Nejteplejší den letošního léta se pomalu chýlil ke konci a na velké, hranaté domy v Zobí ulici se snášelo ospalé ticho. Vždycky tak nablýskaná auta stála před domy celá zaprášená a původně smaragdově zelené trávníky usychaly a žloutly – mytí a zavlažování bylo totiž kvůli šetření vodou zakázáno. Obyvatelé ulice, připravení tak o své oblíbené kratochvíle, jimiž leštění aut a zalévání trávníků bezesporu bylo, uchýlili se do svých domů a zotvírali všechna okna v naději, že snad nalákají dovnitř nepřítomný vánek. Jediný člověk, který zůstal venku, byl chlapec ležící v květinovém záhonu před číslem čtyři. Byl hubený, s černými vlasy a brýlemi na nose a vypadal přesně jako někdo, kdo musel během krátké doby o hodně vyrůst. Měl na sobě potrhané špinavé džíny, vyrudlé staré tričko a podrážka jeho tenisek se pomalu, ale jistě odlupovala. Kvůli jeho vizáži si sousedé Harryho Pottera moc neoblíbili, vesměs to byli lidé, podle nichž by za neupravenost měl zákon stanovit přísné tresty; ale když se dnes večer schoval za velkou hortenzií, byl pro kolemjdoucí prakticky neviditelný. Popravdě řečeno, mohl být odhalen jedině v případě, že by jeho strýc Vernon nebo teta Petunie vystrčili hlavu z okna z obýváku a podívali se přímo dolů. Za ten nápad by si Harry vlastně zasloužil poblahopřát. Ležet na tvrdé rozžhavené zemi sice nebylo dvakrát pohodlné, ale na druhou stranu na něj nikdo nezíral, neskřípal zuby tak hlasitě, že nebyly slyšet zprávy ani mu nedával hloupé otázky, což se stávalo pokaždé, když se pokusil posadit se se strýcem a tetou v obýváku a koukat se na televizi. Jako by jeho myšlenky proletěly otevřeným oknem dovnitř, Vernon Dursley náhle řekl: „Zaplaťpámbu, že sem ten kluk přestal pořád strkat nos. Kde vlastně vůbec je?“ „Nemám ponětí,“ odpověděla bez zájmu teta Petunie, „v domě není.“ Strýc Vernon zavrčel. „Koukat se na zprávy…“ pronesl kousavě, „zajímalo by mě, co tím ve skutečnosti sledoval. Jako kdyby se normální kluci zajímali o zprávy – Dudley vůbec netuší, co se děje, pochybuj u, že vůbec ví, jak se jmenuje předseda vlády! Navíc pochybuju, že by v našich zprávách mohlo být něco o té jejich chásce –“ „Vernone, psst!“ řekla Petunie, „okno je otevřené!“ „No ano – promiň, drahá.“ Dursleyovi zmlkli. Harry slyšel znělku reklamy na cereálie Fruit 'n' Bran, zatímco pozoroval paní Figgovou, divnou, kočky milující starou paní z Vistáriové ulice, jak pomalu přechází kolem. Mračila se a něco si pro sebe bručela. Harry byl rád, že je schovaný za keřem, protože paní Figgová měla poslední dobou zvyk zvát ho na čaj pokaždé, když ho potkala. Zabočila za roh a ztratila se z dohledu ještě než z okna opět zazněl hlas strýce Vernona. „Duddy je venku na čaji?“ „U Polkissů,“ odpověděla Petunie něžným hlasem, „má tolik malých kamarádů, je tak oblíbený…“ Harry málem nepotlačil zakuckání. Dursleyovi byli, co se jejich syna týkalo, úžasně slepí. Bez mrknutí oka spolkli všechny jeho hloupé lži o čaji, na který údajně každý letní večer chodil za různými kamarády ze své party. Harry dobře věděl, že Dudley na žádném čaji nebyl; on a jeho kámoši trávili večery rozbíjením parku pro děti, pokuřováním a házením kamenů na projíždějící auta a procházející děti. Harry je jednou viděl, když se procházel kolem Kvikálkova; celé prázdniny se potloukal po ulicích a prohlížel si noviny, vytažené z odpadkových košů. K Harryho uším doletí začátek znělky pravidelných večerních zpráv a jeho žaludek udělal salto. Možná dnešní noc – po měsíci čekání – bude ta noc. „Rekordní počty lidí odjíždějících na dovolenou zaplňují letiště, neboť stávka španělských nosičů zavazadel