Harry neměl moc jasno v tom, jak se mu podařilo dostat se zpět do sklepa Medového ráje, projít tajným tunelem a vynořit se zas doma na hradě. Pamatoval si jen, že zpáteční cesta jako by vůbec nezabrala žádný čas a že si během ní sotva uvědomoval, co vlastně dělá, protože v hlavě mu stále ještě dunělo od všeho, co právě vyslechl. Proč mu o tom nikdy nikdo neřekl? Brumbál, Hagrid, pan Weasley, Kornelius Popletal... proč se mu nikdo z nich nezmínil o tom, že jeho rodiče zemřeli, protože je zradil jejich nejlepší přítel?
Ron s Hermionou ho během večeře neustále nervózně pozorovali a neodvažovali se stočit řeč na to, co vyslechli U Tří košťat, neboť hned vedle nich seděl Percy. Když potom vyšli do přeplněné společenské místnosti, zjistili, že Fred s Georgem tam ze samého nadšení nad koncem pololetí odpálili půltucet hnojůvek. Harry, který nechtěl, aby se ho dvojčata začala vyptávat, jestli se dostal nebo nedostal do Prasinek, se nenápadně vytratil k prázdným ložnicím a rovnou zamířil k nočnímu stolku. Odsunul stranou svoje knihy a během okamžiku našel, co hledal - v kůži vázané album s fotografiemi, které mu Hagrid dal před dvěma lety a které bylo plné snímků jeho matky čarodějky a otce kouzelníka. Posadil se na postel, zatáhl kolem sebe závěsy a začal v albu listovat a hledat, dokud...
Zarazil se u fotografie ze svatebního dne svých rodičů. Byl na ní otec, který na něj mával a široce se usmíval; nezkrotné vlasy, které po něm Harry podědil, se mu ježily všemi směry. Byla na ní matka zářící štěstím, která se s tatínkem držela za ruku. A tady.. to musí být on! Jejich nejlepší přítel... Harry mu nikdy předtím nevěnoval pozornost.
Nebýt toho, že věděl, že jde o stejného člověka, v životě by ho nenapadlo spojovat si muže na této staré fotografii s Blackem. Vůbec neměl obličej vyzáblý a vzteklý byl naopak pohledný a celý rozesmátý. Pracoval už pro Voldemorta, když byla tahle fotografie pořízena? Plánoval už tehdy smrt dvou lidí, kteří stáli po jeho boku? Uvědomoval si, že ho čeká dvanáct let v Azkabanu, dvanáct let, během nichž se změní k nepoznání?
Jenže mozkomorové na něj nijak nepůsobí, pomyslel si Harry při pohledu na tu hezkou rozesmátou tvář. Nemusí poslouchat maminčin křik, když se k němu dostanou příliš blízko...
Harry album rozhodným gestem zaklapl, natáhl se a strčil je zpátky do nočního stolku, pak si svlékl hábit, sundal si brýle a zalezl do postele, když se napřed přesvědčil, že ho závěsy skrývají před pohledem zvenčí. Dveře ložnice se otevřely.
„Harry?“ ozval se nejistě Ronův hlas.
Harry však nehybně ležel a předstíral spánek. Slyšel, jak Ron opět odchází, a s očima otevřenýma dokořán se překulil na záda.
V žilách mu jako jed proudila nenávist, jakou do té chvíle nepoznal. Viděl Blacka, jak se mu v temnotě vysmívá, jako by mu někdo fotografii z alba nalepil rovnou na oči. Díval se (jako na ukázku z nějakého filmu), jak Sirius Black rozprášil Petra Pettigrewa (mimochodem se podobal Nevillu Longbottomovi) na tisíc kousků. Slyšel dokonce (přestože neměl sebemenší ponětí, jaký odstín mohl mít Blackův hlas) tlumené vzrušené mumlání. „Stalo se, jak jsem předpokládal, můj pane... Potterovi mě ustanovili Strážcem svého tajemství...“ A pak se ozval další hlas - řezavě se smál - a to byl ten smích, který Harry slyšel v hlavě pokaždé, když se k němu přiblížili mozkomorové...
,,Harry, poslyš - ty vypadáš hrozně.“
Harrymu se podařilo usnout teprve za svítání. Když se probudil, zjistil, že v ložnici nikdo není. Oblékl se tedy a sešel po točitém schodišti dolů do společenské místnosti, která byla dokonale prázdná. Až na Rona, který žvýkal peprmintovou ropuchu a masíroval si žaludek, a Hermionu, která měla na třech stolech rozložené domácí úkoly. „Kde jsou všichni?“ zeptal se.
„Odjeli! Je přece první den prázdnin, jestli si vzpomínáš,“ připomněl mu Ron a pozorně si ho prohlížel. „Za chviličku bude oběd. Ještě pár minut a byl bych tě šel vzbudit.“
Harry se zhroutil do křesla u krbu. Za okny stále ještě padal sníh. Křivonožka se rozvalil na podlaze před krbem jako velká oranžová rohož.
„Musím říct, že doopravdy nevypadáš dobře,“ ozvala se Hermiona a celá zneklidnělá se mu upřeně dívala do obličeje.
„Nic mi není,“ odsekl Harry.
„Poslyš, Harry,“ nadechla se a vyměnila si pohled s Ronem, „já vím, že to, co jsme včera vyslechli, tě doopravdy muselo vykolejit. Jde ale o to, že nesmíš udělat žádnou hloupost.“
„Jako co například?“ zeptal se Harry.
