvíli usmívala. „Řekla bych, že se s ním ještě před tím sobotním zápasem budete muset procvičit, že ano? A mimochodem, Pottere - tentokrát vážně zkuste vyhrát, ano? Jinak totiž už osmý rok po sobě ztratíme naději na titul, jak mi zrovna včera večer laskavě připomněl profesor Snape...“
Neschopen slova si Harry odnesl Kulový blesk nahoru do nebelvírské věže. Když zahýbal za roh, viděl, že se k němu řítí Ron a šklebí se od ucha k uchu.
„Tak ti ho dala? Vynikající! Poslyš, platí pořád, že se na něm budu smět proletět? Zítra?“
„Jistě... co budeš chtít...“ koktal Harry a u srdce mu bylo radostněji než za celý předchozí měsíc. „Víš co? Měli bychom se usmířit s Hermionou. Myslela to přece dobře...“
„No jasně, samozřejmě,“ souhlasil Ron. „Je zrovna ve společenské místnosti - pro změnu se učí.“
Zabočili do chodby vedoucí k nebelvírské věži a spatřili Nevilla Longbottoma, jak zoufale přesvědčuje sira Cadogana, který ho zřejmě odmítal pustit dovnitř.
„Zapsal jsem si je,“ stěžoval si plačtivě Neville, „ale musel jsem je někde ztratit.“
„Tomu tak budu věřit!“ hřímal sir Cadogan. Pak si všiml Harryho a Rona. „Dobrý večer, moji stateční mladí pachtýři! Pojďte a nasaďte tomuhle ničemovi železa, snaží se vynutit si přístup do vnitřních komnat!“
„Buďte laskavě zticha!“ zarazil ho Ron, když spolu s Harrym došli k Nevillovi.
„Ztratil jsem hesla!“ svěřil se jim zbědovaný Neville. „Požádal jsem ho, aby mi nadiktoval hesla, která bude tento týden používat, protože je v jednom kuse mění, a teď nevím, kam jsem je založil.“
„Otesánek,“ otočil se Harry k siru Cadoganovi, který se zatvářil neobyčejně zklamaně a neochotně se předklonil, aby je vpustil do společenské místnosti. Celá místnost se náhle zaplnila vzrušeným mumláním, když k nim všichni přítomní otočili hlavy, a v příštím okamžiku už Harry užasle naslouchal výkřikům, jež patřily jeho Kulovému blesku.
„Kde jsi ho sehnal, Harry?“ „Necháš mě na něm svézt?“ „Už jsi na něm letěl, Harry?“
„Havraspár nebude mít šanci, létají všichni jen na Zametácích Sedmičkách!“
„Smím si ho podržet, Harry?“
Asi tak po deseti minutách, během nichž Kulový blesk koloval z ruky do ruky a sklízel obdiv ze všech stran, se zvědavci rozptýlili a Harry s Ronem konečně uviděli Hermionu, která je jediná nepřiběhla přivítat, hrbila se nad svými učebnicemi a důsledně se vyhýbala jejich pohledům. Když Harry a Ron přistoupili k jejímu stolu, konečně přece jen zdvihla oči.
„Tak jsem ho dostal zpátky,“ konstatoval Harry, usmál se na ni a zdvihl Kulový blesk nad hlavu.
„Vidíš, Hermiono? Byl úplně v pořádku!“ zdůraznil Ron.
„To je fajn - jenže taky nemusel být!“ bránila se Hermiona. „Takhle přece aspoň víte, že není nebezpečné na něm létat!“
„No, to máš nejspíš pravdu,“ připustil Harry. „Asi bych si ho měl odnést nahoru -“
„Já ho tam vezmu!“ nabídl se dychtivě Ron. „Stejně musím dát Prašivce její krysí tonikum.“
Popadl Kulový blesk, držel ho, jako by byl z porcelánu, a nesl ho nahoru po schodech k chlapeckým ložnicím. „Můžu si k tobě přisednout?“ zeptal se Harry Hermiony. „Proč ne?“ opáčila Hermiona a smetla z jedné židle horu pergamenů.
Harry se rozhlédl po přeplněném stole, podíval se na dlouhé pojednání o věštění z čísel, na kterém dosud nezaschl inkoust, na ještě obsáhlejší pojednání ze studia mudlů („Vysvětlete, proč mudlové potřebují elektřinu“) a na překlad runového textu, s nímž se Hermiona právě potýkala.
„Jak vůbec tohle všechno zvládáš?“ zeptal se.
„No, vždyť víš - znáš to - zkrátka to musím našprtat,“ odpověděla Hermiona. Při pohledu zblízka Harry viděl, že vypadá skoro stejně unaveně jako Lupin.
„Tak proč prostě pár předmětů nenecháš plavat?“ navrhl Harry a díval se, jak zdvihá jednu učebnici po druhé a hledá mezi nimi slovník run.
„To přece nemůžu!“ pohlédla na něj šokovaně Hermiona. „Třeba tohle věštění z čísel vypadá hrozně,“ konstatoval Harry, když zdvihl velice komplikovaně vyhlížející číselný diagram.
„Ne, kdepak, to je báječné,“ ujišťovala ho zapáleně Hermiona. je to můj oblíbený předmět. Je -“
Co vlastně je na věštění z čísel tak báječné, to už se Harry nedozvěděl, protože právě v tu chvíli se k nim ze schodiště k chlapeckým ložnicím donesl přidušený výkřik. Celá společenská místnost ztichla a zírala, jako by zkameněla. Ozvaly se spěšně dusající kroky, a pak se vřítil do místnosti Ron, který za sebou vlekl prostěradlo.
„PODÍVEJ SE!“ zaburácel a přiskočil k Hermioninu stolu. „JEN SE NA TO PODÍVEJ!“ hulákal a mával jí prostěradlem před očima.
„Rone, co se -“
„PRAŠIVKA! PODÍVEJ SE! PRAŠIVKA!“
Hermiona se od Rona odvracela a tvářila se naprosto zmateně. Harry sklopil oči k prostěradlu, které Ron držel v ruce. Byly na něm červené skvrny. Skvrny, jež děsivě připomínaly..
„KREV!“ zahulákal Ron do ohromeného ticha. „PRAŠIVKA JE PRYČ! A VÍTE, CO BYLO NA PODLAZE?“ „N-ne,“ hlesla roztřeseně Hermiona.
Ron něčím mrštil na Hermionin překlad run. Hermiona a Harry se k tomu sklonili. Na podivně hranatých runových značkách leželo pár dlouhých zrzavých kočičích chlupů.