pod dvou týdnech stále trvá –“ „Já bych je poslal na celoživotní siestu,“ komentoval strýc Vernon, ale to bylo jedno: Harryho žaludek se zase uklidnil. Kdyby se cokoliv stalo, bylo by to určitě hned jako první zpráva. Smrt a ničení byly vždycky důležitější než uvízlí rekreanti. Dlouze si oddychl a zadíval se na blankytně modrou oblohu. Každý den tohoto léta to bylo stejné: napětí, očekávání, chvilková úleva a pak opět stoupající napětí; a k tomu ta dotěrná otázka, proč se pořád nic neděje. Poslouchal dál, pro případ, že by se objevilo nějaké vodítko, něco, čemu by mudlové nepřičítali žádnou důležitost – nevysvětlitelné zmizení nebo podivná nehoda – ale po zprávě o stávce nosičů následovalo sucho na jihovýchodě. („Doufám, že poslouchá za dveřma!“ hulákal strýc Vernon, „on a jeho sprchy ve tři ráno!“), pak vrtulník, který málem havaroval v poli u Surrey a rozvod slavných herců („Jako kdyby mě ty jejich špinavý aférky zajímaly,“ cílila se teta Petunie, která rozvod pečlivě sledovala ve všech časopisech, které jí padly do jejích kostnatých rukou). Harry zavřel oči a hlasatel četl další zprávu: „– a konečně, ovčák Bungy přišel na nový způsob, jak se v létě pořádně zchladit. Bungy, který žije u Pěti per v Barnsley, se naučil vodní lyžování! Podrobněji naše zpravodajka Mary Dorkinsová..“ Harry otevřel oči. Jestliže už došlo na lyžující zvířátka, nic, co by stálo za to slyšet, už se neobjeví. Opatrně se převalil na břicho a zvedl se na kolena a na lokty, aby se mohl odplížit zpod okna. Urazil asi dva palce, když se ve velmi rychlém sledu udalo několik věcí. Ospalé ticho prolomilo hlasité prásk, jako když vystřelí z pistole; zpod zaparkovaného auta vyletěla kočka a okamžitě zmizela z dohledu; z Dursleyovic obýváku se ozvalo zaječení, hlasitá kletba a zvuk rozbíjeného porcelánu. Harry jako by na ten signál čekal, vyskočil, v tu samou chvíli vytasil z džínů tenkou dřevěnou hůlku – ale ještě než se úplně narovnal, narazil hlavou do otevřeného okna. Výsledná rána způsobila, že teta Petunie zaječela ještě hlasitěji. Harry měl pocit, jako kdyby jeho hlavu něco rozpůlilo. Vrávoral a zamlženým viděním se snažil zaostřit na ulici, aby vypátral zdroj hluku, jenže sotva se trochu probral, z okna se natáhly dvě velké rudé ruce a pevně ho chytily kolem krku. „Dej – to – pryč!“ vrčel mu strýc Vernon přímo do ucha, „Hned. Než – to – někdo – uvidí!“ „Pusť mě!“ sípal Harry. Několik vteřin se prali, Harry tahal levou rukou za párkovité prsty svého strýce, zatímco pravou pevně třímal zdviženou hůlku; pak, zrovna když bolest v Harryho hlavě pořádně dloubla, Vernon zakvičel a pustil ho, jako by dostal elektrickou ránu. Zdálo se, že do jeho synovce vstoupila neviditelná síla, takže už není možné ho dál udržet. Těžce oddechuje, upadl Harry dopředu přes hortenziový keřík, postavil se a opatrně se rozhlížel. To, co způsobilo to prásknutí, nebylo nikde vidět, ovšem z několika oken okolních domů vykukovaly tváře jejich obyvatel. Harry rychle zastrčil hůlku zpět do kalhot a snažil se vypadat nevinně. „Krásný večer!“ zařval strýc Vernon a zamával paní Číslo Sedm, která na něj zírala zpoza krajkových záclon, „slyšela jste ten výstřel z výfuku? Já a Petunie jsme se pěkně lekli!“ Pokračoval v rozdávání přímo maniakálně veselých grimas na všechny strany, dokud všichni zvědaví sousedé nebyli spolehlivě zalezlí, a pak se jeho škleb změnil ve výraz naprosté nenávisti a gestem dal Harrymu najevo, aby se okamžitě vrátil. Harry popošel o pár kroků vpřed, dávaje dobrý pozor, aby se zastavil těsně před místem, na které ještě Vernonovy natažené ruce, připravené opět škrtit, nedosáhly. „Cos tím krucinál ty kluku myslel?