„Jako například zkoušet dopadnout Blacka,“ vypálil Ron. Harrymu bylo jasné, že si to spolu nacvičovali, zatímco on ještě spal. Neodpověděl.
„To bys neudělal, že ne, Harry?“ ujišťovala se Hermiona. „Protože Black za to nestojí, abys kvůli němu umřel,“ dodal Ron.
Harry na ně pohlédl. Připadalo mu, že vůbec nechápou, o co jde.
„Víte, co vidím a slyším pokaždé, když se ke mně některý mozkomor dostane příliš blízko?“ Ron s Hermionou zavrtěli hlavou a zatvářili se vystrašeně. „Slyším, jak moje máma křičí a prosí Voldemorta o milost. A kdybyste vy slyšeli svoji mámu takhle křičet chvíli před tím, než umře, hned tak byste na to nezapomněli. A kdybyste zjistili, že ten, kdo měl být údajně jejím přítelem, ji vyzradil Voldemortovi -“
„S tím ty ale přece nic nenaděláš!“ vyhrkla sklíčeně Hermiona. „Až mozkomorové Blacka chytí, odvlečou ho zpátky do Azkabanu a - dobře mu tak!“
„Slyšelas, co říkal Popletal. Azkaban na Blacka nepůsobí jako na normální lidi. Není to pro něj stejně krutí trest jako pro ostatní.“
„Tak co vlastně chceš?“ zeptal se Ron s výrazem plným napětí. „Chceš snad Blacka - zabít nebo co?“ „Neblázni!“ okřikla ho Hermiona vystrašeným hlasem. „Harry nechce nikoho zabít, že ne, Harry?“
Ani tentokrát jim neodpověděl. Nevěděl, co vlastně chce udělat. Věděl jen, že nepodniknout nic, zatímco Black je na svobodě, je pro něj prakticky nemyslitelné.
„Malfoy to ví,“ vyhrkl náhle. „Vzpomínáte, co mi tenkrát při lektvarech říkal? Na tvém místě bych si ho našel sám... pomstil bych se mu.“
„Takže se budeš raději řídit Malfoyovou radou než naší?“ vyjel na něj naštvaně Ron. „Poslyš... víš, co dostala Pettigrewova matka, když Black jejího syna zabil? Taťka mi to říkal: Merlinův řád prvního stupně a synův prst v krabičce. To byl ten největší kousek, co z něj našli. Black je šílenec, Harry, a je nebezpečný -“
„Malfoy se to musel dozvědět od otce,“ přemítal Harry a Rona absolutně nebral na vědomí. „Ten patřil k nejbližším z Voldemortova okruhu -“
„Říkej Ty-víš-kdo, buď tak laskav!“ skočil mu vztekle do řeči Ron.
„- takže Malfoyovi zcela jistě věděli o tom, že Black pracuje pro Voldemorta -“
„- a Malfoy by tě hrozně rád viděl roztrhaného na milion kousků stejně jako Pettigrewa! Pochop to přece, Malfoy prostě doufá, že se necháš zabít dřív, než proti tobě bude muset nastoupit ve famfrpálu!“
„Prosím tě, Harry,“ žadonila Hermiona, jejíž oči se teď leskly slzami, „prosím, měj rozum. Black se dopustil strašného, děsivého zločinu, ale ty... ty se nesmíš vystavovat nebezpečí, vždyť právě o to Blackovi jde... Ach, Harry, kdyby ses teď vydal Blacka hledat, nahrával bys mu přímo do karet. Tvoje mamka a tvůj taťka by si určitě nepřáli, aby ti ublížil, že ne? Určitě by si nepřáli, abys po Blackovi začal pátrat!“
„Nikdy se nedozvím, co by si přáli nebo nepřáli, protože kvůli Blackovi jsem s nimi nikdy nemluvil,“ odbyl ji Harry stroze.
Následovala chvíle ticha, během níž si Křivonožka požitkářsky protáhl hřbet a vystrčil drápy. Ronovi se něco zachvělo v kapse.
„Poslyšte,“ ozval se Ron, aby změnil téma, „jsou přece prázdniny! Co nevidět tu máme Vánoce! Co takhle - co takhle zajít za Hagridem? Už jsme u něj nebyli celou věčnost!“
„To tedy ne!“ odmítla okamžitě Hermiona. „Harry přece nemá dovoleno vzdálit se z hradu, Rone -“
„Ale klidně pojďme,“ přerušil ji Harry a zvedl se, „aspoň se ho budu moct zeptat, jak je možné, že mi vůbec nic neřekl o Blackovi, když mi vyprávěl o rodičích.“ Jenže Ron určitě neměl na mysli další řeči o Siriusi Blackovi.
„Nebo bychom si mohli zahrát šachy,“ navrhl spěšně, „nebo tchoříčky. Percy tady nechal svoje figurky -“ „Ne, zajdeme k Hagridovi,“ prohlásil rozhodně Harry. Došli si tedy do ložnic pro pláště, prolezli otvorem v portrétu („Stůjte a bojujte, vy zbabělí prašiví psi!“), sestoupili do přízemí prázdného hradu a dubovou hlavní bránou vyšli ven.
Pomalu se brouzdali travnatou strání a zanechávali za sebou v jiskřivém prašanu mělké stopy; ponožky a lem plášťů měli promáčené a zmrzlé. Zapovězený les vypadal, jako by ho někdo začaroval, každý strom byl posypán stříbrem a Hagridova hájenka připomínala dort s cukrovou polevou.
Ron zaklepal, nikdo se však neozval.
„Přece není venku, že ne?“ znepokojila se Hermiona, která se pod pláštěm klepala zimou.
Ron přiložil ucho ke dveřím.
„Slyším nějaké divné zvuky,“ oznámil. „Poslouchejte - je to Tesák?“
Harry s Hermionou také přitiskli ucho ke dveřím. Z hájenky se nepřetržitě linuly tlumené roztřesené vzlyky. „Neměli bychom pro někoho dojít?“ navrhl nervózně Ron.
„Hagride!“ zavolal Harry a zabušil na dveře. „Jsi tam, Hagride?“
Ozvaly se těžké kroky a dveře se se skřípotem otevřely. Stál v nich Hagrid se zarudlýma, opuchlýma očima; po hrudi kožené vesty mu stékaly slzy.
„Tak vy už jste to slyšeli!“ zalamentoval a vrhl se Harrymu kolem krku.
Vzhledem k tomu, že měřil přinejmenším dvakrát tolik než normální chlap, nebyla to žádná legrace. Harry se pod jeho váhou téměř svalil. Zachránili ho Ron s Hermionou, kteří Hagrida popadli každý pod jednou paží a s Harryho pomocí ho dotáhli dovnitř do hájenky. Hagrid se nechal usadit do křesla a položil si hlavu na stůl. Neovladatelně štkal a tvář měl zmáčenou slzami, které mu stékaly do hustého plnovousu.
„Co se stalo, Hagride?“ vyptávala se polekaně Hermiona. Harry si všiml, že na stole leží otevřený nějaký oficiální dopis.
„Co je to, Hagride?“
Hagrid se rozvzlykal ještě víc; přistrčil však dopis k Harrymu, který ho zvedl a začal číst nahlas.
Vážený pane Hagride,
v souvislosti s dalším vyšetřováním případu napadení žáka Vaší školy hipogryfem při Vaší hodině sdělujeme, že jsme akceptovali ujištění profesora Brumbála, podle něhož za tento politováníhodný incident nenesete sebemenší odpovědnost.
„No to je přece báječné, Hagride!“ vykřikl Ron a popleskal Hagrida po rameni. Hagrid však nepřestával vzlykat a obrovitou rukou Harrymu naznačil, aby četl dál.
zároveň jsme Vám však nuceni sdělit, že máme jisté pochybnosti ohledně dotyčného hipogryfa. Rozhodli jsme se vyhovět oficiální stížnosti pana Luciuse Malfoye, což znamená, že celou záležitost posoudí komise pro likvidaci nebezpečných tvorů. Její zasedání se bude konat dne 20. dubna. Žádáme Vás, abyste se ve stanovený den i s hipogryfem dostavil do londýnského sídla komise. Do té doby musí, být hipogryf uvázán a izolován.
s úctou
Vaši
Následoval výčet členů školní rady.
„Ach tak,“ přikývl Ron. „Tys ale říkal, že Klofan není zlý hipogryf, Hagride. Vsadím se, že ho nechají být -“ „Tak to eště neznáš ty zrůdy z komise pro likvidaci nebezpečnejch tvorů!“ zajíkal se Hagrid a otíral si oči rukávem. „Ty maj pifku na všechny vopravdu zajímavý stvoření.“
Podivný zvuk, který se znenadání ozval z kouta hájovny, přiměl Harryho, Rona a Hermionu, aby se prudce otočili. V koutě ležel hipogryf Klofan a přežvykoval něco, z čeho se po celé podlaze rozlévala krev.
„Nemoh jsem ho tam přeci jen tak nechat uvázanýho ve sněhu,“ vysvětloval přerývaně Hagrid. „Úplně samotnýho! Vo Vánocích!“
Harry, Ron a Hermiona se po sobě podívali. Zásadně se s Hagridem rozcházeli v názoru na to, co podle něj byla „zajímavá stvoření“ a co ostatní lidé označovali jako „děsivé příšery“. Na druhé straně byla pravda, že Klofan nevypadal nijak zvlášť škodlivě. Naopak, na Hagridův obvyklý vkus byl doslova roztomilý.
„Budeš před komisí muset přednést důkladnou a přesvědčivou obhajobu, Hagride,“ usoudila Hermiona, posadila se a položila Hagridovi ruku na svalnaté předloktí. „Určitě jim dokážeš, že je Klofan neškodný“
„To jim bude úplně fuk!“ lamentoval plačtivě Hagrid. „Lucius Malfoy má všechny ty ďábly z likvidačky v kapse. Bojej se ho! A esli nedokážu Klofana vobhájit, bude s ním -“
Hagrid si rychle přejel prstem přes krk, hlasitě zaštkal a padl obličejem na stůl na složené ruce.
„Co takhle zkusit Brumbála, Hagride?“ navrhl Harry. „Ten už toho pro mě udělal víc než dost,“ zamumlal Hagrid. „A sám si zavařil na problémy, že nechce ty mozkomory pustit na školní pozemky. Někde se tu vokolo potuluje ten Sirius Black -“
Ron s Hermionou bleskově pohlédli na Harryho, jako kdyby čekali, že začne Hagrida plísnit, proč mu o Blackovi neřekl pravdu. Harry se k tomu však neodhodlal - nedokázal to, když Hagrid vypadal jak hromádka neštěstí a moc se o Klofana bál.
„Poslyš, Hagride,“ oslovil ho, teď to nesmíš vzdát. Hermiona má pravdu, potřebuješ prostě dobrou obhajobu. Můžeš nás předvolat jako svědky -“
„Vím určitě, že jsem někde četla o případu, kdy došlo k vyprovokování hipogryfa,“ prohlásila zamyšleně Hermiona, „a o tom, že ho pak osvobodili. Najdu ti to, Hagride, a podívám se, jak to přesně proběhlo.“
Hagrid se rozeštkal ještě víc nahlas. Harry s Hermionou pohledem prosili Rona o pomoc.