“ tázal se strýc Vernon krákavým hlasem, třesoucím se zlostí. „Co jsem myslel čím?“ odsekl Harry chladně, aniž by se ovšem přestal rozhlížet na všechny strany, doufaje, že přece jen zahlédne toho, kdo měl na svědomí ten divný zvuk. „Tím kraválem, jako když střílí ze startovní pistole, co jsi dělal přímo před naším –“ „Já jsem to nebyl,“ odpověděl Harry pevně. Za širokou rudou tváří strýce Vernona se objevil hubený koňský obličej tety Petunie. Byla bílá jako stěna. „Proč jsi se schovával pod naším oknem?“ „No ano – ano, dobrá otázka, Petunie! Cos dělal pod tím oknem, kluku?“ „Poslouchal jsem zprávy,“ řekl rezignovaně Harry a jeho strýc s tetou si vyměnili rozzlobené pohledy. „Poslouchal zprávy! Už zase?“ „No, přece se každý den děje něco nového, že,“ zkusil to Harry. „Nehraj to na mě, kluku! Chci vědět, co máš doopravdy za lubem – a už nezkoušej tu blbost s posloucháním zpráv! Ty víš moc dobře, že ten váš spolek –“ „Opatrně, Vernone!“ vydechla Petunie, a Vernon ztišil hlas tak, že ho Harry sotva slyšel: „– že oni nikdy v našich zprávách nejsou!“ „To říkáš ty,“ odpověděl Harry. Dursleyovi na něj chvíli valili oči a pak teta Petunie řekla: „Jsi malý odporný lhář. Co tedy dělají všechny ty –“ a také ztišila hlas, že Harry musel další slovo odezřít, „sovy, když ti nenosí zprávy?“ „Aha!“ zašeptal triumfálně strýc Vernon, „a teď jsme tě dostali, kluku! Jako kdybychom nevěděli, že všechny zprávy dostáváš od těch prašivých ptáků!“ Harry na chvíli zaváhal. Tentokrát bylo těžší přiznat pravdu, i když teta se strýcem určitě netušili, jak moc špatně se cítil, když to říkal. „Ty sovy… mi nenosí zprávy,“ řekl bezbarvým hlasem. „Tomu nevěřím,“ zareagovala okamžitě Petunie. „Ani já ne,“ přidal se Vernon. „My víme, že máš něco za lubem,“ dodala Petunie. „Nejsme tak pitomí, víš,“ podpořil ji Vernon. „No, tak to je pro mě zrovna nová zpráva,“ rozčílil se už Harry a než stihli Dursleyovi zasáhnout, otočil se, přeběhl trávník, přeskočil zídku a vydal se ulicí pryč. Věděl, že teď bude mít průšvih. Až se vrátí, bude muset čelit tetině a strýcově odvetě za tu drzost, ale teď mu to bylo jedno; zaměstnávaly ho důležitější věci. Harry si byl jistý, že prásknutí způsobilo kouzlo Přemístění. Byl to přesně tentýž zvuk, který při svém přemisťování dělal domácí skřítek Dobby. Mohl to snad být Dobby, kdo se objevil v Zobí ulici? Mohl ho skřítek zrovna teď sledovat? Jakmile ho to napadlo, otočil se a prohlížel si celou ulici, ale vypadala docela opuštěná a Harry si byl jist, že být neviditelný Dobby neumí. Šel dál, ani si nevšímal kudy, chodil tudy konečně tak často, že ho nohy samy nesly na jeho obvyklá místa. Co pár kroků se rychle ohlédl přes rameno. Nepochyboval o tom, že zatímco ležel na usychajících begóniích tety Petunie, byl někde poblíž někdo z jeho světa. Proč ho ale nekontaktoval, nechtěl s ním mluvit, proč se teď skrýval? A pak, jak pocit frustrace stoupal, jeho jistota se pomalu vytrácela. Možná, že v tom nakonec žádná magie nebyla. Možná, že tak zoufale toužil po sebemenším náznaku kontaktu ze světa, do kterého patřil, že zkrátka reagoval trochu přemrštěně na zcela obvyklé zvuky. Co když to byl třeba zvuk zloděje, vkrádajícího se do sousedního domu? Harry vnímal tupý pocit, který se usídlil v jeho žaludku a než si to stačil uvědomit, přepadl ho důvěrně známý pocit beznaděje, který se vracel každé léto. Zítra ráno ho zase v pět ráno vzbudí budík, aby mohl zaplatit sově, která mu nosila Denního věštce – ale mělo to vůbec smysl ho odebírat? Poslední dobou se Harry sotva podíval na titulní stranu a už