„Hmm... nemám nám uvařit čaj?“ napadlo Rona. Harry na něj udiveně zazíral.
„To vždycky dělá moje mamka, když má někdo starosti,“ zamumlal Ron a pokrčil rameny.
Když ho ještě mnohokrát ujistili, že mu rádi pomohou, a postavili před něj šálek horkého čaje, Hagrid se vysmrkal do kapesníku velikosti stolního ubrusu a pokývl: „Máte pravdu. Nemůžu přeci takhle fňukat. Musím se sebrat...“
Tesák, pes cvičený na černou zvěř, opatrně vylezl zpod stolu a položil si hlavu Hagridovi na koleno.
„V poslední době pořád ňák nejsem ve svý kůži,“ omlouval se Hagrid, jednou rukou hladil Tesáka a druhou si otíral obličej. „Dělal jsem si starosti vo Klofana a taky z toho, že se nikomu nelíběj mý hodiny -“
„Nám se líbí!“ zalhala pohotově Hermiona.
„No jasně, jsou skvělé!“ přidal se Ron a zkřížil pod stolem prsty. „Mimochodem - co dělají tlustočervi?“ „Chcípli,“ oznámil ponuře Hagrid. „Přežrali se toho hlávkovýho salátu.“
„To je škoda!“ zalitoval Ron a třásl se mu ret.
„A z těch mozkomorů mám takovej strašlivě divnej pocit a vůbec - hrozně mi vaděj,“ pokračoval Hagrid a znenadání se otřásl. „Musím kolem nich projít pokaždý, když si chci dát skleničku U Třech košťat. Připadám si dycky, že jsem zpátky v Azkabanu...“
Odmlčel se a napil se čaje. Harry, Ron a Hermiona ho bez dechu pozorovali. Dosud nikdy ho neslyšeli mluvit o tom krátkém čase, který v Azkabanu strávil. Po chvilce ticha se Hermiona nesměle ozvala: „Je to tam moc zlé, Hagride?“
„To si vůbec neumíte představit,“ odpověděl tiše. „Nikdy jsem neviděl nic podobnýho. Já myslel, že se tam zblázním. V jednom kuse mě v hlavě pronásledovaly ty nejvošklivější vzpomínky... na ten den, co mě vyloučili z Bradavic... na den, kdy mi umřel táta... na to, jak jsem se musel rozloučit s Norbertem...“
Oči se mu zalily slzami. Norbert byl dračí mládě, které Hagrid kdysi vyhrál v kartách.
„Po nějaký době už si ani nevzpomínáte, kdo vlastně jste. A připadá vám, že život nemá žádnej smysl. A já už pak doufal, že se prostě jednoho rána neprobudim, že umřu ve spaní... Když mě vodtamtud pustili, bylo to, jako kdybych se znova narodil, všecko hezký se mi najednou vrátilo, byl to ten nejlepčí pocit na světě. Ale nemyslete si, ty mozkomorové mě pouštěli hrozně neradi!“ „Vždyť jsi byl nevinný!“ podivila se Hermiona.
Hagrid si pohrdlivě odfrkl.
„Myslíš, že těm na něčem takovým záleží? Je jim to fuk. Pokaď tam maj pod sebou zavřenejch pár stovek lidí, ze kterejch můžou vycucnout všecky zbytky štěstí, co by se starali vo to, kdo je vinnej a kdo ne.“
Hagrid se na okamžik odmlčel a zahleděl se do šálku s čajem. Pak tichým hlasem pokračoval: „Taky mě napadlo, že bych Klofana prostě pustil... ňák bych ho donutil, aby někam vodletěl... jak ale hipogryfovi vysvětlím, že se musí skovat? A pak - mám strach z každého porušení zákona...“ Vzhlédl k nim a po tvářích se mu už zase koulely slzy. „Já už nikdy nechci do Azkabanu!“
Návštěva u Hagrida jim sice nepřinesla očekávané rozptýlení, přesto však měla účinek, ve který Ron s Hermionou doufali. I když Harry na Blacka rozhodně nezapomněl, nemohl neustále přemýšlet o pomstě, pokud chtěl Hagridovi pomoci vyhrát spor s komisí pro likvidaci nebezpečných tvorů. Následujícího dne se všichni tři vydali do knihovny a vrátili se do prázdné společenské místnosti s nákladem knih, v nichž doufali najít něco pro přípravu Klofanovy obhajoby. Usadili se před plápolajícím ohněm, pomalu převraceli stránky zaprášených svazků pojednávajících o slavných případech provinilých zvířat, a občas diskutovali o něčem, na co narazili a co jim připadalo použitelné.
„Tady je něco... je to případ z roku 1722... Jenže toho hipogryfa tehdy odsoudili - no fuj, podívejte se, co mu udělali, to je nechutné...“
„Tohle by mohlo pomoct, podívejte... roku 1296 někoho zmrzačila mantichora a nechali ji běžet... ach tak... ne, nechali ji běžet jen proto, že se všichni báli víc se k ní přiblížit...“
Mezitím se ve zbývajících prostorách hradu objevila obvyklá velkolepá vánoční výzdoba, přestože tu zůstala jen hrstka žáků, kteří se mohli potěšit její krásou. Chodby byly lemovány tlustými girlandami cesmíny a jmelí, uvnitř každého brnění blikotala záhadná světélka a Velká síň byla zaplněná obvyklým tuctem vánočních stromků, na nichž se třpytily zlaté hvězdy. Všechny chodby byly navíc prosyceny intenzivní vůní lahodných jídel, která na Štědrý večer zesílila natolik, že i Prašivka vystrčila čumáček z úkrytu v Ronově kapse a v nadějném očekávání nasála okolní vzduch.
Na Boží hod ráno probudil Harryho Ron, který po něm hodil polštářem.
„Hej! Máme tu dárky!“
Harry se natáhl pro brýle, nasadil si je a mžouravě se v polotmě zahleděl do nohou postele, kde se objevila hromádka balíčků. Ron už ze svých dárků strhával balicí papír.
„Další svetr od mamky... a zase kaštanově hnědý... koukni se, jestli jsi taky dostal svetr.“
I Harry ho dostal. Paní Weasleyová mu poslala jasně červený svetr s nebelvírským lvem vypleteným na prsou a k tomu tucet domácích masových pirožků, trochu vánočního cukroví a krabici ledových bonbonů s ořechy. Když všechny tyhle dárky odsunul stranou, viděl, že pod nimi leží nějaký podlouhlý úzký balíček.
„Co to je?“ zajímal se Ron, který se mu díval přes rameno s právě vybalenými kaštanově hnědými ponožkami v ruce.
„Nevím...“
Harry roztrhl obal a zůstal nevěřícně zírat, když se z něj na postel vykutálelo nádherné lesklé koště. Ron upustil ponožky a seskočil z postele, aby se na ně mohl podívat zblízka.
„To snad není pravda!“ vypravil ze sebe chraptivě. Byl to Kulový blesk, přesně stejný jako to vytoužené koště, na které se Harry chodil v Příčné ulici každý den dívat. Když ho uchopil, jeho násada se oslnivě zatřpytila. Cítil, jak mu v rukou vibruje, a pustil ho; zůstal bez jakékoli opory viset ve vzduchu přesně v té výši, která mu umožňovala na něj nasednout. Přelétl očima od zlatého registračního čísla na konci násady až k dokonale hladkým, aerodynamicky uspořádaným březovým větvičkám, z nichž se skládal ocas.
„Kdo ti to poslal?“ vydechl tichým hlasem Ron. „Podívej se, jestli tam není nějaké přání,“ vyzval ho Harry.
Ron začal trhat z Kulového blesku obal.
„Nic tu není! Zatraceně, kdo na tebe vydal takovou spoustu peněz?“
„No,“ uvažoval Harry, který byl naprosto ohromený. „Dursleyovi určitě ne, na to vem jed.“
„Vsadím se, že to byl Brumbál,“ prohlásil Ron, obcházel Kulový blesk kolem dokola a pásl se pohledem na každičkém kousku té nevídané nádhery. „Poslal ti přece anonymně neviditelný plášť...“
„Jenže ten patřil tátovi,“ namítl Harry. „Brumbál mi ho jen předával. Určitě by za mě neutratil stovky galeonů. Nemůže žákům dávat takovéhle dárky -“
„Právě proto nechce přiznat, že je to od něj!“ vyhrkl Ron. „Pro případ, že by ho nějaký parchant jako Malfoy obvinil, že pěstuje protekci. Hele, Harry -“ Ron se hlasitě zachechtal. „Malfoy! Jen počkej, až tě na tomhle koštěti uvidí! Ten se závistí zcvokne! Tohle koště přece vyhovuje mezinárodním normám, že jo?“
„Vůbec tomu nemůžu věřit,“ mumlal Harry a přejížděl rukou po násadě Kulového blesku, zatímco Ron se bezmocně svalil na jeho postel a při pomyšlení na Malfoye se zplna hrdla chechtal. „Kdo to jen -?“
„Už vím!“ ozval se Ron, který se konečně ovládl. „Vím, kdo to mohl být - Lupin!“
„Cože?“ zalapal po dechu Harry a tentokrát se začal smát on. „Lupin? Prosím tebe, kdyby měl zlata nazbyt na tohle, tak by si mohl dovolit pár nových hábitů.“
„Jistě, jenže tebe si oblíbil,“ přesvědčoval ho Ron. „A nebyl tady, když se ti rozbil tvůj Nimbus - možná že se o tom doslechl a rozhodl se zajít do Příčné ulice a koupit ti tohle koště...“
„Jak to myslíš, že tady nebyl?“ zeptal se Harry. „Byl jenom nemocný, když jsem hrál ten zápas.“
„No, na ošetřovně rozhodně neležel,“ prohlásil Ron. „Já jsem tam byl, čistil jsem za trest bažanty, nasolil mi ho Snape, pamatuješ?“
Harry se na Rona zamračeně podíval.
„Nedokážu si představit, že by si Lupin mohl něco takového dovolit.“
„Čemu se vy dva smějete?“
Dovnitř právě vešla Hermiona oblečená v županu a v náručí nesla Křivonožku, který se tvářil velice nerudně, přestože měl kolem krku uvázanou lesklou mašli.
„Nenos ho sem!“ rozkřikl se Ron, honem vylovil z hlubin své postele Prašivku a zastrčil si ji do kapsy pyžama. Hermiona ho však nevnímala. Upustila Křivonožku na Seamusovy prázdnou postel a s pusou dokořán ohromeně zírala na Kulový blesk.
„No ne, Harry! Kdo ti tohle poslal?“
„Nemám ponětí,“ zavrtěl hlavou Harry. „Nebyl u toho žádný vzkaz ani nic podobného.“
K jeho velkému překvapení se nezdálo, že by tahle novinka Hermionu nějak zvlášť vzrušila nebo zaskočila. Naopak se zatvářila podmračeně a kousla se do rtu.