noviny odhodil; až si totiž ti pitomci, co noviny řídili, všimnou, že Voldemort je zpátky, stoprocentně to bude na titulní straně a to bylo to jediné, co Harryho zajímalo. Když měl štěstí, přiletěla i poštovní sova s dopisem od jeho nejlepších kamarádů Rona a Hermiony, ačkoliv naděje, že by se snad nějaká zpráva objevila v některém psaní, už také dávno vzala za své. Nemůžeme samozřejmě napsat nic o ty-víš-kom… Řekli nám, abychom nepsali nic důležitého, pro případ, že by dopis padl do nepovolaných rukou… Máme dost práce, ale nemůžu ti popisovat detaily… Dost věcí se dalo do pohybu, až se uvidíme, všechno si řekneme… Ale kdy se konečně uvidí? Nikdo se neobtěžoval sdělit mu přesnější datum. Hermiona mu připsala do narozeninového blahopřání, že očekávám, že se uvidíme docela brzy, ale jak brzy mělo být to brzy? Podle toho, co Harry z dopisů vyrozuměl, byli Ron a Hermiona na stejném místě, pravděpodobně u Weasleyů. Snažil se nemyslet na to, jak si asi v Doupěti užívají, zatímco on trčí v Zobí ulici. Vlastně byl na ně tak rozzlobený, že ani neotevřel a rovnou vyhodil balíčky čokolády, které mu poslali k narozeninám. Později, když mu teta Petunie naservírovala k večeři značně povadlý salát, toho litoval. A s čím měli Ron a Hermiona tolik práce? Proč on neměl hodně práce? Nedokázal snad, že zvládne ještě víc, než oni? Zapomněli snad, co všechno má za sebou? Nebyl to náhodou on, kdo šel na ten hřbitov a koukal se, jak zavraždili Cedrika a pak byl přivázán k náhrobnímu kameni a málem zabit? Nemysli na to, přikázal si Harry, toto léto už asi posté. Dost na tom, že se na ten hřbitov vracel ve svých nočních můrách, ve dne se jím zabývat nechtěl. Zahnul za roh do Magnoliové ulice; asi tak v půlce přešel úzkou uličkou dolů ke garáži, kde poprvé narazil na svého kmotra. Sirius aspoň vypadal, že rozumí tomu, jak se Harry cítí. Jeho dopisy byly sice stejně nicneříkající jako ty Ronovy a Hermioniny, ale byla v nich trochu konkrétnější slova namísto mlhavých náznaků: Vím, že to musí být frustrující… Dávej na sebe pozor a všechno bude v pořádku… Buď opatrný a nevyváděj nic zbrklého… To jsem koneckonců poslechl, přemítal Harry, když přecházel Magnoliovou ulici, zahýbal na Magnoliovou cestu a směřoval k potemnělému parku. Minimálně jsem odolal touze přivázat svůj kufr na koště a vyrazit do Doupěte. Vlastně bylo moje chování přímo vzorné, uvážíme-li, jak frustrující je trčet tak dlouho v Zobí ulici a muset se schovávat do kytek, abych měl alespoň naději, že zaslechnu něco, co by mi napovědělo, co chystá lord Voldemort. Na druhou stranu bylo ovšem trochu zvláštní, když mu muž, který strávil dvanáct let v Azkabanu, utekl, pokusil se spáchat vraždu, za kterou byl původně odsouzen a nakonec utekl s ukradeným hipogryfem psal, aby nedělal nic zbrklého. Harry přelezl zamčenou bránu do parku a vydal se přes trávník. Park byl prázdný jako ulice kolem. Když došel k houpačkám, posadil se na tu jedinou, kterou Dudley a jeho kámoši ještě nestihli rozbít, omotal ruku kolem řetězu a zamyšleně hleděl do země. Teď už se mu těžko podaří schovat se v záhoně. Zítra bude muset vymyslet něco nového. Do té doby ho čekala další bezesná noc, protože i když se mu podařilo vyhnout se noční můře o Cedrikovi, zdálo se mu o dlouhých tmavých chodbách, končících zdí nebo zamčenými dveřmi, což podle něj souviselo s pocitem uvíznutí v pasti, který měl, když zrovna nespal. V jizvě na čele to občas zaškubalo, ale teď už si nemyslel, že by to Ronovi, Hermioně nebo Siriusovi přišlo zajímavé. V minulosti ho jizva varovala, kdykoli Voldemortova síla povyrostla, ale teď by nejspíš řekli, že jelikož se Voldemort vrátil, dá se to očekávat tak nějak samozřejmě a pravidelně… Nic, kvůli čemu by ses musel rozrušovat… Stará známá věc… Nespravedlivost toho všeho v něm bublala tak silně, že měl chuť ječet vzteky. Kdyby nebylo jeho, nikdo by ani nevěděl, že se Voldemort vrátil! A co bylo jeho odměnou – čtyři týdny v Kvikálkově, kompletně odříznutý od světa kouzel, nucený schovávat se mezi schnoucími begóniemi, aby si mohl poslechnout zprávy o ovčácích na vodních lyžích! Jak na něj mohl Brumbál takhle zapomenout? Proč se Ron s Hermionou sešli a jeho mezi sebe nepozvali? Jak dlouho ještě mu bude muset Sirius psát, aby seděl na zadku a byl hodný chlapeček? A jak dlouho bude muset odolávat touze sednout, napsat do Denního věštce a zeptat se, zda vůbec mají ponětí, že se Voldemort vrátil? Myšlenky mu zuřivě vířily v hlavě a jeho vnitřnosti se kroutily zlostí, zatímco kolem pomalu padala sametová letní noc, ve vzduchu vonělo seno a jediné, co narušovalo ten klid, byl vzdálený šum dopravy ze silnice. Nevěděl, jak dlouho seděl na houpačce, když tu zaslechl hlasy. Lampy z okolních ulic vrhaly do parku trochu mlhavého světla, dost na to, aby byly vidět siluety několika lidí, jdoucích přes trávník. Jeden z nich hrubě a nahlas cosi zpíval a ostatní se smáli. Do toho tiše zvonila drahá jízdní kola, která vedli. Harry věděl, co je to za lidi. Silueta vpředu byla zcela stoprocentně jeho bratranec, Dudley Dursley, směřující k domovu ve společnosti své věrné bandy. Dudley byl pořád ještě pěkně tlustý, ale rok tvrdé diety a nový koníček na jeho postavě přesto zanechaly stopy. Jak vykládal strýc Vernon každému, kdo byl ochoten poslouchat, Dudley se nedávno stal středoškolským juniorským šampiónem v boxu. Díky tomu vznešenému sportu, jak to Vernon nazýval, vypadal teď Dudley ještě hrozivěji než Harrymu připadal v dobách, kdy chodili na základku a on sloužil Dudleymu jako první cvičný boxovací pytel. Harry se sice svého bratrance už nebál, ale stejně si nemyslel, že to, že se Dudley učí mlátit ještě tvrději a přesněji, je důvodem k oslavě. Všechny děti ze sousedství se ho bály – dokonce víc, než „toho Potterovic kluka“, před kterým byli varováni coby před drsným chuligánem z Nápravného domova svatého Brutuse pro nevyléčitelné mladé delikventy. Harry pozoroval, jak siluety přecházejí trávu a přemýšlel, koho asi dnes večer zmlátili. Otočte se, napadlo Harryho, jak se tak na ně díval. Pojďte sem… otočte se… sedím tady úplně sám… pojďte si to zkusit… Kdyby ho Dudleyho kamarádi viděli, zamířili by přímo k němu, a co by pak udělal Dudley? Nechtěl by určitě ztratit tvář, ale zároveň by se bál Harryho provokovat; byla by určitě obrovská legrace sledovat Dudleyho dilema, dráždit ho a dívat se, jak se nedokáže zmoci k odpovědi… A kdyby někdo z ostatních Harryho zkusil praštit, byl připraven – měl svoji hůlku. Kéž by se pokusili… Rád by si teď odventiloval svoji frustraci na chlapcích, kteří mu dělali ze života peklo. Ale neotočili se, nespatřili ho, byli už skoro u plotu. Harry potlačil nutkání na ně zavolat, ale vyhledávat trable nebyl dobrý nápad… Nesmí přece používat magii… Riskoval by, že ho vyloučí ze školy. Hlasy Dudleyho gangu se ztratily v dálce, jak mířili po Magnoliové cestě. Vidíš, Siriusi, pomyslel si Harry zasmušile. Nic zbrklého. Dávám si pozor. Přesný opak toho, co jsi udělal ty. Protáhl si nohy. Teta Petunie a strýc Vernon byli toho názoru, že kdykoliv se Dudley objeví doma, je to dostatečně včas – kdykoliv potom už je ovšem pozdě. Vernon vyhrožoval Harrymu, že ho zamkne v přístěnku, pokud ještě někdy přijde později než Dudley, takže