„Co je s tebou?“ zeptal se Ron.
„Já nevím,“ odpověděla zvolna Hermiona, „ale uznejte, že je to trochu divné. Totiž, tohle by asi mělo být dost dobré koště, že?“
Ron si podrážděně povzdechl.
„Je to nejlepší koště na světě, Hermiono,“ řekl pak. „Takže muselo být doopravdy drahé...“
„Nejspíš přišlo na víc než všechna zmijozelská košťata dohromady,“ usmál se spokojeně Ron.
„No dobře... jenže kdo mohl poslat Harrymu takhle drahý dárek, a ani se k němu nepřihlásil?“ zajímala se Hermiona.
„Záleží na tom?“ opáčil netrpělivě Ron. „Poslyš, Harry, můžu se na něm prolétnout? Můžu?“
„Myslím, že by na tom koštěti neměl zatím létat nikdo,“ mínila vzdorovitě Hermiona.
Harry a Ron na ni pohlédli.
„A co myslíš, že s ním bude Harry dělat?“ optal se Ron. „Zametat podlahu?“
Než však Hermiona stačila odpovědět, Křivonožka vyskočil ze Seamusovy postele a přistál Ronovi přímo na prsou.
„KOUKEJ - ODTUD - TU KOČKU - VYHODIT!“ zaburácel Ron, když mu Křivonožka zaťal drápy do pyžama a Prašivka se zoufale pokusila o útěk po jeho rameni. Ron ji popadl za ocas a vyjel po Křivonožkovi špatně mířeným kopancem, kterým trefil kufr v nohách Harryho postele; kufr se převrátil, zatímco Ron poskakoval na jedné noze a skučel bolestí.
Vtom se Křivonožkovi zježily všechny chlupy. Místnost naplnil pronikavý kovový hvizd, když ze starých ponožek strýce Vernona vypadl kapesní lotroskop a s třpytivými záblesky se točil na podlaze.
„Já na něj úplně zapomněl,“ vyhrkl Harry a sehnul se pro lotroskop. „Nikdy tyhle ponožky nenosím, pokud to není absolutně nutné...“
Lotroskop mu rotoval a pištěl i v ruce a Křivonožka na něj vztekle syčel a prskal.
„Buď tak laskavá a odnes to zvíře, Hermiono,“ požádal rozčileně Ron, který seděl na Harryho posteli a ohmatával si prsty na noze. „Nemůžeš ten krám vypnout?“ obořil se vzápětí na Harryho, když Hermiona opouštěla ložnici a Křivonožka na něj pořád ještě zlomyslně zíral upřeným pohledem svých žlutých očí.
Harry nacpal lotroskop znovu mezi ponožky a hodil ho zpátky do kufru. V ložnici teď nebylo slyšet nic kromě Ronova tlumeného bolestivého a vzteklého sténání. Prašivka se bázlivě krčila Ronovi v dlaních. Bylo to už poměrně dlouho, co ji Harry naposledy viděl, Ron ji pořád nosil v kapse, a tak ho teď nepříjemně překvapilo, že kdysi obtloustlá krysa je jen kost a kůže. Navíc se zdálo, že jí vypadávají celé chomáče srsti.
„Nevypadá nejlíp, co?“ poznamenal Harry.
„To je tím stresem,“ rozčiloval se Ron. „Nic by jí nechybělo, kdyby ji ta Hermionina pitomá chlupatá koule nechala na pokoji.“
Když si však Harry vzpomněl, co říkala čarodějka v Kouzelném zvěřinci o tom, že krysy se dožívají pouze tří let, nedokázal se ubránit pocitu, že nemá-li Prašivka schopnosti, které dosud nikdy nedala najevo, blíží se její poslední dny. A navzdory častým Ronovým stížnostem, že je Prašivka nudná a navíc naprosto neužitečná, nepochyboval o tom, že kdyby umřela, Ron by z toho byl velice smutný.
Vánoční atmosféra se toho dopoledne v nebelvírské společenské místnosti zabydlovala opravdu jen velice obtížně. Hermiona zavřela Křivonožku u sebe v ložnici, byla však na Rona naštvaná za to, že ho chtěl nakopnout; Ron zase soptil, kdykoli si vzpomněl na poslední Křivonožkův pokus sežrat Prašivku. Harry se po chvíli vzdal snahy přimět je, aby spolu začali mluvit, a podrobně zkoumal Kulový blesk, který si do společenské místnosti přinesl s sebou. Hermiona vypadala, že i tohle ji kdovíproč rozčiluje. Neřekla sice ani slovo, ale neustále na koště vyčítavě zahlížela, jako by i ono patřilo k těm, kdo nesnášejí jejího kocoura.
Když potom v poledne sešli dolů do Velké síně, zjistili, že stoly všech čtyř kolejí jsou opět přiražené ke stěnám a uprostřed sálu že je prostřený jediný stůl pro dvanáct osob. Seděli u něj profesor Brumbál, profesorka McGonagallová, profesor Snape, profesorka Prýtová a profesor Kratiknot spolu se školníkem panem Filchem, který odložil své obvyklé hnědé sako a místo něj si vzal na sebe velice starý a poněkud plesnivě vyhlížející frak. Společnost jim dělali pouze tři další žáci: dva neobyčejně nervózně vyhlížející prváci a jeden trucovitě se tvářící chlapec z pátého ročníku Zmijozelu.