Harry zívl a, pořád ještě s podmračeným čelem, vyrazil k bráně parku. Magnoliová cesta byla, stejně jako Zobí ulice, plná velkých hranatých domů s perfektně posekanými trávníky, které patřily velkým, hranatým majitelům jezdícím v čistých autech, podobných tomu Vernonovu. Harrymu se Kvikálkov víc líbil v noci, když na něj padla tma, do které jako drahokamy zářila okna s různobarevnými závěsy a navíc odnikud neslyšel žádné poznámky o svém „kriminálnickém“ vzhledu. Šel rychle, takže v polovině Magnoliové cesty dohonil Dudleyho partu; loučili se v odbočce do Magnoliové ulice. Harry se schoval ve stínu velkého šeříku a čekal. „…kvičel jako prase, že jo?“ říkal Malcolm a ostatní se chechtali. „Pěknej právej hák, Velkej Dé,“ řekl Piers. „Zase zejtra touhle dobou?“ zeptal se Dudley. „U mě doma, naši budou pryč,“ odpověděl Gordon. „Takže se uvidíme.“ „Čau, Dude!“ „Zatím, Velkej Dé!“ Harry počkal, až se všichni rozejdou a když se hlasy rozplynuly, zamířil přes roh do Magnoliové ulice a brzy dohnal Dudleyho, který se pomalu loudal vpřed a něco si pro sebe hučel. „Hej, Velkej Dé!“ Dudley se otočil. „Oh,“ zavrčel, „to jsi ty.“ „Jak dlouho už je z tebe Velkej Dé,“ zeptal se Harry. „Sklapni,“ zavrčel Dudley a odvrátil se. „Bezva přezdívka,“ pokračoval Harry s veselým šklebem a srovnal s ním krok. „Ale pro mě budeš pořád Dudloušek.“ „Říkám SKLAPNI,“ řekl Dudley a jeho šunkovité ruce se zaťaly v pěst. „Copak kluci nevědí, že ti tak máma říká?“ „Zavři klapačku.“ „Jí taky neříkáš, aby sklapla. Co třeba Tykvička nebo Můj Malý Dudlínek, tak ti můžu říkat?“ Dudley neříkal nic, potlačení touhy Harryho praštit ho zřejmě stálo veškeré sebeovládání. „Tak kohopak jsi dnes v noci zmlátil,“ pokračoval Harry a jeho úšklebek se vytratil, „další desetileté dítě? Vím, že před dvěma dny to byl Mark Evans –“ „Říkal si o to,“ zachrčel Dudley. „Nepovídej?“ „Byl drzej.“ „Ano? Řekl něco jako že vypadáš jako prase, které naučili chodit po zadních nohách? Protože to není drzost, Dude, to je pravda.“ Svaly na Dudleyho čelisti sebou zaškubaly. Harrymu to přineslo obrovské uspokojení, věděl, že Dudley musí úplně zuřit; cítil se, jako by všechny své frustrace přenášel na bratrance, což byla vlastně jediná možnost, kterou měl. Zabočili dolů uličkou, kde Harry poprvé potkal Siriuse a která byla zkratkou mezi Magnoliovou a Vistáriovou ulicí. Byla prázdná a temnější, než ostatní ulice, protože tu nebyly žádné lampy. Zeď garáže na jedné straně a vysoký plot na druhé byly dokonalou izolací od okolí. „Myslíš si, že jsi s tou věcí frajer, co,“ řekl Dudley po pár vteřinách. „S jakou věcí?“ „S tou věcí, co schováváš.“ Harry se zase zašklebil. „Nejsi tak hloupej, jak vypadáš, co? Ale připouštím, že kdybys byl, nedokázal bys asi mluvit a chodit zároveň.“ Harry vytáhl hůlku. Dudley se na ni úkosem podíval. „Nesmíš ji použít,“ řekl, „vím, že nesmíš. Vyhodili by tě z ty vaší pitomý školy.“ „Jak víš, že se pravidla nezměnila, Velkej Dé?“ „Nezměnila,“ zopakoval Dudley, ale neznělo to moc přesvědčeně. Harry se tiše zasmál. „Nemáš na to, aby ses do mě pustil bez tý věci, co?“ zavrčel Dudley. „Kdežto ty potřebuješ bandu čtyř kamarádů, než si troufneš zmlátit desetiletého kluka. Co ten tvůj boxerský titul, co o něm pořád mluvíš? Kolik bylo tvému soupeři? Sedm? Osm?“ „Bylo mu šestnáct, abys věděl,“ odsekl Dudley, „a když jsem s ním skončil, byl ještě dvacet minut mimo, a to byl dvakrát tak těžkej jako ty. Jen počkej, až řeknu tátovi, žes mi vyhrožoval tou věcí –“ „No ano, poběžíme za tatínkem! Snad se jeho malý boxerský šampiónek nebojí Harryho hůlky?“ „V noci tě nějak opouští odvaha, co,“ kontroval Dudley. „Tohle je noc, Dudloušku. Když se udělá všude takhle tma, tak tomu říkáme noc.“ „Myslel jsem, když jsi v posteli!“ Dudley se zastavil a Harry také a dívali se na sebe. Podle toho, co ve tmě viděl, Dudleyho tvář nabyla triumfálního výrazu. „Cos tím myslel, že mě v posteli opouští odvaha?“ zeptal se Harry klidně, „čeho bych se měl bát, polštářů nebo co?“ „Minulou noc jsem tě slyšel,“ vydechl Dudley, „mluvil jsi ze spaní. Sténal jsi.“ „Co tím myslíš?“ řekl Harry a v břiše cítil podivný chlad. Minulou noc opět ve snu navštívil ten hřbitov. Dudley se posupně zasmál a pak napodobil vysoký, pištivý hlas: „Nezabíjej Cedrika! Nezabíjej Cedrika! Kdo je to Cedrik, tvůj kluk?“ „Já – ty lžeš,“ řekl Harry automaticky. Ale v puse měl sucho, věděl, že Dudley nelže – jak jinak by o Cedrikovi věděl? „Tati! Pomoc, tati! On mě zabije, tati! Buhehe…“ „Sklapni,“ řekl Harry tiše, „sklapni, Dudley, varuju tě.“ „Pomoz mi, tati! Mami, prosím tě, pomoz mi! Zabil Cedrika! Tati, pomoz mi! On mě – Nemiř na mě tou věcí!“ Dudley zacouval do zdi. Harry mu mířil hůlkou přímo na srdce. Cítil přitom těch dlouhých čtrnáct let, kdy ho Dudley terorizoval – co by za to dal, kdyby teď mohl Dudleyho proklít, aby se domů musel plazit jako hmyz, s hlavou úplně prázdnou, s trčícími tykadly… „Už o tom nikdy nemluv,“ zavrčel Harry, „rozuměls mi?“ „Dej to ode mě pryč!“ „Ptal jsem se, rozuměls mi?“ „Dej to pryč!“ „ROZUMĚLS MI?“ „DEJ TU VĚC PRYČ –“ Dudley podivně zalapal po dechu, jako kdyby ho polili ledovou vodou. S nocí se něco stalo. Indigová obloha, pokrytá hvězdami, úplně zčernala, všechno světlo – hvězdy, měsíc, i mlhavá záře lamp – se kamsi vytratilo. Vzdálený rachot aut a šumění stromů ztichlo. Vlahý večer byl náhle krutě ledový. Byli obklopeni totální, neprůstupnou a tichou temnotou, jako kdyby nějaký obr přikryl celou ulici tlustým, studený pláštěm a oslepil je. Na okamžik si Harry myslel, že nechtěně provedl kouzlo, ačkoliv tomu vzdoroval, jak jen mohl – ale potom mu došlo, že nemá dost síly na to, aby zhasl hvězdy. Rozhlížel se kolem, ale ať se snažil jako chtěl, nic neviděl, temnota zacláněla jeho oči jako nehmotný závoj. Dudleyho vystrašený hlas prolomil nicotu. „C-co to d-děláš? N-nech toho!“ „Já jsem nic neudělal. Zmlkni a nehýbej se!“ „J-já nic n-nevidím! Já jsem oslepnul –!“ „Řekl jsem zmlkni!“ Harry stál úplně nehybně, jen očima sledoval neviditené okolí. Zima byla tak intenzivní, že se celý třásl, na rukách měl husí kůži a vlasy na zátylku se mu ježily – otevřel oči co nejvíce mohl, ale nebylo to k ničemu, stále nic neviděl. To bylo nemožné… Nemohli tu být… Ne v Kvikálkově… Nastražil uši; zaslechl by je dřív, než by je uviděl… „Já – já to řeknu t-tátovi,“ kňučel Dudley, „K-kde jsi? Co to d-dě-“ „Budeš zticha?“ syčel Harry, „pokouším se poslou-“ Ale hned ztichl. Zaslechl přesně to, čeho se obával. Něco bylo v uličce kus od nich, něco, co dlouze, chrčivě a skřípavě dýchalo. Harry stál bez hnutí v mrazivém vzduchu a cítil dotek nepopsatelné hrůzy. „P-přestaň! N-nech t-toho! Já t-tě praštim, p-přísáhám, že tě praš-“ „Dudley, drž-“ BUM. Na Harryho hlavu dopadla pěst a ta rána ho doslova zvedla ze země. Před očima se mu zamíhaly mžitky. Již podruhé tento večer Harry cítil, jako by se jeho hlava rozskočila vejpůl; v příští chvíli tvrdě přistál na zemi a hůlka mu vypadla z ruky. „Dudley, ty pitomče,“ zaječel, oči zaslzené bolestí, a vyškrábal se na kolena, zuřivě prohmatávaje temnotu kolem sebe. Slyšel, jak Dudley utíká a naráží při tom do plotu. „DUDLEY, VRAŤ SE! BĚŽÍŠ PŘÍMO K NIM!