„Veselé Vánoce!“ popřál Brumbál, když Harry, Ron a Hermiona došli ke stolu. „Vzhledem k tomu, že nás tu zbylo tak málo, nám připadalo pošetilé rozdělovat se ke kolejním stolům... No tak se posaďte, prosím!“
Harry, Ron a Hermiona se usadili na samém konci stolu.
„Prskavky!“ oznámil nadšeně Brumbál a nabídl konec jedné velké stříbrné žabky Snapeovi, který ji jen neochotně uchopil a zatáhl. Ozvala se rána podobná výstřelu z pušky, žabka se rozletěla a Snape místo ní držel v ruce velký čarodějnický klobouk s vycpaným supem na špici.
Harry, který si vzpomněl na bubáka, pohlédl na Rona a oba se ušklíbli; Snape pevně stiskl rty a postrčil klobouk k Brumbálovi, který ho okamžitě vyměnil za svou vlastní špičatou čarodějnickou pokrývku hlavy.
„Tak se dejte do jídla!“ vyzval všechny kolem stolu se širokým úsměvem.
Harry si právě nakládal na talíř opékané brambory, když se dveře Velké síně znovu otevřely. Vstoupila profesorka Trelawneyová a blížila se k nim tak plavným krokem, až se zdálo, jako by popojížděla na kolech. Pro dnešní slavnostní příležitost si oblékla zelenou flitrovou róbu, v níž ještě víc než obvykle připomínala přerostlou blyštivou vážku.
„To je ale příjemné překvapení, Sybilo!“ rozzářil se Brumbál a povstal.
„Hleděla jsem právě do křišťálové koule, pane řediteli,“ vysvětlovala profesorka Trelawneyová svým nejzamlženějším a nejodlehlejším hlasem, „a ke svému úžasu jsem spatřila sebe samu, jak odcházím od svého osamělého stolu a připojuji se k vám. Kdo jsem, abych se stavěla proti vůli osudu? Okamžitě jsem za vámi přispěchala ze své věže a prosím o odpuštění, že jsem se opozdila...“
„Ale jistě, jistě,“ uklonil se Brumbál s rozzářenýma očima. „Hned vám seženu židli...“
A skutečně hůlkou vykouzlil židli, která se několik vteřin otáčela ve vzduchu, než s žuchnutím dopadla mezi profesora Snapea a profesorku McGonagallovou. Profesorka Trelawneyová se však neposadila. Přejížděla obrovskýma očima stolovníky a náhle ze sebe vyrazila přidušený výkřik.
„To nemohu udělat, pane řediteli! Pokud si přisednu k vašemu stolu, bude nás třináct. Větší neštěstí si nedokážu představit! Nezapomínejte, že když spolu večeří třináct lidí, první, kdo vstane od stolu, také první zemře!“
„My už se s tím nějak vyrovnáme, Sybilo,“ zavrčela netrpělivě profesorka McGonagallová. „Hlavně se už posaď, než ten krocan úplně vystydne.“
Profesorka Trelawneyová ještě okamžik váhala a pak usedla do prázdné židle s očima zavřenýma a rty pevně semknutými, jako by čekala, že do stolu udeří blesk. Profesorka McGonagallová okamžitě ponořila velkou servírovací lžíci do nejbližší mísy. „Trochu drůbků, Sybilo?“
Profesorka Trelawneyová ji ignorovala. Otevřela oči, ještě jednou se rozhlédla kolem stolu a zeptala se: „Ale kde je drahoušek profesor Lupin?“
„Obávám se, že chudák opět onemocněl,“ odpověděl Brumbál a gestem vyzval všechny přítomné, aby se obsloužili. „Je to smůla, že se mu to stalo zrovna na Boží hod.“
„To jsi už ale nepochybně musela vědět, Sybilo?“ poznamenala profesorka McGonagallová se zdviženým obočím.
Profesorka Trelawneyová po ní střelila neobyčejně mrazivým pohledem.
„Samozřejmě že jsem to věděla, Minervo,“ ujistila ji tiše. „Není ale vhodné veřejně se vychloubat vlastní vševědoucností. Často proto předstírám, že žádné vnitřní oko nemám, abych lidi kolem sebe neuváděla do rozpaků.“
„Tím se mnohé vysvětluje,“ konstatovala kousavě profesorka McGonagallová.
Hlas profesorky Trelawneyové náhle ztratil podstatnou část své zamlženosti.
„Pokud to musíš vědět, Minervo, viděla jsem, že chudinka profesor Lupin už s námi příliš dlouho nepobude. Sám si je očividně vědom toho, že se jeho čas krátí. Úplně panicky odmítl moji nabídku, že se mu podívám na budoucnost do křišťálové koule...“
„Ale nepovídej,“ utrousila suše profesorka McGonagallová.
„Pochybuji,“ ozval se Brumbál společenským, avšak lehce zvýšeným hlasem, čímž účinně ukončil slovní přestřelku mezi oběma profesorkami, „že by profesoru Lupinovi hrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí. Namíchal jste mu přece další lektvar, Severusi?“
„Jistěže, pane řediteli,“ ubezpečil ho Snape.
„Dobře,“ přikývl Brumbál. „V tom případě by se měl za pár dnů zase postavit na nohy... Vyzkoušel jsi už tyhle uzenky, Dereku? Jsou vynikající.“
Oslovený žák prvního ročníku celý zčervenal v obličeji, když si uvědomil, že Brumbál mluví přímo k němu, a roztřesenýma rukama zdvihl mísu s uzenkami.