“ Ozvalo se strašlivé zaječení a Dudleyho kroky utichly. V tu chvíli pocítil Harry plíživý chlad přímo za sebou, což mohlo znamenat jen jednu věc. Bylo jich víc. „DUDLEY, DRŽ KLAPAČKU ZAVŘENOU! DĚLEJ, CO CHCEŠ, ALE BUĎ ZTICHA!“ opakoval Harry nepřítomně, zatímco jeho ruce poletovaly nad zemí jako pavouci. „Kde jsi – hůlko – no tak – lumos!“ Vyřkl kouzlo automaticky, potřeboval světlo, aby mu pomohlo hledat – a k jeho velké úlevě se hůlka rozzářila kousek od jeho pravé ruky. Harry ji popadl, vyskočil na nohy a otočil se. A obrátil se mu žaludek. Blížila se k němu vysoká postava v kápi, poletující kousek nad zemí, bez nohou, bez tváře, nasávající temnotu kolem sebe. Harry couvnul a zvedl hůlku. „Expecto patronum!“ Ze špičky hůlky vyletěl stříbřitý obláček a mozkomor zpomalil, ale kouzlo nepracovalo tak, jak by mělo; Harry couval dál, zakopávaje o vlastní nohy, zatímco mozkomor se stále přibližoval, ovládla ho panika – soustředil se – Zpod černé róby se vynořil pár šedých, slizkých pařátů a natahoval se po něm. Harryho uši zaplnil hlasitý šum. „Expecto patronum!“ Jeho vlastní hlas zněl tiše a vzdáleně. Další stříbrný obláček, menší než ten poslední, vyletěl z hůlky – nedokázal to, kouzlo nezabíralo. V hlavě mu duněl smích, strašlivý, pištivý smích; cítil odporný zápach mozkomorova ledového dechu ve svých vlastních plicích, topil se v něm… Nějakou šťastnou myšlenku… Ale žádnou nenašel… Mozkomorovy ledové prsty se svíraly kolem jeho hrdla, rezavý smích byl stále hlasitější a do něj duněl hlas: pokloň se smrti, Harry… Možná to ani nebude bolet… Ale nevím, nikdy jsem neumíral… „ Už nikdy neuvidí Rona a Hermionu – Jejich tváře vtrhly do jeho myšlenek, zatímco bojoval o vzduch. „EXPECTO PATRONUM!“ Z hůlky vyletěl stříbrný mrak a jeho konce, které měly podobu parohů, vrazily do mozkomora v místě, kde lidé mají srdce; odhodilo ho to dozadu, jako by nic nevážil, a když jelen skočil vpřed, mozkomor zmizel do noci jako netopýr. „TUDY!“, křikl Harry na jelena. Otočil se a utíkal uličkou dolů, svítící hůlku před sebou. „DUDLEY? DUDLEY!“ Neuběhl ani tucet kroků, když je našel; Dudley, stočený do klubíčka, ležel na zemi, tvář přikrytou rukama. Druhý mozkomor se shýbal nad ním, svíral jeho zápěstí ve svých oslizlých rukách, roztahuje je pomalu, skoro láskyplně, od sebe, a už se skláněl, jako by chtěl Dudleyho políbit. „NA NĚJ!“ zařval Harry a stříbrný jelen se s rámusem prohnal kolem něj. Mozkomorova neviditelná tvář byla milimetry od Dudleyho, když ho nabraly stříbrné parohy; byl vyhozen vysoko do vzduchu a vzápětí se ztratil jako ten první – rozpustil se ve tmě. Jelen doběhl až na konec uličky a rozplynul se ve stříbrnou mlhu. Měsíc, hvězdy a lampy se opět probraly k životu. Uličkou zavál vlahý vánek. Stromy v blízké zahradě se rozšuměly a ze silnice byla zase slyšet auta. Harry zůstal tiše stát, všechny smysly rozechvělé, pomalu se vracel zpět do reality. Po chvíli si všiml, že jeho tričko je tak propocené, až se mu lepí na tělo. Nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Mozkomorové, tady, v Kvikálkově. Dudley stále ležel na zemi, kňučel a třásl se. Harry se sklonil, aby se podíval, zda bude jeho bratranec schopný vstát, ale pak se za ním ozvaly hlasité rychlé kroky. Instinktivně zvedl hůlku a otočil se, aby popatřil nově příchozímu do tváře. Byla to paní Figgová, jejich pomatená stará sousedka. Její šedé vlasy trčely ze síťky, kterou měla na hlavě, na ruce se jí houpala síťovka a nohy div nevypadly z tlustých důchodek. Harry promptně schoval hůlku za záda, ale- „Nedávej ji z ruky, troubo!“ vřískla paní Figgová, „co když tu ještě nějací jsou? Já toho Mundunguse Fletchera zabiju!“