Po celý zbytek slavnostní hostiny, která trvala další dvě hodiny, se profesorka Trelawneyová chovala téměř normálně. Když pak ale - k prasknutí přejedení vánočními pochoutkami a s klobouky z prskavek stále ještě na hlavě - vyskočili od stolu jako první Harry s Ronem, hlasitě vykřikla:
„Drahoušci moji! Kdo z vás se zvedl ze židle první? Kdo to byl?“
„Nevím,“ zahučel Ron a nejistě pohlédl na Harryho. „Počítám, že na tom příliš nezáleží,“ mínila chladně profesorka McGonagallová, „pokud ovšem za dveřmi nečíhá nějaký šílený vrah se sekerou, aby zabil prvního, kdo se objeví ve vstupní síni.“
To rozesmálo dokonce i Rona. Profesorka Trelawneyová se zatvářila nanejvýš uraženě.
„Jdeš?“ zeptal se Harry Hermiony.
„Ještě ne,“ odpověděla šeptem. „Chci si o něčem promluvit s profesorkou McGonagallovou.“
„Nejspíš se jí chce zeptat, jestli by si nemohla přibrat ještě nějaké další předměty,“ zazíval Ron, když vyšli do vstupní síně, žádný šílený vrah se sekerou v ní však nebyl.
Když došli k otvoru v portrétu, zjistili, že sir Cadogan si tam uspořádal vánoční večírek se dvěma mnichy, s několika dřívějšími řediteli bradavické školy a se svým tlustým poníkem. Zdvihl hledí své přilby a připil jim pohárem medoviny.
„Veselé... škyt... Vánoce! Heslo?“ „Hanebný podlec,“ odpověděl Ron.
„A to platí i pro vás, pane!“ zahřímal sir Cadogan, když se předklonil, aby je vpustil dovnitř.
Harry zamířil rovnou do ložnice, tam popadl svůj Kulový blesk a soupravu pro údržbu košťat, kterou dostal k narozeninám od Hermiony, a odnesl to všechno dolů do společenské místnosti. Marně se pokoušel najít něco, co by se na koštěti dalo opravit. Nebyly na něm žádné zohýbané proutky, které by potřebovaly přistřihnout, a násada se blýskala tak zářivě, že by bylo zbytečné ještě ji leštit. A tak s Ronem nad koštětem jenom seděli a obdivovali je ze všech stran, dokud se otvor v portrétu znovu neotevřel. Vstoupila Hermiona, doprovázená profesorkou McGonagallovou.
Přestože byla profesorka McGonagallová ředitelkou nebelvírské koleje, Harry ji doposud ve společenské místnosti viděl jen jednou, a to u příležitosti velice vážného oznámení. Překvapeně na ni s Ronem zírali a oba přitom drželi v rukou Kulový blesk. Hermiona prošla kolem nich, posadila se, popadla první knihu, která jí přišla pod ruku a zabořila do ní nos.
„Tak tady to máme, co?“ poznamenala profesorka McGonagallová a v očích jí blýsklo; přešla ke krbu a zadívala se na Kulový blesk. „Slečna Grangerová mě právě informovala, že vám někdo poslal nové koště, Pottere.“
Harry i Ron se otočili a pohlédli na Hermionu. Přes horní okraj knihy, kterou držela vzhůru nohama, viděli, jak zrudla.
„Můžu se podívat?“ zeptala se profesorka McGonagallová a vytáhla jim Kulový blesk z rukou, aniž by počkala na odpověď. Pozorně si koště prohlédla od násady až po konečky posledních proutků. „Hmm. A nebyl u něj vůbec žádný vzkaz, Pottere? Žádné blahopřání? Vůbec žádná zpráva?“
„Ne,“ odpověděl dutě Harry.
„Tak je to tedy...“ povzdechla si profesorka McGonagallová. „V tom případě se ovšem obávám, že vám ho budu muset zabavit, Pottere.“
„C-cože?“ vykoktal Harry a roztřeseně se postavil. „A proč?“
„Budeme muset zjistit, jestli na něm není nějaká zlá kletba,“ vysvětlila profesorka McGonagallová. „Já na to samozřejmě nejsem odbornice, ale počítám, že madame Hoochová a profesor Kratiknot ho rozeberou...“
„Rozeberou?“ opakoval Ron tónem, který naznačoval, že se profesorka McGonagallová zbláznila.
„Nemělo by to trvat déle než pár týdnů,“ ujistila je profesorka. „Jakmile se přesvědčíme, že není zakleté, vrátíme vám ho.“
„Tomu koštěti nic není!“ protestoval Harry lehce roztřeseným hlasem. „Vážně, paní profesorko...“
„Tím si nemůžete být jistý, Pottere,“ zarazila ho profesorka McGonagallová nanejvýš laskavým tónem, „rozhodně ne dřív, než se na něm zkusíte proletět, a já se obávám, že něco takového nepřichází v úvahu, dokud si bezpečně neověříme, že s ním nikdo neprovedl žádnou špatnost. Budu vás průběžně o všem informovat.“
Profesorka McGonagallová se rázně otočila a vyšla i s Kulovým bleskem ven otvorem v portrétu, který se vzápětí zavřel. Harry seděl a zíral za ní; v ruce dosud držel plechovku Fleetwoodovy fantastické leštěnky na násady. Ron se zlostně otočil na Hermionu.
„Proč jsi to šla prásknout McGonagallové?“ Hermiona odhodila knihu. V obličeji byla ještě pořád červená, ale vstala a vzdorovitě se Ronovi postavila. „Protože jsem si myslela - a profesorka McGonagallová mi dala za pravdu - že to koště Harrymu pravděpodobně poslal Sirius Black!“